ArtFork byl ficka. I DžibhajnHulu, MarkrPlace či Devahí. I detektiv. I soukromý vočko. Ale hlavně, byl to ten, který přišel o kolegyni NamástPrstý. To se s ním táhlo jako stín. Stín delší než stín DžibhajnHulský kaple vysoký tak, že její samotnej vrchol prostupuje do dimenze Moškvensír. Vrah NamástPrstý, hele… to je von, slýchával dost často ArtFork, ať přišel na smárkoktajl […]
Vzpomínková féerie. Je to jako vůně lučního kvítí, je to jak dusot koňských kopyt v jarním vánku, popoháním koně svých vzpomínek bičíkem, hyjé, hyjé! Barvy života rozlily se vůkol! Jak lépe vystihnout pomíjivou krásu vzpomínkové féerie? Jakmile zavřu knihu, dočtu poslední řádek, chvěji se ze vzpomínání – a náhle je obraz pryč. KOUPIT DO ON-LINE POLIČKY NA FORENDORS
Jádrem sbírky je zápas mezi sebeobrazem a tělesností, mezi touhou po čistotě a přiznanou vinou. Lyrický subjekt – někdy prostě „Pan“ – se vrací k oporám, které se rozpadají pod dotykem času: k náhrobku na Vyšehradě, „v zeleném kabátu“, i k medvědovi z dětství s unavenýma, „vltavínovýma“ očima. Z duchovních gest se stávají hmatné situace: v „Roním bílé slzy“ se […]
Na hřbetu kentaura je komorní sbírka, v níž se tělo a mýtus protínají. Mluvčí oslovuje „muže s tváří hezkou“, napůl člověka, napůl koně, a s ním putuje nocí přes Ugotsu a Sashegy až k andělům v Diva Café. Verše pracují s opakováním i jemným paradoxem: strach z koní a zároveň touha být nesen. Konkrétní obrazy drží emoci při zemi: kopyta odkopávají […]
Sbírka SMS pro Slunečníka je něžně neklidný deník-dvojhlas: střídá strohé časovky a zprávy „18. 7. 2001 21:15 Slunečník…“ s rozžhavenými obrazy Měsíčníka („ledové mlčení“, „ohňostroj slz“, „světluška“). Z útržků bez diakritiky i z klenutých strof vyrůstá vztah na dálku, který váhá mezi dotazem „Kdo jsi?“ a vyznáním „Jen u mne beze dluhu“. Schémata se bortí: Slunce a Měsíc si podávají ruce, prolog […]
Černý je jemně sebeironická, přitom křehká knížka tří veršů o setkání, které se ještě nestalo vztahem. Lyrický mluvčí oslovuje „pane D.B., pane Černý“ i „Petře“, nabízí důvěru, ale zároveň přiznává zmatek a hranice. Místo velkých gest pracuje s drobnými posuny: ztuhnutí rtů, zaražený dech, „zběsilý tlukot“ srdce, prosba o pohlazení pohledem. U skleničky vína se ticho „trošičku trpce“ chuťově láme […]
Otevírám v Hloubětíně svou Myší díru – černý, černozlatý pokoj v mém bytě, kde se sejdeme na komorní psychologickou hru na Myši a Krysy. Jak bude neděle vypadat 🕚 11:00–12:00 – příchozí a naladění Sejdeme se, bude prostor na čaj/kávu, small talk, otázky. Ukážu ti prostor, vysvětlím rámec hry a domluvíme se, jak se během ní postaráme o bezpečí každého […]
Úterý 19:00 – 22:00 LITERÁRNÍ VEČER V HLOUBĚTÍNĚ Středa 19:00 – 22:00 TVOŘIVÁ DÍLNIČKA V HLOUBĚTÍNĚ Čtvrtek 19:00-22:00 KONZULTACE V HLOUBĚTÍNĚ Sobota 10:00 – 15:00 KRUH SDÍLENÍ V HLOUBĚTÍNĚ Neděle 11:00 – 15:00 MYŠÍ DÍRA – Hra na zrádce a věrné – maximálně 9 účastníků
„Klub, který zatím není. Ale už se ti možná vkrádá pod kůži.“ Jsou nápady, které zůstávají jako tiché poznámky na okraj. Zápisky v sešitě, co nikdy neměly být přečtené nahlas. A pak jsou místa, která tě volají dřív, než si je vymyslíš.Naksu. Room 27. Prostor, který zatím nemá klíče. Ale má náladu. Vrstvy. Záměr. A možná i smysl. Sedím v […]
Sotva jsem si uvědomil, co se děje, ucetil jsem kolem krku zelenou hadici. Byla studená a kluzká, ale rychle se stáhla, jak Tom zuřivě táhl za oba konce. Můj krk přiškrcenej a v hlavě mi začalo pulzovat. Myslel jsem, že je to konec. “Proč?” lapal jsem po dechu. “Co jsem ti k sakru udělal?” Ale Tom neodpovídal, jeho obličej byl […]
Stojí nade mnou jak přízrak. Co to sakra…? Než stačím cokoliv říct, chytne mě za vlasy. Trhá mi s nima, mlátí mi hlavou o zeď. Au! Zas. A zas. Do prdele! Naráží do mě tělem. Cejtím jeho sílu, je to jak úder kladivem. Snažím se bránit, ale je silnější. Všechno se točí, bolí mě hlava. Probouzím se. Bojuju. Dávám mu […]
Myslel jsem, že jsem to rozdejchal. Když jsem vyšel z páry, cejtil jsem se o něco líp, ale pak se to stalo. Narazil jsem přímo do Viktora ve sprchách. Byl to šok – stál tam tak blízko, že jsme se skoro dotkli. V mžiku mi v hlavě cvaklo. Nevím, co mě to popadlo. Najednou jsem cejtil vztek, jak mě zaplavuje […]
Sedím v páře a snažím se uklidnit. Srdce mi buší jak o závod. Ještě před chvílí jsem seděl na lavičce u bazénu a pozoroval ostatní plavce. Ale pak jsem si uvědomil, že mě něco vzrušuje. Něco, co jsem si nechtěl přiznat. Utekl jsem sem, abych se schoval před ostatníma. Před Viktorem. Před Tonym. Nechci, aby viděli, co se se mnou […]
V bazénu se vlní hladina vody, odlesky se zlomí a rozplynou v tichu. Přicházím sem často, ale dneska je to jiný. Cejtím to po celým těle – vzrušení, který mě prostupuje od chvíle, kdy jsem spatřil Toma ve sprše. Přitahuje mě k němu neznámá síla, něco co ještě neumím pojmenovat. A tak se tu ploužím po okraji bazénu jak stín. […]
Stojím na kraji bazénu a koukám, jak Tony trénuje. Jeho tělo je jako stroj, každej pohyb je precizní a elegantní. Fascinuje mě, jak se jeho svaly vlněj pod kůží, když se prodírá vodou. Snažím se potlačit myšlenky, který se mi derou do hlavy. Myšlenky, který by tam neměly bejt. Ale čím dýl ho pozoruju, tím je to těžší. Jeho plaveckej […]
Cítím na sobě jeho pohled, zatímco plavu. Tom Záhorský, můj věčný obdivovatel a zároveň rival. Nevím, jestli si všímá, že o jeho přítomnosti vím, ale rozhodně to nedávám najevo. Soustředím se jen na svůj trénink, na každý záběr, na každý nádech a výdech. Voda mi klouže po těle, cítím její chlad i odpor, který musím překonávat. Je to jako meditace, […]
Teď sedím v tramvaji a hlava mi jede na plný obrátky. Jak sakra věděl, že Gosford Park je můj oblíbenej film? Celou dobu jsem si myslel, že mě má za tupýho sportovce, co nepozná Shakespeara od Molièra. Nebo je to naopak? Snaží se mě jako vzdělávat nebo co? Stejně je to buzík. Přitáhnu si kolena pod bradu a čekám, až […]
Tréninky s Jakubem Bromlilem jsou jako žít vlastní malou válku. Přísný pohledy, kterejma mě prošívá, když zrovna nejsem pod vodou, připomínaj laserové paprsky, co mi prorážej kůži. Dneska je to o kraulu a o tom, jak mi Jakub zas připomene, že jsem z toho venku. Připadám si jak malej. “Neflákej se, Tome!” řve na mě Jakub a já cejtím, jak […]
Konečně mi končí šichta. Už se nemůžu dočkat, až se dostanu pryč z týhle restaurace. Kit mě pořád jen napomíná a já mám pocit, že jsem tu jen na obtíž. Využiju chvíle, kdy se nikdo nemotá kolem baru, a do tašky hodím půllitr. Nikdo si toho nevšimne, všichni jsou příliš zabraní do svý práce. Spěchám přes kuchyň, kuchaři jsou venku […]
Stojím před domem a ohlídnu se k oknu v patře. Je zhasnuto. Je brzy ráno a venku se pomalu rozednívá. Rozhlídnu se po ulici, kde indická restaurace RanGoli ještě spí za staženými roletami, a vyrazím na Anděl na metro. Ještě je klid, moc lidí nejezdí. Sednu si a zavřu oči, jsem unavenej z večerního tréninku. Vystoupím na Náměstí republiky a […]