Bílý anděl: 14

Nico se podíval dolů na vlastní nohu a potom zpátky na Mina. Několik vteřin vypadal 

skoro překvapeně, jako by na tetování zapomněl a teprve Minův výraz mu připomněl, 

že ho má.

„Svastika,“ řekl.

„Vidím.“

Nico si vytáhl kalhoty zpátky přes stehno a sedl si na kraj postele. Tričko zůstalo pře

hozené přes židli, boty vedle sebe na podlaze. Min stál pořád uprostřed Heleniny ložnice 

s košilí rozepnutou do poloviny. Před chvílí řešil, jestli se mu Nico líbí ještě víc bez oble

čení. Teď měl ruce úplně nehybné u knoflíků a díval se na místo, které látka znovu zakryla.

„Sedni si,“ řekl Nico.

„Já stojím dobře.“

„Dobře.“

Min čekal. Nico si promnul dlaně, potom je položil na stehna a podíval se na podlahu. 

Poprvé od chvíle, kdy se poznali, vypadal, že neví, kde začít.

„Tak mluv.“

Nico zvedl oči. „Pracuju u policie.“

Min se ani nepohnul.

„To je začátek vysvětlení?“

„Jo.“

„Tak pokračuj.“

Nico si přejel rukou přes oholenou hlavu. „Dostal jsem se mezi lidi z krajní pravice. 

Neonacisti, lidi kolem nich. Někdo je jenom debil, co kecá v hospodě. Někdo už není 

jenom debil.“ Na chvíli se odmlčel. „Potřeboval jsem, aby mě brali jako někoho od nich.“

Min se podíval k jeho noze. „A proto svastika.“

„Jo.“

„Policie ti řekla, ať si necháš vytetovat svastiku?“

Nico otevřel ústa, ale první odpověď spolkl. „Ne takhle.“

„Tak jak?“

„Nikdo mi neřekl: běž si vytetovat svastiku.“ Podíval se na Mina. „Potřeboval jsem, 

aby mi věřili.“

„A tys usoudil, že tohle pomůže.“

„Jo.“

Min si zapnul jeden knoflík košile. Ne proto, že by se rozhodl obléct, jen potřeboval 

něco udělat rukama.

„Dobře.“

Nico ho sledoval. „To nezní dobře.“

„Protože to nebylo dobře ve smyslu dobře. Bylo to dobře ve smyslu, že tě slyším.“

„Jo.“

Min přešel k oknu. Za sklem bylo tmavé nádvoří a několik osvětlených oken protějšího 

domu. V jednom se někdo pohyboval před televizí, o patro výš žena zatáhla závěs. Helena 

měla záclonu zachycenou za roh parapetu; Min ji před hodinou srovnal a teď tam zase 

visela křivě.

„Jak dlouho?“ zeptal se.

„Co?“

„Jak dlouho se mezi nima pohybuješ.“

Nico chvíli přemýšlel. „Pár let. Různě.“

„Co znamená různě?“

„Že to není každej den. Někdy dlouho nic, pak se něco děje. Některý lidi vidím častějc, 

některý skoro vůbec.“

„A pořád to pokračuje.“

„Jo.“

Min se otočil. „Proto to tetování pořád máš.“

Nico se krátce podíval na svoje stehno. „Taky.“

„Co znamená taky?“

„Že odstranit tetování není něco, co uděláš v pátek a v pondělí přijdeš bez něj. A dokud 

se mezi těma lidma pohybuju, bylo by trochu nápadný, kdyby zmizelo.“

„Vadí ti?“

„Jo.“

„Jak moc?“

Nico pokrčil rameny. „Jak kdy.“

Min na něj několik vteřin hleděl. „To je zvláštní odpověď.“

„Já nevím, co chceš slyšet.“

„Že se na to každé ráno podíváš a zvracíš.“

„To nedělám.“

„Vidím.“

„Někdy mi vadí hodně. Někdy si na ni celý den nevzpomenu.“ Nico se znovu podíval 

na místo pod kalhotami. „Je tam.“

Min přešel od okna zpátky k posteli, ale nesedl si. „Co přesně u policie děláš?“

„To ti neřeknu.“

„Nemůžeš, nebo nechceš?“

„Nemůžu.“

„Útvar?“

„Ne.“

„Hodnost?“

Nico se pousmál. „To už zní jako výslech.“

„Na noze máš svastiku.“

Úsměv zmizel. „Jo.“

„Takže se budu ptát.“

„Ptej.“

„Kde pracuješ?“

„To ti neřeknu.“

„Kdo o tom tetování ví?“

„Lidi, co potřebujou.“

Min vydechl nosem. „Nico.“

„Co chceš, abych ti řekl? Jména kolegů?“

„Chci zjistit, jestli si právě nevymýšlíš úplnou píčovinu, protože jsem tě viděl svle

čenýho.“

Nico sklopil oči. „To je fér.“

„Výborně.“

„Fakt nevím, jak ti to dokázat.“ Zvedl ruce a zase je položil na stehna. „A asi ti to ani 

dokazovat nemám.“

„To je docela pohodlný.“

„Jo.“

Min čekal, jestli něco přidá. Nico nepřidal nic. Jen seděl na kraji postele v rozepnutých 

kalhotách a bez trička, v místnosti, která nepatřila ani jednomu z nich.

„Takže všechno, co by mi potvrdilo, že jsi policajt, mi nemůžeš říct.“

„Asi.“

„Výborný systém.“

Nico se opřel dlaněmi o matraci. „Mně taky občas přijde.“

Min si zapnul druhý knoflík. „A proč jsi mi to neřekl předtím? Na první schůzce jsem 

se tě ptal na práci.“

„Já vím.“

„A řekl jsi, že se ti o ní nechce mluvit.“

„Jo.“

„Takže jsi mi nelhal.“

Nico se na něj podíval. „Ne.“

„Jen jsi neřekl skoro nic.“

„Jo.“

„To je taky pohodlný.“

„Asi jo.“

Min se konečně posadil na druhý konec postele. Mezi nimi zůstalo dost místa, aby se 

nemuseli dotýkat ani náhodou. Nico se trochu posunul, aby měl obě nohy na podlaze.

„A ti lidi?“ zeptal se Min. „Co jsou zač?“

„Různý.“

„To už jsme tu měli.“

„Protože jsou fakt různý.“ Nico si promnul čelist. „Někdo dokáže celej večer mluvit 

o rase a ráno jde normálně do práce, kde o tom nikdo nic neví. Někdo chce hlavně partu, 

protože nikde jinde žádnou nemá. Někdo se rád pere a ideologie mu k tomu jenom dává 

důvod. A někdo je prostě nebezpečnej.“

„A ty tam sedíš a posloucháš.“

„Někdy.“

„A někdy?“

„Někdy musím mluvit taky.“

„Co říkáš?“

Nico se na něj chvíli díval. „Věci, který potřebuju říct.“

Min sevřel ruce mezi koleny. „Takže rasistický píčoviny.“

„Někdy.“

„A děláš ještě něco jinýho, aby ti věřili?“

„Jo.“

„Co?“

„To ti neřeknu.“

Min přikývl, skoro mechanicky. Tentokrát mu ta odpověď připadala méně otravná než 

další vysvětlování.

„A oni si myslí, že jsi jeden z nich.“

„Někteří.“

„Někteří?“

„V tom prostředí nikdo nevěří všem.“

„Ale znají tě.“

„Jo.“

Min se po krátké pauze zeptal: „Pod jakým jménem?“

Nico zvedl oči. „Tohle ti neřeknu.“

Min si přejel palcem přes kloub ukazováku. Potom se podíval na zem mezi nimi, 

na Nicovy boty a na vlastní svetr odhozený u postele.

„Jedna věc.“

Nico čekal.

„Když se tě odteď zeptám na něco, co mi nemůžeš říct, co uděláš?“

„Řeknu ti, že ti to nemůžu říct.“

„Nevymyslíš si něco jinýho.“

„Ne.“

„Ani proto, abych byl v klidu.“

„Ne.“

„Ani když bude pravda vypadat blbě.“

Nico se na chvíli odmlčel. „Když ti něco můžu říct, řeknu pravdu. Když nemůžu, 

řeknu, že nemůžu.“

Min přikývl. „To chci.“

„Dobře.“

„A když se kolem těch lidí něco změní tak, že se mě to týká, řekneš mi to.“

„Jo.“

„Nemusím vědět jejich jména, kde se scházejí ani co s nima děláš. Ale jestli se to nějak 

dotkne mě, chci to vědět.“

„Rozumím.“

Min se podíval na Nicovu nohu. Tetování bylo schované pod látkou, ale stačilo, 

aby Nico kalhoty znovu stáhl, a bude tam pořád. Min se potom podíval na jeho obličej.

Nico se nikam neposouval. Nesnažil se ho znovu políbit ani se ho dotknout. Po chvíli 

si vzal tričko ze židle, ale nechal ho jen položené přes kolena.

„Ještě něco?“ zeptal se.

„Určitě.“

„Teď?“

Min zavrtěl hlavou. „Teď nevím.“

„Tak se ptej, až budeš vědět.“

Min seděl ještě chvíli. Potom vstal. Nico ho sledoval, ale zůstal na místě, dokud Min 

nedošel až před něj.

„A když ti řeknu, že je to na mě moc?“

„Tak se obleču a půjdu.“

„Jen tak.“

Nico pokrčil rameny. „Co jinýho bych měl udělat?“

Min mu položil dlaň na rameno. Nico se pod ní nepohnul hned; nejdřív mu zvedl oči 

do obličeje. Min se k němu sklonil a políbil ho.

Tentokrát Nico nic nezačínal. Až po chvíli položil ruku Minovi na bok. Min zpomalil 

a Nico se přizpůsobil jeho tempu, nechal si od něj určit vzdálenost a přišel blíž, když si ho 

Min přitáhl. Pod dlaní měl teplou kůži ramene, pod druhou pevná záda a při delším 

polibku cítil Nicův dech na tváři. Když se od něj odtáhl, Nico se krátce nadechl a podíval 

se na něj.

„Takže nezmizím?“

„Zatím ne.“

Nico se lehce usmál. „To beru.“

„Nedělej z toho bingo.“

„Nedělám.“

Min zvedl obočí.

„Trochu jo,“ přiznal Nico.

Později leželi vedle sebe pod Heleninou přikrývkou. Pokoj byl tmavý, jen kolem zá

věsu procházel úzký pruh světla z ulice. Nico ležel na zádech a jednu ruku měl pod hlavou, 

Min na boku směrem k němu. Když přikrývka při pohybu sjela níž, na Nicově noze se 

znovu ukázala část tetování.

Nico zachytil jeho pohled. „Můžeš se na ni dívat.“

Min se na něj podíval. „Díky za povolení.“

„Víš, jak to myslím.“

„Nevím, co si o tom budu myslet ráno.“

Nico chvíli mlčel. „Tak uvidíš ráno.“

Min si přetáhl přikrývku výš. „Ty jsi překvapivě rozumnej člověk na někoho s háko

vým křížem na noze.“

Nico se nejdřív zatvářil, jako by nevěděl, jestli je to vtip, potom se krátce zasmál. 

„Jo. To asi jsem.“

Min se otočil na záda. „Pořád mi vadí, že jsi mi to neřekl.“

„Mně taky.“

„Tobě?“

„Že jsem to neřekl dřív.“

„Tak proč jsi to neřekl?“

Nico zíral do stropu. „Protože říct někomu na druhým rande, že máš na noze svastiku 

a pracuješ u policie, zní úplně stejně debilně, jako když jsem ti to řekl teď.“

Min se pousmál. „To jo.“

„A nechtěl jsem, aby první věc, co o mně víš, byla tahle.“

„Byla by asi druhá.“

Nico k němu otočil hlavu. „Tak druhá.“

„Znám tě tři dny.“

„Tak vidíš.“

„To nebyl argument pro tebe.“

„Já vím.“

Min se zasmál a znovu se podíval do stropu. Za několik minut už mluvili o něčem 

jiném. Nico se ptal, jestli Zlatčina postel pořád stojí šikmo, a Min ho ujistil, že pokud ji 

od úterý znovu nepřestěhovala, zůstává její energie pravděpodobně v bezpečí. Nico tvrdil, 

že ho začíná zajímat, jestli Zlatku někdy skutečně uvidí. Min mu řekl, že až si bude jistý, 

že nepřijde v bílé tunice a s nickem napsaným na čele, tak možná jo.

Ráno se Min probudil později. Nico už seděl na kraji postele v tričku a díval se do tele

fonu. Jakmile se Min pohnul, odložil ho vedle sebe.

„Dobré ráno.“

Min zamžoural směrem k oknu. „Kolik je?“

„Po osmý.“

„To je nepřijatelný.“

„Nemáš práci.“

„Stejně.“

Nico si promnul obličej. „Odpoledne musím pryč.“

Min se přetočil na záda. „Práce?“

„Jo.“

„Dobře.“

Nico se na něj chvíli díval. „Nic?“

„Co?“

„Nevím. Žádná otázka?“

Min si ho prohlédl. „Řekls práce.“

„Jo.“

„Tak práce.“

Nico pomalu přikývl. „Dobře.“

„Vidíš, jak jsem učenlivej.“

„To jo.“

„Nezneužívej toho.“

V koupelně se vystřídali a Min si při čištění zubů automaticky zkontroloval knír. 

Když se vrátil, Nico stál před otevřenou lednicí a díval se dovnitř.

„Helena má vejce.“

Min si vzal svetr ze židle. „Helenina vejce.“

„Jo.“

Nico lednici zavřel. „Tak nic.“

„Můžeme někam zajít.“

„To můžeme.“

Min cestou ke dveřím zkontroloval balkon. Klika byla dole a dveře pevně zavřené. 

Nico se mezitím obul a přes nohu už měl kalhoty; z černého znaku nebylo vidět nic.

Sedli si do malého podniku nedaleko Malovanky. Nico si objednal kávu, Min čaj 

a něco k jídlu. Čaj ho zahřál do dlaní a v ústech cítil jen teplotu a lehké podráždění, 

když se napil. Nico mezitím začal znovu řešit Zlatčinu postel. Chtěl vědět, zda byl článek 

opravdu o světle, nebo o nějaké energii. Min mu řekl, že Zlatka slovo energie nepoužila 

a že si ho vymyslel. 

„Tak jí to neříkej,“ varoval ho Nico. 

„Proč?“ „Protože pak zjistí, že postel otočila podle špatnýho důvodu, a budete ji stě

hovat zpátky.“ Min se zasmál a zakousl se do pečiva.

Po jídle se chvíli zdrželi u stolu, přestože už nic dalšího nepotřebovali. Nico vyprávěl 

o muži, kterého cestou ráno viděl venčit dva psy v naprosto stejných reflexních vestách 

jako měl sám, a snažil se rozhodnout, zda to bylo praktické nebo ponižující pro všechny 

tři. Min tvrdil, že psi pravděpodobně neměli možnost podat stížnost. Svastika během 

celého rozhovoru nezazněla.

Před podnikem si Nico zapnul bomber a podíval se na čas.

„Musím.“

„Jo.“

„Ozvu se.“

Min se na něj podíval. „Kdy?“

Nico si strčil telefon do kapsy. „Až budu moct.“

Min chvíli nic neřekl. Potom přikývl. „Dobře.“

Nico udělal krok k němu a krátce ho políbil. Tentokrát přišel sám, bez čekání, až Min 

vzdálenost zkrátí. Min ho nechal, a když se Nico odtáhl, ještě okamžik zůstali stát těsně 

proti sobě.

„Čau,“ řekl Nico.

„Čau.“

Otočil se a vyrazil dolů ulicí. Min se za ním chvíli díval, než zmizel mezi lidmi u za

stávky, potom se obrátil zpátky k domu.

V Helenině bytě po nich zůstala rozestlaná postel, dva použité ručníky a prázdné lahve 

od piva. Min nejdřív otevřel okno v ložnici, stáhl povlečení a odnesl lahve do kuchyně. 

Když šel kolem obýváku, všiml si balkonových dveří a ještě jednou sáhl na kliku. Zavřené. 

Teprve potom stáhl žaluzie, vzal batoh a zkontroloval, jestli po sobě něco nezapomněl.

Klíče položil zpátky pod rohožku a nechal je tam zacinkat o dlažbu.