II Murinská ulice

Hyun Wook Park kouřil červená Marlbora, a ne málo. Měl v tom rytmus, který si člověk osvojí, když už nechce počítat dny, jen pauzy mezi potáhnutími. Popelníček na stole se za chvíli začal plnit šupinkami popela, vedle něj se hromadily papírové obaly od cukru a mokré kroužky od sklenic.

Jedna káva stíhala druhou, hořkost se lepila na jazyk a přesto to chutnalo jako návrat. Stano stále vypravoval, co zažil na cestách, vyhazoval z hlavy města jako drobné mince: letiště, hotely, dlouhé přesuny, cizí ruce, které mu podávaly pas a zase ho braly zpátky. Park poslouchal tak, jak umí jen někdo, kdo se ptá očima a ne slovy. Občas se pousmál, občas jen přikývl, a když Stano ztichl, Park ten prostor nevyplnil, nechal ho být, jako by ticho patřilo k rozhovoru stejně jako slova.

K večeru ho vyprovodil až k Vile Prepotentan. Šli pomalu, jako by cesta měla být delší, než je. Z přístavu táhlo chladno, z kamenů šla vlhkost a bura se opírala do okenic, aby si ověřila, že ještě drží. U branky se rozloučili. Park se zastavil, zapálil si další cigaretu a Stano si všiml, že Parkovy prsty jsou klidné, zatímco jeho vlastní by nejraději něco mačkaly. Slova na rozloučenou byla krátká, nic velkého, žádné sliby, jen letmé: zítra. A Stano šel dál, do světla a hluku, které už bylo slyšet z dvora.

Od vily se ozývalo hlasité povídání, smích a rádio, které bylo jistě Celestýny, protože neskutečně chrastilo, jako by mu v útrobách poskakovaly kamínky. Všichni seděli v altánku: Celestýna, Ruth bez manžela – bože, co se s ním natrápila, pořád pil a málo pracoval, a samozřejmě Gloria. Na stole byl salát, pečivo, sklenice, na které někdo otiskl prsty, a všude kolem ten zvláštní domácí šum, v němž se člověk buď utopí, nebo ho začne milovat.

„Kde je Val?“

Gloria pokrčila rameny. „Kdes byl?“

„Připravovali jsme tu výstavu.“

„Hm?“ Podívala se na něj tázavě, jako by už předem věděla, že odpověď ji nebude bavit, ale přesto ji chce slyšet.

„Nějaký starší fotky, co mám z cest.“

„Aha.“ Nandala Stanovi salát, pohybem, který byl skoro mateřský, a přitom v něm byla lhostejnost člověka, co už viděl příliš mnoho návratů.

Stano jedl a poslouchal, jak Celestýna přeskakuje z tématu na téma, jak Ruth občas hodí do vzduchu větu, která někoho píchne, a jak Gloria všechno překládá do výrazů obličeje. V pozadí se rádio hádalo se smíchem. Stano měl pocit, že se jeho hlava opírá o ten hluk, a přesto mu někde uvnitř zůstává úzká, prázdná ulička, kterou nikdo nevidí.

V noci se náhle probudil. Něco ho vyrušilo. Ne zvuk jako takový, spíš pocit, že se prostor kolem něj pohnul. Otevřel okno a vylezl na střechu, bosý nebo v ponožkách, nevěděl, jen cítil chlad tašek a vítr, který mu okamžitě sáhl do vlasů. „Co tu děláš?“ divil se Stano. Na kraji střechy seděl Park, díval se na moře a zapálil si cigaretu. Plamínek zapalovače na vteřinu oživil jeho tvář, pak ho zase spolkl stín. Stano si přisedl a díval se na moře

s ním. Nebylo co říkat. Mořská panna vykreslená na omítce Vily Prepotentan vypadala ve tmě lépe než za dne; ve dne to byla jen ozdoba, v noci měla výraz, jako by něco věděla. Chlad stoupal z moře a Stano si uvědomil, jak moc mu buší spánky.

Zavřel okno a posadil se na postel. Bolela ho hlava. Pokoj byl najednou příliš tichý, nebo příliš plný ticha. Někdo ťukal na okno. Zvedl se, otevřel ho, ale nikdo na střeše nebyl. Vítr jen procházel, jako by mu patřil celý dům. Když zatáhl záclonku, znovu někdo na okno zaťukal. Stano se otočil.

Do okna narazil racek a prorazil sklo.

Zvuk prasknutí byl krátký, ostrý, a pak už jen šustění peří a panika.

Za chvíli se do pokoje vsypalo několik racků. Mlátili ho křídly do obličeje,

div ho nesrazili k zemi. Cítil zobáky, cítil drápky, cítil ten pach moře smíchaný s prachem z pokoje. Něco v něm se postavilo na zadní. Křik mu vyskočil do krku, ale zůstal tam, chycený jako kost. Ruce mu šly před obličej, reflexy pracovali za něj. V té změti bílých křídel se mu na chvíli zdálo, že se vrací nějaký starý sen, v němž ho něco pronásleduje a on se nemůže hnout, jenže tady se hýbal až příliš. Vzduch v pokoji se stal bitevním polem.

Po chvilce vše ustalo. Jako by někdo vypnul spínač. Stano se zklidnil, opřel se o zeď a kapesníkem se otřel za krkem, celý se zpotil. Dýchal rychle, ale už bez křiku. Okno bylo zavřené, záclona zatažená. Všechno na svém místě, jako by nic. Měsíc v poklidu svítil a vzorky záclony se mu otiskovaly na tvář, když se sklonil a snažil se zachytit skutečnost. Cítil, jak mu tep pomalu klesá, a přesto mu v uších zůstávalo šustění peří, i když žádné nebylo. Dům mlčel. Moře mlčelo. A Stano měl pocit, že se právě stal svědkem něčeho, co se nedá nikomu vyprávět tak, aby mu uvěřil.

Probudilo ho dopolední slunce. Ležel na gauči ve společenské místnosti, přikrytý dekou, vytáhl si ji až pod nos. Vzduch byl teplejší, světlo pálilo přes okenní tabule a on očima sledoval obraz na stěně, ten nahý muž, téměř jako anděl, ležící na pohovce. Vypadalo to, že ho malba pozoruje zpátky. Nebýt Celestýny, ještě by dál ležel. Jenže ta si vedla svou, její hlas byl ranní metla: přála by si taky proležet celý den.

„Běž, běž, musím tu setřít prach,“ vyhnala Stana z pohovky, jako by gauč byl její výsostné území a on jen dočasný návštěvník.

„To jsou ti světoběžníci, nejsou zvyklí na žádný řád a poflakují se celé dny,“ vedla si pro sebe. Stano se ani nebránil. Jen se zvedl, přejel si dlaní po obličeji, jako by z něj chtěl setřást zbytky noci, a vyšel ven.

Kočičí dům skýtal příjemný chlad během poledne, kdy dopadalo na pobřeží ostré slunce. Stano se prosmýkl dveřmi a vydal se po rozpadlých schodech do druhého patra. Každý stupeň měl jiný zvuk, jiné zavrzání, a Stano musel našlapovat opatrně, aby mu pod nohama neprasklo něco, co se drželo jen silou zvyku. Ještě před chvílí seděl s Hyun Wook Parkem v kavárně a vedli spolu rozhovor. Jak lpí na životě, pomyslel si Stano.

Ne v nějakém velkém filozofickém smyslu, spíš v těch malých věcech: káva za kávou, cigareta za cigaretou, noviny, které člověk čte, i když už je vlastně zná. V rohu místnosti zahlédl červené autíčko, oprýskané, s ulomeným kolečkem. Stálo tam, jako by na něj někdo čekal dvacet let a pořád věřil, že se s ním ještě bude jezdit.

Náhle se mu vybavilo, jak tu kdysi stál. Jak byl svět nízko a velký zároveň.

„Na, tady máš,“ usmála se Jagoda a podala malému Stanovi dvacet kun. Staník popadl penízky, rychle seběhl schody a utíkal směrem do centra.

Ještě téhož večera si zajezdil na autodromu a z pouti si přinesl i malé červené autíčko. Jezdil s ním po mramorových dlaždicích v hale Kočičího domu.

Teď se mu vybavil i ten zvuk plastu na kameni, ten rychlý šustivý šramot a jeho vlastní smích, který byl tehdy bez příměsí.

Kolem deváté hodiny Stano přeběhl silnici v ulici Trgovačka, než projelo auto, a vešel do kavárny Feliz. Udělal to automaticky, tak jako se člověk automaticky vyhne louži. Ve vzduchu byl ranní kouř a čerstvě namletá káva, něco kovového z lžiček a něco sladkého z vitríny. Za stolem seděl Hyun Wook Park a čekal na něj, četl si zatím noviny. Papír mu šustil pod prsty,

oči mu klouzaly po řádcích, ale když Stano vešel, Park zvedl hlavu hned, jako by ho poznal podle kroku.

Během nočních hodin Stano procházel zálivem, rozprostíral se duchem už v celém městě. Svými kroky stíral stíny, zanechával za sebou už jen čistou tmu. Vítr mu šel naproti, jako by mu chtěl něco říct, ale neuměl to jinak než tlakem na srdce. Kočičí dům vypadal ve tmě mnohem lépe než za dne. Ještě mu zbývala jakási důstojnost, ale ranní slunce ho o tu důstojnost každý den připravovalo. Snad proto směřovaly další Stanovy kroky do Murinské ulice.