Někdy jsi u mě nahý a je v tom klid, který se nedá zahrát. Tvoje kůže je teplá a obyčejná, žádný obraz — jen člověk, co se nemusí schovávat. Ležíš na prostěradle a dech ti dělá v látce malé vlny, jako by i svět mohl být chvíli měkký. Já — ta jinová část — se k tobě přitisknu a poprvé […]
V koupelně je teplo a černé dlaždice ho drží jako tajemství. Zlatá mozaika se nechá občas chytit světlem, jen na okamžik — a pak zase zmizí do tmavé krásy. Často svítím jen vánočními světýlky. Ne kvůli svátkům. Kvůli tomu, že v tomhle světle se člověk nemusí bránit. Zrcadlo je klidné — ne jako soud, spíš jako voda. Stojíš v tom […]
Když se usměješ, neodkládáš si to na potom. Rozepínáš košili — jeden knoflík, pak druhý, látka povolí a vzduch se ti dotkne hrudi, jako by to bylo samozřejmé. Tvůj úsměv není mince, kterou schováváš do kapsy pro někoho jiného. Pro mě je to světlo, které nic neřeže, jen ukazuje, že jsem doma. A já si v tom dovolím být klidný.
Vy jste byl ta zpráva, co nepřišla. Čekání má víc tváří, než jsem mu kdy přiznal: čekat na zprávu, čekat na klid, čekat na hlas, který nezraní. Čekal jsem, až se mi nebude chtít utíkat ani do hluku, ani do prázdna. Čekal jsem, až budu umět být doma i ve vlastním těle. Až jednou kliknu — a už to nebude […]
Čekání má víc tváří, než jsem mu kdy přiznal: čekat na zprávu, čekat na klid, čekat na hlas, který nezraní. Čekal jsem, až se mi nebude chtít utíkat ani do hluku, ani do prázdna. Čekal jsem, až budu umět být doma i ve vlastním těle. A pak jsi přišel ty — a čekání se změnilo v něco obyčejného: v hrnek, […]
Když se usměješ, je to jednoduché — žádné „pro někoho“, žádné šetření si úsměvu do zásoby. Tvůj smích nevybírá. Jen se stane. A já si v tom připadám poprvé bez hodnocení, bez toho starého napětí, co člověka nutí být menší. Miluju, že nejsi kruh. Jsi dveře. A že když jimi projdu, nezavřou se za mnou.
Přišel jsi až ke mně domů, jako by vzdálenost byla jen zvyk a zvyk se dá odnaučit jemně, beze slov. V předsíni se změnilo světlo. Věci přestaly být „moje“ a začaly být „mezi“: vzduch, hrnek, ticho, klíč v zámku. Neříkal jsi nic velkého. Jen jsi stál tak, že se moje tělo přestalo omlouvat. A já jsem pochopil, že čekání není […]
Nejdřív jsi byl bez tváře. A to mi stačilo — psát si s někým, koho jsem nemusel vidět, abych mu věřil. Miloval jsem ten hlas v písmu, to tiché „jsem tady“, které se nedělá větší než je. A pak jsi mi ukázal obličej. A já se zamiloval podruhé — ne do fotografie, do toho, že ses odhalil. Čekal jsem dlouho. […]
Sklo telefonu je studené i v létě. Krb je studený jen první minutu. A já mezi tím: klik a dlaň.
Když si sednu vedle Vás, a zahodím ten svůj zmatek, vím, co bych mohl cítit a zatím to tam není… Budete-li chtít promluvit, či jen sdílet v tichém posezení, tak – já jsem připravený. Není možné zatím, ptát se po důvěře, však – tu svou posílám Vám teď. Svůj večerní otisk, můj pane D.B., pane Černý, a poslal bych Vám […]
Věřil byste tomu, že jsem dlouho nevěděl, co je láska? A tolik veršů jsem již o ní napsal a nikdy to nebylo o té lásce. Již teď děkuji za to, že jsem Vás mohl potkat, bylo to krásné. Jen to být s Vámi, být vedle Vás, jen být. A poděkovat za ten okamžik je správné, páska by byla smrt, ale […]
Je to víc než rok, co jsem vzal do ruky tužku a zkusil do řádků vtlačit něhu — skrytou v tichém srdci. Lhal bych, kdybych řekl, že moje srdce je tiché. Dokud jsem nevyplakal vše, nevěděl jsem, co v něm leží. Dokud jsem nepotkal Vás, nenapadlo by mě vzít si na mušku sám sebe, zamilovat se a pak — směle […]
Říkají tomu smůla. Já tomu říkám černý povlak na kůži. Nesmývá se řečí. Panenka z té tmy vyšla celá — ne aby byla hezká, ale aby bylo vidět, kde všude se čekalo. A proto se ta kniha jmenuje ČERNÝ: protože i když dnes miluju Bílého, na prstech mi občas zůstane dehet z kliknutí. A já už vím, kam s ním: […]