Daniel: 2

V den pohovoru měla složka LEMBERK dvacet tři záložek.

Daniel to zjistil ráno, když otevřel notebook a chvíli je počítal. Dvacet tři. Historie, 

prohlídkové okruhy, starší fotografie, pár textů o mobiliáři, mapa, stránky NPÚ, článek 

o Bredových, další o Gallasech a několik odkazů, u kterých už si nebyl jistý, proč je 

vlastně ukládal. Otevřel jeden z nich, přečetl si odstavec o majitelích zámku a zavřel ho 

zase ve chvíli, kdy se mu začaly míchat rody, letopočty a přestavby. To už nebyla příprava. 

To byl bordel.

Hương se ho při snídani zeptala, v kolik jde.

„Kolem druhý tam mám být.“

„A jak jedeš?“

„Půjdu.“

Podívala se na něj a potom dolů na jeho boty.

„Ne ty černý.“

Daniel se také podíval. Měl je připravené u dveří, protože vypadaly dostatečně slušně 

k pohovoru a zároveň ne tak slušně, aby působil, že jde žádat o hypotéku. 

„Co je s nima?“

„Tenký.“

„To je podrážka.“

„Já vím, co je podrážka.“ Daniel je vzal do ruky a zmáčkl podrážku palcem. Pak si 

představil prosincovou cestu do kopce, o které matka zjevně věděla víc než on, a boty 

vrátil ke stěně. Místo nich vytáhl tmavé trekové, očistil z boku zaschlé bláto a chvíli zva

žoval, jestli už nevypadají příliš turisticky.

Hương se na ně podívala. Nic neřekla.

„Dobrý?“

„Já nic neříkám.“

„Právě proto se ptám.“

„Tak dobrý.“

Oblékání mu trvalo déle, než mělo. Košile, tmavý svetr, kalhoty, bunda. Jenže pokaž

dé, když si něco vzal na sebe, sedl si ještě na chvíli k notebooku a otevřel některou ze zá

ložek. Jednou Bajkový sál, podruhé půdorys, potom starší fotografii místnosti, kde ho 

pořád zajímal tmavý nízký kus nábytku v rohu. Čtyřicet minut před odchodem zjistil, 

že má pořád jen jednu ponožku.

„Výborně.“

Druhou našel pod postelí.

Telefon měl nabitý, poznámky stažené, powerbanku v batohu. Přístupovou trasu si pro 

jistotu uložil offline, protože baterie poslední měsíce dělala věci podle vlastního uvážení. 

Když konečně sešel dolů, Phúc stál u nápojů a zapisoval něco do sešitu.

Podíval se na Daniela od bot nahoru.

„Jdeš pěšky?“

„Jo.“

„Budeš zpocenej.“

Daniel se podíval na košili pod svetrem.

„Díky.“

„Není zač.“

Hương přišla zezadu, otevřela mu batoh a něco do něj strčila.

„Co to je?“

„Nic.“

„Tak proč mi to dáváš do batohu?“

„Běž.“

Daniel batoh zapnul. Otec se už znovu věnoval nápojům.

„Pak zavolej,“ řekl.

„Jo.“

Venku bylo šedivo a nevlídno. Daniel prošel přes centrum a nechal za sebou poslední 

obchody a domy. Cesta směrem ke Lvové byla místy měkká od předchozího deště a čím 

blíž byl k zámku, tím častěji se díval na mapu, přestože se neměl moc kde ztratit.

Při prvním delším stoupání otevřel batoh a našel termohrnek zabalený do kapesníku.

„Samozřejmě.“

Čaj byl ještě horký. Zavřel ho a šel dál.

Lemberk uviděl z dálky dřív, než čekal. Z fotografií znal průčelí, věž, střechy, nádvoří, 

detaily fasády. Z cesty mu ale nic z toho nepomáhalo tolik, jak si ráno představoval. Zá

mek stál nahoře a Daniel stál dole. To bylo pro tuto chvíli nejpodstatnější.

Kopec mu připomněl matčiny boty rychle. Cesta byla mokrá, místy klouzala a na ně

kolika úsecích se musel dívat pod nohy místo na cestu. Černé boty by nevydržely ani první 

půlku. Trekové už měly po stranách bláto a Daniel byl po deseti minutách zadýchanější, 

než považoval za společensky vhodné před pracovním pohovorem.

Zastavil se pod záminkou, že kontroluje telefon.

Mapa ukazovala, že je správně.

Daniel chvíli stál, vydýchal se a šel dál.

K hlavnímu vstupu přišel s několika minutami rezervy. Brána byla zavřená a prosin

cový provoz zámku zvenčí vypadal téměř nulově. Daniel si znovu otevřel e-mail od Libora 

Schmucka. Měl zazvonit a počkat.

Zazvonil.

Nic.

Podíval se na průčelí, na kamenné ostění kolem vstupu a na výzdobu nad branou. 

Tu znal z fotografie. Věděl, že ji viděl. Věděl i přibližně, v jakém článku o ní četl.

Nevěděl, jak se přesně jmenuje.

Zazvonil znovu.

Z interkomu se ozvalo: „Za chvíli.“

„Dobře.“

Daniel strčil ruce do kapes.

Za několik minut se uvnitř ozvaly kroky a jedno křídlo brány se otevřelo. Muž v pra

covní bundě a džínách se podíval nejdřív na Daniela a potom na jeho batoh.

„Vy jste Trần?“

„Jo. Daniel Trần.“

„Libor Schmuck.“

Málem si podali ruce, ale zavčasu si to rozmysleli.

„Pojďte dál.“

Za branou bylo nádvoří bez turistů, cedulí, fronty a všeho, co Daniel znal z fotografií. 

U jedné stěny stály dvě palety, u vedlejšího vstupu něco zakryté plachtou a u dveří byly 

opřené pracovní rukavice. Daniel se rozhlédl.

„Jste tu poprvé?“ zeptal se Libor.

„Jako dospělej jo. Myslím, že jsem tu byl se školou.“

„A nic si nepamatujete.“

„Hlavně, že to bylo dlouhý.“

Libor se krátce usmál. „To říkají děti pořád.“

Vešli dovnitř.

„Ukážu vám trasu, řeknu, co se od průvodce čeká, a potom si sedneme. Četl jste něco 

dopředu?“

„Trochu.“

Libor se po něm podíval.

Daniel dodal: „Historii. Okruhy. Něco o mobiliáři. A projel jsem digitalizovaný foto

grafie.“

„Digitalizovaný fotografie.“

„Jo.“

„Kolik?“

Daniel chvíli přemýšlel.

„Nevím.“

„To zní bezpečně.“

„Mám dvacet tři záložek.“

Libor se zastavil.

„Na pohovor?“

„Jo.“

„Dobře.“

„Je to moc?“

„Je to víc než obvykle.“

Pak pokračoval dál.

Interiér byl tmavší než na fotografiích, které Daniel poslední dny prohlížel. Některá 

místa působila menší, jiná větší, chodby byly užší a světlo sedělo v prostoru úplně jinak, 

než čekal. Když Libor otevřel dveře do další místnosti, Daniel zjistil, že kus prostoru, který 

měl v hlavě jako souvislý, je ve skutečnosti přerušený dveřmi a krátkou chodbou.

„Tady se skupina vždycky trochu zasekne,“ řekl Libor. „Když jdete moc rychle, půlka 

lidí zůstane za dveřma a pak začnou chodit sami.“

Daniel se podíval zpátky.

„To je asi blbý.“

„Je.“

Libor mluvil prakticky. Kde se zastavit, kde počkat, na co návštěvníci sahají, i když 

nemají, kde bývá problém s větší skupinou a co se dělá, když někdo přijde pozdě. Daniel 

poslouchal a zároveň porovnával místnosti s tím, co měl poslední dny otevřené na moni

toru.

V Bajkovém sále se zastavil téměř automaticky.

Strop byl výš, než čekal.

Ne o trochu. Prostě výš.

Daniel chvíli koukal nahoru.

„Kazetovej strop. Šestnáct set deset.“

Libor se k němu otočil.

„Ano.“

„Jen kontroluju, jestli těch třiadvacet záložek mělo nějakej smysl.“

„Zatím máte jeden bod.“

Daniel se zasmál.

Prošli dál.

U jedné z místností se zastavil u vitríny. Poznal ji ze současných fotografií, jen v jiném 

světle. Vedle vitríny ale bylo místo, které ho přimělo ještě jednou se rozhlédnout. Ve star

ším digitalizovaném snímku tam stál tmavý nízký kus nábytku. Nebyl si jistý, jestli přesně 

tady, nebo o místnost dál.

Libor si všiml, že stojí.

„Co hledáte?“

„Na jedný starý fotce byl tady někde nízkej kus nábytku. Tmavý dřevo. Jen nevím, 

jestli si nepletu místnost.“

Libor se podíval tam, kam Daniel ukazoval.

„Starý jak?“

„Nevím. Ten snímek nebyl dobře datovanej.“

„Expozice se mění. Nábytek se přesouvá, něco jde do depozitáře, něco se vrací jinam. 

Když máte fotografie z různých období, bude tam těch rozdílů víc.“

„Jo.“

„Vy jste si to fakt pamatoval.“

Daniel pokrčil rameny. „Připravoval jsem se.“

Libor se na něj podíval.

„To už jsem pochopil.“

Šli dál.

V další části mu ukazoval provozní věci: kudy chodí skupiny, kde se čeká, jak dlouho 

prohlídka obvykle trvá, co dělat s lidmi, kteří se někde zdrží, a proč má průvodce kont

rolovat, jestli poslední člověk opravdu prošel dveřmi. Daniel se několikrát podíval do tele

fonu na poznámky, ale po chvíli ho přestal vytahovat. V prostoru si pamatoval víc než při 

čtení.

Když se dostali k prvnímu okruhu, Daniel se zeptal:

„Můžu si to natočit?“

Libor se zastavil.

„Co přesně?“

„Trasu. Místnosti. Pro sebe. Ať si pak pamatuju pořadí.“

„Nikde to nebude.“

„Ne.“

„Ani sociální sítě, ani kamarádi.“

„Nic.“

Libor chvíli přemýšlel.

„Dobře. Jen tenhle okruh a jen pro vlastní přípravu.“

„Jo.“

„Když vás nevezmeme, platí to stejně.“

„Jasně.“

„Tak si to pusťte.“

Daniel vytáhl telefon.

Na displeji se objevila chodba před ním. O něco světlejší než ve skutečnosti, rovnější, 

čistší. Daniel spustil nahrávání a šel za Liborem.

„Tady chvíli počkáte, než se skupina srovná,“ říkal Libor. „A tenhle práh si zapama

tujte. Je malej, ale lidi o něj zakopávají.“

Daniel kamerou sjel dolů.

„Tohle?“

„Jo.“

Dva centimetry dřeva.

Daniel si je natočil.

V další místnosti Libor otevřel okenici a dovnitř přišlo šedé světlo. Daniel automaticky 

zvedl telefon k oknu. Dole byly střechy, část Lvové, pole a dál zimní krajina. Jablonné

z toho místa neviděl tak, jak si předtím představoval. Věděl jen, že někde v tom směru je.

„Lidi tady většinou zůstanou dýl,“ řekl Libor.

„Kvůli výhledu?“

„Kvůli tomu, že konečně vidí něco, co není ve vitríně.“

Daniel se pousmál.

Libor zavřel okenici.

„Jdeme dál.“

Natáčení pokračovalo. Daniel zabíral místnosti, dveře, vitríny a části trasy, které mu 

připadaly důležité. Jednou se soustředil na telefon tak dlouho, že málem minul Libora 

odbočujícího do vedlejšího prostoru.

„Trầne.“

Daniel zvedl hlavu.

„Tady.“

„Jo.“

Došel ho.

„Když budete provádět, koukejte víc na lidi než na telefon.“

„To beru.“

Po prohlídce se vrátili do malé pracovny u vstupu. Libor postavil na stůl dva hrnky 

kávy a sedl si naproti Danielovi.

„Tak proč průvodce?“ Daniel se opřel o židli.

„Já jsem si myslel, že vím, jak to tady vypadá.“ Libor čekal. „A nevím.“

„To není úplně odpověď na otázku.“

„Mně to přijde jako docela dobrej důvod.“

Libor se napil kávy.

„Zkuste ještě jeden.“

Daniel chvíli přemýšlel. „Baví mě zjistit, jak věci fungujou, když už jsem u nich. 

A tohle je lepší než prodávat něco, co nechci prodávat.“

„To je upřímný.“

„Ptal jste se.“

„To je pravda.“

Libor si otevřel notebook.

„Dokážete říkat stejnou věc třikrát za den třem skupinám a potřetí nevypadat otrá

veně?“

„Nevím.“ Libor zvedl oči.

„Ještě jsem to nedělal.“

„Dobře.“

„To je správná odpověď?“

„Je lepší než ano.“ Daniel se napil kávy.

„Tak to si zapamatuju na další pohovor.“ Libor se podíval do jeho životopisu.

„Mluvení před lidmi?“

„Škola. Prezentace. Nic velkýho.“

„To se naučíte.“ Chvíli četl.

„A doma obchod.“

„Jo.“

„Takže lidi zvládáte.“ Daniel si vzpomněl na pána s modrými cigaretami.

„Některý.“ Libor se usmál. Pak zavřel notebook.

„Máme ještě pár uchazečů. Ozveme se. Když to vyjde, sezonu začnete zaučením. 

Pokud ne plnou, mohl byste vzít i část?“

„Jo. Cokoliv rozumnýho.“

„Dobře.“ Vstal.

„Ukažte mi ještě to video.“ Daniel mu podal telefon.

Libor pustil začátek. Chodba, práh, jeho vlastní hlas, okno, vitrína, pár vteřin sálu. Nic, 

co by Daniel nepotřeboval. Po necelé minutě video zastavil.

„To je v pořádku. Nechte si to pro sebe.“

„Jasně.“

„Fakt pro sebe.“

„Fakt.“ Libor mu telefon vrátil.

U brány se ho zeptal: „Zpátky pěšky?“

„Jo.“ Libor se podíval dolů po cestě.

„Tak tentokrát je to z kopce.“

„To jste mi mohl říct předtím.“

„Myslel jsem, že máte nastudováno.“ Daniel se zasmál.

„Pěknou cestu.“

Brána se za ním zavřela.

Cestou dolů šel pomaleji. Ne kvůli blátu; spíš už neměl kam spěchat. Telefon nechal 

v kapse a až někde pod kopcem si vzpomněl na termohrnek. Čaj byl pořád teplý, i když 

už ne horký. Napil se a vytáhl telefon.

Hương mu mezitím napsala:

— Jak?

Daniel odpověděl:

— asi dobrý

Chvíli nic.

Pak:

— čaj pil?

Daniel se podíval na termohrnek v ruce.

— jo

Tři tečky.

— dobrý

Daniel telefon schoval a pokračoval směrem k Jablonnému. V kapse měl uložený 

záznam, který mu Libor dovolil pořídit, a bláto na botách. Matka měla to ráno pravdu. 

To druhé jí samozřejmě říkat nemusel.