V Stín Rialta

Z náměstí Svatého Marka se zvedl houf holubic tak prudce, že se Glorii koflíček kávy převrhl. Nebylo to žádné elegantní „ups“, byla to rána, která jí škubla rukou a hnědá tekutina se rozlila po stolku jako špatná předtucha. Vzduch se na vteřinu naplnil šustěním křídel a mokrým pachem peří. Turisti nadšeně zvedali hlavy, jako by jim město právě udělalo show, ale Gloria měla jen zničený ubrousek a flek, co se šíří.

„Kruci!“

Utírala stolek ubrouskem. Ubrousek se okamžitě nasákl a rozpadal se v prstech, takže to spíš roznášela než mazala. Káva se lepila, cukr se rozpouštěl a do toho z nebe začaly padat první kapky, nejdřív zkušebně, pak pravidelně.

„Kdybych byla tak pohotová jako ti číšníci tady, tak už dávno na zámořský lodi nepracuju,“ povzdychla si a koutkem oka sledovala, jak se číšník u vedlejšího stolu objevil s hadrem dřív, než si stihl všimnout, že ona má mokré koleno.

„A jak ti to jde?“ zeptal se Stano. Znělo to nenápadně, ale byl v tom zájem, který u něj občas přicházel zničehonic, jako když se otevře okno.

„Ale to víš, půl roku pryč a pak chvíli doma. Ale jsem ráda. Můžu si dovolit hodně hezkých věcí. Zaplaťpánbůh, že jsem tenkrát dala na svou intuici. Mohla jsem pracovat pro hotel v Umagu ještě pár dobrejch let a bejt v klidu, ale taky bych se nikam nepodívala.“ Mluvila rychle, aby tomu sama uvěřila, a přitom si prsty automaticky srovnala kabelku na rameni, jako by i ta kabelka musela držet její rozhodnutí.

Stano sledoval turisty na náměstí, jak se houfují pod ochozy, protože opět začalo pršet. Zasunuté mapy, pláštěnky, deštníky, co do sebe narážely. Smál se tomu v duchu, té lidské snaze být v Benátkách a přitom se před Benátkami schovat. Usmíval se. Gloria ho podezíravě sledovala přes své sluneční brýle. I v dešti je nosila, protože měla ráda bariéry.

Chvíli byl veselý, ale pak se mu něco přehnalo myslí a vypadal zcela jinak. Zastavil se v pohybu, jako když člověk uslyší své jméno v cizím hluku.

No třeba teď! Teď je to ten moment, pomyslela si Gloria. Rozhlédla se po okolí, co by tak mohl vidět. Ale Stano si jen všiml v dáli někoho, kdo měl plášť jako Hyun Wook Park. Khaki, ten střih, ta délka, jak se látka lepila k nohám ve vlhku. Stačilo mu to. V hlavě mu cvaklo.

„Sejdeme se později,“ řekl Stano a vystřelil od stolku. Židle za ním zaskřípala, kapky mu hned sedly na džísku.

„Ale…“ stačila říct jen Gloria, a pak už rychle zamávala na číšníka.

„Honem, honem.“

Vysypala peníze na stolek. Mince zacinkaly o porcelán, bankovky se na okraji začaly kroutit vlhkem. Nečekala na drobné, nečekala na nic.

Vydala se v poklusu za Stanem a v duchu mu nadávala i se bála, že ho ztratí, protože ztrácet Stana je vždycky snadné, i když stojí vedle vás.

Ten proběhl do vedlejších uliček, minul veřejné záchodky. Tam viděl Hyun Wook Parka naposledy. Kameny pod nohama byly mokré, klouzaly, a Stano se musel brzdit, aby nespadl. Zastavil se a rozhlédl se, nejdřív na jednu a pak na druhou stranu. Všechno bylo najednou stejné: úzké průchody, mokré zdi, lidé v pláštěnkách, co vypadají v dešti jako chodící pytle. Na gondolu v Calle Larga nenasedl, to by ho viděl odplouvat. Vydal se tedy na druhou stranu. Zabočil do Salita S. Moise a v tu chvíli ho uviděl.

Park šel rychle, jako by věděl, kam jde, i když v Benátkách každý předstírá, že ví. Khaki plášť mu v dešti tmavnul, kapky po něm stékaly v tenkých čárách. Stano měl pocit, že vidí nejen Parka, ale i všechny ty jejich včerejší cigarety, jeho smích, jeho ticho. Zrychlil.

Ve stejnou chvíli vyběhla z náměstí také Gloria. Zahlédla Stanova záda, ten jeho zvláštní předklon, když jde za něčím, co nechce přiznat. Vydala se jeho směrem, ale nebyla tak rychlá; brala to jako výpravu, ne jako hon.

Stano sledoval Parka, jeho khaki plášť, ale přece jen bylo v tuhle dobu ve městě dost turistů. Musel dávat pozor, aby ho neztratil z očí. Lidi se mu pletli do cesty, deštníky mu narážely do ramen. Jednou do něj někdo vrazil a omluvil se v jazyce, který Stano ani nezachytil.

Když byl na Campo S. Moise, viděl ho už na druhé straně mostku.

Musel si pospíšit. Dech se mu zkrátil, v krku cítil chuť deště a kávy.

Mostek byl kluzký, dřevo mokré. Když byl ale na Campiello Traghetto, musel si přiznat, že ho ztratil. Zřejmě někde zabočil. Město ho spolklo, jako spolyká všechno, co se v něm snaží běžet rovně.

Stano došel až ke stanovišti gondol, zaplatil si člun. Slova se mu lepila na jazyk, jako by se styděl, že vůbec pronásleduje plášť. Gondoliér si ho přeměřil, a protože v Benátkách nikdo neřeší cizí důvody, jen kývl. Stano, trochu zklamaný, se vydal po Canalu Grande směrem domů. Voda byla šedá, těžká, na hladině se dělaly kruhy od deště a každá vlna nesla v sobě jiné odrazy.

Gloria ho pozorovala zpovzdálí, a pak se pomalu vrátila na náměstí.

Byla úplně bez nálady. Za čím se to Stano hnal? Za člověkem, za stínem, za něčím, co je jí zakázané? Vrátila se k jejich stolku a viděla jen mokré mince a rozpitou kávu, jako důkaz, že se něco rozpadlo dřív, než to stihlo začít.

Člun zastavil u Ca‘ Rezzonico, kde přistoupilo pár pasažérů. Zvedli pláštěnky, usedli, promáčeli prkna. V člunu se najednou změnil vzduch, bylo v něm víc lidí a méně prostoru na myšlenky. Až někde u Sant‘ Angela si Stano všiml, že v člunu není sám a že se cítí nesvůj. Jako by ho někdo pozoroval. Ne přímo, spíš zpoza rohu, z odrazu ve vodě, z mezery mezi rameny cizích lidí. Schoulil se sám do sebe, přitáhl si džísku k tělu a díval se do vody, jako by tam mohl najít odpověď.

Bylo to právě před mostem Rialto, kde se to stalo. Tady někde, pomyslel si. Narazili do mostu a nikdo z nich to nepřežil. Tak jak se k němu blížili, padala na něj tíha oblouků. Masivní most, který se klenul přes kanál, zastiňoval jeho mysl. Věděl o té příhodě, o té smrti, a teď se mu to vracelo v těle, jako by to byl jeho vlastní zážitek. Voda pod mostem byla tmavší, skoro černá, a Stano cítil, jak mu tuhne žaludek.

„Tady se to stalo?“ zeptal se ho najednou Hyun Wook Park.

„Uf!“ cukl sebou Stano. „Parku, ty jsi mě vylekal!“ Hlas mu vyšel vyšší, než chtěl. Otočil hlavu a Park tam opravdu byl, klidný, téměř pobavený.

Jako by se objevil z deště, z té šedé hmoty města. Parkův plášť byl mokrý, ale on vypadal, že mu to nevadí. Jeho oči byly čisté, bez spěchu.

Stano si uvědomil, že se mu třesou ruce. Schoval je mezi kolena, aby to nebylo vidět. V člunu nikdo nic neřešil, lidé se dívali jinam, turisté si fotili most, aniž by tušili, co komu v hlavě právě padá.

Byl už večer, když se Stano vrátil k domu Romea a Eny. Dešťové kapky mezitím zeslábly, ale vzduch zůstal vlhký a studený. Gloria, když ho slyšela přicházet, lehce znervózněla a začala přerovnávat příbory na stole. Vidličky, nože, lžíce. Jedna rovina, druhá rovina. Jako by srovnáním kovu mohla srovnat i sebe. Nechtěla na sobě nechat nic znát, ale nedařilo se jí to. Břicho měla stažené, prsty jí klouzaly.

Nicméně Stano byl v náladě, tak si Glorie moc nevšímal. Vešel do domu, zaregistroval, že je v jídelně, popřál jí dobrého večera a vyběhl kamsi do druhého patra. Ty jeho kroky byly najednou lehké, rychlé, téměř klukovské. Gloria zůstala stát s příborem v ruce, jako by držela důkaz, že je tu sama.

Gloria stála v jídelně a zadržovala slzy. Něco se s ní dělo a nevyznala se v sobě. Uvádělo ji to do značných rozpaků. Na jednu stranu chtěla, aby si to s ním užila, na druhou stranu v ní hlodalo cosi jako žárlivost na jeho svět. Nedokázala mu porozumět. Byl pro ni plný tajemství a ona nemohla dělat, že ho nevidí. Připadala si jako zloděj, když se do něj snažila nahlédnout, a bála se pak, že ji za to potrestá. Ne tím, že by na ni křičel. Spíš tím, že zmizí. Že se uzavře tak, že už nebude mít kam přiložit ucho.

A teď je to tady. Už se to děje. Nemluví s ní. Určitě to cítí. Ví to. Ví, že ho šmírovala. Ty věty jí běžely hlavou, jako když se rozbije deska a pořád přeskakuje na jednom místě.

Aby rozehnala své trýznivé myšlenky, vyšla do druhého patra. Dům byl starý, schody úzké, a každé stoupnutí jí připadalo jako vstup do cizího prostoru. Našla Stana, jak stojí u okna a dívá se ven na kanál. Pod mostkem zrovna proplouvala gondola, tichá a černá, jako by byla vyříznutá ze stínu.

Stano byl v tom pohledu celý. Cítil se jako doma. Slyší, jak dole v kuchyni babička Ena připravuje večeři a děda si čte noviny. Máma schází po schodech a on se na ni dívá. Přetahuje se s Radkem o autíčko a v tu chvíli ho pustí.

Je mu to jedno. Je mu jedno, kdo vyhraje, protože vyhrává už jen tím, že ten zvuk existuje.

„Dědečku!“

Zvolá a vyskočí mu do klína. Cítí vůni tabáku a papíru, cítí teplo kolen, cítí bezpečí, které je v těle, ne v hlavě.

Kdyby celý život mohl být takový jako právě teď, pomyslel si Stano, když se procházel uličkami a fotil, co ho napadlo a co mu přišlo zajímavé. Ne hledání slávy, jen lov drobných okamžiků: přítelkyně, co si povídaly na rohu, děti, které jim seděly u pat a opíraly se o lýtka, starý pán, co držel rybu zabalenou v novinách, mokré prádlo nad hlavou, které kapalo do kanálu. Došel na hlavní třídu a u jednoho stojanu si všiml svých fotografií. Prodávaly se tu jeho pohledy.

Zdálo se mu to neskutečné. Vždyť kolik je to let, co tu byl na škole. Přivydělával si focením a tohle byly pohledy, opravdu snad jeho první fotografie, které kdy prodal. Najednou měl pocit, že se čas udělal do kruhu a on se ocitl přesně v jeho středu. V žaludku mu poskočila radost, jednoduchá a čistá, jakou člověk mívá naposledy někdy v mládí.

Zvedlo mu to náladu. Sedl si na roh do kavárny, kde bylo teplo a páchlo to mokrými kabáty, a nadepsal adresu na čerstvě zakoupený vlastní pohled. Pero mu klouzalo po kartonu. Pavlovu adresu znal nazpaměť. Napsal ji bez zaváhání, jako by ji měl vytetovanou na vnitřní straně víček. Když dopsal poslední číslici, chvíli držel pohled nad stolem a díval se na něj, jako by to nebyl kus papíru, ale kus života, který se dá poslat pryč a tím ho zachránit.