KAPITOLA 1 – Razítko – 16. 9., 6:40 – Tom

Vzbudil jsem se ve čtvrt na sedm a první věc, kterou jsem udělal, bylo, že jsem čuměl na strop.

Nepamatoval jsem si, kdy jsem usnul. Jestli jsem vůbec usnul. Strop byl stejnej jako vždycky — tmavší flek u rohu, kde kdysi zateklo, žlutý světlo lampy přes záclonu a venku ten mokrej pražskej hluk, co zůstane po dešti, když noc už nechce bejt noc a den se ještě nerozhodl přijít.

Auta. Voda v okapu. Někdo dole táhl něco po chodníku.

Ležel jsem na zádech.

Pak mi ruka sama zalezla pod deku a sáhla na levý zápěstí.

Bylo to tam.

Nebo skoro.

Rozmazaný, napůl smytý deštěm, ale pořád poznatelný. Tmavej otisk z pornokina. Razítko. Důkaz. Jako by mi někdo na kůži napsal: byl jsi tam, vole.

Byl jsi tam.

Nehnul jsem se. Žaludek jsem měl sevřenej, v puse sucho a v nose tabákovej kouř, i když v pokoji žádnej kouř nebyl. V hlavě mi bzučel zvuk tý pohovky. Koženka nebo napodobenina kůže, ten hnusnej šramot, když se o ni někdo opře. Rudý světlo. Výřez dveří. Viktorova tvář.

Dost.

Vstal jsem.

Koupelna u nás není velká. Prádelní koš, skříňka se zrcadlem, umyvadlo, mýdlo, který nikdy neleží rovně, a sprcha s plastovým závěsem s modrejma rybkama. Romi říká, že ji ty rybky baví. Podle mě si na ně jenom zvykla. Světlo na stropě funguje přes pohybovej senzor, takže když se člověk chvíli nehýbe, zhasne. Romi tvrdí, že to šetří elektřinu. Já tvrdím, že kvůli tomu vypadám v koupelně každou minutu jak debil, co mává na neviditelnej autobus.

Zavřel jsem dveře a pustil studenou vodu.

Strčil jsem zápěstí pod proud a začal drhnout.

Mýdlo vonělo jako levandule, šeřík nebo něco takovýho. Ty vůně, co mají připomínat zahrady, ve kterejch jsme nikdy nebyli. Napěnil jsem si ruku, přejel zápěstí palcem, pak ručníkem, pak jsem začal dřít přímo ten otisk. Kůže rudla.

Razítko se rozmazávalo.

Ne mizelo. Rozmazávalo.

Nebo možná mizelo a mně to bylo k ničemu, protože obraz v hlavě se vodou sundat nedal. Seděl někde za hrudní kostí, tam kde člověk cejtí, že ho to sere.

Stál jsem nad umyvadlem a koukal, jak voda odtéká.

Pěkná boule.

Milan to řekl způsobem, kterej nebyl ani zlej, ani hodnej. Prostě provozní. Jako člověk, co vidí každej večer sto chlapů, sto zápěstí, sto důvodů lhát si do kapsy. Jako by existovala kategorie lidí, kteří přijdou poprvý, a jmenovala se pěkná boule.

Zavřel jsem kohout.

Zápěstí bylo červený. Razítko bylo pryč. Nebo jsem ho přestal vidět.

Z vedlejšího pokoje se ozvalo:

„Tomíku?“

Romi nemluvila nahlas. Nikdy. Bralo by to moc energie. Mluvila tiše a já ji stejně slyšel přes zeď, protože jsem byl na její hlas nastavenej jak pes na píšťalku.

„Jdu,“ řekl jsem.

Přehodil jsem si ručník přes rameno a šel k ní.

Romiina polohovací postel stála u okna. Záclona zatažená, za ní mokrý sklo a šedá Praha. Indická restaurace naproti ještě nesvítila. Romi ležela na boku, přikrytá po ramena, vlasy rozházený po polštáři. V tom šeru vypadala trochu jako ze starý fotky. Někdo, kdo kdysi musel bejt strašně silnej, a pak přišla nemoc a ta síla se odstěhovala z těla někam jinam. Do hlasu. Do toho, jak nikdy neřekne věc jako stížnost.

„Chceš si sednout?“ zeptal jsem se.

„Ne. Jenom pít.“

Ukázala na prázdnej hrnek.

Došel jsem do kuchyně, načepoval vodu, vrátil se. Pomohl jsem jí trochu zvednout. Pila pomalu, oběma rukama, protože jedna ruka někdy nestačila ani na hrnek.

„Spal jsi?“ zeptala se.

„Jo.“

Podívala se na mě. Ten mateřskej pohled, kterej ví a přitom netlačí.

„Máš trénink?“

„V deset.“

„A potom?“

„Nevím. Možná Dlážděnka.“

Přikývla. „Dej mi léky, než půjdeš. Pondělní box.“

Pondělní box byl u postele. Malá plastová krabička s přihrádkama, připravená v neděli večer. Jedna z těch věcí, který jsem dělal automaticky.

Vyndal jsem tři prášky a podal jí je.

Spolkla je aniž by se zaksichtila. To dělala vždycky. Jako by i prášky byly jen další věc, kterou není potřeba komentovat.

„Ty něco máš,“ řekla.

„Nemám nic.“

„Jsi ztuhlej jak prkno.“

„Ještě jsem se neprobudil.“

Zase se na mě podívala. Já koukal z okna na mokrej nápis RanGoli naproti.

„Dobře,“ řekla. „Jdi si udělat kávu.“

Šel jsem si udělat kávu.

Instant. Romi pije normální mletou, turka, ale já ráno potřebuju něco, co chutná jak benzín. Benzín člověka nakopne. Káva to někdy jenom předstírá.

Sedl jsem si ke kuchyňskýmu stolu a koukal do hrnku.

Viktorův pohled v kuřárně.

Dveře. Rudý světlo. Ten chlap, záda, ramena. Ne. Nechtěl jsem na to ani myslet. Ale Viktorova tvář. Ta nešla odstřihnout. Šok. Možná stud. Možná něco jinýho. Ten zlomek vteřiny, kdy člověka někdo přistihne při něčem, co mělo zůstat neviditelný.

A cos tam dělal ty, příteli?

To bylo ono.

To jsem v koupelně drhnul. Ne jeho. Sebe.

Protože Viktor byl v kuřárně s cizím chlapem. Jo. Bylo to hnusný a bylo to moc a nechtěl jsem to vidět. Jenže já jsem tam byl taky. Já jsem stál u pokladny, nechal si dát razítko, prošel kolem Milana, vyšel nahoru…

Byl jsem tam.

Viktor mě viděl.

A já nemůžu dělat, že jsem se tam objevil náhodou.

Napil jsem se a spálil si ret.

„Kurva,“ sykl jsem.

Telefon ležel na stole obrazovkou dolů. Měl jsem tenhle systém od loňska, kdy jsem zjistil, že čumím do mobilu každejch pět minut, i když tam nikdy nic není. Obrazovkou dolů a otočit jednou za hodinu.

Vydržel jsem asi deset minut.

Otočil jsem ho.

Zpráva od Veroniky ze včerejší noci.

Víš, kde je seznam knih na angličtinu? Nemůžu ho najít na portálu.

Koukal jsem na to.

Veronika mi psala v devět večer otázku ke škole a já jsem v tu dobu stál u pokladny pornokina a platil vstup.

Napsal jsem:

Na hlavní stránce kurzu, záložka Materiály.

Přečteno hned.

Tečky.

Díky. Kde jsi byl večer? Nereagoval jsi.

Tečky se zastavily.

Seděl jsem u stolu, koukal na ten řádek a v hlavě mi jel zvuk koženky, Milanovo pěkná boule a Viktorův pohled.

Napsal jsem:

Spal jsem brzo.

Odesláno.

Přečteno.

Aha. Ok. Dobrou noc tedy.

To psala včera. Dneska ráno nic.

Otočil jsem telefon obrazovkou dolů a šel umýt hrnek.

Ve čtvrt na osm Romi volala znovu. Potřebovala pomoct na záchod. Tohle byl přesnej postup: chodítko k posteli, posadit ji, jistit záda, doprovodit, čekat venku, pak zpátky. Dělal jsem to jako stroj. Ne proto, že bych u toho nebyl. Právě naopak. U Romi člověk musí být přítomnej pořád.

Seděl jsem na chodbě na podlaze, zády o zeď.

Za dveřma ticho, voda, zase ticho.

Na zápěstí už byla jen podrážděná kůže.

Jenže pach tabáku jsem cejtil pořád. Ne tabák jako takovej. Spíš pach toho místa. Kůže, parfém, pivo, kouř, pot, něco podzemního. Nedalo se to pojmenovat a právě proto to zůstávalo v nose.

Zavřel jsem oči.

Viktorův výraz. Šok. A pak ten zlomek něčeho dalšího. Jako kdyby mě přistihl on. Ne já jeho. On mě.

Nedaruju mu to.

Ta věta přišla sama. Tvrdá, pitomá, pevná. Nevím, co přesně znamenala. Jestli ho chci srazit, vytáhnout, odříznout, přitáhnout, rozmlátit mu ten jeho úsměv, nebo ho donutit, aby se na mě podíval znovu. Nevím. Ale věděl jsem, že se z toho nestane nic, co člověk prostě přejde.

Za dveřmi se ozvalo:

„Hotovo.“

Vstal jsem.

Do osmi jsem jí udělal čaj, pootevřel okno a řekl jí, co mě dneska čeká. Trénink. Možná Dlážděnka. Možná škola. Tyhle informace po mně Romi nechtěla z kontroly. Chtěla slyšet rytmus světa venku. Když člověk leží u okna a den zná hlavně podle záclony, potřebuje vědět, kam se ostatní hýbou.

„Nezapomeň jíst před tréninkem,“ řekla.

„Nebudu jíst před synchronníma skokama.“

„Něco malého.“

„Dobře.“

Stál jsem u okna. Dole někdo venčil malýho bílýho psa, kterej vypadal výrazně nespokojeně z toho, že chčije.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Romi.

„Jsem v pohodě, mami.“

„Přišel jsi pozdě.“

„Šel jsem se projít.“

„V dešti.“

„Rád se procházím v dešti.“

Ticho.

„Dobře.“

Romi věděla, kdy přestat. To byl jeden z jejích darů. Nebo zkušeností. Věděla, kdy člověk visí na konci provazu a další otázka ho už nerozváže, jen víc zamotá.

Sbalil jsem tašku. Plavky, ručník, čepice, brýle, suchý tričko, tyčinka z lednice, mobil do boční kapsy.

Mobil zavibroval.

Grindr.

Nový profil v okolí.

Koukal jsem na notifikaci. V profilu mám jen torzo. Bez tváře. Bez jména. BlondJock.

Notifikaci jsem neotevřel.

Strčil jsem mobil do tašky.

Romi dřímala. Potichu jsem zavřel dveře bytu a šel dolů.

Venku bylo mokro. Indická restaurace naproti začínala otvírat. Nápis RanGoli se odrážel v kalužích naruby.

Tramvaj přijela za čtyři minuty.

Sedl jsem si k oknu. Ulice klouzaly za sklem. Lidi v bundách, mokrý chodníky, žlutý listy. Podzim se ještě nerozjel naplno, spíš se pomalu vtíral do města.

Myslel jsem na Viktora.

Ne proto, že jsem chtěl. Právě proto, že jsem nechtěl.

Myslel jsem na jeho pohled. Na tu vteřinu, kdy jsme oba věděli. On viděl mě. Já viděl jeho. A oba jsme věděli, že ten druhej ví.

To je to, co nejde přejít. Ne jen to, co dělal. To je problém, jasně, ale jinej. Horší je, že mě viděl ve dveřích. Že mohl pochopit, proč jsem tam byl.

Víš co, Viktore, nejsi jedinej, kdo byl překvapenej.

Bromlil byl v šatně před tréninkem a koukal na papír se sériema. Jeho zvyk. Přijít dřív, napsat série, pověsit papír na skříňku a tvářit se, že to někdo čte.

Tony tam byl taky. Samozřejmě.

Tony byl v šatně vždycky dřív než já. Buď vstával absurdně brzy, nebo spal přímo v bazénu, jinak si to neumím vysvětlit. Seděl na lavičce, přetahoval si čepici přes ucho a díval se do mobilu.

„Čau,“ řekl.

„Čau.“

„Jak bylo?“

Krátká pauza.

„Normálně,“ řekl jsem.

Tony přikývl. Přijal to. Tony byl v přijímání věcí až moc dobrej. Bylo to hezký a depresivní zároveň.

Začal jsem se převlíkat.

„Bromlil říkal synchronní?“ zeptal jsem se.

„Jo. Asi spolu.“

„Doufám.“

Tony se usmál. „Já taky.“

Nevím, jestli to myslel nějak, nebo prostě jen slušně. U Tonyho nikdy nevím, kde je ta čára. Dělá jednoduchý věci a tím je komplikuje.

Šli jsme k bazénu.

Podolí ráno v září není červenec. Žádný slunce a lehkej bordel léta. Vnitřní padesátka, chlor, Bromlilovo pískání a hladina, která je tichá tak nahlas, až se v ní člověku ztratí hlava.

Skočil jsem do vody.

Voda mě přijala bez keců. Žádný otázky, žádný razítko, žádnej pohled. Jen chlad, tlak, záběr, kop, nádech, obrátka. Tělo vědělo, co dělat. A to bylo dobrý. Hlava na chvíli zavřela hubu.

Synchronní přišly v druhý půlce tréninku. Bromlil mě dal s Tonym.

„Třímetrovka. Od základu. Chci nástup a odraz.“

Stáli jsme vedle sebe na prkně. Já koukal dolů, Tony dopředu. To byl možná celej rozdíl mezi náma.

„Ready?“ řekl.

„Jo.“

„Pauza tři.“

„Vím, jak to chodí.“

„Vím, že víš.“

Bromlil zapískal.

Nástup. Odraz. Pauza. Vzduch. Rotace. Vstup do vody skoro zároveň.

„Lepší,“ řekl Bromlil. „Záhorský, čekat na Leunga ve vrcholu. Leung, dobrý. Znova.“

Dělali jsme to šestkrát, sedmkrát, osmkrát. Každej skok o kousek lepší. Nebo jsme si to aspoň mysleli. Po osmým mě pustil.

Plaval jsem a v hlavě bylo ticho. Takový, kdy hlava konečně přestane kecat a nechá tělo existovat.

Ve sprchách bylo plno kluků, hodně páry a taky těch jejich keců. Rychle jsem se osprchoval, na konci studenou, jak vždycky. Pak ručník, tričko, vlasy.

Stál jsem u zrcadla a sušil si hlavu. V zrcadle jsem viděl normální obličej. Únava. Chlor. Červený kruhy po brýlích.

Normální.

Jenže normální byl jen vnějšek.

Tony přišel k vedlejšímu umyvadlu a taky si sušil vlasy. Dívali jsme se každej na sebe, ale stáli jsme vedle sebe. Takový obyčejný ráno po tréninku. A přesto v tom bylo něco navíc.

„Jdeš někdy do SAPY?“ zeptal se Tony.

„Dneska ne.“

„Příští týden možná? Viktor chce vidět tatéra. Mám tam kamaráda. Říkal jsem mu, že ho vezmu. Můžeš jít taky.“

Ticho.

Viktor.

To jméno spadlo mezi nás jako mokrej ručník na dlažbu.

„Nikdy jsem u tatéra nebyl,“ řekl jsem.

„Nemusíš si nic dávat. Stačí kouknout.“

„Uvidím.“

Tony přikývl. „Dobrý dneska. Synchron byl fakt lepší.“

„Ty jsi lepší.“

„My jsme lepší. To je smysl synchronu.“

Usmál se, vzal tašku a odešel.

Já zůstal u umyvadla.

Viktor chce tetování. Tony ho bere do SAPY. Tony mě zve taky.

Nedaruju mu to, říkal jsem si ráno. Ale co to jako znamená? Že tam nepůjdu? Že půjdu? Že budu stát za Viktorovejma zádama v tetovacím studiu a koukat, jak mu někdo píchá jehlu do kůže? Že budu myslet na kuřárnu?

Hodil jsem ručník do tašky a šel domů.

Romi měla dobrej den. Poznal jsem to hned, jak jsem otevřel dveře. V bytě byl jinej vzduch. Seděla na polohovací posteli, vlasy učesaný do culíku. Takže měla energii. Culík byl dobrá zpráva.

„Jak bylo?“ zeptala se od knížky.

„Dobře. Synchronní s Tonym. Šlo to.“

„Tony je šikovnej.“

„Jo.“

V kuchyni jsem začal chystat polívku. V lednici bylo dost zeleniny, z Dlážěnky samozřejmě. Romi polívku dojídala skoro vždycky, takže jsem dělal polívku, i když nikdy neřekla, že ji má nejradši.

„Tomíku,“ ozvala se.

„Hmm?“

„Jsi rád, že plaveš?“

Otočil jsem se.

„Jo. Proč?“

„Od tréninku jsi lepší.“

„Takovej je trénink.“

Přikývla a vrátila se ke knížce.

Měla pravdu. Od tréninku jsem byl lepší. Kuřárna byla v pozadí místo vepředu. Viktorův pohled tišší. Ne pryč. Ale tišší.

Voda v hrnci se začala vařit.

Po obědě šla Romi spát. Sedl jsem si ke stolu a otevřel notebook. Měl jsem dělat analýzu do školy. Sportovní marketing. Pět řádků z minulýho týdne a nedokončená věta.

Zavřel jsem notebook.

Otočil jsem telefon.

Grindr. Sedm notifikací.

Koukal jsem na číslo.

Neotevřel jsem to. Ale taky nesmazal.

Otočil jsem telefon obrazovkou dolů.

Za oknem pršelo. Restaurace naproti měla v okně světlo. Číšník stíral stoly.

Myslel jsem na Viktora.

Konkrétně na ten pohled. Jak se mi celý ráno, celej trénink, během oběda a rozhovorů s mámou pořád vracel. Šok na jeho tváři. Nebo jsem byl v šoku já? Nejspíš.

Pak jsem odešel. Prostě jsem odešel. Do deště, jak debil. A ráno jsem měl razítko na zápěstí a teď sedím u stolu, telefon obrazovkou dolů, notebook zavřenej, Romi spí a svět se tváří, že normálně pokračuje.

Svět se nezastaví kvůli tomu, že Tom Záhorský šel v noci do pornokina a uviděl Viktora Polesného v kuřárně s cizím chlapem.

Ale já se zastavit budu muset.

Ne teď.

Ale budu muset.

Večer mi Veronika napsala ve čtvrt na osm.

Jsi ok?

Koukal jsem na dvě slova.

Napsal jsem: Jo. Proč?

Ráno jsi byl divnej. Ve zprávách.

Pak: Nic. Jen se ptám.

Pak: Jedla jsem dneska čínskou. Bylo to šílené. Přemýšlela jsem o tobě.

Tohle byla Veronika. Věta, která říká víc, než vlastně říká. To mě na ní vždycky štvalo a zároveň jsem to obdivoval

Napsal jsem: Jak ta čínská?

Výborná. Pikantní. Trochu moc mastná. Říkala jsem si, že tys tam nikdy nešel se mnou.

Nesnesl bych pach.

Vím. Ale někdy si říkám, že bys mohl zkusit věci, co nesnášíš.

Díval jsem se na to dlouho.

Třeba, napsal jsem.

Nevěděl jsem, jestli myslí čínskou. Jestli něco tuší. Jestli jen náhodou bodla přesně tam, kde jsem neměl kůži jako brnění.

Romi jedla dobře. To bylo taky dobrý znamení. Po večeři jsem jí pomohl zpátky do postele, upravil polštář, připravil vodu a prášky na ráno, přikryl jí nohy.

„Dobrou,“ řekl jsem.

„Dobrou noc, Tomíku.“

Zvedla ruku a krátce se dotkla mýho zápěstí. Toho červenýho. Po drhnutí. Po razítku.

Nevím, jestli si toho všimla.

Zhasl jsem a šel k sobě.

Ležel jsem ve tmě.

Mobil ukazoval dvacet minut po desáté. Venku už nepršelo, ale všechno bylo mokrý a z ulice se ozývaly tramvaje.

Zavřel jsem oči.

Hned tam byl.

Výřez dveří. Rudý světlo. Pach tabáku. Pohovka. Viktor.

Přitahoval mě.

Bylo to v hlavě, nechal jsem to tam stát. Prostě tak.

Přitahoval mě způsobem, kterej nechápu a nechci chápat. Štval mě. Byl promiskuitní? Jo. Byl v pornokině s cizím chlapem? Jo. Byl to hnusnej obraz? Jo. A já jsem tam stál ve dveřích a koukal se. Pak jsem odešel do deště a ráno zbylo razítko na zápěstí.

A teď ležím a přitahoval mě.

Tak.

Otevřel jsem oči.

Strop. Flek u rohu. Žlutý světlo lampy.

Nedaruju ti to, Viktore.

Ještě nevím, co to znamená. Ale vím, že to neříkám z pohrdání. To je na tom nejhorší. Říkám to z místa, který neumím pojmenovat. Ublíženost? Vztek? Pouto? Nevím. Jen vím, že jsme oba viděli něco, co nejde vzít zpátky.

Přesně ve dvě hodiny a čtyřicet pět minut jsem se vzbudil.

Nevím proč. Žádnej sen. Žádnej zvuk. Jen jsem otevřel oči a mobil ukazoval 2:45.

Byt dýchal potichu. Romi za zdí dýchala pravidelně. Praha venku byla hluboká a mokrá.

Moje zápěstí bylo čistý.

Ale já věděl.

Vstal jsem a šel do koupelny. Světlo na senzor bliklo, zhaslo, pak bliklo znovu, jak jsem se pohnul. Postavil jsem se k umyvadlu, pustil studenou vodu a nechal ji chvíli téct.

Nedaruju mu to.

Co to znamená? Že si ho budu pamatovat? Jo. Že budu myslet na rudý světlo a jeho pohled? Jo. Že se to nevymeje ani po sto sprchách? Jo.

Nebo to znamená něco horšího. Že teď vím něco o něm. A ještě horší — něco o sobě.

Byl jsem v pornokině.

Byl jsem tam kvůli Viktorovi, i když jsem si to říkal jinak.

Viděl jsem ho tam.

A neodešel jsem proto, že mě to pohoršilo. Odešel jsem proto, že mě to zasáhlo víc, než jsem čekal, a najednou jsem neměl kde stát.

Zavřel jsem kohout.

Jedna kapka. Druhá. Pak ticho.

Stál jsem v koupelně ve 2:45 a věděl jsem první čistou věc toho dne: ráno vyjdu z bytu. Půjdu na trénink nebo do školy nebo do Dlážděnky nebo kamkoliv. A Viktorův pohled půjde se mnou.

Vrátil jsem se do postele.

Romi za zdí dýchala. Praha venku dýchala taky. Indická restaurace naproti měla zhasnuto.

Zavřel jsem oči.

Tentokrát jsem usnul.