Bílý anděl: 17

Začátkem dubna vzal Nico Mina poprvé do baru někde za Žižkovem. Zvenku měl 

podnik výlohu, která už dávno přestala něco vystavovat, a dveře měl polepené starými 

samolepkami. Uvnitř bylo všechno ze dřeva, pivo, příliš hlasitý jukebox a lidé, kteří zjevně 

nepotřebovali, aby podnik vypadal lépe, než vypadal. Od té doby tam byli několikrát. Ten

tokrát přišli kolem deváté, Min si sedl ke zdi a Nico naproti němu, sundal bomber a pře

hodil ho přes opěradlo. Z jukeboxu hrála skladba, kterou Min neznal.

„Proč to tady pořád mají.“

„Co.“

Nico ukázal ke stroji. „Jukebox.“

„Protože funguje.“

Nico protočil oči a vzal sklenici. Min se napil. Pivo bylo studené, sklo mokré a během 

chvíle mu začalo v dlani teplat. Mluvili o práci. Standa mu před několika dny poslal 

kontakt na člověka ze skladu v Holešovicích, Min napsal a odpověď přišla překvapivě 

rychle. Příští týden měl přijít na schůzku.

„A chceš to?“ zeptal se Nico.

„Chci vědět, kolik platí.“

„A potom?“

„V kolik musím vstávat.“

„To jsou tvoje kritéria.“

„Mám i další. Třeba jestli po mně chtějí němčinu.“

Nico se zasmál. „Ve skladu?“

„Na recepci ve fitku ji chtěli.“

„Proč.“

„Možná chodí cvičit hodně Němců.“

„Tak to dává smysl.“

„Nedává.“

Nico se napil a chvíli otáčel sklenici po stole. „Ale pravidelný peníze by byly dobrý.“

„Jo.“

„Komparz tě štve?“

„Komparz mě neštve. Štve mě, že nevím, jestli příští měsíc budu mít deset dní, nebo 

dva.“

Nico přikývl. „Sklad je aspoň předvídatelnej.“

Min se na něj podíval. „Ty jsi dělal někdy ve skladu?“

„Chvíli jo.“

„Kdy?“

Nico se zamyslel. „To je dávno.“

Min počkal, jestli něco přidá. Nepřidal. Už znal tenhle způsob odpovědi. Některé věci 

Nico vyprávěl dlouze a u jiných skončil jedním slovem nebo větou, že o tom mluvit 

nemůže. Min se naučil nepokládat stejnou otázku podruhé jen proto, že první odpověď 

neobsahovala tolik, kolik chtěl.

„Takže máš profesní doporučení.“

„Přežil jsem to.“

„To stačí.“

Dali si druhé pivo. Min zmínil Helenu a balkon, který po nich posledně kontrolovala. 

Nico se pohoršil nad nedůvěrou k dospělým lidem, Min mu připomněl, kdo ho tehdy sku

tečně nechal na ventilačku, a za chvíli už se hádali zase o jukebox. U třetího piva se Nico 

přesunul k Minovi. Sedl si vedle něj, kolenem se dotýkal jeho stehna a po chvíli mu přejel 

palcem po předloktí. Min položil dlaň na jeho ruku. V baru si jich nikdo nevšímal.

„Jdu chcát,“ řekl Min.

„Romantika pokračuje.“

„Po třetím pivu jo.“

Vstal a odešel chodbou k toaletám.

Později mu právě tohle připadalo na celé věci nejabsurdnější. Opravdu tam šel jenom 

chcát. Žádný plán, žádná předem domluvená hra, jen přeplněný bar, tři piva a krátká 

chodba k pánským hajzlům. 

Jakmile Min otevřel dveře, hudba z baru se za ním stáhla do tupého bušení ve zdech. 

U dveří byla podlaha mokrá. Pod zářivkami se leskly rozšlapané mapy vody, přes ně vedly 

šedé otisky podrážek a ve spárách zůstávaly cáry papírových ručníků. Jeden někdo 

rozšlapal tak důkladně, že z něj udělal bělavou kaši přilepenou k dlaždicím. Uvnitř bylo 

přetopeno a vlhko a Min to poznal okamžitě podle kůže. Co všechno by na podobném 

místě kdysi cítil nosem, dnes mohl jen doplnit z toho, co viděl. Zašlé spáry, mokrý papír, 

mapy kolem pisoárů, lepkavý lesk podlahy. Čtyři bílé pisoáry visely pod stěnou z dlaždic, 

které bývaly bílé před mnoha lety. Kovové přepážky mezi nimi byly matné od zaschlých 

kapek a otisků rukou. Na keramice jednoho pisoáru ulpělo několik tmavých chlupů a pod 

dalším se leskla louže.

Naproti byla tři umyvadla pod dlouhým zrcadlem. Jeden kohoutek nedovíral a voda 

z něj pravidelně padala do keramické mísy. Vzadu byly tři úzké kabinky. Na prostředních 

dveřích někdo černým fixem napsal telefonní číslo a pod něj nakreslil péro s takovou ana

tomickou péčí, že Min na okamžik uznale zvedl obočí. Vedle poslední kabinky ležel pou

žitý kondom, vytékalo z něj semeno líně jako šnek. Z jedné kabinky se ozvalo dlouhé 

oddechnutí, zašustění papíru a krátký dutý prd, který plechové stěny zesílily skoro do slav

nostního oznámení. Nikdo se nezasmál.

Min stál u druhého pisoáru a už si zapínal poklopec, když se dveře znovu otevřely. 

Vešel Nico, rozhlédl se, našel Mina a zastavil se.

„Tak tady seš.“

Min se na něj podíval přes rameno. „Kam bych šel.“

„Nevím. U tebe člověk nikdy neví.“

„Přišels taky chcát?“

Nico se opřel zády o dveře. „Možná.“

Min se otočil. „Možná je k ničemu.“

„To je nový pravidlo?“

„Právě jsem ho vymyslel.“

Z první kabinky vyšel vysoký vousatý muž v tmavě modrý džísce, přešel k umyvadlu 

a pustil vodu. Proud vystříkl bokem a postříkal mu rukáv.

„Do prdele.“

Nico kývl ke kohoutku. „Wellness.“

Vousáč se podíval nejdřív na něj, potom na Mina. „Luxus.“

Min se pousmál. Nico se pořád neodlepil od dveří.

„Tak co?“ zeptal se Min.

„Co co.“

„Přišels za mnou.“

„Jo.“

Min udělal krok k němu. Nico zůstal. Vousáč si mezitím sušil ruce papírovým 

ručníkem a nijak se netvářil, že by potřeboval místnost rychle opustit. Dveře se otevřely 

znovu a vešli další dva muži, jeden v černém tričku s telefonem v ruce, druhý v kožené 

bundě. Zpomalili, když uviděli Mina s Nicem stát proti sobě.

„Pardon,“ řekl muž v bundě.

„Co?“ zeptal se Min.

Vousáč se uchechtl. „Tady se dneska každej omlouvá a nikdo neví proč.“

Nico se rozesmál a Min viděl, jak mu povolila ramena. Přiblížil se k němu ještě 

o kousek.

„Líbí se ti tady, malej?“

Nico ztuhl.

Vousáč se okamžitě otočil. „Malej?“

„Drž hubu,“ řekl Nico.

„Já nic,“ bránil se vousáč.

Muž s telefonem se začal smát. Nico po něm střelil pohledem. 

„Co?“ Zeptal se Mina.

„Nic.“

„Řekni.“

„Jen že rudneš.“ Ušklíbnul se Min.

„Nerudnu.“

Min se podíval na jeho krk. Barva už lezla k uším. „Rudneš.“

„Mine.“

„Co, malej?“

Vousáč se opřel o umyvadlo. „Teď už je to jistý.“

„Jděte všichni do prdele.“

Min se zasmál. Nico taky, i když vypadal, že by ho nejradši nakopl.

„Ještě jednou mi řekni malej,“ zamumlal.

„Proč?“

„Jen to zkus.“

Min se k němu přiblížil tak, že mezi nimi zůstalo několik centimetrů. „Malej.“

Nico zrudl ještě víc a vousáč se rozesmál nahlas.

Muž s telefonem ho zvedl do výšky hrudníku. Nico ten pohyb zachytil okamžitě.

„Ty natáčíš?“

Telefon klesl.

„Ne. Teda.“

Min se na muže podíval. „Nás oba?“

„Jestli chcete.“

Min obrátil pozornost k Nicovi. Tohle za něj rozhodovat nemohl.

Nico se zadíval na telefon a potom na Mina. „Obličej ne.“

„Jasně,“ řekl muž.

Min přikývl. „Obličej ne.“

„Jinak?“

Nico chvíli váhal. „Jo.“

Telefon se znovu zvedl, tentokrát níž a stranou od Nicovy tváře.

„Tak pojď,“ řekl Min.

Min ho chytil za boky a otočil směrem k zrcadlu. Nico se v odrazu podíval nejdřív 

na sebe, potom na Mina za sebou a nakonec na ostatní muže. Nikdo už nepředstíral, že 

čeká na volný pisoár.

„Podívej se na sebe.“

„Vidím se.“

„Pořádně.“

Nico zvedl oči. Min mu položil ruce na boky.

„Dobrý?“

„Jo.“

Min mu vytáhl tričko z kalhot, přejel rukama po břiše a rozepnul mu džíny. Nestahoval 

je ke kolenům. Stáhl je jen pod zadek, kde zůstaly zachycené na horní části stehen. Nohy 

měl pořád zakryté, stejně jako tetování, které Min už znal. V zrcadle bylo vidět jen to, co 

Min chtěl vystavit: Nicův zadek, rozkrok, tmavé ochlupení a kůži nad okrajem džínů.

Nico se podíval dolů na sebe a znovu do zrcadla.

„Dobrý?“ zeptal se Min.

„Jo.“

„Tak zůstaň.“

Nico zůstal.

Min mu položil ruce na boky a rozevřel mu půlky tak, aby muži kolem přesně viděli, 

co jim ukazuje. Nico zalapal po dechu a okamžitě se podíval na svůj odraz.

„Ty vole.“

Vousáč se zasmál. „Tak tohle už není wellness.“

„Drž hubu.“

Min ho nechal několik vteřin takhle stát a sledoval, co s ním dělá vědomí, že se na něj 

tři cizí muži dívají. Nico neuhýbal. Rudnul, nadával a přitom zůstával přesně tam, kam ho 

Min postavil.

„Hodnej malej.“

Nico zavřel oči.

„Neschovávej se.“

Otevřel je.

Min kývl k pisoáru vedle nich. Pořád tam ležely tmavé chlupy, kterých si všiml hned 

při příchodu.

„Vidíš je?“

Nico sledoval, kam ukazuje. „Ty chlupy?“

„Jo.“

„Co s nima.“

Min se pousmál. „Přičichni si.“

Nico se na něj podíval, jako by čekal, jestli žertuje.

Min nežertoval.

„Ty jsi fakt prase.“

„A tobě pořád stojí.“

Vousáč se znovu rozesmál.

Nico si promnul rty, potom přikývl. „Dobře.“

Min ho pustil jen tolik, aby se mohl předklonit k pisoáru. Nico se sklonil k zaschlým 

chlupům na keramice a přičichl k nim. Min samozřejmě necítil nic. Sledoval jen Nicovu 

tvář, krátké zaváhání a způsob, jakým se potom narovnal.

„Tak?“ zeptal se Min.

„Jdi do prdele.“

„To nebyla odpověď.“

„Byla.“

Vousáč se opíral o umyvadlo a smál se. Nico po něm střelil pohledem.

„Ty se směješ čemu?“

„Tobě.“

„Pojď sem.“

Vousáč zvedl obočí. „Já?“

„Jo, ty.“

Přišel blíž.

„Rozepni si poklopec. Dělej.“

Nico se podíval na jeho rozkrok, potom na Mina. Min nic neříkal. Nico si klekl sám, 

přiblížil obličej k mužovu ochlupení a zhluboka se nadechl.

Vousáč se podíval na Mina. „Ten je dobrej.“

„Já tě slyším,“ řekl Nico zdola.

Kameraman se smál tak, že mu telefon poskakoval v ruce.

Nico se zvedl a hned ukázal na druhého muže u zdi. „Ty taky.“

„Co já.“

„Pojď.“

Muž zavrtěl hlavou, ale přišel blíž. Min mu rozepnul poklopec a podíval se na Nica.

„Líbí?“ 

Nico zopakoval totéž i u něj, krátce a bez řečí, a když se narovnal, byl červený až po 

uši.

„Spokojenej?“ zeptal se Mina.

„Docela.“

„Můžu pustit live,“ řekl muž s telefonem, ale tentokrát se nikdo nezasmál.

Nico se otočil. „Fakt?“

„Jo.“

„Kolik lidí?“

„Ze začátku pár.“

Nico se podíval na Mina.

„Chceš?“ zeptal se Min.

„S obličejem ne.“

„Jasně.“

Kameraman přikývl. „Neboj.“

„Když řeknu stop, vypneš to.“

„Jasně.“

Min přikývl. „Hned.“

Nico se nadechl. „Tak jo.“

Na displeji se rozsvítilo živé vysílání.

Kamera držela jeho tvář mimo obraz, ale zbytek scény neskrývala. Bylo vidět, že má 

džíny stažené jen pod zadek, že je před muži obnažený a že Min stojí za ním a fyzicky ho 

vystavuje. Když mu znovu rozevřel půlky, Nico se podíval přímo do zrcadla.

První komentáře přibývaly rychle.

„Ptají se, kdo je ten chlap,“ řekl kameraman.

„Nikdo.“

„Píšou, že rudne.“

Vousáč vybuchl smíchy. „Už to vědí i venku.“

„Jděte všichni do prdele.“

Min mu zvedl bradu.

„Ne.“

„Mine.“

„Dívej se.“

Nico se díval.

Jeden z mužů se ho potom zeptal, jestli se může zapojit víc. Nico se podíval na Mina, 

ale Min mu odpověď nedal.

„Chceš?“ zeptal se jen.

Nico přikývl.

„Řekni to.“

„Jo. Chci.“

Muž si před Nicem podřepnul. Min mu zezadu přidržel boky a roztáhl ho tak, aby měl 

volný přístup. Muž se naklonil blíž, na okamžik se zastavil, zhluboka se nadechl a s poba

veným úsměvem vzhlédl k Minovi. Pak se narovnal a vstoupil do Nica. Min zůstal těsně 

u něj, držel ho, kontroloval jeho reakce a kamera dál zaznamenávala scénu bez Nicovy 

tváře.  Nico se při tom střídavě díval na sebe v zrcadle, na Mina a na telefon. Právě vědomí 

cizích očí z něj dělalo někoho jiného než v Helenině ložnici; pořád byl stejný Nico, který 

se styděl, ale tady ten stud rostl. Chtěl ho mít před sebou, kolem sebe a v malém náhledu 

na displeji.

Z chodby se ozvaly hlasy. Kameraman okamžitě sklopil telefon a stream přerušil. Muži 

od sebe ustoupili, Nico si vytáhl džíny zpátky nahoru a dovnitř vešel někdo, kdo s jejich 

scénou neměl nic společného. Zamířil do kabinky. Vousáč se opřel o umyvadlo.

„Nejdivnější reklamní pauza na světě.“

Nico se kousl do rtu, aby se nerozesmál.

Po spláchnutí muž vyšel, umyl si ruce a odešel. Kameraman počkal, dokud za ním 

nezapadly dveře.

„Jedem?“

Min se podíval na Nica.

Min sáhl do kapsy a vytáhl malou lahvičku. Nico ji poznal okamžitě.

„Chceš?“

„Jo.“

Min mu ji podal. Nico si krátce přičichl a vrátil mu ji. Min ji schoval a položil mu dlaň 

na zátylek.

„Dobrý?“

„Jo.“

„Tak se podívej kolem sebe, malej.“

Nico si sám znovu rozepnul džíny a stáhl je jen pod zadek. „Jo.“

Min se rozesmál.

„Co.“

„Už tě nemusím ani svlíkat.“

Nico mu ukázal prostředníček.

Nevěděl přesně, jak dlouho live běžel. Několik minut, možná pět. Nico reagoval 

na Minův hlas rychleji než na cokoli z displeje, ale publikum přesto měnilo způsob, jakým 

stál a kam se díval. Znovu přičichl k ochlupení jednoho z mužů, protože ho Min jen pohle

dem upozornil, že na to před chvílí reagoval víc, než chtěl přiznat. Podruhé už Nico nepo

třeboval přemlouvat.

„Podívej se kolem sebe, malej.“

Nico poslechl.

Min se rozesmál.

Kameraman přečetl další komentář. „Prý je ten stydlivej nejhezčí.“

Nico okamžitě sklopil oči.

„Tohle je pro něj smrt,“ řekl vousáč.

Min mu zvedl bradu. „Slyšel jsi?“

„Drž hubu.“

Pak kameraman zpozorněl. „Někdo píše, že se to má sdílet.“

Nicův úsměv na okamžik zmizel.

Min si toho všiml. „Chceš skončit?“

Nico několik vteřin mlčel. „Ne.“

„Určitě?“

„Jo.“

Telefon zůstal nahoře, tvář pořád mimo obraz. Nico ale začal sledovat malý náhled 

jinak. Viděl celé svoje obnažené tělo, muže kolem a kameramanovu ruku, která pokaždé 

uhnula, kdykoli by se do záběru dostala jeho hlava.

„Počkej.“

Telefon okamžitě klesl.

„Co?“

Nico se podíval na kameramana a potom na Mina. Min mlčel.

„Klidně mě ber celýho.“

Kameraman se ujistil. „I obličej?“

Nico se podíval na červený symbol živého vysílání.

„Jo.“

Min zvedl obočí. „Fakt?“

„Jo.“

Kamera se zvedla.

Poprvé byl Nico vidět celý. Obličej, tmavé obočí, oholená hlava, červené uši i obna

žené tělo patřily v jediném obrazu stejnému člověku. Díval se přímo do objektivu.

Nico zavřel oči.

„Ne,“ řekl Min.

Otevřel je.

Když stream skončil, Nico si vytáhl džíny zpátky přes zadek a začal je zapínat. Teprve 

pak si všiml mokrého fleku vzadu. Přejel po něm prsty a otočil se k vousáči.

„Do prdele.“

Vousáč už se smál.

Nico se znovu dotkl mokré látky. „To není voda?“

Vousáč se rozesmál ještě víc.

Min se musel opřít o umyvadlo, jak se smál. 

Kameraman mu potom ukázal záznam. První část opravdu držela Nicův obličej venku. 

Bylo na ní ale všechno ostatní: Min, ostatní muži, obnažení, čichání, jeho vlastní stud 

i způsob, jakým se nechával vést. Pak přišel okamžik, kdy řekl, že ho mohou zabírat 

celého.

„I obličej?“ zaznělo ze záznamu.

„Jo.“

Obraz se zvedl.

Nico na displeji uviděl sám sebe přímo proti kameře.

„Ty vole.“

Kameraman mu ukázal počet zhlédnutí a potom sdílení.

„To už je někde jinde?“

„Jo.“

Nico chvíli mlčel. Pak znovu přečetl číslo a začal rudnout.

Min se pousmál. „Baby.“

„Co.“

„Zase rudneš.“

Nico se ještě jednou podíval na telefon. „Kolik že to je?“

Kameraman mu displej přisunul blíž.

Nico číslo přečetl a rozesmál se.

„Jsem úplně v prdeli.“

Když se vrátili do baru, jejich sklenice pořád stály na stole. Nico si oblékl bomber 

a Min vytáhl telefon, aby zkontroloval čas. Měl několik nových oznámení. Jedno přišlo 

od účtu, který neznal.

— to jste vy?

Pod tím byl odkaz.

Min ho otevřel. Na displeji se objevil záznam ze světlých dlaždic, natočený před něko

lika minutami o pár kroků dál. Nico se naklonil přes jeho rameno.

„Co je to?“

„Někdo to nahrál.“

„Už?“

„Jo.“

Nico chvíli sledoval vlastní obraz. „Tak to bylo rychlý.“

Min telefon zamkl. „Říkal jsi, že už to někdo má.“

„Já vím.“

„Tak teď to víš jistě.“

Nico si zapnul bundu. „Jdeme.“

Venku se ochladilo. Šli vedle sebe směrem k tramvaji a Nico po několika metrech 

do Mina lehce strčil ramenem.

„Byl to dobrej nápad.“

Min se na něj podíval. „Tvůj.“

Nico se pousmál.

Minův telefon znovu zavibroval. Další neznámý účet, další odkaz. Otevřel ho a zob

razil se jiný upload stejného záznamu.

„Dvakrát,“ řekl Nico.

„Minimálně.“

Na malém obrazu byl jeho obličej přímo proti telefonu. Žádné sluneční brýle, žádný 

špatný úhel, žádná rozmazaná momentka. Nico se do objektivu podíval sám a věděl, že se 

dívá.

Chvíli ten záběr sledoval i teď. Potom Minovi telefon lehce odsunul od těla a políbil 

ho na tvář.

„Napiš mi.“

„Napíšu.“

„Dobrou.“

„Dobrou.“

Nico odešel směrem k zastávce. Min zůstal několik vteřin stát pod lampou s telefonem 

v ruce. Na displeji měl Nicovu tvář. Před necelou hodinou ten obraz existoval jen na jed

nom telefonu na špinavých hajzlech na Žižkově. Teď už nevěděl, kolik lidí ho má.

Odkaz zavřel.