KAPITOLA 9 – Liorův žár

Ráno se oteplilo, ale sluncem to nebylo. To v tomto světě nemělo přímou trasu — přicházelo filtrované přes vrstvu oblačnosti, která nebyla mrak ani mlha, ale něco mezi. Teplo přišlo zdola, ze země, ze suchého jehličí na okraji lesa, kde mech ustupoval a půda začínala být jiná.
Tvrdší.
Teplejší.
S popelem v trhlinách, jako by krajina sama prohořela už dávno a ještě si to držela v paměti.
Harjin to ucítil na botách.
Přes podrážky.
A pak na chodidlech.
Zůstal u ohniště, kde strávil noc, ale ohniště bylo studené. Soryn odešel někdy před svítáním, Stařenka s kamennýma rukama zmizela už večer a Naeve spala u kořene blízkého stromu, schoulená, s kamínkem stále v dlani, s bílými vlasy rozloženými přes rameno na mech.
Harjin vstával pomalu.
Tělo měl ztuhlé z noci na zemi, z chladu, který přišel před svítáním a usadil se do kloubů.
Ale teplo přicházelo z jihu — nebo z místa, které se v tomto světle jmenovalo jinak než jih, ale bylo to to, co za sebou zanechává západ slunce.
Harjin se natočil k tomu místu a stál chvíli nehybně.
Naeve pohnula rukou.
Kamínek sjel z dlaně na mech. Harjin ho zvedl a položil jí ho zpátky.
Neprobudila se. Nebo se probudila a rozhodla se nedat to najevo. Harjin nikdy přesně nepoznal, kdy je Naeve ještě sama sebou a kdy je zase v ní ta druhá, zvířecí stránka — hranice mezi nimi zůstávala rozostřená. Chvílemi mluvila jako člověk. Chvílemi seděla přesně tak, jak sedá malé bílé zvíře, které ví, kde je bezpečno.
Přešel okolo ohniště.
Šel k teplu.
Les se proměňoval po deseti minutách chůze.
Přechod nebyl náhlý. Stromy nepřestaly naráz. Spíš ustupovaly, řídly, propouštěly víc oblohy — a obloha v tomhle místě světa měla červenější tón. Ne jako narůžovělý západ slunce, ale něco sytějšího. Jako kdyby vzduch v sobě nesl rozžhavené železo.
Pod nohama bylo víc popela.
Harjin si toho všiml, když se zastavil. Přidřepl si a přejel prsty přes půdu. Pod tenkou vrstvou suché hlíny byl popel — starý, šedý, jemný jako mouka. Ne z jednoho ohně. Jako by kraj prohořel opakovaně, vrstva za vrstvou.
Vstoupil na mýtinu.
Nebyla velká.
Uprostřed byl kámen — jiný než jako Kámen s jedním okem, ale prostý kus žuly, plochý a tmavý, se stopami ohně na povrchu. Kolem kamene byl kruh spálené trávy. Ne čerstvý. Starší, s novými výhonky, které se pokoušely vrůst zpátky do spáleniště a zčásti se jim to dařilo.
U kamene seděl chlapec.
Harjin ho viděl nejdřív zezadu: tmavé rozcuchané vlasy, úzká záda, ramena trochu stažená do sebe. Seděl se skrčenými koleny, lokty opřenými o stehna, s rukama volně svěšenýma. Z té polohy vycházela obrovská únava.
Harjin přistoupil.
Chlapec nezvedl hlavu.
Harjin si sedl na zem naproti kameni, kousek opodál.
Bylo ticho.
Pak chlapec řekl, aniž se obrátil:
„Proč sem chodíte?“
To nebylo moc přívětivé. Slova byla přímá a hodně unavená.
„Šel jsem za teplem,“ řekl Harjin.
Pauza.
Chlapec se konečně otočil.
Oči měl tmavé, skoro černé, s žlutavým zábleskem tam, kde na ně dopadlo světlo. Jako žhavé uhlíky pod vrstvou sazí. Na krku a na pažích měl jizvy — ne hluboké, ale přítomné, světlejší než okolní kůže, s texturou, která vzniká po opakovaném dotyku s něčím horkým.
Přejel Harjina pohledem — tetování, holou lebku, boty, ruce.
„Nepopalují vás,“ řekl.
„Ne,“ přiznal Harjin.
Chlapec se vrátil pohledem k zemi.
„Mě popalují.“
Řekl to bez jakékoliv sebelítosti. Nesnažil se nic zamaskovat.
Harjin se díval na jeho ruce. Když je položil do klína, dlaněmi nahoru, mohl vidět, že kůže na vnitřní straně dlaní byla jemnější než na hřbetech rukou. Harjin čekal, jestli z nich přijde žár — ten druh tepla, který cítil z krajiny — ale z rukou chlapce nepřicházelo nic.
Ale vnímal jeho přítomnost jako hřmění za obzorem.
„Jak ti říkají?“ zeptal se Harjin.
Chlapec zvedl oči.
Podíval se na Harjina s výrazem, který hodnotil otázku — jestli je to past, nebo zájem, jestli jméno poskytnout, nebo ne.
„Lior,“ řekl nakonec.
Harjin přikývl.
„Já jsem Harjin.“
Lior se vrátil pohledem ke spáleništi u kamene. Přejel jednou rukou přes keřík nové trávy — jeden z těch, které se pokoušely vrůst zpátky — a přejel po něm prstem. Tráva neshořela. Ale Liorův prst za sebou zanechal tenkou stezku, kde se trochu sklonila. Jako by se před dotykem nahnula.
Harjin to viděl. Lior ruku stáhl.
„Přišel jste kvůli ní,“ řekl.
Harjin se zarazil.
„Kvůli komu?“
Lior se na něj podíval.
V těch tmavých uhlíkových očích byl výraz, který Harjin neuměl přesně pojmenovat. Měl dojem, že v nich zahlédnul žárlivost smíšenou s něčím citlivějším a bolestnějším. Jako u člověka, který miluje věc a zároveň ví, že ta věc ho jednou opustí pro někoho jiného.
„Kvůli Naeve,“ řekl Lior.
„Odkud znáš Naeve?“ zeptal se.
Lior sklonil oči.
„Jsem tu dávno,“ řekl tiše. „Déle než ona. Déle než kdokoliv.“ Prstem znovu přejel po trávě, jemně, potom ho stáhl. „Tady si věci pamatují.“
Něco se Harjinovi v hrudi stáhlo, tiše, beze slova.
Vstal z místa, kde seděl, a přistoupil blíž ke kameni. Položil na něj ruku. Kámen byl teplý — výrazně teplý, jako když zaregistrujete teplý povrch a vzápětí si uvědomíte, odkud teplo pochází.
Lior ho sledoval.
„Nepálí?“
„Ne,“ řekl Harjin.
Lior přimhouřil oči.
Pak je zase otevřel.
„Mně pálí všechno,“ řekl. „Nebo pálím já. Nevím, co z toho je první.“
Harjin si sedl zpátky.
Tentokrát blíž.
Lior neutekl — ale Harjin cítil v prostoru mezi nimi změnu. Malé napnutí. Jako struna, která je správně naladěná, jen musíte vědět, že tam je.
Chvíli seděli.
Vzduch byl suchý.
Harjin cítil, jak se mu vysušují rty, jak se kůže na rukou trochu napíná. Sucho táhlo od země, z popela, z prosychajících okrajů spáleniště.
„Jak dlouho jsi tu?“ zeptal se.
Lior pokrčil rameny.
„Nedá se to spočítat.“ Přejel pohledem po vlastních rukách. „Pamatuju si jen, kdy přestalo být jinde bezpečno.“
Harjin počkal.
Lior nepokračoval.
Jen pohyboval prsty — pravou rukou, jemně, bez vědomí, jako člověk, který kontroluje věc, o níž ví, že tam je, ale doufá, že tentokrát nebude. Prsty přejely přes vnitřní stranu dlaně. Přes jizvy.
„Udělal sis to sám?“ zeptal se Harjin.
Ticho bylo tak husté, že Harjin slyšel vzdálený zvuk praskání. Znělo to jako suchá větvička někde hluboko v podloží.
„Ano,“ řekl Lior.
Jedno slovo.
Harjin seděl. Lior seděl. Pak se od okraje mýtiny ozvaly kroky.
Tiché.
Lehké.
Naeve.
Harjin ji zahlédl na okraji, jak přichází z lesa. Bosá chodidla na popelem vysypané zemi, bílé vlasy lehce slehlé ze spánku na jedné straně, kamínek stále v sevřené dlani. Přicházela pomalu.
Zastavila se na okraji kruhu spálené trávy.
Dívala se na Liora.
A Lior se díval na ni.
Harjin sledoval oba.
V Liorově pohledu byl ten výraz znovu — složený, vrstvený, ne jednoduchý. Skouknul Naeve od vlasů dolů, přes bílou látku, ke kamínku v dlani. Zastavil se na kamínku.
Pak se podíval na Harjina.
A zpátky na Naeve.
Čelist se mu trochu napjala.
„Dal ti to on?“ zeptal se Lior.
Hlas byl o stupeň jiný.
Harjin pochopil.
„Já dal kamínek Naeve,“ řekl.
Lior zavřel ústa.
Tikal pohledem od Harjina k Naeve a zpátky k Harjinovi. Potom se obrátil ke kameni a přejel přes jeho povrch dlaní — zezadu, silněji, s větším tlakem. Tam, kde dlaň přejela, zůstala na chvíli světlá stopa tepla. Soustředěné a přítomné teplo.
Naeve vstoupila na mýtinu.
Přešla kruh spálené trávy — pomalu, přesně — a přistoupila ke kameni. Ne k Harjinovi, ne k Liorovi. Ke kameni, který byl středem tohoto prostoru.
Přejela rukou přes jeho povrch.
Lior ji sledoval s výrazem, který Harjin teď rozeznával přesněji — fascinace a bolest tak blízko sebe, že je dělila jen šířka jednoho dechu.
„Vždycky jsi přišla ke kameni,“ řekl Lior tiše.
Naeve se podívala na něj.
V jantarovém oku bylo ticho. Ne ledový odstup. Ticho člověka, který umí slyšet bolest v cizích slovech a nestáhne se.
„Jo,“ řekla.
Jedna slabika.
Lior odvrátil pohled.
Přejel rukou přes vlastní předloktí — přes jizvy, rychle.
„On ti dává víc,“ řekl ke kameni.
Naeve přistoupila o krok blíž k Liorovi.
„Ty mi dáváš teplo,“ řekla tiše. „On mi dává jiné věci.“
Lior se podíval na ni.
„Jaké?“
Naeve přemýšlela.
„Stín,“ řekla konečně. „Odpočinek. Místo, kde nemusím udržovat teplo.“
Lior to slyšel.
Harjin to slyšel taky.
To, co ho zasáhlo nejvíc bylo to, že on sám musel mít na tváři před týdny — nebo před lety, nebo před tím srpnovým ránem — výraz člověka, který miluje a zároveň si nárokuje.
Harjin sklopil oči. Hleděl na vlastní ruce v klíně. Ruce, které nosily Amaril přes schody. Ruce, které nalévaly vývar do misky. Ruce, které přikrývaly dekou. Ruce, které v poslední chvíli cítily, jak se zastavil pohyb žeber. Tyto ruce věděly, jak držet a nepustit. Věděly to příliš dobře.
Lior vstal. Přešel k okraji kruhu. Zastavil se tam, zády k nim, čelem do lesa.
Harjin se díval na jeho záda.
Na úzká ramena, na rozcuchané vlasy, na chlapecký tvar těla, do něhož byl vložen oheň, který byl pro něj příliš velký.
„Vím, co si myslíte,“ promlouval Lior ke stromu.
„Co si myslím?“ zeptal se Harjin.
„Že mám problém.“
Harjin přemýšlel, jestli to popřít, nebo potvrdit. Obojí by to bylo lež.
„Myslím si, že neseš věc, se kterou nevíš, co dělat,“ řekl.
Lior se otočil.
Díval se na Harjina.
Pak na Naeve.
„Vy taky,“ řekl.
Harjin přikývl.
„Ano.“
To přiznání chvíli viselo v suchém vzduchu.
Pak Lior udělal krok zpátky k nim.
Jen jeden.
Zastavil se.
„Ona se na Vás dívá jinak než na mě,“ řekl.
„Na tebe se dívám jako na sebe,“ řekla Naeve.
Lior se zastavil.
Naeve pokračovala:
„Obojí hoří.“
Tichá věta. Přesná jako jehla.
Liorova ramena trochu povolila. Jako kámen, který se posune o centimetr, protože voda ho přetočila.
Harjin sledoval ohniště.
Uhlíky pod Liorovou rukou se nezapálily. Zůstaly šedé a chladné. Jen tam, kde Lior přejel, byl vzduch o trochu suchší, o trochu teplejší.
„Liore,“ řekl.
Chlapec se podíval nahoru.
Harjin přistoupil k ohništi. Přidřepl si. Ruku spustil do popela. Chlad. Pak teplo.
Pod vrstvou šedého popela byl jeden žhavý uhlík — tmavý, s červenou ve středu, s okraji, kde červeň přecházela zpátky do šedi. Harjin na něj nesáhl. Jen nad ním podržel ruku na vzdálenost centimetru.
Teplo stoupalo.
„Tohle jsi ty,“ řekl Harjin.
Lior se díval.
„Stále hořící. Stále přítomný. Bez ohně, který by spálil.“ Harjin stáhl ruku. „Problém není, že hoříš. Problém je zapomenout, jak blízko může druhý stát.“
Lior seděl nehybně.
Harjin vstal.
Naeve vstala a přešla k Liorovi. Zastavila se před ním na malou vzdálenost, tu svoji přesnou vzdálenost, a sklonila se ne k jeho tváři, ale k jeho rukám. Podívala se na jeho jizvy. Lior je nestáhl.
„Opustilo tě to,“ řekla.
„Jo,“ řekl Lior.
„To neznamená, že ty opustíš taky. Vím, jak blízko stát,“ řekla Naeve.
Lior přikývl. Pomalu. Pak se obrátil ke kamínku, který ležel uprostřed. Zvedl ho. Podíval se na něj. Potom ho podal Harjinovi.
Harjin ho přijal. Byl stále studený. Stále přesně těžký. Stále s bílou žilkou skrz střed.
„Vezměte si ho,“ řekl Lior. „Já nepotřebuju studené věci.“
Harjin zavřel dlaň.
„A co potřebuješ?“
Lior přemýšlel.
Přejel pohledem přes ohniště, přes spáleniště, přes okraj mýtiny, kde les začínal a byl starý a věděl, co se tu děje roky.
„Nevím,“ řekl. „Ale asi ne být s tím sám.“
Harjin přikývl.
Lior se na něj podíval, pak se pomalu usmál. Byl to malý úsměv — ne úplně přítomný, jako by se učil, jak se to dělá. Ale byl tam.
Oheň v mýtině už nebyl hrozba.
Naeve se vrátila k Harjinovi. Kamínek si vzala zpátky.
Harjin ji nechal.
Lior seděl u ohniště. Díval se na studené uhlíky.
Pak řekl, aniž se obrátil:
„Přijdete znovu?“
Harjin přemýšlel.
„Nevím, jestli budu moct.“
Lior přikývl.
Jako by čekal právě tuhle odpověď.
„Dobře,“ řekl. „Aspoň jsem se zeptal.“
Harjin se obrátil k Naeve.
Naeve se dívala na Liora.
V jantarovém oku bylo světlo — pohyblivé, druhosvětové, bez zdroje — a v tom světle byl výraz, který Harjin rozpoznal, protože ho viděl celý svůj dřívější život v jiném oku, v jiném těle, v jiných gestech.
Péče bez podmínek.
Bez výčitek.
Bez požadavků na návrat.
Naeve se podívala na Harjina a lehce naklonila hlavu.
Šli zpátky přes mýtinu, přes spáleniště, přes okraj, kde stromy začínaly a vracely svět k mechu a stínu a pohyblivému světlu. Za sebou nechali Liora u ohniště.
Harjin se neobrátil.
Ale slyšel za sebou — v okamžiku, kdy les pohltil zvuk jejich kroků — tiché prasknutí. Jako suchá větev, nebo jako věc, která se chvíli drží pohromadě a pak povolí na správném místě.
Ne oheň.
Jen teplo.
Živé, přítomné a vědomé toho, jak blízko smí stát.
Naeve šla vedle Harjina — na tu svoji vzdálenost, na tu přesnou mezeru, která nebyla odtažením, ale prostorem, v němž se dalo dýchat. Kamínek držela v dlani.
Harjin šel.
V hrudi nesl větu jinak než dřív.
Nepustím tě.
Ta věta tam stále byla.
Ale teď věděl, co v ní bylo oheň a co bylo světlo.
A že oheň se musí naučit, jak blízko stát.