Kapitola 6 – Snow in your hair

Někdo v sousedním pokoji pustil sprchu. Trubky ve starší budově se rozechvěly svým charakteristickým drnčením, které jde i přes zeď. Hamburger ležel na posteli a díval se do stropu — bílého, s bílou žárovkou, bez zlaté linky.

Jsem v Praze.

Na okamžik si myslel, že leží v Hamburku, v černozlatém bytě. Teprve drnčení trubek za stěnou ho vrátilo.

Hostel. Vodičkova ulice. Praha.

Vstal.

Dva lidé v pokoji ještě spali. Nebo aspoň leželi. Jeden se sluchátkem v uchu, druhý s bundou přehozenou přes obličej jako improvizovanou clonou. Hamburger si tiše vzal věci z kufru a šel na chodbu.

Koupelna byla volná.

Hostelová koupelna. Zrcadlo trochu příliš malé, trochu příliš vysoko, nastavené pro průměrného člověka, ne pro Hamburgera.

Sprcha.

Čištění zubů.

Oblékl se před zrcadlem na chodbě. Úzký odraz. Bunda, tentokrát ne ta velká s asymetrickým zipem, ale kratší, temnější, s vysokým límcem. Kalhoty. Šála — tmavá, kratší než včera, obtočená jen jednou kolem krku. Zlatý kroužek do ucha. Brýle. Kufr zamčený pod postelí. Klíčová karta v kapse.

Vyšel.

Praha ráno byla jiná než Praha večer.

Každé město je ráno jiné, ale Praha ho překvapila svou pevností. Večer byla světelná, snová, pohyblivá, v modrozlatém světle, kde věci ztrácely přesné obrysy. Ráno měla obrysy tvrdší. Mokrá dlažba s odlesky, ale ne romantickými. Praktickými. Tady pršelo. Povrch klouže.

Tramvaj na Vodičkově přijela a odjela se svým elektrickým zvukem. Bez poetiky. Jen prostá tramvaj.

Hamburger šel. Praha ho nesla tak, jak město nese člověka, který se mu zrovna nebrání. Prostě šel a Praha byla kolem.

Václavák ráno.

Méně turistů než večer, ale ne prázdný. Praha nebyla prázdná ani v sedm ráno v prosinci. Lidé šli do práce, stánky s kávou otevíraly, někdo rozbaloval noviny u kiosku. Reklamy svítily pořád, protože reklamy nevědí, kdy je ráno. Svítí pro jistotu.

Hamburger prošel středem náměstí a čeština kolem něj zněla jinak než večer. Ráno byla přímější, méně obřadná, praktická.

Dva rohlíky a kávu s sebou.

Dobrý den.

Nashle.

Hamburger poslouchal jako někdo, kdo se vrátil do jazyka, který přestal používat, a teď ho slyší zvenku. Z té zvláštní vzdálenosti, kdy věc znáte, ale ještě nejste úplně v ní.

Vešel do pasáže.

Do té ze včerejška, s mozaikovou dlažbou a lavičkou a světlem bez jasného zdroje. Ráno vypadala jinak. Obchody se otevíraly, žaluzie se vytahovaly ručně, jedna s kovovým tlesknutím vodicí lišty, druhá s kadencí elektronického zámku. Mozaiková dlažba měla v ranním světle víc barev. Večer splynuly. Ráno vystoupily.

Hamburger prošel pasáží pomalu.

Na druhém konci, kde večer visela vánoční světla, byl teď jiný výjev. Světla tam stále byla, ale ve dne to nebyla světla. Jen kovové řetězy, trochu průhledné závěsy bez obsahu.

Hamburger se na ni podíval a řekl si: v noci je hezčí.

Pak si řekl: samozřejmě.

Noc má vlastní režii.

Snídaně.

Koupil si kafe z okýnka u pasáže. Malý stánek, jeden muž za pultem, espresso za osmdesát korun, papírový kelímek. Hamburger zaplatil, vzal kafe a šel dál. Bylo silné, horké a dobré.

Chodil jen tak.

Uličky, kde se míchala města různých dob — domy z přelomu století vedle panelového reliktu, moderní fasáda vedle vietnamské večerky, vedle lékárna, vedle zavřená galerie. Hamburger to sledoval a pil kafe.

V Hamburku byl jeho vnitřní hlas hlučný. Mluvil německy, mluvil pořád, komentoval věci, vracel se ke každé stopě po Dominiquovi. V Praze byl tišší. Ne proto, že by bolest zmizela. Praha ho nutila vnímat vnějšek. Byla nová, nebo spíš neosvojená, a neosvojené město vyžaduje víc přítomnosti než místo, které znáte nazpaměť.

Praha ho nutila být tady.

To bylo překvapivé.

A byl za to vděčný.

Začalo sněžit.

Nejdřív to ucítil na bundě. Pak uviděl bílou tečku ve vzduchu. Pak další. Sníh v Praze v prosinci. Logická věc, a přesto nečekaná v té přesné chvíli, kdy stál u rohového obchodu se zeleninou a dopíjel kafe.

Sníh padal.

Lehký. Takový, který se udrží na bundě, ale na zemi taje, protože dlažba je ještě příliš teplá. Ve vzduchu byl bílý a tichý a Praha se pod ním uvolnila. Zlatomodrý charakter zimního města dostal další vrstvu.

Bílou.

Hamburger zvedl hlavu.

Vločky dopadaly na brýle a na okamžik zůstaly, než se rozpustily. Na šálu. Na límec bundy. Na ruce, když je vytáhl z kapes.

Na vlasy. Dotkl se jich. Byly jemně vlhké, ne mokré. Sníh ve vlasech. Drobná věc.

Jsem tady. V tomhle počasí. V tomhle městě.

Šel dál.

Na tramvajovou zastávku došel bez záměru. Prostě šel, zastávka tam byla, tramvaj právě přijížděla a dveře se otevřely. Nastoupil.

Vůz byl poloprázdný. Tentokrát si sedl. U okna, na sedačku s trochu vybledlým polstrováním, jaké mívají dopravní prostředky, které se dlouho používají.

Za oknem tramvaje Praha v čerstvě padajícím sněhu.

Pořád lehkém, tichém. Na drátech nad tramvají se začínala usazovat tenká bílá vrstva, viditelná jen z určitého úhlu. Hamburger se díval přes zamlžené okno. Dráty ve sněhu a mlze byly stříbrné, bílé a neostré.

Jako sníh ve vlasech natažený nad městem.

Odtrhl se od okna.

Podíval se do tramvaje.

Dva starší lidé — muž v kožené bundě s novinami, žena s taškou plnou věcí, plastová ucha trochu přetažená. Pár studentů s batohy. Žena s dítětem v kočárku u dveří, telefon v ruce, ne jako nepřítomnost, spíš jako bdělost jiného druhu, jak bdí rodiče s telefonem.

Nikdo ho neznal.

Nikdo v tramvaji nevěděl, kdo je Hamburger, proč sedí v pražské tramvaji se sněhem ve vlasech a s prázdným kelímkem od kávy v ruce.

Anonymita v cizím městě. Nikým nemusíte být.

Tramvaj zastavila. Hamburger se podíval ven.

Národní divadlo, nebo někde blízko. Řeka. Přes okno viděl vltavské nábřeží — mokrý kámen, vodu, most, mlhu nad řekou ve sněžném ránu. Nevystoupil.

Příště.

Nakonec vystoupil pár ulic od řeky, ale šel k ní. Náplavka v zimě nebyla tržiště ani špalír barů. Jen říční nábřeží, mokré kameny, studená tmavá řeka, mlha ve výšce stromů na druhém břehu.

Stál u zábradlí.

Vltava pod ním.

Každá řeka je jiná. Vltava nebyla hamburský přístav. Nebyla slaná, těžká, rozlehlá. Neměla přístavní ticho s vůní oleje, železa a mokrého lana. Byla říční. Jiná šíře, jiná tmavost, jiná hloubka. Mlha nad ní byla jiná než mlha nad Elbe, nad doky.

Hamburger se na ni díval.

Voda se pohybovala nenápadně. Nesla listy, větve, drobnosti, které do ní padly někde výš. Nesla je tiše.

Sněžení trochu zesílilo.

Vločky byly větší, pořád ne prudké, ale viditelnější. Padaly na řeku a na hladině zmizely okamžitě. Na Hamburgerově límci, vlasech a rukou na zábradlí vydržely o chvíli déle.

Odlesk nábřežní lampy, která ještě svítila, se v pohyblivé vodě roztříštil do zlatých teček. Hamburger se na ně díval a bylo to vzdáleně jako stíny kolotoče. Jen bez bolesti.

Mohl tu stát a dívat se na vodu.

A nebolelo to.

Pak přišly hlasy. Zleva, vzdálenější, ale zřetelné. V jiném jazyce. Hamburger nejdřív slyšel tón — ne německý, ne anglický, ne slovanský. Jiný rytmus, jiné melodické vzorce. Slyšel je a nevěděl odkud. Pak je přikryla tramvaj nahoře, ptáci nad řekou, vítr.

Nechal to být.

Ale ten jazyk v něm zůstal o chvíli déle než ostatní zvuky. Tón, který nesplynul s pozadím. Hamburger ho nepojmenoval. Jen zvuk, který přišel, odešel a nechal stopu. Ne proto, že by byl důležitý. Spíš proto, že byl cizí.

Šel podél řeky.

Mokré kameny, kovové schody k vodě s tenkou bílou vrstvou, lavičky se sněhem na sedadle. Hamburger šel a sníh padal a řeka tekla. Praha nahoře za nábřežím žila vlastním tempem — ulice, tramvaje, hlasy. Dole u řeky čas běžel jinak.

Bylo to dobré místo na nepřemýšlení.

Na chůzi, kdy mysl běží na volnoběh, tělo nese samo sebe a věci v pozadí se skládají samy.

Ten člověk v bistru s telefonem a mokrými vlasy.

Hamburger se zastavil.

Proč se k němu vrátil.

Stál u zábradlí nad řekou a divil se tomu. Byl to anonymní člověk v bistru. Deset sekund okrajového pohledu. Nic.

Přesto.

Warum. (Proč.)

Hamburger se sám sebe zeptal a odpověď neměl. Jen věděl, že se otočil. Včera večer, na ulici. Otočil se za postavou s tmavými vlasy a postava zmizela za rohem. To bylo vše.

Sníh mu padal na vlasy.

Zvedl ruku a setřel ho. Ruka přes vlasy, vlhký hřbet ruky. Drobná věc. A přesto okamžik, kdy cítíte, že jste venku, v počasí, v zimě, v pohybu. Tělo zabírá prostor. Prostor odpovídá.

Šel dál.

Oběd byl osamělý a dobrý.

Našel malou restauraci. Polévka, chléb, voda. Pivo neobjednal. Stůl u okna, samozřejmě. Hamburger vždycky vybíral stůl u okna, protože okno dává pohled a pohled dává ruce tělu, které jinak neví, co dělat při jídle bez společnosti.

Za oknem bylo nábřeží a sníh.

Sněžení znovu zesílilo. Vločky větší, hustší, počasí odvážnější. Praha za oknem zbělela: střechy, parapety, ramena lidí procházejících venku. Tramvajové dráty nad ulicí měly už silnou bílou linku.

Hamburger jedl polévku a díval se ven.

Od vedlejšího stolu zněla čeština.

Dva muži kolem čtyřiceti mluvili o práci, zakázce, projektu, který se komplikoval. Hamburger neposlouchal obsah, jen rytmus.

Doma v jazyce a přesto jako host.

Dojedl. Zaplatil. Vyšel ven.

Praha byla bílá, mokrá a živá.

Odpoledne.

Na Václavák se vrátil nezáměrně. Možná ho tam dovezla tramvaj, možná šel přes pasáž a na druhém konci byl zase tam. Tentokrát se sněhem na stáncích, střechách a čapkách turistů, kteří si fotili zasněžené Václavské náměstí s vánoční výzdobou.

Hamburger prošel středem.

Sníh mu dopadal na ramena. Světla Václaváku se ve sněhovém vzduchu lámala jinak než v čistém — víc, tepleji. Zlaté světlo ve sněhové mlze.

Zastavil se u vstupu do metra. Krátké prosincové světlo se začínalo sklánět.

Stál u vstupu a pouštěl lidi kolem sebe. Přicházeli, odcházeli, sestupovali do stanice, vycházeli ven. Proud bez ustání. Hamburger v něm stál jako člověk, který se zastavil tam, kde ostatní pokračují.

Sníh mu padal na vlasy.

Jemný chlad. Drobná vlhkost. Vzpomněl si na ráno, na první zaznamenání sněhu, na fyzickou přítomnost zimy.

A pak na jiné vlasy.

Tmavé vlasy s kapkami deště.

Člověk z bistra.

Proč se k němu pořád vracel.

Drobná záhada bez odpovědi. Hamburger se k němu vracel, protože se k němu vracel. Praha je velká a anonymní, a přesto jeden člověk s telefonem zůstal v jeho vidění déle než ostatní.

Nemusí to nic znamenat.

Pravděpodobně to nic neznamená.

Hamburger šel od stanice.

Další pasáž u Václaváku. Jiná než ta mozaiková. Větší, přímější, s vyššími stropy a obchody, které byly víc mezinárodní — řetězce, lékárna, optika, káva. Prošel jí a na druhém konci vyšel do menší klidnější ulice. Pár obchodů. Kavárna se zamlženým sklem.

Hamburger se u ní zastavil.

Ne proto, že chtěl kávu. Okno bylo zamlžené a za mlhou svítilo teplé žluté světlo. Siluety lidí uvnitř se rozmazávaly, pomalu pohybovaly, seděly, vstávaly, gestikulovaly.

Jedna silueta vstala od stolu.

Přišla k pultu u okna. Hamburger ji viděl jen přes mlhu: tmavý tvar, kus ruky, která sáhla po kelímku, pak vlasy — nebo tvar vlasů — tmavé, se světlem na hraně.

Hamburger zamrkal.

Silueta vzala kelímek a vrátila se od okna.

Člověk v kavárně. Člověk se tmavými vlasy ve vyhřáté kavárně za zamlženým oknem. Přesto se mu zvláštně vlilo teplo do žil.

Hamburger šel do jiné ulice, k tramvajové zastávce. Sníh pořád padal. Na zastávce stálo pár lidí. Hamburger se postavil na okraj. Ruce v kapsách bundy. Vedle něj se někdo postavil. Přítomnost. Vzdálenost půl metru. Tělo v prostoru. Nezvedl oči. Díval se dolů na dlažbu — vlhkou, sněhovou, se stopami bot.

Přijela tramvaj.

Lidé nastoupili. Hamburger s nimi. Za ním ostatní, nebo část ostatních, ne všichni čekali na tuhle linku.

Stál u dveří, madlo v ruce.

Tramvaj se rozjela.

A pak vůně.

Blízkost jiné bundy, jiného člověka, jiného dne, který ten člověk prožil venku. Hamburger nepoznal parfém ani nic konkrétního. Jen zaregistroval, že vedle něj někdo stojí tiše.

Nezvedl hlavu.

Tramvaj jela. Za oknem ubíhaly ulice, sníh, dráty, světla. Hamburger se díval ven. Přítomnost vedle něj pokračovala bez pohybu.

Člověk, který jede tramvají.

Nic víc.

Zastávka.

Hamburger vystoupil impulzivně. Dveře se otevřely a pohyb ho vynesl ven.

Stál na zastávce.

Tramvaj odjela.

Za ní konec ulice, výloha, pasáž, sníh. A pak nic konkrétního. Město pokračovalo.

Hamburger stál a říkal si: co to bylo.

Odpověď nepřišla.

Přes ulici, za rohem, ospale svítící nápis. Hot Grill.

Hamburger ho na chvíli zahlédl a pak šel jinam. Do ulice doleva, kde bylo méně turistů a víc každodenní Prahy.

Pak se zastavil.

Na rohu, kde se ulice lomila doprava, někdo procházel.

Tmavá bunda. Nízká, ne úplně dost teplá na prosinec. Tmavé vlasy. Telefon v ruce. A na vlasech sníh — ne trochu, ale hodně. Jako by přicházel z místa, kde sněžilo víc, nebo jako by venku strávil delší dobu. Bílá vrstva na tmavých vlasech působila téměř záměrně.

Hamburger se zastavil.

Postava procházela rohem. Jeden krok, druhý. Telefon v ruce. Pak zaváhala. Možná ztratila orientaci, možná hledala ulici, možná kontrolovala mapu. Jen zlomek okamžiku. Sníh padal na tmavé vlasy a bílá vrstva na nich držela.

Hamburger viděl profil.

Neúplný záběr přes dvacet metrů a sněžení. Mladý. Tvář trochu k zemi, k telefonu, pak nahoru, do prostoru.

Ten profil se obrátil. Ne úplně. Jen o čtvrtinu. Na okamžik pohled směřoval k místu, kde Hamburger stál.

Hamburger nevěděl, jestli ho viděl.

Pravděpodobně ne.

Vzdálenost. Sníh. Telefon. Pohled hledal ulici, ne konkrétního člověka.

Pak se postava otočila a zmizela za rohem.

Hamburger stál.

Říkal si: zelená bunda. Tmavé vlasy. Hodně sněhu ve vlasech. Telefon v ruce.

Říkal si: bistro. Včera večer. Tmavé vlasy mokré od deště. Telefon v ruce. Bunda ne úplně dost teplá.

Říkal si: pravděpodobně jiný člověk.

Praha je velká. Praha má lidi. Tmavé vlasy jsou běžné. Zelené bundy jsou běžné. Telefony v rukou jsou tak běžné, že divnější je člověk bez telefonu.

Pravděpodobně jiný člověk.

Ale otočil se za rohem. Jako včera večer. Pohyb, který tělo udělá dřív než hlava, a hlava pak zjistí, co se stalo, a nemá instrukci, co s tím.

Za rohem byl chodník.

Pár lidí. Ale postava se zelenou bundou mezi nimi nebyla. Zmizela do davu, do obchodu, do přilehlé ulice, do anonymní pražské hustoty, kde se člověk ztratí za dvacet sekund, když Praha nechce, aby ho někdo našel.

Hamburger stál na rohu a sněžilo na něj.

Praha za ním žila. Vzdálený tramvajový zvuk. Oranžová a zlatá světla výloh. Nápisy, lidé, kroky, čeština, angličtina turistů, další jazyky, které prošly kolem a zmizely.

Otočil se zpátky.

Šel.

Sníh ve vlasech.

Ten vlhký, tichý sníh, který v Praze v prosinci nemá plán a přesto pokrývá všechno rovnoměrně: střechy, dráty, parapety, vlasy kolemjdoucích i hlavu muže, který stojí na rohu a neví, za kým se otočil.

Nějak.

Praha věděla, kam vedou cesty. Vedla je bez instrukce, bez šipek, bez jasného plánu. Přes zastávky, pasáže, bistra, nábřeží a rohy ulic, kde se člověk otočí, protože se otočí, a pohled najde nebo nenajde.

Hamburger šel zimní Prahou.

Sníh padal.

Dráty nad tramvajovou linkou se leskly stříbrem.

Praha šla s ním — zlatá, modrá, bílá, v krátkém prosincovém světle, skoro už tmavém. V modrém okně mezi dnem a nocí, kdy věci ztrácejí jeden obrys a nabývají jiný.

Sníh ve vlasech není znamení.

A přesto tam byl.

Na okamžik tam byl.

A tělo to vědělo.