KAPITOLA 3 – Kbelský hangár

Budík nezvonil.

Harjin se bez něj probouzel od té doby, co přišla Amaril. Tělo si samo našlo čas — pět minut před šestou, kdy světlo za oknem teprve začínalo měnit barvu z černé na temně šedou. Přesně v té chvíli, kdy smrk přestal být tmavou stěnou a začal být zase stromem.

Vstal pomalu.

Amaril seděla v košíku a dívala se na něj. Nespala. Nebo přestala spát ve chvíli, kdy se začal hýbat. Harjin nevěděl, co z toho bylo první. Prostě tam seděla, vzpřímeně, s ušima nastraženýma dopředu, jako by každé ráno bylo událostí, na niž se čekalo.

Přidřepl si ke košíku.

Amaril k němu přišla bradičkou, přičichla ke klíční kosti, k límci trička. Pak se opřela do jeho ruky a zavřela oči.

Na pět sekund.

Ne víc.

Potom je zase otevřela.

Harjin vstal a šel do kuchyně.

Dlaždice byly ráno studené i v botách. Zapnul konvici, vzal hrnek — ten světlezelený, s uraženým ouškem — a stál u okna, dokud se voda neohřála. Za sklem byla zahrádka, smrk, šedé nebe. Jeden pták se ozval ze smrku a ztichl. Harjin ho neznal jménem, ale poznal ho podle zpěvu. Větvemi proběhl malý černý tvor a zmizel.

Amaril přišla do kuchyně a sedla si ke své misce.

Harjin jí nasypal jídlo, přidal trochu teplé vody a postavil vedle misku s vodou. Amaril čekala, dokud jí to nedal k nohám. Pak přistoupila a začala jíst.

Pomalu.

S přestávkami.

Harjin se vrátil ke svému hrnku a dopil čaj vestoje.

Potom šel do koupelny, oblékl se, zkontroloval, jestli je miska s vodou plná. Byl to sled úkonů, který se za ty týdny zavedl sám a byl jako páteř každého rána. Harjin ho nevnímal jako rutinu ale jako stavební kámen dne.

U dveří se zastavil.

Amaril stála za ním na svém místě. Čtrnáct tlapek od prahu, čelem k Harjinovi. Sledovala ho.

„Přijdu odpoledne,“ řekl.

Amaril zamžikala.

Harjin vzal brašnu a vyšel.

Cesta do Kbel trvala přes čtyřicet minut.

Autobus, přestup, kus pěšky. Harjin tu trasu absolvoval pětkrát týdně dost dlouho na to, aby ji přestal vnímat jako cestu a začal ji vnímat jen jako čas mezi domovem a prací. Ráno to byl přechod — od Amaril, od smrku, od tichého bytu — do jiného světa.

Harjin stál v autobuse a díval se z okna. Hloubětín zmizel za zatáčkou. Pak přišly širší ulice, starší zástavba, potom průmyslový okraj, kde se domy měnily z obytných na funkční — šedé, ploché, s vchody pro zásobování a parkovišti pokrytými olejem.

Myslel na Amaril jako na kotvu, ke které byl přivázán tenkým, ale pevným lanem. Jak autobus jel dál, lano se prodlužovalo, ale nepřetrhlo.

Doma spala. Nebo seděla na parapetu. Nebo chodila po bytě.

Harjin to přesně nevěděl.

Ale věděl, že je tam.

Přestoupil.

Druhý autobus ho dovezl ke Kbelům. Odtud šel pěšky po cestě podél plotu — drátěné pletivo, za ním tráva, za trávou plocha, za plochou hangáry. Letiště Kbely nebylo velké. Bylo staré a přesné, s historií usazenou ve zdech a v opotřebovaném asfaltu. Civilní část, kde Harjin pracoval, sousedila s vojenskou. Hranice mezi nimi byla skoro neviditelná, ale citelná — jiný rytmus, jiná přísnost ve vzduchu.

Hangár byl otevřený.

Harjin to poznal z dálky už podle světla. Vrata na jedné straně pootevřená a jimi dovnitř padal dlouhý pruh ranní šedi, ležící přes betonovou podlahu jako nastřižený papír.

Vešel. Vzduch hangáru byl jiný než venku. Hustší. Těžší. Benzín, olej, chladný kov, starý beton, dřevo z bedniček, pryž z těsnění. Pachy se tam vrstvily jako v místnosti, kde se vařilo tisíckrát po sobě. Harjin ho vdechl a něco se v něm tiše přepnulo. Jako výměna světla za jiný druh.

Vzal plášť ze skříňky, přehodil ho přes sebe, zapnul a šel ke svému stroji.

Ultralight, starší model, s trupem z hliníkových profilů a plátěnými výplněmi. Přezdívali mu Šedivák, i když byl ve skutečnosti špinavě bílý. Harjin ho opravoval třetí týden. Problém byl v přídavném palivovém okruhu. Jeden spoj netěsnil tak, aby to bylo nebezpečné, ale dost na to, aby byl let nezodpovědný.

Přidřepl se ke křídlu a sáhl do brašny pro klíč.

Chvíli zůstal v té pozici — přidřepnutý, s klíčem v ruce, pohledem na spoj. Prsty přejel přes hliník. Kov byl studený a hladký, s drobnými rýhami od předchozí práce, s vrstvičkou oleje ve škvírách. Harjin přejel přes jednu rýhu palcem a hledal, kde přesně se ztrácí tlak.

Pak slyšel za sebou kroky.

Tarn přišel od druhé stěny hangáru. U jeho stroje ležely na zemi odmontované části v řadě, seřazené s takovou přesností, jako by to byl chirurgický stolek. Tarn nesl v ruce hadici. Zastavil se kousek vedle Harjina a díval se na Šediváka.

Harjin neotočil hlavu.

Tarn se sklonil, přejel rukou po spodní části trupu a zastavil se na těsnění.

„Tady,“ řekl.

Jedno slovo.

Ani výčitka, ani rada.

Jen potvrzení toho, co Harjin sám cítil.

Harjin přikývl.

Tarn se napřímil a odešel zpátky ke svému stroji.

Harjin vzal klíč a začal pracovat.

Tarn byl v hangáru od rána.

Harjin to poznal podle drobností: přesunutá bedna s nářadím, jiné rozmístění podpěr pod trupem, otevřená skříňka u stěny, kam Tarn odkládal hadry. Příchodem Harjina se nic nezměnilo. Tarn nepřerušil práci, nepozvedl oči, nepozdravil.

Nebo pozdravil, ale způsobem, který nepotřeboval slova.

Tak to chodilo.

Harjin si na to zvykl postupně. Na začátku, když do Kbel přišel poprvé, byl Tarn prostě člověk v hangáru. Jedna z figur na pozadí. Mechaniků tu bylo víc, každý u svého stroje, každý v jiné fázi opravy. Ale Tarn byl jinak přítomný.

Nechodil s ostatními na oběd do kantýny, kde byl hluk a tlačenice u automatu. Jedl mlčky na bedně u zadní zdi, s talířem z domova a termoskou s kávou.

Harjin jedl taky sám.

Přisedl si jednou, protože bedna vedle Tarna byla jediná volná. Tarn se na něj podíval, přikývl a jedl dál.

Tak to začalo.

Potom přidržené táhlo.

Šroub podaný přes čtvrt hangáru beze slov.

Hrnek kávy postavený na bednu ve chvíli, kdy Harjin ani nestihl zjistit, že ho chce.

Věci se vyřizovaly takto.

Bez zbytečných slov.

Harjin přijímal a vracel podobnou měnou. Přidržel plech, zatímco Tarn nýtoval. Zvedl díl, který byl pro jednoho příliš těžký. Přinesl těsnění ze skladu, když viděl, že Tarnovi došlo.

Byl to rozhovor beze slov.

Ne proto, že by nebylo co říct.

Spíš proto, že obě strany věděly, kdy jsou slova potřeba a kdy nejsou.

Dopoledne se táhlo bez událostí.

Harjin pracoval na těsnění. Byla to práce pozorná, metodická, beze spěchu — zjistit přesné místo úniku, vyměnit správný díl, dotáhnout, zkontrolovat, zkontrolovat znovu. Ruce to dělaly samy, zatímco mysl chodila svou cestou.

Ne daleko.

Kolem věcí blízkých.

Amaril.

Košík.

Cesta z práce.

Přemýšlel, jestli spí.

Přibližně v půl desáté bylo v bytě nejspíš ticho. Nízké světlo u podlahy, zahrádka za sklem, smrk. Amaril pravděpodobně na parapetu nebo v košíku, podle toho, kam padalo ráno. Světlo přicházelo do kuchyně kolem deváté, filtrované přes větve. Tehdy chodila na parapet nejraději.

Harjin uvolnil šroub a vzal míru.

Spoj těsnil jen částečně. Zbytek tlaku se ztrácel dál, do sousedního profilu, který musel být nepatrně pokřivený. Harjin to cítil pod rukou dřív, než to změřil.

Kov měl svůj jazyk.

Stačilo ho číst.

Tarn šel kolem.

Zpomalil, aniž se zastavil, a podíval se přes Harjinovo rameno na spoj. Neschválil to, ale ani nezpochybnil. Jen se podíval.

Harjin vzal nové těsnění ze sáčku na podlaze.

Přichytl ho, přejel prstem po okraji a ujistil se, že sedí.

Sedělo.

Za vraty hangáru přistávalo letadlo. Harjin slyšel vzdálené hučení, které přecházelo ze stoupavé frekvence do klesavé — přílet, úbytek výkonu, kontakt s dráhou, zpomalování. Letadlo za vraty neviděl. Jen ho slyšel a cítil ve vibracích podlahy.

Pracoval dál.

Přestávka přišla nahodile, jako vždy.

Tarn zvedl hlavu od svého stroje a řekl:

„Jdu pro kávu.“

Harjin se napřímil.

„Jo.“

Tarn odešel. Vrátil se za pár minut se dvěma plastovými hrnky, s tenkými stěnami, které kávu nechávaly rychle chladnout. Jeden podal Harjinovi.

Harjin ho přijal.

Oba si sedli na bednu u stěny.

Harjin upil první doušek. Káva byla horká a trochu hořká, z automatu, který chrlil pořád stejnou chuť bez ohledu na rok nebo denní dobu.

Za vraty hangáru přistálo další letadlo. Tentokrát lehčí, rychlejší.

„Čí je ta Cessna za plotem?“ zeptal se Harjin.

„Staroušova.“ Tarn pil kávu a díval se na protilehlou zeď, kde visely staré plakáty — typy letadel, technické výkresy, jeden turistický leták tak vybledlý, že byl k nečtení. „Létá, dokud letí.“

Harjin přikývl.

Tarn nedodal nic dalšího.

Nic dalšího nebylo potřeba.

Harjin přejel pohledem po Tarnových rukách, které svíraly plastový hrnek. Byly velké, opálené, se šmírem zahnízděným v záhybech kloubů a pod nehty. Ne jen z dnešní práce. Starším, usazeným, který se neztratil ani po mytí. Takový šmír se dostane do kůže. Harjin to znal. Stane se součástí rukou stejně jako linie dlaně.

Tarnovy ruce byly klidné.

Ne nehybné. Tarn tu a tam otočil hrnek, přejel palcem po okraji. Ale jejich klid nebyl v tom, že by se nehýbaly. Byl někde hlouběji.

Harjin zvedl pohled. Tarn právě taky pohlédl jeho směrem, rychle, bez záměru, a na okamžik se jejich pohledy setkaly. Tarn obrátil zrak zpátky na stěnu. Harjin dopil kávu.

Vstal, vzal hrnek a šel ho odnést ke dřezu za přepážkou. Koutkem oka zahlédl, jak Tarn taky vstává a beze slov jde zpátky ke svému stroji.

Přestávka skončila, aniž ji někdo ukončil.

V poledne jedli oba na bedně.

Harjin měl chléb s tvarohem a rajče zabalené do papíru. Připravoval si to tak od té doby, co přestalo být ranní otevírání lednice jen věcí pro sebe. Teď to bylo: nejdřív Amaril, potom já.

Nakrm ji.

Dej vodu.

Teprve potom já sám.

Svačina se připravovala s Amaril u nohou, která vždy čekala, jestli něco spadne.

Tarn měl termosku a nádobu s jídlem, které vypadalo domácky. Polévka, nebo hustý vývar. Harjin neviděl přesně.

Jedli mlčky.

Z druhé strany hangáru přišel jeden z mladších mechaniků s telefonem v ruce a zastavil se u vrat.

„Potřebuješ tu šestku?“

Tarn zvedl hlavu.

„Ne.“

„Tak ji dám Ondřejovi.“

„Jo.“

Mechanik zmizel.

Harjin dopil čaj z termosky.

Tarn si otřel ruce do hadru, složil ho a dal do kapsy.

„Jak dlouho jedeš s tím Šedivákem?“ zeptal se.

Harjin přemýšlel.

„Do čtvrtka bych chtěl mít přídavný okruh hotový.“

Tarn přikývl.

„Má nakřivené levé táhlo,“ řekl. „Za motorovým prostorem.“

Harjin se zastavil.

„Neviděl jsem to.“

„Jen trošku.“ Tarn vzal termosku. „Ale je to tam.“

Vstal a šel zpátky ke svému stroji.

Harjin sbalil papír od chleba, přešel k Šediváku a přidřepl si za motorový prostor. Sáhl rukou dozadu, přes plech, nahmatával táhlo.

Na první dotyk bylo rovné.

Skoro dokonale.

Posunul ruku o centimetr.

Tam.

Nepatrná odchylka. Prohnutí tak malé, že se při pohledu ztratilo v perspektivě, ale pod prsty bylo jasné jako krok mimo cestu.

Harjin se napřímil.

Za přepážkou Tarn rozložil na zemi součástky, tiše, systematicky.

Harjin se vrátil k nářadí.

Odpoledne přišel vítr.

Vrata hangáru se rozevřela víc — kdo je otevřel, Harjin nevěděl, možná některý mechanik, možná sám vítr — a proudem vzduchu do hangáru přišel pach trávy a spáleného kerosinu z dráhy. Harjin ho vdechl a pokračoval v práci.

Světlo se změnilo.

Přes otevřená vrata padalo dovnitř víc šedi. Ne plné slunce, ale rozlité, oblačné světlo s pohyblivými stíny přes beton i přes trup Šediváka. Harjin se zastavoval, když stín přešel přes místo, kde pracoval, a pokračoval, když se vrátilo světlo.

Tělo si světlo hledalo samo.

Přibližně ve tři přišel Tarn.

Neřekl nic. Přistavil nízkou bednu vedle Šediváka a klekl si na ni, takže byl ve výšce Harjinova ramene. Sáhl přes Harjina — ne k němu, jen přes, s přesností, která nikdy nezabloudila do cizího prostoru — a přidržel táhlo, které Harjin potřeboval stlačit dolů, aby dosáhl na šroub za ním.

Harjin zasáhl šroub.

„Dík.“

Tarn pustil táhlo a ustoupil od stroje.

Zůstal stát ještě chvíli. Ne jako dozor. Spíš jako někdo, kdo ví, že za dvě minuty bude potřeba být zase po ruce. Harjin ho cítil za levým ramenem.

Nic víc.

Ale taky nic méně.

Za vraty přejel přes plochu vůz se světly.

Tarn odešel.

Harjin vytáhl šroub, vyměnil těsnění, šroub vrátil. Přejel rukou přes spoj. Cítil, jak sedí — pevně, čistě, bez zbylého prostoru. Dobrý spoj se pozná rukou dřív než měřidlem.

Odložil klíč.

Napřímil se, protáhl záda a podíval se přes hangár.

Tarn byl u svého stroje a pracoval.

Harjin zůstal chvíli stát. Tarn přejel rukou přes plech, zkontroloval spoj, vzal klíč, přidržel, otočil. Všechno v jeho pohybu bylo přirozené.

Harjin vzal hadr a otřel si ruce.

Přes noc bude Šedivák odpočívat.

Před odchodem zkontroloval pracovní deník.

Zapisoval do něj každý den. Ne strohou technikou, ale konkrétně, aby se druhý den vědělo, kde přesně se přestalo a co zbývá. Datum, stroj, co bylo uděláno, co zbývá, jestli je třeba doobjednat díl.

Tarn deník nepoužíval.

Harjin nevěděl, jak si věci pamatoval. Ale nikdy nic nezapomněl a nikdy nepracoval na špatném místě. Jako by nosil stav strojů v hlavě: každý spoj, každý profil, každé hodiny od posledního servisního záznamu.

Harjin zapsal dnešní postup.

Potom vzal brašnu a šel ke skříňce.

Tarn byl ještě u svého stroje.

Harjin zaváhal u dveří.

„Dobrou,“ řekl.

Tarn se neotočil. Jen zvedl ruku — ruku, ne hlavu — a zase ji spustil na plech.

Harjin vyšel z hangáru.

Venku byl podzimní podvečer. Vzduch byl jiný než ráno. Studenější, sušší, s vůní trávy, která už měla v sobě něco ze sena, přestože se tu nic nesekalo. Harjin šel po cestě podél plotu a nad ním přeletěl malý stroj, nízko, se slyšitelným motorem, příliš hlasitým na tak lehký trup. Přelétl rychle a zmizel za hangáry.

Harjin ho sledoval, dokud nezmizel.

Pak sklopil oči k cestě.

Myslel na Amaril.

Ne na to, jestli je v pořádku. Věděl, že je.

Myslel na ni konkrétně. Na ráno, kdy ho sledovala u dveří. Na přičichnutí ke klíční kosti. Na pět sekund s bradičkou v dlani. Na to, jak se pak otočila a šla k misce, jako by tím vstupní rituál skončil a nastal další bod programu.

Přestoupil na zastávce.

Autobus byl plný. Harjin stál a držel se tyče. Díval se z okna na domy, které ubíhaly dozadu. Hloubětínská zástavba byla jiná než kbelská. Starší, s víc zahradami, s brankami, za nimiž stály stromy. Smrky, lípy, jeden jírovec za rohem, jehož plody ležely na chodníku — kaštany, hladké a čerstvé.

Za chvíli přestoupil podruhé.

Doma byl za dvacet minut.

Smrk byl vidět od rohu. Jen vrchol vyčnívající nad plotem, tmavý a nehybný v podvečerním světle. Harjin ho zahlédl a zrychlil krok. Ne proto, že by se bál. Prostě proto, že to byl konec té tenké linky. A za ním byl byt. A v bytě Amaril.

U branky se zastavil. Zahrádka byla klidná. Tráva trochu mokrá, smrk nehybný, dlaždice tmavé od vlhkosti. Žádný pohyb.

Otevřel branku. Přešel k bytu, odemkl, vstoupil. Byt byl klidný. Pak kliknutí drápků o dlaždici. Amaril přicházela z pokoje. Pomalu, se svou obvyklou vážností. Zastavila se metr od Harjina a přičichla ke vzduchu kolem něj. K tomu, co s sebou přinesl z Kbel.

Benzín. Olej. Studený kov. Jiný vzduch.

Potom přistoupila blíž. Přičichla k levé ruce. K pravé. K předloktím. Harjin si sundal bundu a Amaril přejela čumákem i přes kapsy. Harjin si přidřepl. Amaril přišla čumákem k jeho tváři. Přičichla ke krku, k tetování na tváři — to ji vždy zajímalo, přejela přes čáry čumákem, jako by četla prstem po řádcích — a potom ustoupila o krok a sedla si.

Podívala se na něj. Tmavým okem i světlým.

„Byl jsem v hangáru,“ řekl Harjin. „Opravoval jsem Šediváka. Tarn mi pomohl s táhlem.“

Amaril naklonila hlavu.

„Tarn je mechanik,“ řekl Harjin. „Takový jako já, ale jiný.“

Znělo to nesmyslně. Harjin to věděl. Ale Amaril naslouchala tím drobným posunem hlavy, který mohl být souhlas, nebo prostě pohyb zvířete, které si přeorganizovalo rovnováhu.

Harjin vstal a šel do kuchyně. Amaril za ním. Naplnil misku, pak si umyl ruce. Šmír ze dne šel s teplou vodou a trochou jaru, z kloubů hůř, ale šel. Díval se na vodu, která stékala do dřezu s jemně šedivým nádechem, a přemýšlel, jestli si Tarn ruce myje taky každý den, nebo jestli mu to prostě přilnulo napevno. Pravděpodobně obojí.

Za oknem se smrk pohnul. Vítr, lehký, podvečerní. Větve se prohnuly, jehličí zašumělo, stíny sjely přes zahrádkové dlaždice.

Amaril přišla ke dveřím a zastavila se u skla. Harjin přistoupil k ní. Stáli chvíli vedle sebe — Harjin u skleněných dveří, Amaril u jeho nohy — a dívali se na smrk, jak šumí v podvečerním větru. Bylo to tiché a jednoduché. A úplné.

Harjin položil ruku dolů. Amaril se čumákem dotkla jeho kloubu. Potom odešla ke košíku a lehla si. Harjin zůstal u okna.

Myslel na hangár. Na plech, spoje, šmíru na rukou, Tarnovu ruku přidržující táhlo beze slov. Myslel na cestu tam a zpátky, na tenkou linku mezi dvěma světy. Na vzduch, který v sobě přinesl domů.

Venku smrk šuměl.

Amaril dýchala u radiátoru.

Harjin se otočil od okna.

Vzal starý lněný hadr a přehodil ho přes záchytku u dveří. Každodenní gesto, bez důvodu, prostě proto, že tak to bylo. Pak šel do kuchyně připravit večeři.

Byl to den jako každý jiný.

A přece byl celý.

Druhé ráno bylo jiné jen v jedné věci.

Harjin šel ke košíku dřív, než se oblékl. Přisedl si na zem a Amaril mu položila hlavu na koleno — ne do dlaně, ale na koleno, s lehkostí, která nezatěžuje, ale je tam.

Harjin přejel rukou přes hřbet.

Srst byla teplá a hladká, s béžovými flíčky podél páteře.

Seděl tak chvíli.

Pak vstal, oblékl se a šel.

Na chodbě se zastavil a poslouchal.

Za dveřmi bylo ticho.

Odešel.

V hangáru byl Tarn dřív než Harjin.

Když Harjin přišel pro klíče, Tarn už pracoval. Měl látku přes koleno a demontovanou součástku v ruce, kterou pomalu přejížděl hadrem. Zvedl oči, když Harjin vešel, přikývl a vrátil se k práci.

Harjin si vzal plášť ze skříňky.

Šel ke Šediváku.

Přídavný okruh byl z předešlého dne z poloviny opravený. Zbývalo dotáhnout spoj na druhé straně a zkontrolovat průchodnost. Práce na dvě hodiny. Možná tři.

Harjin si klekl a sáhl pro klíč.

Vzduch hangáru byl stejný jako vždy — benzín, olej, kov, beton. Přes vrata přicházel čerstvý vzduch z plochy, ale jen chvíli. Pak se smísil s hangárovým a přestal být rozeznatelný.

Tarn přišel kolem desáté.

Ne ke Šediváku. Prošel kolem, zastavil se u stěny, vzal nový sáček těsnění ze zásoby a šel zpátky. Při průchodu hodil jeden sáček na bednu vedle Harjina.

Harjin vzhlédl.

Tarn byl zády k němu a šel ke svému stroji.

Harjin sáček zvedl.

Správná velikost.

Pokračoval v práci.

V poledne jedli zase oba na bedně.

Tentokrát mluvil víc Harjin a Tarn naslouchal způsobem, který byl příjemný právě proto, že nevyžadoval pokračování.

„Amaril dnes ráno nesla jehličku za uchem,“ řekl Harjin. „Ze smrku. Nevím, jak se tam dostala.“

Tarn pil z termosky.

„Psi chodí k věcem, které jsou jim blízko,“ řekl po chvíli.

Harjin přemýšlel.

„Možná.“ Pokrčil rameny. „Nebo je to jen smrk a ona si pod ním sedí.“

„Nebo obojí,“ řekl Tarn.

Harjin jedl chléb.

Za vraty přistálo letadlo. Tentokrát větší, s hlubším zvukem motoru, který pronikl hangárem a na chvíli zastínil všechno ostatní.

Tarn počkal, až motor utichne.

„Jak stará je?“

Harjin se zastavil s chlebem v ruce.

„Nevím přesně. Malá.“

Tarn přikývl.

Nespokojil se s tím jako s celou odpovědí, ale nepoložil další otázku. Jen přikývl. A to přikývnutí znamenalo: rozumím, že o tom nechceš mluvit.

Nebo možná: chápu, že to ani nevíš.

Harjin nevěděl, co si přesně Tarn myslí.

Nebylo potřeba to vědět.

Jedli dál.

Ve čtyři Harjin dokončil přídavný okruh.

Přejel rukou přes celou trasu — od zdroje přes dvě hadice, přes přepážku, přes nový spoj až po výstup. Všechno sedělo. Přejel ji podruhé, pomaleji. Žádný zbylý prostor, žádné povolené místo, žádný záhyb, který by naznačoval budoucí problém.

Šedivák byl opravený.

Harjin odstoupil od stroje.

Zvedl ruce, propletl prsty, natáhl paže před sebe a protáhl zápěstí. Potom vzal hadr a otřel olej z dlaní. Podíval se na ruce, jak to dělával po skončené práci — rychlý pohled, kontrola, jestli všechno sedí, jestli někde neunikl šroub nebo součástka.

Sedělo.

Vzal deník a zapsal poslední záznamy.

Tarn přišel tiše, stanul vedle Šediváka a přejel pohledem přes opravené místo. Nedotýkal se. Jen se díval, s rukama za zády a s výrazem, který nezjišťuje, ale konstatuje.

„Hotovo?“

„Jo.“

Tarn přikývl.

Otočil se a šel zpátky.

Harjin složil deník do brašny a sundal plášť.

Za vraty bylo nebe šedé a klidné, s jednou vrstvou mraků nízko nad obzorem. Tam, kde slunce klesalo, se barvily do červenooranžova.

Harjin šel ke dveřím.

„Dobrou,“ řekl.

Tarn zvedl ruku.

Harjin vyšel.

Na cestě domů ho předjel vlak.

Nebo spíš autobus jel chvíli souběžně s tratí a vlak přejel rychleji, takže Harjin z okna sledoval vagóny, jak mizí za zatáčkou — šedý kov, červené pásování, okna se světlem uvnitř, siluety lidí.

Vlak byl pryč za třicet vteřin.

Harjin se díval za ním.

V Hloubětíně vystoupil a šel pěšky.

Lípa na rohu pustila list. Jeden, zlatý, přistál mu na rameni bundy a zůstal tam, protože ho Harjin neodhodil. Donesl ho až k brance, kde mu ho sfoukl průvan z ulice.

Branka se zavřela za ním.

Zahrádka.

Smrk.

Dlaždice.

Klíč v zámku.

Byt ho přijal tím způsobem, jakým přijímá teplý vzduch — nenápadně, bez gesta, prostě jako změnu prostředí, o níž víte, jakmile vstoupíte.

Amaril přišla od postele.

Ne okamžitě. Dala mu čas vstoupit, zavřít dveře, odložit brašnu. Teprve potom přišla. Přičichla k botám, k bundě, k rukávu. Pak výš, k rukám, k dlaním, čumákem přes prsty.

Cítila olej a šmír. Zastavila se. Přičichla znovu, opatrněji. Jako by ten pach skládala do obrazu, který si pamatuje. Hangár. Kov. Práce. Den.

Harjin si přidřepl. Amaril mu položila bradičku na rameno. Lehce. Harjin ji podržel. Dvě vteřiny. Pak Amaril ustoupila, obrátila se a šla ke košíku.

Harjin se díval za ní. Malé bílé tělo přes koberec, drápky klikající o dlaždici u prahu pokoje. Sedla si do košíku a otočila se k němu. Dívala se na něj. Tmavým okem. Světlým okem.

Harjin vstal. Šel do kuchyně, umyl si ruce — teplá voda, jar, šmír ze dne — a otřel je do utěrky.

Za oknem byl smrk. Nehybný. V šeru podvečera víc silueta než strom. Tmavý obrys proti světlejšímu nebi, větve skoro u okna.

Harjin postavil vodu na čaj.

Čekal.

V pokoji bylo ticho. Amaril v košíku, Harjin v kuchyni, smrk za oknem. Někde daleko — za ulicemi, za kolejemi, za letištěm — byl hangár. A v hangáru Tarn, pravděpodobně ještě u stroje, s klidnýma rukama a způsobem práce, který nepotřeboval nikoho dalšího, ale přijal ho, když přišel.

Konvice zapískala. Harjin přelil vodu do hrnku.

Přišel s hrnkem ke dveřím zahrádky a zůstal u nich stát. Smrk šuměl. Ne silně. Jemně, závanem větru přes jehličí, pomalu a únavně jako dech člověka, který spí hluboko.

Za Harjinem klikly drápky.

Amaril přišla ke dveřím a sedla si vedle jeho nohy.

Dívala se ven.

Harjin pil čaj.

Amaril seděla.

Smrk šuměl.

Den se uzavíral pomalu. Hangár byl za ním a domov tady. Mezi nimi byl kus světa, který Harjin přecházel tam a zpátky. Ruce mu voněly prací i po umytí. Amaril to věděla. Čichala k nim a skládala den do paměti, pach za pachem, tak jako Harjin skládal dny jeden za druhý.

Přídavný okruh.

Tarnova ruka na táhle.

Šroub utažený na správnou sílu.

Hrnek kávy z automatu.

Věci, ze kterých se staví den.

Věci, ze kterých se staví rytmus.

Harjin dopil čaj a vrátil hrnek do kuchyně.

Amaril zůstala u dveří ještě chvíli.

Pak přišla za ním.

Jako vždy.