I FX6FÍ
Máš pravdu. Posílám rovnou text ke zkopírování.
Kdo by si to pomyslel, že zrovna detektiv Fork bude jedním z těch, kdo vyhraje luxusní meziplanetární výlet na ostrov v souhvězdí Mezi Ploty.
Na papíře se to tvářilo jako výhra z katalogu, co voní lepidlem a slibuje všem totéž, jen v jiné barvě. Jenže pravdou bylo, že ostrov je kouzelná planeta. Kouzelná ne tím, že by se tam děly divy na povel, ale tím, jak samozřejmě se tam svět chová, když se na něj díváte dlouho a v tichu.
Možná v tom hrálo roli i to, že když se plážujete v noci na břehu solných moří, na nočním nebi vidíte dvě řady hvězd, odtud název Mezi Ploty. Dvě řady, dvě přímky, dva ploty světla, mezi nimiž se tvorec snadno cítí, jako by byl omylem přijat do kruhu. Slané moře šustilo po kamenech, vlhkost se lepila na kůži a hvězdy visely tak nízko, že by si je šlo přivázat na šňůrku, kdyby se to slušelo.
Ostrov byl vcelku vyspělou planetou, minimálně už to, že astronomie je zde rozvinutým oborem, hovořilo samo o sobě. Nešlo jen o dalekohledy, ale o to, že místní uměli mít hlavu zvednutou bez patosu. Místní GJASEN, Go jest anž sensibilní eí není, patřil mezi místní špičku — tím se ani nechlubili, spíš se to o nich šířilo jako přesné škrábnutí jehlou po skle. Astronauti odtud létali nejdál, až na planetu FX6Fí v galaxii Mušremí.
A právě odtud ArtFork přiletěl.
FX6Fí byla jeho domovskou základnou, konkrétně město Nastrínfát-1589XCémino. Zkráceně NastrínXCémino. Jméno města se v ústech láme jako tvrdý kokotivý lízátko a ArtFork ho říkal jen tehdy, když musel.
V lokalitě DžibhajnHulu, ve čtvrti MarkrPlace, v ulici Devahí 9, v devátém patře desetiposchoďového domu balinkvistických střel, v bytě číslo 152A si právě balil pár posledních věcí do ultratenkého flítru.
Flítr ležel roztažený na křesle jako kůže z něčeho, co se dobrovolně svléklo. ArtFork do něj nejdřív strčil ruku, pak ji zase vytáhl, jak to mívají ti, kteří se rozhodli odjet, ale ještě nezvykli svému tělu na tu představu.
V bytě bylo ticho, v tichu žila jen lednice, co si občas odkašlala, a za zdí sousedův strojek na čelistní podpěry, který vrněl, i když nikdo nic nevyráběl.
Na stole ležel poslední magazín HadžinBá, klíčenka od stroje fá a karty z plastu nutné k identifikaci na drážních lajnách. Magazín měl ohnutý roh, jako by se sám snažil tvářit nenápadně. Klíčenka od stroje fá byla studená a poškrábaná, pamatovala víc otisků, než by ArtFork chtěl vědět. Plastové karty na sobě měly drobné šmouhy, které se nikdy nedaly setřít, protože nebyly špínou, ale vzpomínkou materiálu.
Moc toho nepotřeboval. ArtFork byl zvyklý cestovat nalehko a se vším, co by si chtěl vzít, by ho na palubu stejně nevzali — natož kdyby cestoval na své náklady; ani by na platbu neměl. Vlastně se mu vždycky líbilo, že některé věci se nedají přenést, ani kdybyste měli největší flítr v okolí. Některé zvuky z DžibhajnHulu, některé pachy MarkrPlace, některé pohledy, když se mezi domy rozsvítí antény a zůstávají v pohybu, i když se nic neděje.
Let na ostrov — pro pořádek píše se s malým o — sice nebyl jeho sen, ale koupil si nedávno žvejku chrupsí a náhodou vyhrál. Byl to ten druh výhry, co se tváří jako omyl, dokud vám ji někdo nepřipomene razítkem. Kód z papírku si obtiskl na zápěstí a pak v jednom baru, když zapíjel fanfaródní náladu, uviděl v novinách otištěný výherní kód. Ten samý.
Stejná šmouha tiskařské černi, stejná zlomyslná shoda znaků, stejný pocit, že svět se někdy baví na cizí účet.
Zrovna zastřelili MaháMuFlajtru, vůdce povstání džibátských ostroflejců. Noviny to měly na prvním místě, jak se sluší: velké písmo, menší písmo, pak krátká věta, co si dávala pozor, aby neřekla víc, než je bezpečné. ArtFork jako člen balinkvistických střel si musel dávat nyní pozor. Ostroflejci číhali všude a antény byly v pohybu. Pohyb antén měl v DžibhajnHulu svůj zvuk: jemné cvakání, pak tiché zavrnění, a nakonec pauza, v níž si člověk domyslí, co všechno se právě poslalo někam, kde to bude číst někdo cizí.
Co na tom, že se Art snažil do ničeho nemíchat. Flejci prostě jeli po každým, kdo měl na noze vytrajsený znak mokvínskou barvou. Je svítivá a nedá se skrýt. Svítí přes oblečení, i když ho jeden vrství. ArtFork se na ten znak nedíval rád. Ne proto, že by se za něj styděl, ale protože mu připomínal, že existují věci, které na vás svítí, i když mlčíte. Někdy si přes to místo přehodil další kus látky a měl pocit, že se světlo jen urazilo a svítí o to vytrvaleji.
Zabili mu kolegyni NamástPrstý z koleje Šou v ČenžužejHulii, poblíž chrámu Aktamo. Když se ta zpráva rozlezla, měla nejdřív podobu šepotu, pak krátkých vět, a nakonec se z ní stal těžký předmět, který si každý přehazoval v hlavě, jak se mu hodilo. Fork zapíjel šílenej den a netěšil se na nic jinýho než na to, aby mohl zmizet co nejdál. Nechtěl hrdinství, nechtěl pomstu, nechtěl ani vysvětlení. Jen prostor, kde by na něj nedosáhly oči, co se nikdy neunaví.
Kdo by to byl řekl, že se mu jeho přání splní. A zvlášť v téhle době, kdy v mezigalaktickém prostoru probíhá víc válek než za posledních tisíc kvíntanů. Zvýšil se také počet černých děr. Časoprostor se křiví víc než kdy jindy. V takové době se i obyčejný odjezd mění v druh tajné operace, i když si jen nesete flítr a děláte, že se vám nic netřese v prstech.
Fork měl na krku identifikační kartu, spíš takový… modul, který se v případě meziplanetárních cest zasunul spolu s ostatními moduly do palubovky a počítač vyhodnotil, jestli jsou cestující kompatibilní a schopní vzájemnosti během letu. Modul byl hladký a v ohybu krku studil, jako by se chtěl připomenout pokaždé, když Fork polknul. Někdy ho omylem chytil do prstů a zjistil, že ho tiskne, aniž by věděl proč.
Už dlouho se v čekacích halách vyprávěly příběhy o tom, co se stane, když vzájemnost selže. Fork je nesnášel, protože v nich vždycky všechno vyšlo až příliš čistě: jeden detail, jedna myšlenka, jeden cizí stín v hlavě — a konec. Jenže právě to na nich bylo nejhorší: že se jeden mohl smát a zároveň věřit.
Naposledy se to stalo před deseti kvíntany, kdy při jedné právě tak dlouhé cestě vesmírem došlo ke zhroucení celé posádky a osazenstva na palubě — a to kvůli jediné nesouladné myšlence. Vrahij neměl rád Svandy. Na palubě byla občanka Patrijské Trojice z Xhului County, její prababička byla v sektě Dvantoré, která dlouhé kvíntany vyráběla vrahijským obchodníkům sklíčka do čmuchaček na valénský tabák.
A to stačilo, aby to rozložilo celou loď na elektročástice. Vzájemnost se tam nerozsypala jako porcelán, spíš jako prach, který se najednou rozhodne, že je už moc lehký na to, aby držel pohromadě.
Cestování v kvantových vlnách není radno podceňovat. Fork si tu větu opakoval, aniž by ji vyslovil, protože vyslovené věty někdy zní jako výzva. A výzvy v mezigalaktickém prostoru mají zvláštní zvyk být vyslyšeny.
V příletové hale FX6Fí měl Fork pocit, že je vše příliš čisté. Podlaha se leskla tak, až to bolelo do očí. Kontrolní světla měla barvu, kterou si někdo vymyslel pro uklidnění, ale uklidňovala jen ty, kdo nebyli zvyklí se bát. Fork přitáhl flítr k sobě a prošel branou, kde mu krátce zaskřípalo v zubech, jako by mu kvantová pěna olízla čelist a zase ji pustila.
A tam, u jedné z palubních bran, stála Flehí.
„Vítejte na palubě, pane Forku,“ usmála se na něj Flehí.
Fork se zastavil. V něm se zastavilo ještě o kousek víc. Člověk si může leccos představovat, ale že ho přivítá zrovna ona, to byla představa, která se mu do hlavy nevešla bez námahy.
„Miláčku. Co ty tady?“
Řekl to skoro lehce, jenže lehkost mu zůstala viset na patře. Flehí se tvářila tak, jak se tváří profesionálové, kteří mají v ruce mikrofon a na krku šňůrku s oprávněním. Její úsměv nebyl žádné gesto, byl to nástroj.
Flehí byla Forkova milenka. Jedna z mnoha, samozřejmě. Ale z toho se Flehí nehroutila. Srdce si nechala vyjmout za žlabohleví vlády. Když se o tom mluvilo poprvé, všichni se tvářili, že tomu rozumějí, protože se to tak dělá: tvářit se, že rozumíte, když vám někdo řekne, že už nebude nic cítit. Flehí tehdy jen kývla. Věděla, že pokud něco řekne, bude to znít jako prosba, a prosby mají na žlabohleví vlády nepříjemně přesnou ozvěnu.
Teď už není čas na hraní. Proto ani Fork na odpověď nečekal. Všiml si, jak Flehí stojí pevně, jak má palce zastrčené u opasku, jak jí pod kůží neškubne ani jediný sval, i když se na něj dívá. Nemáš srdce, nemáš vzpomínky. Snad proto si ještě vážil Fork takových drobností a klišé jako žvejkaček se samolepkou, kokotivých lízátek a mrazu vzdorných teklek.
V kapse měl dvě tekleky a jedno kokotivý lízátko. Přišlo mu správné mít u sebe něco, co nemá žádnou váhu pro velké systémy, ale pro kapsu ano.
Ještě než stačil udělat krok, světlo na jeho vytrajseném znaku na noze si našlo vlastní cestu ven. Přes látku, přes stín, přes všechno. Fork ucítil, jak se na něj někdo krátce podívá, a hned zase odvrátí zrak, aby to nevypadalo. V hale to šumělo, cestující měli různé náhrady, různé podpěry, různé výrazy. A všichni měli stejný druh neochoty být viděni.
„Neprojde kvantovou pěnou?“ podivil se Fork, když mu Flehí pohledem sklouzla ke kapse, kde tekleky a lízátko dělaly nevinné boule.
Flehí už jen přehodila přepínač v hlasu, jako by z ní spadla poslední zbytečná soukromost, a řekla do mikrofonu:
„Vážení cestující, prosím, vyndejte z kapes všechny drobné věci, sundejte si ústní náhrady, svítivá pižma i čelistní podpěry. Na projíždějící vozík odložte také veškeré cenné kovy, přívěsky, přízdobenky, tekuté kapsule, kapsule s tvrdobobnatými chulemi a další podobné zboží. Své drobnosti obdržíte po návratu z ostrova. Nezapomeňte, že ústní náhrady a čelistní podpěry si lze opět zakoupit v příletové hale cílové destinace. Pěkný let.“
Slova se sypala halou, hladká, bez mezer pro odpor. Fork se podíval na projíždějící vozík a uviděl, jak na něm leží cizí náhrady vedle cizích kovů, jak se vedle sebe skládají malé osobní důkazy do jedné hromady. Vytáhl tekleky a lízátko. Na okamžik je držel v dlani, jako by váhal, jestli je to ještě pořád jeho. Pak je položil na vozík. Tekleky se sotva ozvaly, lízátko tiše klaplo o kov.
Flehí se na něj podívala zblízka, pořád s tím profesionálním úsměvem, a Fork v tom pohledu našel něco, co by mohlo být staré — nebo jen dobře nacvičené. Neřekl nic. Když je někdo bez srdce, je lepší nepokoušet se do něj klepat. Kvantová pěna totiž klepe zpátky, a někdy trefí i to, co jste nechtěli ukázat.