III Zvonko

Grožnjan byl nahoře, rozložený jako stará vzpomínka, která se nehnula z místa, jen vybledla. Cesta stoupala, zatáčky se kroutily mezi kameny a nízkými keři. Motor zněl v tichu trochu nepatřičně, a když ho Stano vypnul, zůstalo po něm jen doznívající praskání plechu. Všude kolem se rozhostilo ticho, které nebylo prázdné, spíš plné drobných zvuků: vzdálené šustění, ptačí zavolání, někde kovové cinknutí o kámen.

Silnice zela prázdnotou, sezóna pro Grožnjan skončila. Řetěz přes silnici mohl zůstat klidně spuštěný; teď už nehrozilo větší nebezpečí, že by někdo zajel do centra a parkoval na nepříhodných místech. Stano zastavil na kraji, vystoupil a na okamžik se jen díval, jak se v ranním světle třpytí prach¨na asfaltu. Vzduch byl čistý a trochu studený, nesl v sobě vůni vlhké hlíny a listí, které už dávno přestalo být zelené.

Zabouchl kufr auta, půjčila mu ho Gloria. Bylo to od ní víc než milé, vzhledem k tomu, že musela do města sama autobusem. Ale třeba ji odvezla Ruth. Stano si tu možnost přehrál v hlavě, jak se Ruth tváří, když něco dělá z povinnosti a ne z radosti, a pak tu myšlenku pustil. Na kapotě se zrcadlilo nebe, modré a tvrdé, jako by se ani nemínilo kazit. Byla to příjemná ranní projížďka, taková ta, kdy se člověk veze sám a má pocit, že mu nikdo nevleze do hlavy.

Teď už Stano procházel kolem kostela svatého Víta a Modesta, s klíči v ruce a batohem přes rameno. Klíče mu cinkaly o sebe, ten známý zvuk, který člověku řekne: ještě máš přístup. Dláždění bylo nerovné, kameny vyhlazené tisíci kroků, a Stano měl pocit, že mu nohy samy nacházejí správné výmoly, správné hrany. Míjel zavřené dveře, okenice, fasády s mapami oprýskané barvy. Zanedlouho seděl před domem u kamenného stolu, popíjel čaj. Hrnek byl teplý a trochu drsný na dotek, jako by ho někdo myl jen rychle a bez péče. Na stole ležel jeho foťák, černý a chladný, položený tak, aby na něj viděl. To byl jeho způsob, jak si potvrdit, že je tu kvůli něčemu, i když se mu to nechce pojmenovat.

Tu a tam ještě prošel nějaký turista. Šli pomalu, rozhlíželi se, fotili si uličky, jako by sbírali důkazy, že existují místa, kde se čas zastavil. Někteří mluvili potichu, jako by i hlasem mohli něco rozbít. Stano si jich sotva všímal, jen periferně zachytil batohy, mapy, cizí oči. Ale pak uviděl postavu, která nešla tím jejich způsobem, nejistě a zvědavě. Tohle není turista. To přichází Dragan.

„Stano?“

Dragan se zastavil pár kroků od stolu. Nebyl si jistý, neviděl Stana pěkných pár let. V jeho tváři bylo něco opatrného, jak člověk hledá v cizí tváři starý tvar. V ruce držel cigarety, ale nezapálil si. Jen stál a čekal, jestli ho Stano pozná.

„Dragane!“ usmál se na něj Stano. Ten úsměv ho překvapil svou lehkostí; vyjel mu do tváře dřív, než stihl zkontrolovat, jestli se na to vůbec cítí. „Posaď se!“

Dragan přikývl a sedl si naproti. Kámen pod ním byl studený, ale neodtáhl se, jako by i ten chlad patřil k tomu setkání. Chvíli na sebe koukali, a i když se toho dalo říct tisíc, začali tím nejprostším, tichým potvrzením, že oba pořád existují.

„Počkej, dojdu pro něco na uvítanou.“

Stano zmizel v domě. Uvnitř to vonělo starým dřevem, zavřenými místnostmi a něčím, co se nedá přesně určit, jen to člověku připomene dětství. Šel jistě, i když tu dlouho nebyl, ruce si pamatovaly úchyty, oči pamatovaly rohy. Za chvíli vyšel s rakijí v ruce. Sklo se lesklo, tekutina měla barvu, která slibuje oheň.

„No, něco tu po babičce přeci jen zůstalo,“ zasmál se, když to položil na stůl. Ten smích byl trochu obranný, jako by tím zakryl, že ho to dojalo.

„Dvanáct roků?“ podivoval se Dragan a naklonil se k lahvi, jako by chtěl ověřit, že je to možné.

„Jojo. Hrůza, co?“ odmlčel se Stano. V té pauze se mu v hlavě mihly všechny roky, které se vešly do toho jednoduchého čísla. Všechny přespání, odjezdy, návraty, všechny věci, které se mu tam nevejdou a přesto tam jsou.

„Na zdraví!“ přiťukli si. Sklo cinklo a ten zvuk se rozletěl do ticha náměstíčka, jako by i kameny slyšely, že se tu něco znovu spojuje.

Rakije pálila, šla do krku a zároveň hned zahřála žaludek. Stano ucítil, jak mu povolují ramena. Dragan se napil opatrněji, ale oči se mu rozjasnily tím známým chorvatským způsobem: trochu smutku, trochu humoru, všechno dohromady.

„Když jsem dodělal školu v Benátkách, odjel jsem do Čech a pak jsem dostal práci v New Yorku.“

Dragan ho poslouchal. Neptal se hned, nechal Stana mluvit, jako by tušil, že to ze sebe potřebuje vytáhnout v souvislé linii, aby se mu to nerozsypalo.

„Fotil jsem spoustu slavnejch,“ pokračoval Stano a rukou udělal gesto, jako by ty tváře přehazoval přes stůl jednu po druhé. „Pak jsem na nějaký čas odcestoval do Holandska a pak zase dál… Navštívil jsem hodně zajímavejch míst, co bych jinak měl z těch peněz. Mám teď výstavu v Umagu, přijď se podívat, jestli chceš. Pár fotek z Orientu.“

Když řekl „slavnejch“, znělo to skoro lhostejně, jako by to byly jen kulisy. Dragan to vzal bez obdivu i bez závisti, jen jako fakt. To Stanovi vyhovovalo. Nemusel se obhajovat, nemusel se nafukovat.

„Rád, rád přijdu,“ řekl Dragan a v tom „rád“ bylo něco opravdového, jak se člověk těší na něco, co mu rozbije každodenní stejnost.

„A co ty, Dragane? Co Grožnjan?“ zeptal se Stano a najednou se mu chtělo mluvit o tomhle místě víc než o světě.

Dragan se rozhlédl, jako by mu odpověď visela na domovních omítkách. „Ale, tady se nic nezměnilo, tady je to pořád stejné. Jen zemřelo pár lidí a pár se přistěhovalo.“ Řekl to klidně, bez dramatizování, jako by popisoval počasí. „Zvonko zemřel, ten byl v tvým věku.“

Stano ztuhl, jako by mu někdo strčil prst mezi žebra. „Zvonko?“

„Jojo, před třemi roky.“

„Bože,“ vydechl Stano a zmlkl. Slovo mu sklouzlo ze rtů a hned za ním ticho. Dal si prsty na rty, jako by v nich něco uzamkl, aby se mu to nevysypalo ven. Oči se mu na chvíli rozostřily, kamenný stůl se mu zdál vzdálený. Napil se rakije, tentokrát rychleji, skoro jako trest, a teplo alkoholu mu na okamžik pomohlo, jenže hned potom přišla prázdnota, která pálí víc než rakije.

Dragan něco řekl, možná chtěl dodat, jak se to stalo, možná chtěl nabídnout slova útěchy, ale Stano je skoro neslyšel. Tím jejich setkání skončilo, aniž by to někdo nahlas uzavřel. Bylo to, jako když se přetrhne provázek a nikdo už nepředstírá, že ho drží.

O málo chvil později Stano klečel na hřbitově u Zvonkova hrobu a plakal. Kámen byl studený, tráva kolem byla vlhká, na rukou mu ulpívala hlína. Neplakal hezky, neplakal tiše; plakal tak, jak se pláče, když člověk ztratí něco, co si myslel, že už dávno ztratil, a najednou zjistí, že to celou dobu nosil v těle. Prsty mu přejely po jménu, po číslech, které se mu odmítaly poskládat do skutečnosti. Vítr mu tahal za vlasy, slzy mu padaly na kámen a hned chladly. Snažil se dýchat, ale dech se mu lámal. V hlavě mu běžely obrazy, které nechtěl, a přesto je nedokázal zastavit.

V noci nemohl spát. Probudil se kolem třetí, a pak už jen ležel na posteli a převaloval se. Očima sledoval obrázky na stěnách, všichni teď na nich vypadali jako duchové. Ne že by ty tváře byly děsivé, spíš jaksi průsvitné, odtržené od těla. Na stole leželo rodinné album, zavřené, ale Stano měl pocit, že z něj stejně něco dýchá. Na okně byl svazek levandule, vyschlý a pořád voňavý, jako starý dopis. Světlo z ulice osvětlovalo pokoj pruhy, které se posouvaly, jak se venku něco hýbalo ve větru. Stano vstal a zavřel okenice. Dřevo zaskřípalo a ten zvuk mu připomněl, že tady všechno má svůj hlas.

“ Nebouchej tak dveřmi!“ volala Slavica na Stana od rozdělaného oběda. „Víš co? Zajdi za dědou do dílny, že je oběd hotovej.“

„Už letím.“

Bylo to najednou tak živé, že Stano cítil, jak mu to sedí na kůži. Nejen vzpomínka, ale celé to teplo domu, šustění zástěry, zvuk vařečky o hrnec. Nemeškal a vydal se do dílny za dědou, dveře se za ním s hlukem zabouchly a Slavica si povzdechla, jak si povzdechne někdo, kdo ví, že dítě je dítě a dveře jsou jen dveře.

Staník proběhl přes dvorek, těšil se, až zase uvidí dědu pracovat. Vzduch tam páchl kovem a něčím štiplavým, co lechtá v nose. Děda Vedran zrovna máčel výlisky do kyseliny. Kov se v ní na okamžik leskl jinak, téměř nepatřičně krásně, a pak zase zmatněl.

„Stano, pomoz mi,“ řekl děda Vedran. „Odrbej tady ty výlisky. Nasyp si trochu písku, tak, ty jsi šikovnej, už to umíš.“

Stano lehce drbal výlisky o světlý písek. Písek šustil, kov skřípal, a Staníkovi se líbilo, že má ruce špinavé a že dělá něco, co má tvar a smysl. Děda ho sledoval jen koutkem oka, a přitom v tom pohledu bylo tiché uznání.

„Dědo, můžu jít odpoledne s kluky pouštět draky?“

„Ale nejdřív musíš něco málo prodat.“

„Tak jo. Sednu si na Paladin.“

„Hodnej.“

„Máme jít k obědu, dědo. Babička vzkazuje.“

„Tak pojď, jdeme, doděláme to zítra.“

A oba odešli za Slavicou do domu. Stano si pamatoval, jak se v předsíni otřepal, jak mu písek zůstal v záhybech dlaní, jak se smál, když mu Slavica řekla, ať se umyje pořádně.

Stano opravdu to odpoledne proseděl na Paladinu a teprve k večeru zaběhl pod městečko na svah za kluky pouštět draky. Paladin byl jeho místo, jeho malý trůn a úkryt zároveň. Seděl tam, nohy pod sebou, prodával to, co bylo potřeba, a přitom očima lítal po ulici, čekal, kdy už bude moci utéct. Když se konečně rozběhl, vzduch venku byl už měkčí, slunce šlo níž a světlo zlatilo kameny.

Volal na kluky už z dálky a sledoval, jak se jim daří draky vyhnat pěkně vysoko. Provázky se napínaly, draci cukali, vítr jednou pomáhal, jednou škodil, a kluci se smáli i nadávali podle toho, komu to zrovna padalo k zemi. Stano za chvíli vypustil svého draka nad městečko. Ten moment, kdy se drak chytne větru a najednou už ho netáhneš jen ty, ale i nebe, mu připadal jako nejčistší věc na světě.

Později si dali závod, kdo bude dřív u kostela. Stano vběhl do uliček a za chvilku byl už tam. Kameny pod nohama klouzaly, v zatáčkách to zavánělo vlhkem a starou omítkou. Běžel do schodů, chtěl být na zvonici co nejdřív. Kluci mu byli v patách, slyšel jejich dech, jejich kroky, jejich smích, který se v úzkých uličkách odrážel a dělal z toho celé hejno.

Na ochoz vyběhli téměř souběžně, vyplašili holuby hlasitým halekáním. Holubi se vznesli nad město a letěli vstříc zapadajícímu slunci. Křídla šustila, vzduch se na okamžik naplnil bílým chaosem, a pak už byly jen tečky nad střechami. Chlapci jim mávali rukama na rozloučenou a v tom mávání bylo všechno: vítězství, radost, pocit, že svět je jejich.

Pak se to zlomilo, aniž by někdo řekl: teď. Dvoje ruce se potkaly. Drsná kůže Zvonkových rukou se dotýkala boků Stana. Jemné ruce Stana ho hladily po tváři. Stáli pod kamenným obloukem, aby na ně nepršelo.

Na Grožnjan se snášel hustý déšť. Mraky, které zatáhly celé nebe, poskytly přítmí milencům. Zvonko šeptal Stanovi do ucha. Stano ho objal, stejně jako ho objímal v zahradě pod hradbami, potají, aby to nikdo nevěděl. Jejich první polibek byl tady. Bylo v něm všechno, co se nedá naučit: nejistota, hlad, náhlá odvaha. Déšť jim bubnoval na kameny, voda stékala po sloupech a oni stáli schovaní v úzkém prostoru, kde se svět zmenšil na dva dechy.

Po večerech pak, uvnitř kovárny, kde Zvonko bydlel, leželi na gauči v objetí, skrytí před zraky městečka. Kovárna voněla olejem, železem a kouřem, i když bylo dávno po práci. Jen lampička na stole svítila, svítila a věděla. Světlo dělalo na stěnách teplé ostrůvky, mimo ně byla tma, v níž by se dalo ztratit. Stano si pamatoval Zvonkův dech, jeho ticho, jeho ruce, které uměly být drsné i jemné v jednom okamžiku. Pamatoval si, jak se venku občas ozval krok a oni ztuhli, jak se pak znovu uvolnili, když zvuk zmizel. Pamatoval si, jak se jejich smích dusil do polštáře, aby ho nikdo neslyšel.

Stano se probudil. Ležel na boku. Díval se před sebe. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je.  Vzpomínka mu ještě držela tělo, jako by pořád ležel v kovárně a ne v posteli cizího času. Přetočil se na záda a prodýchal se do nového dne. V hrudi mu zůstal tlak, který nechtěl odejít, a přitom bylo venku slunce a všechno vypadalo normálně, jako by se v noci nic nestalo.

Ještě než odjel, zastavil se v obchůdku u kostela. Dveře zacinkaly, uvnitř to vonělo chlebem, mýdlem a starým prachem. Vzal pár drobností, ani nevěděl proč, spíš aby měl pocit, že tu zanechává nějaký běžný pohyb. Když vyšel ven, na stěně domu zvonil telefon. Ten zvuk byl v tom tichu absurdně hlasitý, jako by se někdo snažil dovolat přes roky.

Stano se zastavil, podíval se na přístroj, jako by to nebyl telefon, ale zvíře. Zvedl ho.

„Haló?“

Nikdo se neozval. Jen ticho, ve kterém se mu zdálo, že slyší vlastní dech a někde daleko možná šumění drátů.

Zašel do obchodu, doplatil, přehodil si tašku v ruce a když se vracel, telefon zvonil znovu. Tentokrát mu zvuk vjel do hlavy jako hrot.

„Ano?“

Ale telefon byl hluchý. Minulost už tady nemá co vyjevit. A přesto to zvonění v něm něco otevřelo, jako když člověk zkusí dveře, o kterých si myslel, že jsou zazděné, a zjistí, že se pořád trochu hýbou.

Stano stál ještě chvíli, poslouchal, jestli se to zopakuje, ale už nic. Jen vítr, který se proháněl uličkou a tahal za šňůry prádla, které tu někdo zapomněl sundat.

Na kamenné cestě se válel pes. Byl natažený na boku, jako by mu to místo patřilo, oči napůl zavřené, uši líně reagovaly na kroky. Stano ho obešel pomalu, aby ho nevylekal. Pes ani nezvedl hlavu, jen jedním okem zkontroloval, že jde kolem, a zase se uložil do svého klidu. Stano si pomyslel, že i pes tady ví, co znamená zůstat. Pak si zastrčil klíče hlouběji do kapsy, přehodil batoh a šel k autu, protože některé návraty se dají vydržet jen krátce, jinak by člověk zůstal klečet navždy.