Révi a Město snů: Kniha, u které jsem chvílemi seděl jako Bastián

Révi a Město snů – Veronika Hurdová

Révi a Město snů pro mě bylo prvním skutečným setkáním s prózou Veroniky Hurdové a po dočtení mám pocit, že jsem se neseznámil jen s jedním příběhem, ale především s určitým způsobem uvažování o světě.

Kniha začíná poměrně pozvolna. Postupně objevujeme zákonitosti Města snů, Omnicloud, drony, Radu moudrých a pravidla společnosti, která své obyvatele zbavila velké části nepohodlí i odpovědnosti. Právě tahle první část mě možná bavila nejvíc, protože svět nevzniká jedním informačním výkladem, ale odkrývá se přirozeně společně s postavami. A přestože jde o budoucnost plnou technologií, nikdy jsem neměl problém pochopit, co která věc znamená a k čemu slouží. Veronika Hurdová umí věci pojmenovat jednoduše, aniž by její jazyk působil hloupě nebo zjednodušeně.

Pak se něco zlomí a příběh se začne sypat jako lavina. U knihy o téměř čtyřech stech stranách jsem to nakonec velmi ocenil. Nechcete totiž nic méně než to, aby se takhle dlouhý příběh nezačal vléct.

Několikrát jsem si při čtení vzpomněl na Nekonečný příběh. Nemyslím tím podobnost děje ani světa. Myslím ten zvláštní čtenářský pocit, kdy chvíli sedíte nad knihou jako Bastián a přestanete mít dojem, že pouze sledujete něco, co se odehrává před vámi. Najednou jste tak trochu uvnitř. Tohle Město snů umí opravdu výborně. Text mě vedl tak pevně, že jsem při četbě téměř neměl prostor pro vedlejší myšlenky. Prostě jsem byl tam.

Přitom samotné stavební kameny světa nemusí být vždycky nové. Město, zeď, za ní Divočina – zeď oddělující bezpečný svět od toho nebezpečného už jsme samozřejmě v různých podobách potkali mnohokrát. Jenže nakonec nejde o to za každou cenu vymyslet něco, co ještě nikdy nikdo nepoužil. Jde o to, co s tím autor udělá. A v tomhle mě kniha nezklamala.

Čím déle jsem četl, tím víc mě ale místo otázky „Co bude dál?“ začínalo zajímat něco jiného: jak o tom všem přemýšlí sama Veronika Hurdová?

Město snů se totiž paradoxně bojí snů. Pohodlí a bezpečí tu stojí proti divokosti, intuici a svobodě. Kniha klade otázky po manipulaci, moci, odpovědnosti a po tom, co se stane, když za člověka začne stále více rozhodovat systém. Některé z nich jsou předkládány velmi přímo, až didakticky. Jsou tu dokonce stránky, na nichž dostává čtenář podobné otázky a úkoly jako postavy. Přiznávám, že jsem se u nich příliš nezdržoval. Odpověděl jsem si spíš intuitivně a pokračoval dál.

A možná právě tady jsem si nejvíc uvědomoval, že jsem dospělý čtenář. Kniha je označena jako příběh „od 10 do 100 let“ a já neumím posoudit, jak ji bude číst desetileté dítě. O dnešních dětech vím příliš málo na to, abych za ně mluvil. Jako dospělý jsem si ale občas říkal, že by mě ještě raději zajímalo místo, kde by Veronika Hurdová začala zpochybňovat také vlastní východiska a položila otázku i proti tomu, co sama pokládá za správné.

To ale není spor s knihou. V základních věcech s ní vlastně souzním. Jen možná stojím o několik kroků blíž Omnicloudu než její hrdinové. A tak si po přečtení nejsem úplně jistý, zda mě kniha učí důvěřovat budoucnosti, nebo se jí trochu bát. Což je nakonec možná zajímavější než jednoduchá odpověď.

Nejbližší mi přitom nebyl Révi, ale jeho sestra Esmé. Její psychické i fyzické prožívání mi připadalo velmi dobře nacítěné. Révi je proti ní v něčem až obyčejný – a možná je to právě jeho účel. Sám mám totiž ke snění a lucidnímu snění blízko, takže to, co může být pro jiného čtenáře tajemné, pro mě nebylo nijak vzdálené. Paradoxně jsem proto víc poznával sám sebe v Esmé.

Velmi se mi líbily vůbec drobné vztahové pohyby mezi postavami. Veronika Hurdová je k sobě dokáže přibližovat křehce a bez velkých romantických gest. Některé intimní momenty mezi Esmé a Nicolasem ve mně dokonce vyvolaly nahlas pronesenou reakci – což se mi při čtení knih nestává často. Právě vztahové maličkosti jsou podle mě jednou z nejživějších vrstev knihy.

Místy jsem si jen přál, aby Veronika Hurdová v některém pocitu zůstala o chvíli déle. Občas přijde citlivý moment a sotva se otevře, už příběh běží dál. Jenže možná právě díky tomu se Révi a Město snů nikdy neutopí ve vlastní emocionalitě.

Pozornější dospělá hlava si samozřejmě najde drobnosti, nad kterými se zastaví. Mě například několikrát vyrušily ilustrace. Samy o sobě jsou nádherné – zvlášť dvoustrana se spícím Révim na mě působila opravdu silně. Jen jsem měl občas pocit, že obrazová část vypráví trochu jinou knihu než text. Barvy očí postav někdy neodpovídají jejich popisu nebo dokonce identikitům, proporce Benjiho se mění, některé prostory na obrázku vypadají jinak, než jak musí podle děje fungovat. Jsou to maličkosti, ale protože je svět v textu vystavěný poměrně konkrétně, o to snáz si jich všimnete.

Podobně jsem se na konci trochu zarazil nad Selmou. Její návrat do centra dění a následný proslov na mě působily téměř jako deus ex machina a částečně také jako potřeba ještě jednou nahlas vyslovit, co už podle mě samotný příběh řekl. Jenže znovu: to je námitka dospělého čtenáře, který už si významy poskládal sám. U knihy určené také výrazně mladšímu publiku chápu potřebu některé věci pojmenovat přímo.

A vlastně nemám jednu věc, o které bych mohl říct, že v Městě snů „nefunguje“. Mám jen poznámky člověka, který četl pozorně a občas začal zkoumat švy příběhu. Podobné poznámky bych měl i k Nekonečnému příběhu. Nejsou to výhrady srdce.

Protože srdcem jsem četl víc než dobrou knihu.

Nejsilnější je pro mě její živost – jakási vibrace, která z ní jde a která se těžko převádí do tabulek, identikitů nebo jednotlivých dějových mechanismů. Je v ní fantazie, schopnost vtáhnout čtenáře dovnitř a zároveň něco, co je mi osobně blízké: napojení na intuitivní, téměř šamanské vnímání světa.

A především je v ní naděje. Třeba i úplně prostá naděje, že mladí lidé pořád mohou vytvářet skutečné vztahy mimo sítě, algoritmy a systémy, které se jim snaží život zprostředkovat.

Pokud máte rádi současná témata převlečená do fantaskního příběhu, který vás bezpečně vezme za ruku a provede vlastním světem i jeho nástrahami, Město snů za přečtení rozhodně stojí.

Veronika Hurdová

Česká spisovatelka, která ve své tvorbě propojuje příběh, fantastično a témata intuice, svobody, vztahů i odpovědnosti za vlastní život. V románu Révi a město snů vytváří svět budoucnosti, v němž se bezpečí a pohodlí střetávají se sny, divokostí a odvahou myslet i cítit po svém.

Web autorky
Profil autorky na Databázi knih

Veronika Hurdová – Révi a město snů

Žánr: fantastika / dystopický román pro mladší i dospělé čtenáře
Určeno čtenářům: od 10 do 100 let
ISBN: 978-80-53013-05-5

Stránka knihy na webu autorky
Kniha na Databázi knih