Zavřu sklo. A ještě chvíli zůstává v prstech to: nepatříš — (ne jako věta, spíš jako prach, co se chytá na kůži, když se dotkneš cizího světla). A pak se nadechne byt. Černá dlažba, studená a přesná. Zlato v mozaice — ne sláva, jen šev, kam si světlo sedá, když nechci velké svícení. V koupelně jen drobná světýlka, (aby nic […]
Vyskočíte mi naposled. Ne jako člověk — jako náhled. Cizí světlo, cizí život, koleje, které už nikam nevedou. Nezjišťuju. Jen zavřu sklo a nechám černý povlak přejít z prstů na papír.
Vy už nejste ani vzpomínka. Jste jen výskyt. Jednou za čas mi vyskočíte v cizím světle, s někým, koho nepoznávám, a já si uvědomím, jak daleko se umí rozběhnout koleje. Kdysi se zdálo, že stačí krok. Dnes je to vzdálenost okolo světa, kde nestojíte Vy, ale někdo jiný. Zavřu obrazovku. A jdu dál.
Kdysi se zdálo, že stačí krok. Že svět je jen úhel, ve kterém se otočíte, a já se konečně trefím. Dnes je mezi námi oceán let a náhod. Ne z vody — z dní, co se nasčítaly, z jiných tváří v cizím světle. Občas mi vyskočí Váš obraz, jako stará fotografie, kterou nikdo nevolal: na chvíli vypadá blízko, a pak […]
Někdy mi říkáš: moje Libuška Šafránková — a já se směju, protože mi v tom jménu zůstává něha i filmové světlo. A přitom nás dělí něco, co nejde přemluvit. Něco mimo naši moc. Dvě čísla. Jedna věta. Jeden řád. Necháváme to být. Nevysvětlujeme. Jen se držíme tak, aby i tohle „mezi“ nebylo překážka, ale další způsob, jak být opatrně spolu.