Kapitola 11: Ozvěny

Petr zůstal sedět na okraji postele.

Poslouchal vodu za zavřenými dveřmi.

Yassin mu připadal jako nebezpečí. Celý týden z toho skládal obraz něčeho hrozivého.

Teď seděl v pokoji a díval se na prázdno Markétinu postel.

Zranění bylo malé.

Přesto měl pocit, že mu něco uniká.

Nevěděl, jestli to souvisí s Yassinem, Markétou anebo jestli to spolu souvisí vůbec.

Jen věděl, že předchozí večer skončil způsobem, kterému pořád nerozuměl.

Za dveřmi koupelny znovu začala téct voda.

Petr zvedl oči.

A nechal to být.

＊ ＊ ＊

Petr vyšel z hotelu bez cíle. Nebo si to aspoň říkal.

Promenáda byla dopoledne jiná než večer — méně lidí, více stínu, číšníci vytírali terasy a místní procházeli s nákupními taškami, aniž by se podívali na moře. Slunce pálilo do kamene ostrým úhlem. Petr si přimhouřil oči a šel dál podél zábradlí. Odněkud z vody se ozvalo tiché vrzání lodních lan o molo.

Markéta vstala ráno potichu a zmizela. Neřekla kam. Žaneta seděla na balkoně s knihou a Petr se jí nezeptal, jestli ví víc, protože věděl, že neví, a i kdyby věděla, stejně by mu to neřekla.

Myslel na Yassina.

Celý týden si ho skládal z útržků. Čím víc přemýšlel, tím byl obraz přesnější.

Zastavil se.

Na nízkém schodišti u nábřeží seděli oba.

Markéta a Yassin.

Nebyla u nich žádná Karimah. Seděli na druhém schodu zezdola, rameno k rameni, a Yassin něco říkal. Markéta poslouchala. Neotočila se. Pak Yassin přestal mluvit a ona sklopila hlavu a přikývla.

Petr zůstal stát na promenádě.

Nedokázal odejít ani přijít.

Yassin se nenakláněl k Markétě. Nekřičel, negestikuloval, nedotýkal se jí. Seděl rovně, ruce opřené o kolena, a mluvil klidně, jako člověk, který říká větu, jež ho stojí námahu, ale říká ji stejně.

Markéta přikývla znovu.

Pak řekla něco krátkého. Yassin si přejel dlaní přes tvář a podíval se na moře. Zůstal tak chvíli sedět. Pak se otočil zpátky k ní a Petr viděl, jak kývne, přesně tak jako ona před chvílí.

Dva mladí lidé, kteří si po hádce říkají věci, které se při hádce nestihnout říct. Bez svědků. Bez rodičů. Bez potřeby, aby jim to někdo potvrdil zvenčí.

Yassin se zvedl první.

Natáhl ruku dolů k Markétě. Ona ji vzala a zvedla se vedle něj. Pak se pustila a trochu se poupravila. Yassin říkal ještě něco a Markéta se tomu usmála.

Oba se otočili ke schodišti.

Petr se pohnul. Rychle, bez přemýšlení, odešel o dvacet metrů dál k výloze s keramikou a zastavil se před ní jako člověk, který přesně ví, proč se díval na modré misky.

Zaslechl kroky.

Markéta a Yassin prošli kolem bez zastavení. Mluvili anglicky, tiše, jen útržky — Petr zachytil jedno slovo, dvě, nic, z čeho by sestavil větu.

Pak zmizeli za rohem.

Petr zůstal u výlohy.

V odraze skla viděl promenádu za sebou. Prázdnou v místě, kde před chvílí seděli.

Přemýšlel o tom, co čekal že uvidí.

Skoro celý týden si Yassina představoval jako problém, který se projeví viditelně — něco, co bude moct pojmenovat, na co bude mít právo reagovat. Krev na kamenech ho skoro přesvědčila, že měl pravdu. Markéta v noci s rozrušeným obličejem ho přesvědčila znovu.

Teď viděl dva lidi sedící na schodech u moře.

Mluvili spolu.

Poslouchali se.

A nevypadali jako lidé, kteří si chtějí ublížit.

Petr nevěděl, co si o tom má myslet.

Možná si Yassina celou dobu vykládal špatně.

Možná ne.

Možná jen neviděl dost.

Odtrhl pohled od výlohy.

Moře bylo dopoledne světlé, skoro průzračné. Na hladině se pohyboval člun, malý a pomalý, jako by neměl kam spěchat, jeho motor tiše bzučel kdesi v dálce.

Petr se otočil a šel zpátky k hotelu.

＊ ＊ ＊

Odpoledne. Valletta.

Petr šel za Žanetou, protože neměl kam jinam jít.

Nebo si to tak aspoň říkal.

Valletta v poledne — ulice plné lidí, kteří nevěděli, jestli mají hlad, nebo jen hledají stín. Žaneta šla klidně, ramena uvolněná, kabelka přes jedno rameno, sluneční brýle na nose. Nepospíchala. Nezastavovala se zbytečně. Odněkud shora se ozývalo tiché bzučení cikád, rovnoměrné, skoro neslyšné, dokud si ho člověk vědomě nevšiml.

Petr šel vedle ní.

„Tahle ulice, ne ta. Vpravo. Vím o jedné kavárně.“

Kavárna měla pět stolků venku a všechny obsazené. Žaneta na ně ani nepohlédla a zamířila dovnitř. Uvnitř bylo chladněji, dva ventilátory na stropě, stará podlaha ze světlého kamene. Vybrala stůl u okna s výhledem na ulici.

Posadili se.

Petr si přejel pohledem nabídku, aniž ji četl.

Číšník přišel. Žaneta si objednala studenou kávu s ledem, Petr totéž. Číšník odešel.

„Chodíš sem ráda?“

„Poprvé tady jsem.“

Petr vzhlédl.

„Ale říkala jsi—“

„Říkala jsem, že vím o jedné kavárně. Četla jsem o ní.“

Přikývl.

Žaneta se dívala oknem na ulici. Přešla skupinka turistů s klobouky a lahvemi vody v rukou. Za nimi místní žena s taškou z pekárny. Žaneta ji sledovala pohledem, dokud nezmizela za rohem.

Petr vytáhl telefon.

Pak ho zase schoval.

Číšník přinesl kávy. Žaneta si vzala sklenici oběma rukama a napila se pomalu.

„Jak Markéta?“

Petr se na ni podíval.

„Ty ji vidíš stejně jako já.“

„Jo.“ Žaneta postavila sklenici na stůl. „Ale neptám se sebe. Ptám se, jak ji vidíš ty.“

Petr chvíli nepromlouval.

„Unavenou.“

„A?“

„A nevím, co se stalo.“

„To ví ona.“

Venku přejel po dlažbě skútr, hlasitý a rychlý, a zase zmizel. Žaneta se ani nepohnula.

„Přestaneš na to myslet?“ zeptala se.

Petr se podíval na sklenici.

„Ne snadno.“

„To vím.“

Žaneta dál sledovala ulici.

„Tady je hezky,“ řekla.

Petr se podíval kolem.

„Víc než na promenádě. Tam je moc lidí.“

„Máš ráda místa bez lidí.“

Otočila se k němu.

„Mám ráda místa, kde nemusím nikomu uhýbat.“

Petr se pousmál.

Žaneta taky. Jen koutkem úst.

Za oknem prošel muž s malým psem. Pes se zastavil ve stínu pod lavičkou a odmítl jít dál. Muž stál a čekal. Bez podráždění. Prostě čekal.

Petr ho chvíli pozoroval.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se.

Žaneta na něj pohlédla.

„Proč?“

„Jen tak.“

Chvíli ho sledovala. Pak se vrátila ke kávě.

„Jo.“

Petr přikývl.

Nevěděl, jestli je to pravda. Nevypadala ale, že by se chtěla svěřovat nebo vysvětlovat. Seděla naproti němu, pila studenou kávu a dívala se na ulici.

Byla prostě tady.

„Pamatuješ si, jak jsme tu byli poprvé?“ zeptal se.

Žaneta se zamyslela.

„Dávno. Markéta byla malá.“

„Deset let.“

„Jo.“ Přikývla. „Stěžovala si, že je horko.“

„Celou dovolenou.“

„A pak nechtěla jet domů.“

Petr se pousmál.

Pamatoval si to přesně. Markétu na letišti. Jak se před odletem otočila zpátky ke skleněným dveřím, jako by ještě chtěla zahlédnout kousek ostrova.

Řekl to Žanetě.

Ta přikývla.

„Já si to nepamatuju.“

Petr se zastavil.

„Vážně?“

„Pamatuju si letiště. Zpoždění letu.“ Pokrčila rameny. „Ale ne tohle.“

Petr přejel prstem po skle sklenice.

Za celou dobu u stolu Žaneta nezmínila Radúze. Nezmínila šéfku. Neptala se na lounge ani na prázdný klavír.

Petr si uvědomil, že na to čekal.

A možná právě proto mu něco z toho, co Žaneta skutečně říkala, unikalo.

Číšník přinesl účet, aniž by o něj někdo požádal.

Žaneta na něj pohlédla.

„Já zaplatím.“

„Nech to.“

„Zaplatím.“ Vytáhla peněženku. „Ty jsi dnes ráno platil snídani.“

Petr nenamítal.

Žaneta nechala bankovku na stole a vstala.

Venku bylo stále horko, ale jiné než ráno. Těžší. Stojatější. Stín na protější straně ulice byl teď širší.

Šli.

Petr vedle Žanety.

Ulice se svažovala směrem k přístavu.

Žaneta něco ukázala ve výloze.

Petr se podíval.

A teprve po několika vteřinách si uvědomil, že už nějakou dobu nepřemýšlí o Radúzovi.

＊ ＊ ＊

Odpoledne. Hotel.

Petr seděl na okraji postele a díval se na telefon.

Displej zůstával tmavý.

Šéfka mlčela devátý den.

Radúz nepsal.

Zelená tečka se neobjevila.

Otočil telefon v ruce. Kovový okraj byl teplý od dlaně. Položil ho na noční stolek displejem dolů a znovu ho vzal.

Otevřel zprávy.

Šéfka. Poslední zpráva stará devět dní. Potvrdím.

Radúz. Poslední zpráva Radúzovi stará tři dny. Jsem u tvého domu. Doručena. Nepřečtena.

Petr zavřel konverzaci a položil telefon vedle sebe na postel.

Za oknem bylo slyšet moře. Stále stejné šumění, které sem doléhalo každý večer a které teď znělo hlasitěji, protože v pokoji nebylo nic jiného.

Vstal.

Přešel k oknu a poodtáhl žaluzii. Dole na promenádě procházeli turisté. Jeden pár se zastavil před restaurací a četl jídelní lístek ve stojanu. Číšník je míjel s tácem sklenic nad hlavou.

Petr nechal žaluzii spadnout.

Šéfka mlčela devět dní.

To se nestávalo. Za dvacet let kariéry nikdy nemlčela takhle dlouho. Potvrdím znamenalo vždycky: za den, dva dny, nejdéle tři. Ne devět.

Ne bez jediného slova.

Sáhl po telefonu.

Napsal krátkou zprávu.

Potřebuji vědět termín.

Poslal ji a čekal.

Zpráva se změnila na doručeno.

Pak na přečteno.

Pak nic.

Petr položil telefon zpátky na postel.

Prošel do koupelny, pustil studenou vodu a umyl si obličej. Voda byla ledová, skoro nepříjemná, ale potřeboval cítit něco jasného. Otřel si tvář ručníkem a díval se do zrcadla.

Obličej mu připadal cizí.

Ne jiný.

Jen vzdálenější.

Vrátil se do pokoje.

Telefon ležel na posteli.

Petr si sedl vedle něj a vytočil šéfčino číslo.

Čekal.

Jedno vyzvánění.

Dvě.

Tři.

Pak hlas. Ne její. Automatický, ženský, profesionální.

Volaný účastník není momentálně dostupný.

Zavěsil.

Zůstal sedět s telefonem v ruce.

Šéfka mlčela. Radúz mlčel. Markéta mlčela o tom, co se stalo. Žaneta říkala jen to, co chtěla říct, a nic víc.

Petr seděl uprostřed pokoje a měl pocit, že kolem něj všichni vědí víc, než mu říkají.

Ne proto, že by mu lhali.

Prostě žili dál, a on to přestal vidět.

Vstal a vyšel na balkon.

Vzduch byl teplý, téměř nehybný. Moře mělo odpolední barvu, modrou přes šedou, a na hladině se začnou za hodinu dvě objevovat první světla lodí. Kdesi dole na promenádě zacinkal led ve sklenici u vzdáleného stolku.

Petr se opřel o zábradlí.

Devět dní.

Radúz se neobjevil v lounge už několik večerů.

Markéta seděla na schodech s Yassinem a Petr nevěděl, co si o tom myslet.

Žaneta působila klidněji než on, a právě to ho znervózňovalo nejvíc.

Všechno kolem něj vypadalo normálně.

Lidé dole na promenádě. Moře za hotelem. Telefon v ruce.

A přesto měl pocit, že mu něco uniká.

Něco důležitého.

Něco, co ostatní možná už dávno pochopili.

Vytáhl telefon naposledy.

Žádná zpráva.

Žádné vyzvánění.

Jen čas na displeji. 15:30.

Schoval telefon zpátky.

Zůstal stát na balkonu, dokud se světlo nad mořem nezačalo měnit.

Pak šel dovnitř a zavřel za sebou skleněné dveře.

＊ ＊ ＊

Večer. Hotelový lounge.

Petr vstoupil do lounge v osm a okamžitě věděl, že něco nesedí.

Klavír byl obsazený.

Muž u něj seděl zády ke dveřím, stejně jako Radúz sedával. Přibližně stejná výška, tmavé vlasy. Petr se zastavil u vchodu a potřeboval celé dvě vteřiny, než si připustil, že to není on. Muž byl mladší. Pohyboval se jinak — rychleji, s menšími přestávkami, jako člověk, který vyplňuje čas, ne jako člověk, který ho tvoří.

Přešel k baru.

„Pivo.“

Barman kývl. Petr se otočil na stoličce tak, aby viděl na klavír.

Muž hrál dobře. To bylo první, co Petr konstatoval. Technicky čistě, bez zaváhání. Melodie byla zřetelná a rytmus přesný. Hosté u stolků poslouchali, tak jako vždycky.

A přesto to bylo úplně jiné.

Lounge byl stejný. Světla stejná, tytéž stolky u oken, titíž číšníci, stejná teplota klimatizace. Vůně stejná. Zvuk sklenic stejný.

Jen ten jeden člověk chyběl.

Dostal pivo. Napil se.

Muž u klavíru přešel do jiné skladby bez přerušení, plynule, jako spoj mezi dvěma vlaky. Hosté u vedlejšího stolu ani nezaregistrovali přechod. Žena se zasmála něčemu, co říkal muž naproti ní, a přikryla si ústa rukou.

Petr sledoval klavír.

Nebylo mu jasné, co vlastně čekal. Že Radúz přijde. Nebo že mu napíše. Nebo že se objeví aspoň ta zelená tečka. Že se stane něco, co mu dá do pusy větu, se kterou bude vědět, co dělat dál.

Muž u klavíru se ani jednou neohlédl do místnosti.

Radúz to dělával.

Někdy uprostřed skladby. Krátký pohled přes hosty, ne k nikomu konkrétnímu, jako by potřeboval vědět, jak místnost dýchá.

Petr vzal pivo a přesunul se ke stolu u sloupu.

Muž dohrál skladbu a přešel do další bez přestávky. Nikdo z hostů to nekomentoval. Jeden z mužů u baru se otočil ke klavíru na okamžik, pak zpátky ke kamarádovi.

Petr si uvědomil, jak přesně to tak funguje.

Hudba v hotelovém lounge není výkon. Je to prostředí. Hosté nepřicházejí kvůli pianistovi. Přicházejí kvůli sklenici a atmosféře a klavír je jen součást dekorace, stejně jako svíčky nebo tlumená světla.

Radúz to věděl.

A přesto to dělal jinak.

Seděl u toho nástroje s klidem člověka, pro kterého je místnost vedlejší, a právě proto si ho místnost všímala. Nutil lidi poslouchat tím, že nepotřeboval, aby poslouchali.

Petr se napil.

Nový muž hrál dobře.

Ale nikoho v místnosti to nezastavilo v pohybu.

Starší pár u okna mluvil přes hudbu. Tři ženy u zadního stolu se fotily navzájem a smály se výsledkům. Číšník přecházel sem a tam s vytíženou tváří. Všechno fungovalo přesně tak, jak má hotelový lounge fungovat.

Petr si to uvědomil a nevěděl, co s tím.

Za rok si zvykl na Radúze tak, že pro něj byl zřetelný jako otisk. Zvykl si na ten konkrétní hlas v konkrétní místnosti. Na váhu přestávek mezi skladbami. Na způsob, jakým Radúz přecházel od jedné věci k druhé — přesně, s krátkým tichem mezi nimi, které říkalo: tohle bylo jedno, teď přijde něco jiného.

Muž u klavíru žádné ticho nedělal.

Petr položil pivo na stůl.

Uvědomil si, že už několik minut nesleduje hudbu.

Jen klavír.

To místo, kde sedával Radúz.

Muž u nástroje přešel do pomalejší skladby. Petr ji neznal. Možná ji slyšel někde v rádiu. Možná ne.

Nebylo to důležité.

Rozhlédl se po místnosti.

Hosté pili, mluvili, smáli se. Číšníci přecházeli mezi stoly. Večer probíhal přesně tak, jak měl.

Jen on měl pocit, že sedí někde, kde už dávno skončilo něco, co ostatní ani nezaregistrovali.

Dopil pivo.

Vstal.

Vyšel z lounge do hotelové haly, kde bylo ticho jiného druhu.

＊ ＊ ＊

Žaneta šla spát v deset. Markéta se vrátila krátce po ní, zaklepala na dveře, řekla dobrou noc a zmizela do vedlejšího pokoje dřív, než Petr stačil říct cokoliv. Dveře se zavřely tiše, bez bouchnutí.

Petr zůstal sedět na balkonu.

Dole na promenádě bylo teď skoro prázdno. Dvě ženy procházely pomalu podél zábradlí, jedna z nich gestikulovala. Restaurace zavíraly terasy. Světlo lampy pod balkonem osvítilo prázdný stůl, na němž zbyl jen popelník a plastový pohár po někom, kdo odešel před hodinou nebo dvěma.

Vzal telefon.

Žádná zpráva od Radúze.

Žádná od šéfky.

Schoval ho.

Lounge za ním byl teď prázdný. Věděl to bez toho, aby se tam vracel. Cizí pianista dohrál, hosté odešli, číšníci vytřeli podlahu. Místo, které ho celých devět dní přitahovalo, bylo za sklem úplně tiché.

Petr si přejel dlaní po zábradlí. Beton ještě sálal.

Markéta ráno seděla na schodech s Yassinem. Mluvili. Poslouchali se. Nebyl tam žádný strach, žádné nebezpečí, žádné gesto, za které by se dalo chytit. Jen dva mladí lidé, kteří si říkali věci, které se někdy říkají jen ráno, venku, bez publika.

A přece Petr stál dvacet metrů od nich u výlohy s keramikou a sledoval je.

Jako by čekal, že mu Yassin konečně dá důvod.

Narovnal se.

Kdykoliv za posledních devět dní něco nesedělo — prázdný klavír, pozdní příchod Markéty, Žanetina věta o tom, že je jinde — vložil se do toho rychle, přesně, ještě dřív, než mu fakta stačila dát najevo, co vlastně jsou. Mluvčí. Platili ho za to, aby ostatní nepochybovali.

Jenže na sebe to nefungovalo.

Šéfka mlčela devět dní a Petr z toho udělal zprávu o svém konci. Radúz nepřišel hrát a Petr z toho udělal rozchod. Markéta přišla v noci s rozrušenou tváří a Petr z toho udělal Yassina jako hrozbu.

Každé mlčení vyplnil.

Každou prázdnou skulinu obsadil.

Dole pod balkonem se pohnul stín. Kočka přešla přes chodník a zmizela pod autem u kraje ulice.

Petr se díval na moře.

Radúzův byt byl uklizený. Hrnky na místě. Léky ve třech řadách. Krabice přeložená přesně, aby ji bylo možné vzít. Fotografie ženy na kamenné zídce, ženy, kterou Petr nikdy neviděl, o které nikdy nepřemýšlel, protože nepřemýšlel nad tím, co Radúz žije, když lounge zavře.

Trajekty na papírku. Datum minulého týdne. Tak jednoduché, tak konkrétní, tak úplně mimo všechny příběhy, které si celý pobyt stavěl.

Radúz mohl být na Gozu. U matky. V nemocnici. Na trajektu. Mohl být kdekoliv, kde člověk prostě nemá čas odepisovat na zprávy, protože se mu něco děje, něco jako obyčejný život.

A šéfka.

Potvrdím.

Devět dní.

Mohl zavolat kolegovi. Mohl napsat asistentce. Mohl udělat cokoliv jiného než čekat a z čekání vyrábět katastrofu.

Neudělal nic z toho.

Vzduch se pohnul od moře. Přišlo trochu chladu, první za celý večer, a Petr zavřel oči na vteřinu.

Za skleněnými dveřmi spala Žaneta.

Klidně, pravidelně, jako člověk, který se s tímto místem a s tímto večerem a s tímto pokojem nějak smířil.

Petr ji sledoval celý pobyt a hledal v ní signály. Ticho. Pohledy. Věty, které by trvaly o vteřinu déle. Dělal z ní šifru.

Zatímco ona seděla v kavárnách a dívala se na ulici, platila za kávu a ukazovala mu výlohy. Přiložila ruku na Markétino rameno noc, kdy přišla s rozrušenou tváří, a ráno seděla u snídaně rovně a nikam nepospíchala. Říkala jen to, co chtěla říct, a zbývající ticha nechávala jako ticha, ne jako záhady.

Vadí mi jiné věci.

Jaké?

Jiné.

Petr otevřel oči.

Moře bylo v noci ploché a tmavé a světla lodí na horizontu se téměř nehýbala.

Přemýšlel nad tím, kolik z posledních devíti dní strávil pozorováním lidí, které miluje. Kolik z toho bylo péče a kolik jen potřeba vědět, co se děje, aby měl pocit, že věci drží pohromadě. Aby měl pocit, že chrání.

Markéta mu řekla: sklouzne každý.

Žaneta mu řekla: trochu.

Radúz mu řekl: neptal ses.

Tři různí lidé. Tři různé věty. A všechny tři se k němu vracely až teď, v noci, kdy už mu nikdo nic nevysvětloval.

Telefon nechal na stolku uvnitř.

Zůstal na balkonu a díval se na moře.

Nic se nedělo.

Žádná zpráva nepřišla. Žádný signál nevysvětlil, co šéfka zamýšlela nebo kde byl Radúz. Markéta spala za stěnou a Petr pořád nevěděl, co přesně Yassin řekl, co nechtěla poslouchat podruhý.

Nevěděl skoro nic.

A přesto si poprvé připustil, že možná není největší problém to, co neví.

Možná je problém i všechno, co si do těch prázdných míst doplňuje sám.

Zůstal stát na balkonu a díval se na moře.

Tentokrát bez telefonu v ruce.