IV Dům Eny a Romea

Gloria stála zamyšlená a bezděčně kopala nohou do země. Ruce měla založené na prsou, přes rameno jen malou kabelku, jako by se do ní dala schovat celá její potřeba mít věci pod kontrolou. Špičkou boty rozhrnovala prach a drobné kamínky na nábřeží, dokud se jí pod podrážkou nevytvořila malá prohlubeň, bezvýznamná a přesto urputná. Stano se díval do dálky na moře a sledoval, zda se už objeví Princ benátský. Zrak mu ulpíval na místě, kde se horizont láme do světlejší čáry, jako by tam měl vyplout nejen Princ, ale i něco, co mu už dlouho uniká.

Nečekali sami. Na nábřeží bylo víc lidí, i když sezóna v Umagu už byla spíš vzpomínka než skutečnost. Skupinky turistů se shlukovaly u zábradlí, někdo se fotil s mořem v zádech, někdo se hádal o lístky, někdo se už dopředu smál, aby měl pocit, že je dovolená povedená. Co nevidět všichni opustí břehy Umagu, aby se na den či dva ponořili do spletitých uliček Benátek, nebo snad proto, aby zmizeli z dohledu všudypřítomných známých.

Na chvíli se trhnout z toho známého prostředí není od věci, říkal si Stano, a v té větě bylo i něco jako omluva.

„Už je tu,“ řekl tiše Stano a Gloria se poprvé zadívala na moře. Nechtěla mu dát najevo, že čekala na jeho signál, ale oči jí samy sjely k hladině. V dálce se objevila bílá skvrna, která se postupně měnila v tvar, v trup, v příslib pohybu.

Když procházeli pasovou kontrolou, Gloria zahlédla na palubě Franca. Stál tam, jako by tam stál odjakživa, opřený o zábradlí, s výrazem člověka, který zná každou stejnou historku nazpaměť a přesto ji dokáže prodat jako čerstvou.

„Je to možný? Stále ještě jezdí?“

„Hm, no zdá se, že jo.“

Stana to nepřekvapilo. Proto také utekl za focením. Děsila ho představa, že by strávil celý život v ulicích Umagu. Nelákala ho ani představa, že by jako Franco jezdil kolik let s lodní společností a bavil na palubě podnapilé turisty, nebo je snad dokonce fotil za pár babek. Ten obraz mu v hlavě zůstal jako varování: tvář, která se postupně stane rekvizitou, hlas, který se opakuje tak dlouho, až už v něm není žádný člověk.

„Myslíš, že je letos bude taky bavit historkami o tom, kdo spadl do kanálu v Benátkách?“

„Těžko říct,“ odvětil Stano a koutkem oka sledoval Franca, jak se už naklání k první skupince. Jako sup k čerstvé kostře, napadlo ho, a hned si za to vynadal, protože Franco mu vlastně nic neudělal.

Spíš spadne z lodi sám a utopí se, pomyslel si. Ta myšlenka byla krutá a zároveň mu přinesla podivnou úlevu, jako když si člověk dovolí být aspoň v hlavě bezohledný.

Stáli u zábradlí na dolní palubě a sledovali trysky vody, které se hnaly jako na rozloučenou za lodí. Voda byla šedivá, roztrhaná motorem, pěna se rozpadala na cáry. Umag se jim vzdaloval z dohledu, nejdřív pomalu, pak rychleji, až byl zcela pryč. Z nitra lodi se ozývalo burácení smíchu amerických i evropských turistů, které Franco pobavil obzvlášť vydařeným vtípkem. Ten smích se valil ven jako teplý dech, který nechce pustit člověka do ticha.

Stano se otočil. U dveří do sálů, ve výši své hlavy, našel drát z aparatury

a odtrhl ho. Udělal to rychle, bez ceremonie, jako když se strhne náplast.

Na palubě, byť voda neustále tryskala za lodí, se udělalo ticho. Ne absolutní ticho, ale snesitelné ticho vířící vody a motorů. Ticho bez nafoukaně znějícího Franca. Stano si v něm poprvé pořádně vydechl, jako by mu někdo otevřel okno v hlavě.

Gloria si nasadila brýle na oči a přivřela si svetr. Přeci jen podzimní dny nejsou nic pro ni. Měla v sobě tu drobnou zlost na počasí, které se neptá, a zároveň únavu z vlhkosti, co se jí lepí na kůži. Stano se opřel zády o zábradlí, cítil chlad kovu přes džísku, a když tu náhle na horní palubě zahlédl Hyun Wook Parka, narovnal se tak prudce, až mu v kříži škublo. Parkova silueta byla jasná jen na okamžik. Když se Stano naklonil, aby na něj lépe viděl, Park někam zmizel. Jako by se rozpustil ve skupinách lidí, ve dveřích, ve skle, ve vlastním kouři.

Stano se ještě chvíli díval nahoru, ale už nic. Jen prázdný pruh paluby, kde se držela voda po dešti. V žaludku mu zůstala malá kulička napětí, která se nedala vyplivnout.

Bylo po dešti. V přístavišti byly všude kaluže a Gloria skákala z kamene na kámen, aby si nenamočila nohy. Každý skok byl malé představení pro okolí, ale pro ni to byla nutnost, otázka důstojnosti. V hlavě si nadávala: představovala si to nějak jinak, byla hloupá, že si nevzala s sebou víc než tu mrňavou kabelku a svetřík. Jako by jela do Benátek poprvé. Snad bude mít něco v domě Eny a Romea. Ta představa domu, kde jsou cizí věci, ji uklidňovala víc, než by připustila.

„Pospěš si. Nebo nám je turisti všechny rozeberou,“ zavolala Gloria na Stana. Lelkoval u lodi a pozoroval racky, kteří se motali kolem přístaviště s drzostí, jakou mají jen ptáci zvyklí na lidské odpadky. Gloria se jako vždy strachovala, že se nedostane tam, kam chce, včas. Vždy bylo něco, důležitějšího, přednějšího, než ona sama. A nehodlala kvůli turistům čekat na člun ani o minutu víc.

Zanedlouho přesedli na gondolu, která je měla zavézt až domů. Gondoliér si je přeměřil, jako by posuzoval hmotnost a náladu, a pak je usadil. Gloria si sice sedla, ale cítila vlhkost všude. Látka jí svetýrku nasávala, jako by byla z papíru. Těšila se, až bude na schodech k domu, ale zatím se choulila do svetýrku a dýchala opatrně, aby jí zima nevlezla do plic.

Stano se rozhlížel po domech. No ano, nebyl tu dlouho, pomyslela si Gloria, tak ať se rozhlíží. Po všech těch letech jak může vzpomínat.

Jenže Stano nevzpomínal, aby se trápil. Vzpomínky se na něj lepily samy, bez jeho svolení. Najednou viděl v klukovi, co čáral křídou po stěně, sám sebe. No ano, byla to stará dobrá škola, kam v dětství chodil. Ta křída, ten pohyb ruky, ten nárok na prostor. Ucítil v prstech dávnou špínu z uliček, i když je měl čisté.

„Buona giornata!“

Gloria se usmála a zamávala nazpět ženě do protějšího okna. Ta žena měla hlas, který byl jako provázek natažený přes kanál, a v tom provázku bylo všechno: sousedství, zvyk, italská samozřejmost.

„Arianna tu stále ještě bydlí!“ zvolala Gloria na Stana, který kdesi v přízemí rovnal boty do botníku. Zvláštní, pomyslel si, tolik let tu nikdo nebyl, ale zvyky, jako by nezmizely. Pamatuje si, jak tu jako malý rovnal boty stejně tak. Srovnával je přesně, špičky do jedné linie, jako by tím mohl srovnat i něco v sobě. Kolik je to let? Dvacet osm? Bože můj, pomyslel si, to jsem zestárl. Bál se pomalu dopočítat svého vlastního věku. Věk je v tomhle městě slyšet, i když se o něm nemluví. Ale přežil. Na rozdíl od jiných je stále tady. Ta věta v něm vyvolala okamžité bodnutí, jako když si člověk uvědomí, že přežití není vždycky výhra.

Zasmušil se a vystoupal po schodech do patra za Glorií. Schody byly vlhké, na hranách ohlazené, a každé došlápnutí mu připomnělo jiné došlápnutí, jiný den.

„Arianna ještě stále žije?“

„No, je to teď dáma v letech,“ zasmála se Gloria a v tom smíchu byla úleva, že některé věci se nezměnily, že některé tváře pořád existují.

Stano se vyklonil z okna. Arianna byla stále tam. A tak jí zamával.

„Buona giornata!“

Arianna se zasmála nahlas, ústa bez jediného zubu. Ten smích byl jako chrastění starých klíčů. Zmizela v tmavém okně a už se nevyklonila, jako by si jen odskočila potvrdit, že svět pořád funguje.

Zatímco Gloria smejčila po domě, za tu dobu, co tu nebyla, to pěkně sešlo, Stano vyšel na schody k vodě. Slyšel za sebou šourání hadru, vrzání skříněk, Gloriino funění a občasné zamumlání nad prachem, který se tu usadil jako další nájemník. Venku byl kanál klidnější, než čekal. Voda se jen líně hýbala, odrážela šedé nebe a okna domů.

Sedl si na schod a pozoroval provoz. Tu a tam proplula gondola, turisti usazení v těch svých pláštěnkách, s deštníky nad hlavami. Vypadali z dálky malí, shrbení, jako kdyby je Benátky zmenšovaly, aby se do nich vešli.

Trpaslíčci, pousmál se Stano, ale pak v myšlenkách zaběhl do vzdálenějších dob a v očích mu vystoupily horké žilky. Vodnaté, těkavé, rozechvělé. Uvnitř těla jako by se duše ovinula kolem ostří nože. V tu chvíli z něj odešel život. Na schodech seděla sušinka, jen ji jako list smést ze schodu do kanálu. Cítil, jak mu vlhnou dlaně, jak se mu zvedá žaludek, jak se mu dech zkracuje, a přitom seděl úplně klidně. Venku nic nenapovídalo, že se v něm něco trhá.

Když se na něj Gloria dívala z okna, měla pocit, jako by s ním na schodech seděl Radek, ale i jeho rodiče, Božidar a Francesca. Jako by se ty postavy vykláněly z vody, ze stínů pod mostem, z tmavých dveří, jako by na chvíli dostaly tělo jen proto, aby mu dělaly společnost v tom jeho tichu. Gloria cítila, že to není jen Stanova únava. Bylo to něco, co se sem k nim přivalilo spolu s vodou, co se drží na zdech domů a v mezerách mezi dlaždicemi.

Stano si lehl vedle Glorie, zavřel oči. Nevěděl kdy přesně, jen najednou byl nahoře, v posteli, a tělo mu padlo do matrace jako kámen. Gloria ležela nehlasně. Vnímala ho vedle sebe. Vnímala, jak dýchá, a vnímala vše kolem něj. Tíhu, lehkost, bolest a utrpení s příměsí radosti, která se nedá pojmenovat, protože by hned zmizela. Když otevřela oči, měla pocit, že je vše pryč. Když je zavřela, vše bylo zpátky. Vždy, když ležela vedle Stana, měla dojem, že je tekutá, tekutá jako rtuť. Slévala se a rozlévala se do sebe a od sebe, ztrácela se ve svých myšlenkách a emocích, chvílemi nevěděla, kdo je, chvílemi si byla naprosto jistá. Jednou byla sama a podruhé kolem ní vše křičelo.

A pak to přišlo, ne jako zvuk, ale jako tlak. Výbuch rozmetal všechny na kusy.