Druhý pohled: 26

Policie zavolala následující dopoledne. Min seděl u Zlatčina stolu s potvrzením 

ze skladu před sebou a přepisoval číslo smlouvy do formuláře, který z nějakého důvodu 

chtěl totéž číslo třikrát na třech různých místech.

Hovor trval necelých dvacet minut. Znovu prošli Andrease, původní profilové foto

grafie a záznam z toalety, ale většinu času se tentokrát ptali na vedlejší dům. Na Nica. Na 

Standu a Kurta. Policie už znala jejich celá jména: Stanislav Plachý a Kurt Nohavička.

A několikrát se vrátila k nábojnici.

Min odpovídal jen na to, co skutečně věděl. Když si nebyl jistý, řekl nevím. Tentokrát 

už neměl potřebu prázdná místa doplňovat.

Když hovor skončil, napsal si obě příjmení na volný okraj formuláře vedle čísla 

smlouvy.

Stanislav Plachý. Kurt Nohavička.

Min položil pero.

Nábojnice.

Při první návštěvě vedlejšího domu si jí všiml právě proto, že tam ležela trochu nepat

řičně. Malý mosazný kus na polici mezi hrnkem a plastovou krabičkou. Nic schované. 

Nikdo ji po jeho příchodu nezakryl.

Zeptal se.

Nico řekl střelnice.

Standa řekl možná moje.

A večer pokračoval.

Min se pokusil vybavit si, jestli se k polici ještě někdy otočil. Nejspíš ano. Jen už 

nábojnici neviděl jako něco, kvůli čemu by se měl zastavit. Byla tam stejně jako hrnek, 

kabel a krabička.

Teď ji viděl znovu.

Bez věty, která k ní tehdy přišla.

To bylo všechno.

Vstal, došel k oknu a chvíli sledoval ulici. Žena s nákupní taškou přešla přes louži 

a zmizela za rohem. Naproti někdo otevíral kavárnu. Kovová část dveří se zasekla několik 

centimetrů před koncem a muž za ní dvakrát trhl, než povolila.

Nábojnice pořád mohla pocházet ze střelnice.

Standa opravdu mohl chodit střílet.

Nic z toho policie nevyvrátila.

Jen se na to ptala.

Min se vrátil ke stolu a doplnil třetí číslo smlouvy.

Bylo stejné jako první dvě.

Když pak uklízel papíry do průhledných desek, místnost ve vedlejším domě se mu vra

cela po jednotlivých kusech. Ne ve správném pořadí. Standa sklánějící se nad krabicí. Kurt 

u stolu. Nabíječka natažená přes desku. Nicova bunda. Židle, která se viklala, když se o ni 

někdo opřel. Minova poznámka, že Zlatka bydlí hned vedle.

A nábojnice.

Nemusel už rozhodovat, co z toho znamená.

Policie měla jména.

Policie znala adresu.

Policie věděla o nábojnici.

Co s tím udělá, už nebyla jeho práce.

Min zavřel průhledné desky a zasunul je do batohu. V pondělí měl nastoupit v sedm 

ráno a první směna byla zatím mnohem konkrétnější než všechno, co se dělo kolem 

Andrease. Věděl adresu skladu, jméno vedoucího, číslo smlouvy, mzdu i to, v kolik mu 

jede tramvaj.

Měl dokonce instrukci, jaké boty si vzít.

To bylo skoro luxusní množství informací.

Telefon zavibroval.

Zlatka.

—  Jak bylo?

Min chvíli přemýšlel, co přesně tím myslí. Pak pochopil, že ví o policejním hovoru; 

ráno jí říkal, že možná zavolají.

—  Doplňovali věci.

—  Co chtěli?

—  vedlejší dům. standu a kurta. nábojnici.

Chvíli nic.

Pak:

—  mají už příjmení?

—  Plachý a Nohavička.

Tři tečky.

—  Ok.

A po chvíli:

—  přijdeš odpoledne?

Min se podíval na batoh s pracovními papíry.

—  asi jo

—  nakoupím

—  co

—  překvapení

Min napsal:

—  to zní nebezpečně

—  už jsme zažili horší

Tentokrát se zasmál.

Telefon položil.

Odpoledne ještě nenastalo a Min neměl nic, co by musel dělat. To mu v posledních 

dnech dělalo větší problém než dřív.

Otevřel pracovní portál. Zavřel ho. Zkontroloval e-mail, i když všechny zprávy už četl. 

Uložil si adresu skladu do map a zjistil, že ranní cesta bude trvat o sedm minut déle, 

než čekal. Pak změnil trasu a získal tři minuty zpátky.

Pondělí.

První normální pracovní den po dlouhé době.

Položil telefon.

Na okraji stolu pořád ležel papír, na kterém si během hovoru napsal jména.

Stanislav Plachý.

Kurt Nohavička.

Min ho vzal, aby ho vyhodil, ale před košem se zastavil. Papír patřil ke smlouvě 

a z druhé strany na něm byl údaj, který ještě potřeboval.

Vrátil ho na stůl.

Plachý.

Nohavička.

Weller.

Poslední jméno na papíře nebylo, ale přišlo samo.

A s ním Lemberk.

Min se opřel o židli.

Od chvíle, kdy na policejní stránce uviděl ANDREAS WELLER, se mu ta stará 

návštěva vracela jako několik částí, které se uchovaly lépe než zbytek: cesta nahoru, Libor 

Schmuck, prázdné prostory mimo sezonu, mobil v ruce, staré fotografie, policejní místnost 

v Jablonném.

A otázka.

—  Znáte Andrease Wellera?

Tehdy ne.

Min si přejel palcem po hraně telefonu.

Někde měl pořád video.

Ne policejní.

To svoje.

Trvalo mu několik minut, než zjistil kde.

V galerii nebylo. Po tolika letech by se v ní stejně prohrabával celé odpoledne, takže 

otevřel cloudové úložiště a prošel složky podle let. Některé názvy mu nedávaly smysl 

už teď, jiné nedávaly smysl zřejmě ani ve chvíli, kdy je vytvářel.

PRÁCE

Uvnitř další PRÁCE.

Pak LEMBERK.

„No konečně.“

Otevřel složku.

Bylo tam víc souborů, než čekal. Několik fotografií, screenshoty starších snímků inte

riérů, jeden dokument s poznámkami a videa rozdělená podle toho, jak mu tehdy telefon 

ukládal delší záznam.

Min klepl na první.

Obraz se rozběhl bez zvuku, protože měl telefon ztlumený.

Chodba.

Kousek podlahy.

Pak rychlý pohyb kamery vzhůru.

Min video zastavil.

Nechtěl ho zatím sledovat na telefonu.

Otevřel úložiště na notebooku, který měl položený u stěny. Přihlášení mu trvalo déle, 

protože si prohlížeč usmyslel, že dnes je správný den na ověření identity. Kód přišel 

do telefonu, Min ho přepsal, jednou špatně, podruhé správně.

Složka se načetla.

Seřadil soubory podle data.

Lemberk byl hluboko dole.

Současná videa nahoře.

Mezi nimi roky života, které se na obrazovku vešly do několika centimetrů rolování.

Min sjel níž.

LEMBERK_01

LEMBERK_02

O několik řádků výš bylo video z baru a vedle něj soubor, který si Min stáhl z jednoho 

z cizích uploadů po večeru na toaletách.

Nico se na náhledu díval přímo do kamery.

Min chvíli držel kurzor mezi oběma částmi seznamu.

Pak sjel zpátky dolů.

Klikl na LEMBERK_01.

Obraz se otevřel přes celou obrazovku.

Tentokrát pustil zvuk.

Po krátkém zašustění se z reproduktoru ozval Liborův hlas.