VIII KROFTRA

Proč odletěl ArtFork z Mokrobadu? Inu, to je docela složitá otázka. Vypadá to jednoduše jen z dálky, z těch pohlednic, které se lepí na vnitřní stranu víček: odlet za zářivější budoucností, za lepším vzduchem, za městem, kde se prý dá žít bez toho, aby vás pálila vlastní kůže. Jenže nic jasného na tom nebylo. ArtFork neodletěl, protože chtěl, ale protože musel. A pak nebyl ve věku, kdy by o sobě mohl rozhodovat. Usnesla se tak Rada podějsů mladších, kteří rozhodovali o dalším osudu mimotělních duší. Rozhodovali tiše, rozhodovali bez očí, co by se musely dívat, a bez rukou, které by musely někoho zvednout. Rozhodovali, a tím to pro ně končilo.

V té době ArtForkovi plula nad hlavou jeho duše, která postupně posilovala tlak na to odpoutat se od jeho těla úplně. Nebylo to jako výstup z kabátu, spíš jako neustálé nadlehčování zevnitř, když se vám všechno v těle snaží být lehčí než okolí. Fork ten tlak cítil ve spáncích, cítil ho v břiše, cítil ho i v tom, jak se mu občas zvedla ruka sama, aniž by věděl proč, jako by ji tahal někdo z jiné strany. Proto Fork miloval valénskej tabák. Nepřinášel mu jen otupění. Připomínal mu, jaké to bylo, když se úplně odpoutal od svého fyzického bytí. Ten stav, kdy vás nic netlačí zevnitř, protože už jste z toho tlaku venku. Kdy vám bolest nepatří, protože nemá kam se zachytit.

Jako mlaždboch přišel o své rodiče, sourozence a širokou rodinu. Ne z důvodu, který by se dal vyjednat, ne z důvodu, který by šel obejít. Všichni zemřeli na hakunbelánskej mor. Říkalo se to jako dvě slova, ale bylo to celé období, celé město, celá planeta ve stavu, který se nedá vyčistit hadrem. Mimotělní duše byly vedlejší jev nemoci. Vedlejší jev, který se tvářil jako zázrak, ale nebyl.

Těm, co se duše neodpojila od těla, nebylo pomoci. Hakunbelánskej mor byl velmi bolestivej. V těle rostlo horko a sucho, až se kůže vzněcovala a propalovaly se díry dovnitř, třeba skrz břicho do útrob. To se popisuje snadno, protože slova jsou studená. Ve skutečnosti to nebylo nic ke čtení. Bylo to lepkavý, páchlo to spáleninou a výkřiky se v místnostech držely i poté, co už nikdo nevydal hlas. Nic moc hezkýho, povím ti. A právě to byl důvod, proč měl Fork fixaci na místo a proč měl rád svoje zajetý věci. Místo je někdy jediná věc, kterou si duše pamatuje bez toho, aby si pamatovala jméno. Proto by neopustil FX6Fí, dokud nezemřela NamástPrstý. Byla pro něj vším, co ztratil v Mokrobadu. Ne tím, že by mu to slíbila. Tím, že byla a držela se v jeho blízkosti jako pevná věc.

Jaká ironie. Mokrobad a podlehne ohni a suchu. Nepřežil nikdo. Dodnes je to mrtvá planeta. Mrtvá ne jako tichá, spíš jako zapečetěná. Poslední sanitární jednotky vypálily Zolejš, Kvantýr, Serosé a oblast Džavan Trý100 a pak planetu opustily. Vypálily místa tak, aby se nic nevrátilo, a přitom se vrací vždycky něco: pach, vzpomínka, tvar ve snech. Planeta byla uvedena MÍRmou jako nebezpečná zóna a byl do ní zakázaný vstup všem z celé multigalaxie Natrabal. Zakázaný vstup je slušné pojmenování pro strach. MÍRma ten strach natřela úřední barvou a oštemplovala.

V dimenzi Moškvensír se v té době nejednalo o první planetu, kterou hakunbelánskej mor napadl. Šířil se červími vývrty, a když se řekne červí vývrty, zní to skoro jako technická závada. Jenže to byla cesta, kterou se dalo prolézt do těl bez klepání. NADAPLEB Vér STEMHABA, multigalaktický koncil, zahájil vleklou sanaci Moškvensíru. Vleklou tak, že se stala normou. Celkově bylo sanovaných 160 tisíc planet. Obětí hakunbelánského moru byly miliardy. Přežilo necelých 500 tisíc duší. Čísla se vyřknou a spadnou na zem. Nesednou si do klína, nesednou si do očí, nesednou si do spánku. Jen spadnou.

Jenže duše se musely usadit do jiných těl. A tady začíná ta část, kterou si mnozí nechtěli připustit: přežít je jedna věc, ale být umístěn je věc druhá. K tomu NADAPLEB Vér STEMHABA využil těla obětí zejména meluzínské horečky, která zasáhla poměrně velkou část Torovanu. Meluzínská horečka byla jiný druh zla: nespalovala kůži, ale přestavovala vnitřní proudy tak, že tělo zůstalo a duše odešla po svém. Tak se ArtFork dostal na FX6Fí v přiděleném těle z plavky KASAREM. Přiděleném. Slovo, které zní čistě, ale voní jako cizí šatník.

Jestli něco nenáviděl, tak to byl jeho bramborovej nos a neustále rostoucí chlupy ze sluchadel i z toho bramborovýho rypáku. Nešlo o marnivost. Šlo o cizost. Každý ráno si sáhl na rypák, jako by si ověřoval, jestli je pořád jeho, a pokaždé měl pocit, že sahá na někoho jinýho. Proto rád nosil kolejmovky, kabát s límcem nahoru a klobouk. Zakrývání nebyl styl, bylo to opatření. Připadal si jako škarase zarostlý fialovočernejma štětinama na zádech, na břiše, habrej skoro pro štětiny nemohl ani najít, jen když byl vzrušený, tak si habrej našel cestu sám. To bylo na tom nejhorší: že tělo mělo své vlastní návyky, které s jeho vůlí nevyjednávaly.

Taky se nechal celej vytrajsit. To mu dalo trochu pocit, že si určil, jak vypadá. To se na něm líbilo NamástPrstý. Ne ty trajsy samotné, ale ten vzdor, který v nich byl schovaný jak hrot v látce. To, že se nechal vytrajsit, mu pomohlo se taky vyrovnat s památkou na obrovskou bolest, kterou zažíval, když jeho tělo prostupoval hakunbelánskej mor. Něco v něm si pamatovalo ten žár a ten vpich. A trajsování bylo kombinace žehu a vpichu. Přesně to bolelo jak kousnutí škvimsírem. A škvimsíří kousnutí se rozlíhá po celým těle. Kousne do hrudi, bolest se rozstřelí všemi směry. Takže trajsování nic moc, kámo. Jenže aspoň to bylo načasované a aspoň to bylo jeho „ano“, ne cizí „musíš“.

Co neměl NADAPLEB Vér STEMHABA ošetřený, to bylo umístění nových občanů. Umístění znělo jako přidělení bytu. Ve skutečnosti to bylo přidělení života. A taky některý duše dostaly mnohem starší tělo, což se právě stalo i ArtForkovi. Starší tělo má vlastní historii, i když ji neznáte. Z těla zůstávají drobné zvyky: jak se kloub ozve při vstávání, jak se břicho stáhne před cizím hlasem, jak se oči instinktivně sklopí u dveří, které žádají halínbej. Fork byl v novém těle host. Host bez pozvánky.

ArtFork nebylo jeho pravý jméno. Svý pravý jméno zapomněl ve smrtící agónii. Nezapomněl ho v tom slušném smyslu, jako když se vám ztratí papírek z kapsy. Zapomněl ho, protože v agónii se některé věci pálí jako poslední palivo. ArtFork bylo jméno, které si vybral. A i v tom výběru byla náhoda, protože první volby po návratu jsou často jen špatně přečtené nápisy.

Když se probral v novém těle, měl hlavu přes okraj lůžka a díval se na plakát KROFTRA, což byl v té době nejvyhlášenější film v celé Mušremí. Plakát visel nakřivo a páchl novým tiskem. Písmena na něm byla tlustá, sebejistá, jako by věděla, že vydrží déle než těla v té místnosti. Fork viděl nápis vzhůru nohama. Viděl ho rozmazaně, protože oči ještě neměly s tím tělem dohodu. A protože nebyl ještě zvyklej na vidění svýho novýho těla, přečetl to blbě.

Když tedy přišel vizitýr HondejKa z nemocniční plavky KASAREM a zeptal se ho po jménu, Art se zrovna snažil přečíst nápis, který mu visel v očích jako háček.

„ArtFork. Jmenuju se ArtFork.“

Vizitýr kývl, jako by se tím jménem potvrdilo, že všechno proběhlo správně. Jako by jméno bylo jen kolonka.

„Výborně, Forku. Vítej zpět.“

A to byla celá ponávratová péče. Vítej zpět. Kam zpět. Do čeho zpět. Fork se tehdy snažil pohnout prsty a prsty se pohnuly cize. HondejKa už byl pryč, protože vizitýři mají vlastní trasy a žádná z nich nevede k otázkám.

Proto NADAPLEB Vér STEMHABA byl veřejně kritizovaný za laxní přístup k celé záležitosti, ale popravdě NADAPLEB Vér STEMHABA byl plně vytížený sanací planet. Když se sanace rozjede, žádá další sanaci. Když se do listů zapisují čísla, přestanou se zapisovat tváře. Fork byl jedna duše mezi mnoha, jedno přidělení mezi mnoha, jedno tělo mezi mnoha.

Teprve později vznikla nadace Šmutresí, která pomáhala obětem hakunbelánského moru aklimatizovat se v nových tělech a na nových planetách. Šmutresí měla letáky, sezení, vysvětlování a tiché ruce, které uměly podat hrnek tak, aby vám nepřipadal cizí. Fork byl ale z první vlny, takže se musel o sebe postarat sám.

Ne že by nebyl zmatený. Zmatenost mu způsobovala problémy ještě mnoho kvíntanů. Celé uspořádání planety mu dělalo problémy. Bylo to, jakoby ho někdo vrhnul do encyklopedie, kde nerozumí ničemu. Ulice, lajny, úřady, pachy, nadávky, drobné rituály kolem jídla, kolem dveří, kolem modulů na krku. Jediné, co mu pomohlo, byl fakt, že duše v novém těle přijala jazykovou vybavenost, takže mu nebylo zatěžko rozumět, ale porozumět – to už byla věc souvislostí a provázaností. A souvislosti se nedají přidělit. Proto ho tak rozčilovaly všechny ty halínbeje a nové vymoženosti. Ne že by neměl dost všech ostatních termínů. Termíny mu lezly do hlavy samy. Jen se mu v nich ztrácel smysl, a smysl je někdy to jediné, co drží duši v těle.

To, co mu zbylo ze starého života, ale co si ArtFork neuvědomoval, byla jeho schopnost zapamatovat si věci, které vyslechl, a to velice velice přesně. Význam mu mohl unikat, ale pořadí slov ne. Pořadí slov je jako drážní lajna v hlavě: vede, i když nevíte kam. Nikomu to neříkej, ale první roky se živil z ruky do huby, než přišel na to, že může odsledovat kódy dobíjecích karet čmuňařů a pak jim je čajznout. Seděl v koutech, kde se čmuchá, koukal přes cizí sklíčka, poslouchal, jak někdo klape hormovadkou, a v jeho hlavě se to ukládalo bez chyby. Pak počkal, až se kapsa otočí špatným směrem, a udělal to, co dělají ti, kdo nemají nadaci Šmutresí v zádech.

Tak se o sebe postaral. Do té doby, než přišel na to, jak se skutečně živit, což mu trvalo dost dlouho. Skutečné živobytí pro něj nebylo povolání, ale způsob, jak mít ráno důvod vstát a večer důvod ulehnout. A i tohle se učí, když vám někdo dal tělo a zapomněl vám dát mapu.

Bylo pro něj hodně těžký samo o sobě pochopit svou existenci. Z minulosti si nepamatoval nic. Jen občas vyplynuly na povrch morové běsy, jakési záchvěvy vzpomínek, které ale nic konkrétního neříkaly. Záblesk žáru. Záblesk sucha. Chuť popela. A pak tu byla ta paměť na bolest. Nic moc pro pochopení sebe sama. Když se snažil vyprávět, znělo to jako cizí příběh, a cizí příběhy se na FX6Fí rády prodávají, ale nerady se nesou s sebou domů.

Šmutresí až někdy později začala s osvětou, když už měla zkušenosti s evidovanými přenosy. První várka, ArtForkova, evidovaná nebyla. Neexistovat v evidenci znamená existovat bez ochranné vrstvy. Nikdo vám nevěří, protože na vás nemá číslo. Nicméně ArtFork pochopil, že ne každý změnu těla přijal. Víc než padesát procent do světelnýho oběhu spáchalo sebevraždu. A valná většina ostatních trpěla podobnými běsy jako on. Tohle poznání je kruté a uklidňující zároveň: kruté, protože jste součást velké rány; uklidňující, protože v ní nejste jediný.

Takže měl vlastně štěstí. Štěstí ne v tom sladkém smyslu, co se lepí kokotivý lízátko v kapse kabátu, ale v tom tvrdém smyslu, že zůstal. A když vyhrál let na ostrov, měl štěstí podruhý. No, komu se to stane. Uznej. A stejně: i štěstí má na FX6Fí zvláštní tvar. Někdy vypadá jako žvejka chrupsí. Někdy jako omyl. A někdy jako plakát KROFTRA, který vám visí vzhůru nohama nad hlavou ve chvíli, kdy vám někdo řekne: Vítej zpět.