XII MAHÁMUFLAJTRA

Důvod, proč smrt MaháMuFlajtry zasáhla FX6Fí tak silně, Mahan znal dřív, než ho dokázal vyslovit. Šlo o hluboké prázdno v systému, které začlo téct do všech stran, jakmile vypadl jeden uzel. MaháMuFlajtra byl jeden z povolaných, kteří střežili rovnováhu nad vrcholem chrámu Aktamo, kde špička prostupovala do dimenze Moškvensír. Ten byl zapečetěný, a právě proto se na něj muselo koukat pořád. To znamenalo ne-u-stá-lý dohled.

Dohled měl konkrétní vůni: zatuchlej maškvír v předsálích, vlhký papír, mastnota z tělesných podpěr a kovový pach tabulek, které se přehazují mezi prsty častěji než moduly mezi palubovkami. Dohled měl konkrétní zvuk: šustění, cvakání, tiché vydechnutí, když se číslo konečně srovná s číslem. A dohled měl konkrétní budovu: FORÉ Nastrínfát1589XCémino v ČenžužejHulii. Právě tady se to samé sledování, tabulkování, přehled o všem a za všech okolností měnilo v rutinu, která se tvářila jako řád. Mahan byl jedním z těch, kdo tu rutinu nosili na zádech jako batoh. Jenže batoh se dá sundat. Špička Aktama těžko.

MaháMuFlajtra si povšimnul, že něco není v pořádku. Mahan to poznal z drobností. MaháMu mluvil méně a díval se déle. Tabulky, které se jinak skládaly do hladkých řad, najednou působily, jako by se v nich cosi vzpíralo. Údaje, které zanášel, ho zneklidňovaly. Nevěděl ale, čemu to má přičíst. To bylo nejhorší: vědět, že se něco děje, a nemít pro to jméno, které by se dalo napsat do kolonky.

Byl se i radit s fíckejma vědmama. Mahan o tom slyšel jen z útržků, které se v budově FORÉ šířily rychleji než prach. MaháMu prý stál u nich jak trotl a fícké vědmy mlčely. Mlčely, že to vypadalo jako odpírání informací. Nedivil by se, kdyby se ptal na něco nepodstatného, ale tady tomu nemohl uvěřit. U Aktama se nepodstatné neděje. Jenže vědmy mlčely. Mahan tehdy ještě nevěděl, že důvod jejich mlčení není v tajemství, ale v čase, který se už zkrátil na tenkou linku. MaháMuFlajtra měl být co nevidět zabit, a v takovém světě jsou odpovědi jen zbytečná výzdoba.

Kdyby měl dál žít, tak by se dozvěděl to, co Mahan slýchal jen jako poučku: dimenze Moškvensír se otevírá, protože chce vychrlit nemoc ze svého středu. Ozdravný proces dimenze, říkalo se tomu v učebnicích, jako by šlo o běžnou věc, kterou lze naplánovat. Vyloučit to nepotřebné, zkažené. Za normálních okolností by to dimenze udělala jinak. Vytlačila by nemoc do nové dimenze, kterou by vytvořila. Takže teď musí stínovat. Stínování znělo skoro poeticky, jenže v tabulkách to bylo jen slovo pro nepřetržitý dohled a pro tu únavu, která se nedá dospat.

Jenže NADAPLEB Vér STEMHABA udělal další ze svých kolosálních chyb z nevědomosti. Zjednodušili si to až moc. Prostě Moškvensír celou zapečetil, uzavřel, a jediný bod, slabinu, ponechal vyčnívat nad chrám Aktamo z pozorovacích důvodů. Slabina jako kukátko. Kukátko jako zámek. Zámek, který se nesmí pohnout ani o vlásek. MaháMuFlajtra byl tedy nejen důležitým pro planetu FX6Fí, ale bohužel taky pro celou Mušremí a Torovan celkově. Když se takový uzel přestřihne, tah se přenese dál, i když si to nikdo neuvědomuje.

Mahan ho toho dne viděl v ofisu. Viděl ho ještě živého, a to je obraz, který měl v hlavě zadřený jako tříšku.

MaháMuFlajtra seděl za stolem ve svým ofisu a koukal se do homéru. Homér mu vracel obličej, který už nebyl obličejem z plakátů ani z mladžbožských portrétů. Byl to obličej, který se naučil skrývat únavu pod vrstvou úprav a stejně mu to nešlo. „Jak jsem mohl bejt tak krásný dítě,“ pomyslil si. Teď se prostě koukal na svraštělý obličej. Propadlé, unavené a nemocné oči schovával za tmavé kulaté brýle s ostny. Ty se nosí, když se už nechceš tvářit, že jsi křehký jako seschlý nohy činder. Rukou si pohrával se svými dlouhými vlasy na zátylku, které zdobily jinak jeho docela proplešatělou hlavu. Ty vlasy byly zvláštní: vypadaly, jako by patřily někomu jinému, někomu z jiného času. MaháMu prsty vždycky najel na stejný pramen, přejel ho a pustil, jako by tím ověřoval, že ještě drží.

Z rozjímání ho vyrušil Mahan sám. Stál ve dveřích a cítil, jak mu pot stéká po páteři, i když v budově FORÉ bylo chladno.

„Promiňte, že ruším, pane!“

„Co je, Mahane?“ houkl MaháMuFlajtra.

Ten hlas uměl být tvrdý a laskavý zároveň. Tvrdý pro budovu, laskavý pro toho, kdo nese zprávu. Mahan udělal krok, který zněl v kanceláři hlasitěji, než by měl. Podlaha tu byla z materiálu, který si pamatuje kroky.

„Přišlo nám hlášení.“ Natáhl ruku přes stůl s papírem. „DžabejMím oznámil výskyt báckejch tráků u Aktama, pane.“

MaháMuFlajtra se ani nehnul. Jen zvedl bradu o kousek, jako by tím pohybem posunul celou místnost.

„Ano, ano.“

Mahan dál stál a čekal. Čekání je ve FORÉ povinnost. Čeká se, dokud se vyšší hlas nerozhodne, že jsi zase vzduch. MaháMuFlajtra se díval do homéru. Znovu viděl tu svou starou zakaboněnou tvář. Mahan si při tom pohledu vybavil, jak MaháMu jednou pronesl, že homér je nejhorší svědek, protože nelže a stejně nic neřekne.

V myšlenkách se MaháMu na malou chvíli ocitnul v náruči své matky. V koutku úst se mu objevila nepatrná měkkost, dotknul se vzpomínky, která ještě nebyla potrhaná. Cítil matčinu lásku, cítil její vůni, cítil vůni jejích prsů, voněly po květech honejmbasí. Viděl, jak se nad ním sklání. Viděl, jak se při večeru převléká a češe si vlasy. Viděl, jak se dohaduje s otcem o tom, jak to bude dál MaháMu, když má tak křehkou duší. Nacházel u ní vždy pochopení. Usmál se.

Mahan ten úsměv viděl a v tu chvíli mu to připadalo nepatřičné, skoro nebezpečné, jako když se u špičky Aktama rozsvítí něco příliš…

„Už můžete jí-,“ začal MaháMuFlajtra.

Nedořekl. Hrudí mu prolítla střela, roztříštila okno za ním. Výstřel, šramot skla, které se rozletělo do místnosti jako drobný déšť a Mahanovi se v hlavě udělalo prázdno. Tělo zůstalo stát, ale uvnitř se mu něco přetrhlo. MaháMu se na židli zhoupl dozadu, brýle s ostny se mu posunuly, vlasy mu vylítly do vzduchu, jako by je někdo tahal z jiné strany. Mahan viděl červenou skvrnu, která se rozlévala MaháMuFlajtrovi po košili.

Vyblekotal do vysílačky: „Zastřelili – zastřelili – Ma – MaháMu Flajtru.“

Polknul. Řekl to a hned se mu zdálo, že ta slova jsou cizí, že je někdo protlačil ven jen proto, aby se staly pravdou. Stál tam, díval se na MaháMu, a najednou bylo po něm. Vůbec netušil, co se stalo. Nevěděl, odkud střela přišla. Nevěděl, proč přesně teď. Jen věděl, že to není náhoda, protože u Aktama náhody mívají přidělené tabulky.

Do ofisu vtrhli další hokenšírové. Mahan poznal rachot bot, poznal kovové zvuky výbavy, poznal ten druh dechu, který patří k panice převlečené za rozkaz.

„Dej ruce nad hlavu!“

Mahan automaticky zvedl ruce, aniž by chápal proč. Zvedl je a měl pocit, že mu někdo právě ukradl kosti.

„Co je? Nic jsem neudělal!“

Jeho hlas zněl divně, jak mu vibrovaly hlasivky strachem. Vystřelili po něm z vysokotlaké tyče. Zasyčení tlaku mu proletělo kolem ucha a Mahan ucítil, jak se mu roztřásly prsty. Uskočil a schoval se za stůl. Stůl byl masivní, plný papírů, plný tabulek, plný toho, co se teď najednou měnilo v důkazy proti němu. Slyšel další povely, slyšel, jak se někdo sune po podlaze, slyšel vlastní dech, který se mu nechtěl ztišit.

Venku si zatím DžabejMím nahodil batoh, popadl vysokotlakou tyč, zavěsil si přes ramena fúzní techokot a s rachotem svým vlastním se vydal za MaháMuFlajtrou. Z budovy vybíhali hokenšíři. Mahan to poznal podle hluku: budova FORÉ se třásla, jako by ji někdo zevnitř rozkopával.

„Co se plaší?“ pomyslel si ještě DžabejMím, když tu uslyšel výstřely.

Při cestě do ofisu hlavouna našel pár postřílených hokenšírů. Mahan v té době lezl po břiše pod stolem a snažil se být ticho jako haví, než se prosmýkl tak těsně kolem DžabejMíma, že měl dojem, že ho musel zmerčit. Mahan vnímal jen obrys, pach mokrého kovu a to zvláštní cvakání, které přichází s kovovým postrojem na noze. DžabejMím prošel, aniž by se otočil. To neznamenalo, že Mahana neviděl. Znamenalo to, že měl jiné souřadnice.

Mahan vůbec nechápal, proč se to obrátilo proti němu. V hlavě mu křičela jediná věta: já jsem jen přinesl papír. Jenže „jen“ v budově FORÉ neexistuje. Všechno je spojeno s něčím dalším. Mahan měl co dělat, aby se ztratil. Zvedl se, přeběhl ke dveřím, chytil se futer, prsty mu po nich ujely, protože byly hladké od let dotyků.

Když se dostal ven, z ničeho nic vedle něj dopadnul na židli MaháMuFlajtra. Židle se překotila, dřevo zapraskalo, tělo se svezlo a narazilo do hrany obrubníku tak ošklivě, že Mahanovi cukly zuby. Ten pád byl jako tečka za větou, která se nestihla doříct.

„Kurva!“ vykřikl Mahan.

Podíval se nahoru. Viděl záblesky techokotu. Fialové oblouky čistily prostředí a v tom čištění bylo něco chladného, bezcitného, jako když se prostor snaží tvářit, že je to jen údržba. Mahan se rychle schoval pod výčnělek, přitiskl se ke zdi a cítil, jak mu vlhkost leze pod oblečení.

MaháMuFlajtra ležel rozlámaný na chodníku. Shůry na něj koukal DžabejMím. Ten pohled trval jen tolik, kolik trvá jeho rozhodnutí. Mahan v něm viděl něco, co nechtěl vidět: že tohle není jen útok, tohle je převzetí moci. Když záblesky techokotu zmizely, Mahan přiskočil k MaháMuFlajtrovi. Nehrál si na hrdinu. Prostě zareagoval.

Sebral mu z kapsy tabulky. Tabulky byly těžké jinak než váhou: byly to ty řádky, které držely Aktamo na očích. Musí zjistit, co se stalo. Ne kvůli pravdě, ale kvůli tomu, že bez tabulek se z pravdy stane jen shluk myšlenek, což je samo o sobě užitečný asi jako útok báckejch tráků na fícký ficky.

A tak se přihodilo, že jediný, kdo měl od té chvíle přehled nad děním dimenze Moškvensír, byl Mahan. Z nouze a z krádeže, která byla jedinou správnou věcí v nesprávném okamžiku. Honem se zbavil hokenšírskýho oblečení. Šlo to hůř, než čekal, protože ruce se mu pořád třásly. Nakonec to ze sebe strhl, jako by to byla kůže morejský krásky, a rychle zmizel v kolejích Šmatranam. Koleje byly mokré, špinavé a plné pachů, které se nedají popsat. Právě proto byly teď tak dobré. Mahan se v nich ztratil.

Na FORÉ Nastrínfát1589XCémino v ČenžužejHulii to vřelo, ba přímo tepalo. Tepalo to v chodbách, tepalo to ve vysílačkách, tepalo to v anténách, které byly v pohybu. Mahan se tlačil mezi stíny, tabulky přitisknuté na hrudi, a poprvé za dlouhou dobu cítil, že mu srdce buší jak o život. Věděl, že Aktamo je nad ním pořád stejný, špička pořád prostupuje, Moškvensír pořád tlačí z druhé strany. Jen jeden uzel už v tom všem chyběl.

A tam, kde chybí uzel, se brzy objeví někdo, kdo si bude chtít to místo přivlastnit.