X HAJX Z VENONU

Venon byla malá planetka poblíž zakřivení HanderlettDeeFa v dimenzi Torovan, stejně jako je v ní FX6Fí a další bilion planet. Drobek obíhající podružnou planetu KvantéDeeFa, jeden z těch kousků, které se na mapách kreslí jen proto, aby se na ně nezapomnělo úplně. Když se na Venon díváš z dálky, vypadá jako tečka, co se omylem odlepila z věty. A když jsi tam, zjistíš, že i tečka umí pořádně tlačit.

Nic mimořádného na Venonu není, až na to, že se tady narodil Hajx, kterému se později přezdívalo Hajx z Venonu. Všichni ho pod tím přízviskem znali. Že se dál jmenuje Šamba, to bys mohl vyprávět komu chtěl a nikdo by nevěděl, kdo to je. Hajx Šamba? Neznám. Ale ten Hajx z Venonu, to je dobrej týpek. Přízvisko je někdy víc než jméno: je to potvrzení, že tě svět aspoň jednou vzal na vědomí.

Vlastně byl docela oblíbenej, protože si furt prozpěvoval, ale ne tak zšmurzádarma. Nebyl to ten typ, co kdáká jen proto, aby něco bylo. Vždycky zpíval tomu, koho potkal. Uměl být taky i potichu. Jenže když s tebou chvíli pobyl, přišla mu nějaká písnička do těla skoro jako reflex. Písnička, která tě nutila smát se jí ještě dlouhej čas po tom, co Hajx sám o sobě zmizel i s tvejma gohrama. Zmizel z dohledu a nechal ti tik v oku, kterýmu se pak v baru každej smál.

Dobrý na tom bylo, že to fungovalo u všech. Komukoliv zazpíval, tak se tomu smál a smál se tomu i ten, komu to vyprávěl. Ale to je všechno.

Dál se tomu nesmál už nikdo. Smích měl svůj dolet. Za hranicí doletu zůstal jen příběh. A příběhy o Hajxovi se šířily jako jamovaj hribský po stole: každý si ulomí kousek a odnese ho dál.

To mě zase pobavil ten Hajx. A vodkud že von je? Jo, z Venonu. Tam se musím jednou podívat. Tam bude veselo.

Ale opak je pravdou. Venon je všechno, jen ne veselej. Takhle.

Ani Hajx z Venonu není nijak zvlášť veselej týpek. Jen se na něj lidé rádi dívají jako na veselýho, protože je to pohodlný. On si ani nemyslel, že by zpíval veselý písničky. Vždycky to myslel tak ňák upřímně, nic víc se nestaral. Zazpíval a šel si po svejch, v kapse s tvejma gohrama samozřejmě. Upřímnost a krádež u něj šly ruku v ruce spolu. Hajx byl v tomhle zvláštně čistý: nehrál si na to, že je něco jiného, než co právě dělá.

Ten Venon – no, není veselej. Je to malá planetka a docela plebs. Plebs takový, že i slaná voda chutná jako odměna, když je jí aspoň trochu víc. Venon má své rytmy: ráno, večer, mezi tím práce, která nevypadá jako práce, protože je to prostě život. A život na Venonu je levnej i drahej zároveň. Levnej, protože nikoho nezajímá. Drahej, protože ho musíš platit vlastním tělem.

Jestli ses někam nechtěl narodit, tak právě sem. Nikdy z tebe nic nebude, nikdy se nikam nepodíváš, nikdy nic nezažiješ. Takové věty se na Venonu říkají s úsměvem, aby tolik nebolely. A když se řeknou dostkrát, začnou znít jako zákon.

Jak jen to ten Hajx dokázal? Ne dokázal. Stalo se mu to. Unesli ho lovci z Bedenburu, přesně ty, který dodávaj po Mušremí čmajský ptáčky, a ty jsou z Bedenburu. Lovci uměli dvě věci: lovit a brát. Tu a tam unesli ňáký dítě, což se jim hodilo. Na různý věci. Nejen na lovení čmajských ptáčků, samozřejmě. Dítě je v Bedenburu univerzální nástroj, když máš dost řetězů a málo svědomí.

Ne nadarmo byl Hajx z Venonu popálenej od krajslívadů a nos měl sežranej od čmuchačky na valénskej tabák, jak ho pořád dopovali. To nejsou ozdoby. To jsou jeho záznamy na kůži a na rypáku. Dost drsně ho v mládí zneužívali. A teď je z něj šméčkař a distributor kochmínu. To zní, jako by to byl vzestup. Ve skutečnosti je to jen jiný druh přežití: když nemůžeš utéct od toho, co ti dělali, začneš to prodávat dál v přijatelnější podobě.

Nikomu nechyběl. Každej si na Venonu oddech, když mu z hrbu zmizelo břímě, a tak to bylo i v případě Hajxe. Prostě zmizel a rodiče si oddychli, že ho nemusí živit. Ono uživit se na Venonu, žádná sláva. Gohrama se platilo v celý Mušremí, až na výjimky, a pak se směňovaly dály a prgály, výměnnej obchod taky nic zvláštního, jen další způsob, jak si potvrdit, že máš pořád prázdný ruce.

Na Venonu sis na gohram sáhl pomálu, a když sis na něj konečně sáhl, byl hned pryč. Šambovi tak mohli pít slanou vodu ráno a k večeru a k tomu zakusovat bohéj. Když zmizel Hajx, mohli si tak dopřát o trochu víc slaný vody, zbyl jim kus bohéje a ještě si mohli dovolit něco málo na přilepšenou. Nejlíp se měli ten světelný oběh, když zmizel Hajx: dostali za něj čmajský ptáčky z Bedenburu. Že ho unesli? Jo, to se tak říká, ale pravda to není. Znáš to. Prodáš dítě, dostaneš čmajský ptáčky. Dobrej obchod. Na Venonu se dobrý obchody poznají podle toho, že se o nich nemluví.

Já nevím, co by Šambovi říkali na to, kdyby věděli, co za zvěrstva s Hajxem udělaj. Možná by řekli, že to není jejich věc. Možná by řekli, že to je osud. Možná by řekli, že slaná voda je slaná pořád. Už o něm nikdy nepromluvili, slovo o něm nepadlo. A když se Hajx po kvíntanech vrátil na Venon, nikoho v rodným hnízdě nenašel. Rodný hnízdo je hezký výraz pro místo, které si tě ani nepamatuje. Když se poptával, někdo říkal, že je snad někdo naverboval na morejský krásky. Jestli jo, tak pak je nikdy nenajde, pomyslel si. Necítil žádnou zášť. Zášť je taky energie, a Hajx měl energie málo. Měl hlavně návyk jít dál.

Poprvé se probudil na SmajrzHandrLu. To je poslední planeta, ze které je vidět Venon. Jenže Hajx byl připoutanej k trubce někde v podpalubí dariba, takže vůbec netušil, kde je, a nevěděl, co tam dělá. Pamatuje si jen studený kov na zápěstích a pach, který se drží v podpalubí: směs moči, oleje a strachu, co se snaží nevydechnout nahlas. Když otevřel oči, viděl jen kousek světla přes škvíru. Venon byl někde venku, ale nejspíš hodně daleko.

Podruhý se probudil v Zakosu u Hakvénskýho zakřivení. Hlavu měl rozmázlou časoprostorem. Tak si to aspoň vysvětloval. V hlavě mu plaval šum, jako když se myšlenkoidní tratě rozjedou naprázdno a jiskří. Nevěděl, jestli je ještě Hajx, nebo už jen něco, co se tahá na řetězech. V ústech měl chuť valénskýho tabáku, i když nic nečmuchal.

Potřetí se probudil v Bedenburu. Takhle to zní, jakože si pěkně dáchnul, ale pravda je, že nějaký čas trvalo, než se dostal do Bedenburu. A to, že se probudil, byl jen moment, kdy se na chvíli vrátil do těla poté, co ho zčmuchali valénským tabákem. Probuzení bylo jen okno, které se na chvíli otevře a hned zase zabouchne.

Tohle třetí probuzení bylo zrovna pěkně tvrdý. Na zátylku měl mnohočetný ožeh, hlava mu brněla, oči měl vypouklý a svraštělý zároveň, otlačenej od řetězů až hrůza. Když ho vykopli na světlo, ležel bezvládně jak pytel a celej se třás. Tohle nebyla dovolená. Bedenbur měl světlo, co vypálilo všechnu radost ze sítnice.

Asi by vesmírnej turista, co navštíví Bedenbur, měl trochu jinej pocit, než měl Hajx. Pokochal by se, jak to tam maj pěkný, poslech by si zpěv čmajskejch ptáčků a pokračoval by dál, kam by ho mokana zavezla. Turista slyší zpěv. Hajx slyšel nějakou demoverzi: práci, disciplínu, trest, odměnu. Čmajskej ptáček se dá poslouchat i s prázdným žaludkem. Jenže když máš prázdný žaludek pořád, jeho zpěv se změní ve výsměch.

Hajx tu strávil mnoho světelných oběhů, vlastně celé kvíntany. Z mladžbocha se stal někdo, kdo už ví, že tělo se dá zlomit, ale pořád se zvedne, pokud ho nezlomíš úplně. Když zdrhnul, už nebyl žádnej mladžboch. Pomohla mu k tomu náhoda, ale kdo by tomu věřil. Za každou náhodou je schovaná prozřetelnost. A když se to řekne, zní to jako útěcha, ale je to spíš popis mechanismu.

Chytal čmajskýho ptáčka. Už to byla pro něj rutina. Nehrozilo, že by mu utekl. Chytil ho do dlaně, chvilku ho poslouchal a pak šup s ním do sítě. Ptáček se mu v dlani třepotal jako malý srdce, které si ještě nenechalo nic vyjmout. A v tu chvíli se otevřela brána časoprostoru. Otevřela se jako hlasitá a krvavá rána, vcucla ho i s čmajským ptáčkem a vyplivla, hádej kde, na FX6Fí. Vzhledem k tomu, že všichni otroci v Bedenburu byli evidovaní, bylo třeba zařídit i požár, aby zničil stopy, že kdy existoval. A tak něco bouchlo, zablejsklo se a vyhořel vězeňský fortel. Vyšší síly se snažily. Nebo se snažil někdo, kdo měl klíč. Hajx to neřešil. Byl venku. A venku se řeší jen to, kam šlápnout, abys nebyl zpátky na to ta ta.

Čmajskýho ptáčka prodal prvnímu, koho potkal, a tak přišel k většímu jmění. Jedna věc bylo koupit si čmajskýho ptáčka jako jídlo, ale živýho! Živýho čmajskýho ptáčka!! To se leckomu nestane, aby ho viděl zblízka!!!

A za sto gohramů, to se už tedy mohl zařídit. Sto gohramů zní jen jako číslo, ale pro Hajxe to byl pocit: poprvé měl něco v dlani něco jinýho než řetěz.

Sehnal kochmín, snížil kvalitku, za draho rozprodal a měl dvě stě, pak něco čórnul a na chvíli se připojil k čmuňařům. U čmuňařů se naučíš dvě věci: jak držet sklíčko a jak se tvářit, že nejsi. A někde tady začal zpívat ty svoje písničky. Ne proto, aby byl slavnej. Proto, že když zpívá, na chvilku cítí, že není jen nástroj někoho jiného. Písnička je jeho jediný majetek, který mu nikdo nemohl vzít, protože ho nosil v nitru tak hluboko, že tam nedosáhne ani řetěz.

Jenže kdo by to mohl vědět, že se jen vyšší síly snažily přeladit jejich mozky na vyšší frekvence. No, věci se dějou i bez našeho vědomí. O Hajxovi si stejně každej nejdřív myslel svý. Stačilo se na něj podívat. Popálenej. Zničený rypák. Oči, co někdy koukají, jako by viděly o kus dál, než je zdrávo. Šméčkař. Distributor kochmínu. Kradýlek. Zpěvák. Když má někdo tolik vrstev, každý si vybere jednu a zbytek ignoruje.

Ale někteří, co prožili něco těžkýho, věděli. Znali ten zvuk v hlase, když se někdo směje a přitom uvnitř sebe drží něco tak pevně, aby to nevyklouzlo ven. A tak se stalo, že se Hajx z Venonu skamarádil s ArtForkem. Ne hned. Prostě se tak nějak potkali, Hajx mu něco zazpíval, Fork se tomu smál ještě dlouho, i když mu v kapse chyběly gohramy. A pak se potkali znovu, a smích už bylo znamení, že aspoň na okamžik někdo někoho poznal i bez toho, aniž by se na něco ptal.

Hajx se nikdy nepovažoval za veselýho týpka. A možná právě proto měly jeho písničky takovej účinek. Nebyly to fanfáry. Byly to malé zářezy do šedi. A když se v Torovanu někomu udělá v hlavě aspoň jeden zářez, začne mít pocit, že ještě není úplně přepsanej. To je celý. Zpívá, jde si po svejch, v kapse s tvejma gohrama. A někde po něm zůstane úsměv, kterej se nedá zaúčtovat.