KAPITOLA 5 – Když dech ztěžkne

Začalo to miskami.

Harjin si toho všiml jednoho rána v listopadu, když přišel do kuchyně a Amarilina miska s jídlem byla skoro plná. Nasypáno večer, nedojedeno přes noc, nedotčeno ráno.

Přidřepl si k misce a díval se na jídlo.

Amaril stála u dveří do zahrádky zády k němu.

Harjin vzal misku, odlil část, přidal trochu teplé vody, aby bylo jídlo měkčí, a postavil ji zpátky.

Amaril nepřišla.

Harjin ji nezval. Vzal čaj a šel ke stolu. Sedl si, pil a díval se na smrk za oknem, na šedé listopadové nebe, na jehličí, které bylo tmavší než v létě a tišší.

Po chvíli zaslechl kroky.

Amaril přišla k misce, přičichla a snědla tak třetinu.

Harjin si to poznamenal v mysli.

Druhý den miska zůstala zase z poloviny.

Třetí den Harjin vyndal ze skříňky plechovku s jinými konzervami — jemnějšími, bez kousků — a přidal do jídla trochu kuřecího vývaru ze sklenice. Vývar měl původně kvůli sobě, kvůli jinému jídlu, ale teď se ukázalo, proč ho schoval.

Amaril tentokrát přišla k misce sama.

Snědla víc.

Harjin ji sledoval od dřezu, s hrnkem v ruce, zády k oknu. Díval se, jak jí — pomaleji než dřív, s přestávkami, s jednou zastávkou uprostřed, kdy odešla, přičichla k polštáři u radiátoru a zase se vrátila.

Dojedla.

Harjin vydechl.

Věc se vyřešila.

Nebo se jen posunula dál.

Zpomalení přicházelo nenápadně.

Amaril měla celý život tempo, které bylo její a jen její. Ne pomalé pro pomalost, ale přesně tak rychlé, jak věc vyžadovala. Dřív byl ten rytmus širší, živější, s větším rozsahem. Poskoky v trávě u Rokytky. Rychlejší čichání. Náhlé zastavení a stejně náhlé vykročení.

Teď byl rytmus stále přesný.

Ale menší.

Jako by se rozsah stáhl ke středu.

Harjin to cítil na vodítku. Ne jako tah nebo odpor — Amaril nikdy netahala — ale jako něco, čemu dřív přizpůsoboval krok bez myšlení a teď už vědomě. Zpomaloval záměrně.

Jednoho dne přišli k viaduktu a Amaril se zastavila u vstupu.

Stála tam déle než obvykle.

Harjin čekal.

Přejel po ní pohledem — tlapky pevně na zemi, hřbet rovný, dýchání trochu rychlejší než v klidu — a pak se sklonil, vzal ji do náruče a prošel s ní pod obloukem.

Neřekl nic.

Amaril se v náručí nehýbala.

Dívala se přímo, bradičkou lehce přitisknutou k Harjinovu předloktí.

Za viaduktem ji Harjin postavil na zem.

Pokračovala, jako by žádné přerušení nebylo.

Ale Harjin věděl, že bylo.

Byt začal měnit podobu.

Harjin si to uvědomoval pozdě, vždy až zpětně, podle věcí, které udělal bez přemýšlení. Přesunul polštář od radiátoru víc ke středu místnosti, pryč od průvanu, který přicházel pod dveřmi. Odstranil z chodby krabici, která tam stála měsíce a nikomu nepřekážela.

Harjinovi nepřekážela.

Ale Amaril ji obcházela zbytečným obloukem.

Krabice zmizela.

Oblouk zmizel.

Pak přesunul misku s vodou blíž ke košíku, aby Amaril nemusela v noci přecházet celou kuchyni, když se probudila.

Sám nevěděl, kdy to udělal.

Ráno stála miska jinde a Harjin si teprve u snídaně uvědomil, že ji večer přenesl v polospánku. Šel si pro sklenici vody, minul košík, uviděl Amaril, jak vstává a pomalu jde přes kuchyni, a když se vracel, vzal misku s sebou.

Tělo vědělo dřív než hlava.

To se dělo čím dál víc.

Přinesl měkčí deku.

Stará flanelová látka v košíku vydržela tři roky a byla v pořádku — nebyla roztrhaná, nebyla špatná — ale Harjin koupil novou. Silnější, s vyšším vlasem, béžovou. Zakryla celý košík do poloviny a vytvořila teplejší záhyb na okraji.

Amaril si první noc lehla a přejela čumákem po nové dece.

Pak se otočila do kroužku, položila hlavu a zavřela oči.

Harjin stál u košíku a díval se.

Potom zhasl a šel spát.

Veterina byl v prosinci. Harjin měl termín v diáři — pravidelná prohlídka, přeočkování — a věděl o něm dopředu. Ale když seděl ve čtyři ráno s Amaril v náručí, protože nespal a ona taky ne, jako by termín přišel z jiného světa.

Ze světa, kde věci mají jméno.

Vzal ji tam v pondělí.

Veterinářka byla klidná, přesná, bez zbytečných gest. Přejela Amaril rukama po hřbetu, po bocích, pod bradou. Zvedla horní pysk, zkontrolovala zuby. Stiskla tlapky. Poslechla hrudník.

Amaril se nehýbala.

Seděla na nerezovém stole s výrazem, který Harjin znal.

Veterinářka se narovnala.

„Je starší,“ řekla.

„Čtrnáct,“ řekl Harjin.

Veterinářka přikývla.

„Srdce pracuje víc, než by mělo. Plíce jsou v pořádku, ale na horním okraji normy k jejímu věku.“ Podala Harjinovi papír. „Zkuste jí omezit schody, delší cesty. Jestli se zhorší dýchání nebo odmítá jíst déle než den, přijďte.“

Harjin vzal papír.

„Je jí zima?“

„Malá těla ztrácejí teplo rychleji,“ řekla veterinářka.

Harjin přikývl.

Vzal Amaril do náruče a odešel.

Na chodbě se zastavil u okna.

Venku bylo šedé prosincové ráno, s mlhou nízko nad střechami. Amaril seděla v náručí klidně, bez napětí, bradičku opřenou o Harjinův loket.

Harjin přejel rukou přes její hřbet.

Plíce jsou v pořádku.

Srdce pracuje víc.

Věty měly přesnou váhu a Harjin ji cítil v prstech, když držel to malé tělo. Nebylo těžší než dřív.

Šel ven.

Mlha mu sjela po tváři, po tetování, po holé kůži lebky.

Amaril zavřela oči v náručí.

Harjin šel domů.

Schody v domě byly.

Harjin je přecházel každý den bezmyšlenkovitě. Nahoru, dolů, klíč v zámku, otevřít, zavřít.

Teď je počítal.

Amaril je přecházela sama ještě v říjnu. Zpomalila, ale přecházela. Přední tlapky na první schod, skok, přední tlapky na druhý, skok, nahoru. Bylo v tom trochu větší úsilí než dřív, ale bylo to.

V listopadu přestala. Přišla k prvnímu schodu, zastavila se, přejela ho přední tlapkou — prověřila výšku — a vrátila se k Harjinově noze.

Harjin se přidřepl.

Vzal ji a odnesl.

Od té doby to bylo tak.

Schody patřily Harjinovi.

Amaril patřily rovné plochy — koberec, dlaždice, zahrádka, mokrá tráva.

Harjin to nekomentoval.

Ani pro sebe ne.

Prostě se přidřepl a nesl.

Jednoho večera přišla matka Harjina.

Neoznámila to předem. Zazvonil zvonek a Harjin šel otevřít s Amaril u nohy. Zvedla se z polštáře při zvuku zvonku a teď stála za Harjinem jako obvykle — přítomná.

Matka vstoupila do chodby, dala si kabát na háček a podívala se dolů na Amaril.

„Jak je?“

„Dobře,“ řekl Harjin.

Matka se sklonila a podívala se Amaril do tváře.

Amaril ji sledovala tmavým okem.

Mléčné měla přivřené.

Matka se narovnala.

„Vypadá líp než minule.“

„Minule ses na ni nedívala,“ řekl Harjin.

Pauza.

„Přišla jsem se podívat,“ řekla matka.

Šli do kuchyně.

Harjin uvařil čaj. Matka si sedla ke stolu a dívala se na byt tím svým způsobem — přehledem, který nic nepropustí. Přehlédla regál u dveří, uspořádání police, místo u okna. Potom se podívala na Amarilinu misku u zdi.

„Jí?“

„Jo,“ řekl Harjin.

„Míň?“

Harjin si sedl s hrnkem ke stolu.

„Trochu.“

Matka složila obě ruce na stůl.

„Ty víš, co říkají veterináři,“ řekla.

„Vím.“

„Že v určitém věku jsou zvířata —“

„Má čtrnáct let,“ řekl Harjin. „Vím, co to znamená.“

Matka ztichla.

Přejela rtem po okraji hrnku.

Amaril přišla do kuchyně a sedla si u Harjinovy nohy. U Harjinovy.

Matka se na ni chvíli mlčky dívala.

„Jak spí?“

„V košíku.“

„Celou noc?“

„Většinou.“

Matka přikývla.

Potom přešla k věci, kvůli které přišla.

„Harjine. Potřeboval bys —“ Zaváhala. „Jestli se to zhorší, nebudeš na to sám, ne?“

Harjin se díval do hrnku.

„Jsem na to sám teď.“

„Tím nemyslím —“

„Vím, co tím myslíš.“

Harjin zvedl oči.

„Je to v pořádku.“

Matka zavřela ústa.

Seděli tam chvíli — Harjin, jeho matka, Amaril u nohy — v tichém kuchyňském vzduchu s čajem a šedým prosincem za oknem. Smrk za sklem byl tmavý a nehybný.

Matka se nakonec podívala na smrk.

„Je to velký strom.“

„Jo.“

„Dělá ti tu tmu.“

„Mně vyhovuje.“

Pauza.

„Mně taky,“ řekla matka tiše.

Harjin si to přeložil jako prosvítání. Malé místo, kde se jinak skleněná plocha ukázala propustná.

Matka dopila čaj.

Vstala, oblékla se, věnovala Amaril poslední pohled.

Amaril seděla a dívala se zpátky.

„Zavolej mi,“ řekla matka u dveří.

„Jo,“ řekl Harjin.

Dveře se zavřely.

Harjin zůstal u stolu.

Amaril přišla k němu a lehla si mu na nohu. Jen tak. Přímo přes botu, s bradičkou na špičce.

Harjin ji neodstrčil.

Jen přejel rukou po hřbetu.

 

V hangáru byl Tarn.

Harjin přišel ráno do Kbel s hlavou plnou misky, která zůstala z poloviny nedojezená. Věci z probdělé noci nosil v sobě jako pach.

Tarn pracoval u svého stroje.

Harjin si vzal plášť, přešel k Šediváku — opět jiný problém, tentokrát u brzdového systému — a začal pracovat.

Vzduch hangáru byl chladný. Přes vrata přicházel závan z plochy, studený, s příchutí ledu z nočního mrazu.

Tarn přinesl kávu kolem deváté.

Harjin vzal hrnek.

Seděli na bedně.

Harjin držel hrnek oběma rukama. Prohříval si dlaně.

„Amaril špatně spí,“ řekl.

Nevybral si, co říct.

Slova mu tak přišla sama.

Tarn pil.

Harjin pokračoval.

„Nebo spí. Ale jinak. Vstává v noci. Přichází ke mně.“ Přejel prstem po okraji hrnku. „Dřív to tak bylo taky. Ale teď je to jiné.“

Tarn se na něj podíval.

„Jak?“

„Dřív sedávala.“ Harjin hledal slovo. „Teď se přitiskne. K noze, k ruce. Jako by potřebovala blízkost.“

Tarn přikývl.

Harjin dopil kávu.

„Veterinářka říkala, že srdce pracuje víc.“ Odložil hrnek. „Cokoliv to znamená.“

Tarn se podíval k vratům hangáru. Venku přejel vůz přes plochu.

„Moje matka měla starého psa,“ řekl. „Na konci nespal. Chodil celou noc. Matka si myslela, že je neklidný.“

Harjin čekal.

„Pak zjistila, že chodí po bytě, protože ji kontroluje.“

Harjin neodpověděl.

Tarn vzal oba hrnky a odnesl je.

Harjin zůstal na bedně chvíli sám.

Díval se na Šediváka.

Brzdový systém měl prasklý vedlejší okruh. Funguje, ale ne správně. Víte, že jednou fungovat přestane.

Vstal a šel pracovat.

Spánek se zkrátil. Tělo začalo být lehčí. Méně hluboký spánek, víc přítomnosti na povrchu. Jako u lidí, kteří pečují o někoho v noci a nechávají část vědomí bdělou i ve spánku.

Amaril vstávala různě.

Někdy ve dvě, někdy ve čtyři. Harjin to poznával tím, jak šustění deky v košíku přerostlo v klikání drápků, jak drápky přešly přes pokoj a zastavily se u postele.

Otevřel oči.

Amaril stála vedle něj.

Harjin spustil ruku dolů přes kraj matrace a Amaril přišla k ní bradičkou.

Tak to fungovalo.

Minutu.

Dvě.

Pak se vrátila do košíku.

Harjin zavřel oči.

Spal dál.

Ale lehčeji.

Ráno chodil do práce s drobnými kruhy pod očima. Tarn si toho všímal, ale nijak to nekomentoval. Pracoval vedle Harjina stejně jako vždy — nástroj, součástka, přidržení, puštění.

Harjin to bral jako laskavost.

Vánoce přišly tiše.

Byt byl ozdobený úsporně — jedna svíčka u okna, jehličí přinesené ze zahrádky, větvička na parapetu, kde Amaril dřív sedávala a teď sedávala méně.

Amaril sledovala jehličí s jistým zájmem.

Přišla k větvičce, přičichla a odešla.

Harjin ji pozoroval.

Bylo to jako sledovat, jak se něco pomalu stahuje ke středu. Menší poloměr. Méně vnějšku. Víc vnitřku, víc blízkosti, víc tepla u radiátoru.

Harjin přidal deku.

Druhou, lehkou, přehozenou přes košík jako stříšku.

Amaril se pod ní usadila a neprotestovala.

Matka Harjina zavolala po Vánocích.

„Jak je Amaril?“

„Jí líp,“ řekl Harjin.

Byla to pravda. Nový vývar pomohl.

„Spí víc.“

„To je přirozené,“ řekla matka.

Pauza.

„Harjine. Jsi v pořádku?“

„Jo.“

„Ty taky spíš málo?“

Harjin přejel rukou po stole.

„Spím.“

„Jsi unavený.“

„Každý je unavený.“

Matka na druhém konci linky mlčela tím způsobem, který nebyl souhlas ani nesouhlas.

„Kdybys potřeboval,“ řekla nakonec, „zavolej.“

„Jo.“

Zavěsil.

Amaril přišla z pokoje a sedla si u jeho nohy.

Harjin se sklonil a pohladil ji za ušima.

Vydechla.

V únoru bylo lépe.

Možná ne lépe, ale jinak. Amaril snědla víc, pohybovala se s menší opatrností a dvakrát v jednom týdnu přišla ke dveřím do zahrádky. Seděla u skla tak, jak bývala zvyklá — čumákem skoro na skle, výdech kondenzující do malého obláčku.

Harjin to viděl ráno.

Stál u dřezu, ohlédl se přes rameno a Amaril seděla na parapetu.

Přišel k oknu. Smrk, šedý v únoru, s jednou větví obtíženou sněhem — jedno rameno bílé, ostatní tmavá.

Amaril se od skla nepohnula.

Harjin šel připravit snídani. Ale bylo to dobré. To únorové ráno s Amaril na parapetu bylo dobré. Harjin ho schoval do paměti jako kamínek u Rokytky — malý, kulatý, s jistou vahou.

Jaro přišlo pomalu. Sníh zmizel. Smrk zezelenal. Amaril šla znovu na zahrádku.

Harjin ji tam vynesl poprvé v březnu, v ten první den, kdy bylo slunce a vzduch nekousal do rukou. Postavil ji na dlaždici u prahu.

Amaril stála.

Dívala se na smrk.

Pak šla — pomalu, s opatrností, ale sama — ke kořenům. Přičichla. Obešla kmen. Vrátila se.

Sedla si na dlaždici ke zdi a přivřela oči.

Slunce padalo přes plot na dlaždice a zahřívalo je. Amaril seděla v pruhu světla a Harjin si přisedl ke zdi vedle ní, s kávou v ruce, a díval se na smrk.

Deset minut.

Dvacet.

Amaril nedřímala, jen přivírala oči, protože světlo bylo příjemné.

Harjin pil kávu.

Smrk šuměl.

Bylo to dost.

Pak přišlo léto. Přišlo jako léto — teplo, déšť, světlušky u Rokytky — a Amaril chodila na zahrádku, jedla, spala. Ale v červenci přestala vycházet ráno.

Ráno bývala první vycházka.

Harjin vždy odemkl dveře do zahrádky, Amaril přišla, přečichala práh, nasála nozdrami jitřní vzduch a vyšla. Rituál. Základ dne.

V červenci přestala. Přicházela ke dveřím, stála chvíli u skla, čichala. Pak se obrátila a šla zpátky ke košíku.

Harjin chvíli čekal.

Potom dveře zavřel.

Netlačil ji.

O věci si musela říct sama.

 

Do Kbel jezdil dál.

Práce ho držela — ruce, olej, součástky, tichá přítomnost Tarna v hangáru. Tam byl svět, který fungoval nebo přestal fungovat a šel opravit.

Harjin to potřeboval.

Alespoň část dne v prostoru, kde oprava dávala smysl.

Jednoho červencového dne, po vedru a po ránu, kdy Amaril snědla jen třetinu, přišel Harjin do hangáru a zjistil, že zapomněl doma klíče od nářaďovny.

Stál u dveří a hledal v kapsách.

Klíče nebyly.

Věděl, kde jsou. Přesně. U košíku Amaril, kam je odložil při ranním krmení.

Tarn přišel od stroje.

Díval se na Harjina.

„Klíče,“ řekl Harjin.

Tarn sáhl do kapsy montérkového pláště a vytáhl svazek. Přejel po klíčích palcem, vybral jeden a podal ho Harjinovi.

„Ode mě.“

Harjin ho přijal.

„Dík.“

 

Na oběd seděli na bedně.

Harjin jedl, aniž cítil chuť.

Tarn se podíval na jeho ruce.

„Jak je?“ zeptal se.

Harjin věděl, o čem mluví.

„Je to horší.“

Tarn přikývl.

„Jí?“

„Trochu.“ Harjin odložil chléb. „Má dobré dny a horší. Červenec je horší.“

Tarn si otřel ruce do hadru.

„Veterinář?“

„Příští týden.“

Tarn přikývl.

Neřekl víc.

Ale posunul se o centimetr na bedně, vědomě nebo nevědomě, tak aby bylo jeho rameno blíž Harjinovu rameni, jen na vzdálenost ticha.

Harjin to cítil.

Nepohnul se.

Jedl dál.

Veterinář byl v pátek.

Tentokrát tu jiná veterinářka — ta první měla dovolenou — a ta nová byla také klidná a přesná, jen mluvila trochu víc. Přejela Amaril rukama, poslechla ji, změřila tlak.

Pak se otočila k Harjinovi.

„Je to progrese,“ řekla. „Srdeční insuficience. Věk a stavba.“

Harjin seděl na kovové stoličce a držel Amaril na klíně.

„Jak rychle?“

„Těžko říct přesně. Měsíce. Méně.“

Harjin přejel rukou po Amarilině hřbetu.

„Bolí ji to?“

Veterinářka přemýšlela.

„Únava ano. Zrychlené dýchání bývá nepříjemné.“ Podívala se na Amaril. „Zvířata bolest neprojevují stejně jako lidé. Ale pokud vidíte, že trvale odmítá vstávat, přestane jíst nebo dýchá s úsilím —“

„Vím,“ řekl Harjin.

Veterinářka se zastavila.

„Máte povědomí o tom, jak to funguje? Uspání?“

Harjin přikývl.

Slovo viselo v místnosti celou dobu ve vzduchu. Plné a přesné. Jako součástka položená na stole, o které všichni vědí, k čemu patří, ale nikdo ji zatím nechce vzít do ruky.

Harjin ho nezvedl.

„Ano,“ řekl.

Veterinářka přikývla.

„Když přijde ta chvíle, zavolejte. Děláme to také doma. Pokud byste chtěl, aby to bylo v prostředí, které zná.“

Harjin vzal Amaril z nerezového stolu a přitáhl ji k hrudi.

Amaril se opřela bradičkou o jeho klíční kost.

Dívala se přímo.

Harjin odešel.

Venku bylo léto.

Přímé, horké, s vůní trávy a rozpáleného asfaltu. Harjin stál na chodníku před ordinací s Amaril v náručí a přivřel oči. Slunce ho udeřilo do tetování, do holé kůže, do víček.

Amaril v náručí vydechla.

Harjin vydechl taky.

Stáli tam chvíli.

Pak šel.

Domů to byly čtyři zastávky.

Harjin seděl v autobuse u okna a Amaril mu ležela na klíně, zabezpečená jeho rukama. Lidé kolem se dívali chvíli a pak přestali. Harjin je neregistroval.

Díval se z okna.

Hloubětín se blížil.

Slovo, které veterinářka řekla, šlo s ním.

Jako váha.

Eutanazie.

Milosrdenství.

Věc, kterou člověk nechce znát, dokud ji nepotřebuje pojmenovat.

Autobus zastavil.

Harjin vystoupil.

Přešel ulici, kolem lípy, ke smrku — k brance, do zahrádky, ke dveřím.

Klíč.

Zámek.

Byt ho přijal teplým vzduchem, pachem dne a noci a tichostí, která patřila tomuto konkrétnímu bytu.

Harjin položil Amaril na zem.

Stála a čichala do vzduchu, k Harjinovu příchodu do prostoru.

Pak šla pomalu ke košíku.

Lehla si.

Harjin si sedl na podlahu ke zdi.

Záda opřel o chladnou omítku. Nohy natáhl. Ruce si složil do klína.

Díval se na Amaril.

Dýchala.

Hrudník se zvedal trochu rychleji než v lednu. S drobným úsilím, které nebylo vidět přímo, ale bylo v něm. V pohybu žeber, v pauze po výdechu, v tom, jak dlouho trvalo, než se tělo znovu zvedlo.

Harjin seděl a poslouchal.

Miska stála blíž ke košíku než dřív.

Deky bylo víc.

Schody venku patřily jemu.

Vývar čekal ve sklenici v lednici.

Všechno bylo posunuté.

Všechno bylo přizpůsobené.

A přesto byla v místnosti ona, kterou nebylo kam přemístit.

Harjin zavřel oči.

Nepustím tě.

Ta věta v něm byla pořád. Od první noci. Od prohlubně v trávě, od stříbrného prachu na rukou, od malého těla přitisknutého k hrudi.

Teď byla ta věta těžší. Harjin ji cítil v rukách, které ležely v klíně a nic nedržely. Cítil ji v ramenou, v zádech opřených o zeď, v očích, které nechtěl otevřít hned.

Amaril pohnula uchem.

Pak ho stočila zpátky.

Dýchala dál.

Harjin otevřel oči.

Vstal pomalu, přešel ke košíku a přidřepl si k ní. Přejel prsty přes její hřbet — jednou, pomalu — a cítil pod sebou teplo, dech.

Amaril nezvedla hlavu.

Ale ocásek — malý, jemný, béžový na špičce — se jednou pohnul.

Skoro nepatrně.

Harjin to cítil pod dlaní jako vibraci.

Vstal.

Šel do kuchyně a připravil vývar.

Ohřál ho na mírném plameni, přidal trochu masa, počkal, až vychladne na správnou teplotu. Přinesl misku ke košíku.

Amaril zvedla hlavu.

Přičichla.

Vstala, pomalu a přesně, a přišla k misce.

Jedla.

Ne všechno.

Ale jedla.

Harjin stál a díval se.

Za oknem šuměl smrk.

Jeden pták odlétl z větve — Harjin ho slyšel, záblesk pohybu v jehličí, tichý odlet nad střechy.

Harjin zůstal u košíku, dokud Amaril nedojedla.

Potom vzal misku, umyl ji a vrátil na místo.

Šel k oknu.

Smrk byl tam, jako vždy.

Zelený.

Nehybný.

Starý.

Drží dům pohromadě, řekla paní makléřka.

Harjin na to myslel.

Na smrk.

Na byt.

Na košík.

Na vývar.

Na schody.

Na dlaně spuštěné v noci přes kraj postele.

Na to, co všechno drží den pohromadě, dokud to držet jde.

Přijde ten den.

Harjin to věděl.

Ale ještě ne dnes.

Dnes bylo léto.

A Amaril dýchala.