KAPITOLA 12 — Ten, kdo fandí — 8. 10., 16:20 — Tony

Bromlil přišel na trénink se stopkami a s tváří člověka, který má plán a nemá v úmyslu se o něj dělit předem.

To jsem znal.

Bromlil plánuje sám, v tichosti, s tím svým systémem zápisků, časů a mezičasů, a výsledek sdělí ve chvíli, kdy ho nikdo nečeká. Dneska to byl výkonnostní záznam. Stopky, tabule, kamera na stativu u kraje bazénu. Kámen je na startovním bloku, dokud Bromlil nezvedne prst.

„Dneska měřím,“ řekl.

Nikdo se neptal co.

Prostě jsme přikývli a šli na svá místa. Nemusíte souhlasit s každou jeho větou. Stačí, že věříte, že ta věta má důvod, i když vám ho nesdělil.

Já věřím Bromlilovi.

Tom věří Bromlilovi, když je ve vodě. Mimo vodu méně. Ale to je jeho záležitost.

Rozcvičení bylo dvě stě metrů volně, pak technická série se zaměřením na odraz. Bazén voněl chlorem a tou specifickou podzimní vlhkostí, kdy se topení v budově rozbíhá, ale exteriér ještě přemýšlí. Světlo přes střešní okna bylo šedivé a přímé, bez stínů.

Líbí se mi bazén v říjnu.

V létě je všude spousta těl, smíchu, lehkého chaosu. V říjnu je bazén práce. Voda jako nástroj. Dráhy jako linky. Čas jako měřítko.

Vjel jsem do vody.

Záběr, výdech, záběr.

Padesátka. Obrátka. Zpátky. Sto metrů bez myšlenek, jen pohyb. V záběru nejsem nic jiného než záběr. Já, voda, kop, nádech. Není prostor pro cokoliv navíc.

Vynořil jsem se na konci série.

Bromlil stál na kraji a díval se na stopky.

„Leung.“

„Tady.“

„Čas dobrý. Nástup v obrátce trochu pozdě.“

„Vím.“

„Ještě jednou.“

Šel jsem zpátky.

Za mnou Tom vyplaval a přidržel se kraje. Z profilu, jak stál u okraje, vypadal soustředěně. To bylo jeho. Tom u vody vypadá jinak než Tom jinde. U vody je přítomný, plný, bez té obranné vrstvy, která mu jinak sedí na ramenou jako bunda.

Bromlil ho nechal chvíli vydechnout.

„Záhorský. Startovní blok. Sto metrů.“

Tom se přesunul.

Viděl jsem, jak stoupá na blok. Záda rovná, pohled na vzdálenost k první obrátce, ruce uvolněné. Tohle dělal dobře. Nástup má dobrý. Odraz taky.

Bromlil zvedl prst.

Tom skočil.

Sledoval jsem ho.

Záběr čistý, tempo stabilní, obrátka přesně. Skvělý plavec. Opravdu. Tom Záhorský je skvělý plavec. Tohle není laskavost ani konkurenční ocenění. Je to fakt, který vidím každý týden a nijak se nemění.

Vynořil se u druhé obrátky.

Bromlil zapsal čas.

„Tři sta,“ řekl. „Oba. Potom synchronní.“

Synchronní skoky jsou jiná disciplína než plavání. Ne jen fyzicky. Technicky jsou složitější, ale to je viditelná část. Méně viditelná část je, že synchronní skok vyžaduje, abyste cítili druhého člověka. Ne ho sledovali, to přijde pozdě. Cítit, jak se pohybuje, kdy odskočí, kde je ve vrcholu. Tělo musí číst druhé tělo bez zrakového kontaktu v klíčovém okamžiku.

Je v tom kus intimity, kterou nikdo nepojmenovává nahlas, protože by to znělo divně. Cítit, kdy se vedle tebe napne cizí sval, kdy se nadechne, kdy odrazí – to je blízkost, která nemá s ničím jiným nic společného, a přesto používá stejné senzory. Tělo nerozlišuje kategorie tak úhledně jako hlava.

Tom a já jsme na tom pracovali od září.

Šlo to.

Ne perfektně. Tom má tendenci být v odskoku o zlomek rychlejší, než by měl. Kompenzuji. Ale kompenzace není synchron. Synchron je, když oba cítí, kdy je správný okamžik, a oba ho zvolí bez domluvy.

Na to potřebujete čas.

Nebo důvěru.

Nebo obojí.

Po třech stech metrech plavání jsem vylezl, osušil se a šel ke schodišti ke skokanské věži. Tom přišel za mnou. Mlčeli jsme. Tohle je před synchronním normální: přesun, ticho, nastavení.

Pak jsem uviděl Viktora.

Seděl na tribuně.

Ne mezi ostatními plavci, ne u Bromlilovy tabule. Sám, na kraji tribuny, s batůžkem u nohou a mobilem, na který se nedíval. Díval se na bazén. Nebo na schodiště. Nebo prostě před sebe.

Nevím, jak dlouho tam byl.

Nevím, jestli ho Bromlil pozval, nebo přišel sám, nebo přišel za mnou, nebo přišel za Tomem.

Ale byl tam.

A Tom ho viděl.

Poznal jsem to okamžitě. Tomův krok se nerovnoměrně zpomalil, jen o ten malý závan nepravidelnosti, která přijde, když tělo dostane informaci, s níž hlava ještě nepracuje. Levá noha dopadla o zlomek tvrději. Ruka s ručníkem se mu zastavila u pasu. Podíval se ke tribuně.

Viktor přes bazén nekoukl zpátky.

Nebo to Tomovi tak připadalo.

Šli jsme na věž.

„Začínáme třímetrovkou,“ řekl jsem.

„Jo.“

Tom si utáhl čepici o něco pevněji, než bylo nutné.

„Bromlil chce trojku s vrutem.“

„Vím.“

Stál na prkně. Já vedle něj. Standardní pozice, stáli jsme tak vždycky. Bok po boku. V tom je celý synchron: přijde okamžik, kdy jste v podstatě jedno tělo rozdělené na dvě.

Bromlil stál a koukal na nás.

„Až budete připraveni.“

Zhluboka jsem se nadechl.

Počítal.

Tři.

Dva.

Jeden.

Nástup. Odraz. Vzduch. Rotace.

Vstup.

Voda.

Vynořil jsem se.

„Dobře,“ řekl Bromlil. „Ale Záhorský, ve vrcholu jsi byl o zlomek dřív. Stahujete to tam.“

Tom přikývl. Věděl.

Šli jsme znovu.

Tentokrát lépe.

Třetí skok byl dobrý. Čtvrtý taky. Pátý byl nejlepší.

Bromlil si to zapsal a usmál se. Tohle nikdo nikdy neviděl u trenéra staré školy: zárodek úsměvu, který ujde přesně půl cesty a tam se zastaví, protože by to znamenalo pochvalu. Bromlil se zamračil.

„Jeden za čtyři,“ řekl. „Na desítku.“

Desítka je jiná.

Třímetrovka dá prostor na opravu. Desítka ne. Desítka je odraz a pak několik vteřin ve vzduchu, kde se každá chyba znásobí výškou a rychlostí. Desítka je také výhled. Nahoře vidíte celý bazén. Všechno pod vámi.

Šli jsme nahoru.

Na věži byl chlad otevřeného prostoru, říjnový vzduch tlumený vodou z bazénu. Tom stál vedle mě. Podíval se dolů.

Dole je třída.

Bromlil u tabule. Jára ve vodě. Katka na třímetrovém prkně. Viktor na tribuně.

Viktor se dneska díval jinak.

Vím, jak to zní.

Díval se na věž.

Nebo na nás.

Nebo na Toma.

To jsem nevěděl.

Tom taky koukal dolů. V tváři nic, nebo skoro nic. Ten jeho výraz, kdy se snaží, aby nevypadal, že se snaží. Ale znal jsem ho dost na to, abych viděl, kde se drží. Prsty měl lehce sevřené u stehna. Palec tlačil do kloubu ukazováku.

„Jsi ready?“ zeptal jsem se.

„Jo.“

Chvíle.

„Viktor tady byl?“

„Je na tribuně.“

Tom trochu ztuhl.

„Proč?“

„Nevím. Možná se přišel kouknout.“

„Na co.“

Neodpověděl jsem.

Proč přichází Viktor? Přichází na tréninky, protože jsme kamarádi. Přichází za mnou. Přichází kvůli bazénu. Přichází kvůli něčemu, o čem mi neříká všechno, a to je v pořádku, protože já mu taky neříkám všechno.

Přikývl jsem jenom.

„Počítám od tří,“ řekl jsem.

Tom se nastavil.

Já taky.

Tři.

Dva.

Jedna.

Odraz.

Ve vzduchu je jiný druh ticha. Ticho bez zázemí. Půl vteřiny, vteřina, vteřina a půl, kde existujete jen v pohybu a pohyb je vše, co jste.

Vstup.

Čistý.

Vynořil jsem se.

Bromlil mlčel.

To byl dobrý znak. Bromlil mlčí, když nemá co opravovat.

Tom byl vedle mě.

„Dobrý?“ zeptal se.

„Dobrý.“

Z tribuny se ozvalo tiché tlesknutí.

Otočil jsem se.

Viktor. Zvednuté ruce, jedno nebo dvě tlesknutí, tiché, skoro pro sebe. Pak je složil zpátky do klína a koukl dolů na telefon.

Tom to viděl.

Poznám, kdy Tom vidí Viktora. Ztvrdne mu čelist a pak celý výraz.

„Jdeme znovu?“ zeptal se.

„Jdeme.“

Šli jsme nahoru.

Dole Bromlil zapsal čas. Jára vyplaval ze série. Katka skočila na třímetrovce čistě. Viktor seděl na tribuně a koukal zřejme do telefonu, i když kdo ví, z té výšky se to těžko odhaduje.

Na věži Tom sáhl na zábradlí.

Jen na vteřinu.

Pak ruku pustil.

„Vím, co si myslíš,“ řekl.

Zarazil jsem se.

„Hmm?“

„Myslíš, že se na něj dívám.“

Chvíle.

„Dívá se na tebe?“

Tom se zastavil u kraje. Ruce za zády.

„Nevím.“

„Jo.“

„To je všechno? Jo?“

„Co bys chtěl slyšet?“

Otočil se na mě.

Tváří, ne tělem. Jen obličej. A v obličeji byl ten výraz, který u Toma vídám málokdy: výraz bez masky. Rychlý, nechráněný, před tím, než stihne přidat vrstvu.

„Nevím,“ řekl.

Pak se vrátil do pozice.

„Počítám.“

Skočili jsme.

Skok byl horší než předchozí. Tom se odrazil o chlup dřív. Kompenzoval jsem to. Vstup byl o stupeň mimo.

Bromlil to řekl jedním slovem:

„Uklouznutí.“

Tom přikývl.

„Záhorský. Soustředění do vrcholu. Ne dolů.“

To byl Bromlilův způsob, jak říct: vím, že jsi byl někde jinde.

Tom neodpovídal.

Já taky ne.

Sundal jsem si čepici a opláchl se vodou z láhve.

Viktor sestoupil z tribuny.

Přišel podél bazénu. Pomalý krok. Beze spěchu. Bromlilovi přikývl, nebo zamával, nebo udělal to tiché gesto, které Viktor dělá s lidmi, ke kterým chová respekt, ale nechce přitahovat pozornost.

„Jak to šlo?“ zeptal se.

Koukal na mě, ale věta byla pro oba.

„Lépe než minule,“ řekl jsem.

„Poslední skok byl trochu mimo,“ řekl Viktor.

Pak rychle:

„Ale celé to bylo dobré.“

Tom ho sledoval, ale neodpověděl.

Viktor to zaregistroval. Viděl jsem to. Viktor registruje věci, které jiní přecházejí, protože se naučil číst prostory plné nevyřčeného. Tichý záblesk v jeho očích, kdy zachytil Tomovo mlčení, a pak rychlé, obratné přesunutí pozornosti jinam.

„Horejšová dneska na biomechanice říkala něco o tom, že vstup do vody závisí na tom, kde jsi v mysli čtyřicet procent doby ve vzduchu,“ řekl Viktor ke mně. „Nevím, jestli to mám doslova, ale přibližně tak nějak – to říkala.“

„Kde jsi v mysli?“

„Jo. Ne kde je tělo. Kde je mysl.“

„A kde bys měl být?“

Trochu se pousmál.

„V prázdnu, prý. Jenže vysvětlit to prázdno studentům sportovního managementu je výzva. Třetina pospávala.“

„A ty jsi nespal.“

„Ne, já se vyspal doma.“

„Hm.“

Zasmál se.

Tentokrát plně. Viktorův smích je specifický: přichází rychle, trvá krátce a je úplně pravdivý. Jako záblesk. Není v něm nic přehraného ani kontrolovaného. Viktor se směje věcem, které ho opravdu zasáhly, a přestane přesně ve chvíli, kdy přestanou.

Tom stál o tři kroky dál.

Koukal na vodu.

Nebo na Viktora.

Nebo na prostor mezi Viktorem a mnou, kde se odehrávalo tohle malé, nenápadné, v podstatě nevýznamné setkání. Dvě věty o biomechanice. Smích. Výměna pohledů.

Nevím, co Tom v tom prostoru viděl.

Ale něco viděl.

Bromlil přišel s tabulkou.

„Leung, Záhorský. Ještě jedou. Pak volno.“

Tom se otočil od Viktora.

„Jo.“

Šli jsme zpátky ke schodišti.

Šli jsme potichu. Schodiště na věži je úzké, jdeme za sebou. Já napřed, Tom za mnou. Naše kroky se skládaly do jiného rytmu, než byl rytmus synchronního skoku. Tohle byla jen chůze. Dva lidi za sebou na schodišti.

Na věži jsme stáli tiše. Pod námi bazén. Bromlil u tabule. Viktor se vrátil na tribunu a otevřel batoh.

„Proč ti na tom záleží?“ zeptal jsem se.

Tom se na mě podíval.

„Na čem?“

„Na tom, kde sedí.“

Mlčel.

Věděl jsem, že to není fér otázka. Nebo spíš, věděl jsem, že je to otázka, na kterou Tom nemá připravenou odpověď. Ne proto, že by nevěděl, ale proto, že vědět a říct jsou u něj věci vzdálené jako dva břehy bez mostu.

„Nedotírej,“ řekl nakonec. Suše. „Sedí na mým místě.“

„Na tribuně tvoje místo není.“

„Metaforicky.“

To nebylo metaforické.

Ale nechal jsem to být.

„Počítám,“ řekl jsem.

Tom se nastavil.

Tři.

Dva.

Jedna.

Tentokrát to bylo dobré.

Dobrý odraz. Dobrý vrchol. Čistý vstup. Bromlil přikývl. Přikývnutí nese maximum informace s minimem výrazu.

Nikdo nezatleskal.

Viktor seděl a koukal na displej.

Tom se vynořil a otřásl hlavou, aby dostal vodu z uší. Pak se podíval na mě a hned na to na tribunu. Viktor se díval jinam. Nebo se díval, ale dřív než Tom obrátil pohled tam.

Nevím.

Bromlil zavolal konec tréninku.

„Dvacet minut výplav, kdo chce. Potom sušárna.“

Plavci se začali rozcházet. Jára rovnou ke sprchám. Katka taky. Tom zůstal u kraje bazénu. Viktor sestoupil z tribuny a přišel k východu, kde stálo pár lahví vody.

Vzal jednu.

Pak přišel ke mně.

„Zajdeš dneska na jídlo?“ zeptal se.

„Mám schůzku s doktorandkou ze čtvrtého. Konzultace k diplomce.“

„Kdy?“

„Za hodinu.“

„Takže ne.“

„Takže ne.“

Viktor kývnul.

Pak se podíval ke kraji bazénu.

Tom tam stál a koukal do vody. Prostě koukal. Voda nemluví a nevyžaduje odpovědi.

Viktorův pohled na Tomovi trval asi dvě vteřiny.

Pak se vrátil ke mně.

„Dobře jste dneska skočili,“ řekl.

„Jo. Bylo to lepší než minule.“

„Ten čtvrtý skok byl krásný.“

Přikývl jsem.

„Viktore.“

„Hmm.“

„Jsi tady kvůli skokům, nebo kvůli něčemu jinému?“

Podíval se na mě.

Ticho.

Přemýšlel, jestli stojí za to zodpovědět, a pokud ano, jak přesně.

„Prostě jsem se stavil.“ Viktor vzal lahev vody, stiskl ji jednou, pustil. Láhev cvakla.

„Hmm.“

„Seděl jsem na tribuně.“

„Vím.“

„Bromlil mi řekl, že můžu.“

„Vím.“

Podíval se na mě.

„A proč se ptáš?“

„Protože Tom tě pozoroval celý trénink.“

Viktor nic neřekl.

Ale v tom, jak obrátil lahev v ruce, bylo něco živého. Nervózního, jako když člověk dostane potvrzení věci, o níž věděl, ale neslyšel ji ještě takhle nahlas.

„Fandil mi?“ zeptal se.

Skoro vtipně.

Ne úplně.

Podíval jsem se ke kraji bazénu.

Tom stál a koukal na vodu.

„Kdybys skákal, možná by ti fandil,“ řekl jsem.

Viktor se otočil tím směrem taky.

Pár vteřin.

Pak:

„Fandil tobě?“

„Fandil skokům.“

Viktor pohodil lahví ve vzduchu a chytil ji. Gesto bez důvodu, pohyb pro pohyb, jako by tělo potřebovalo maličkost, aby mysl mohla zpracovat větší věci.

„Nemluvíme spolu,“ řekl.

„Vím.“

„Já a Tom. Nemluvíme. Skoro vůbec.“

„Já vím.“

„A přitom jsme všichni na FTVS. Ty s ním skáčeš. Já tam chodím. On chodí kolem mě. Já kolem něj. A stejně nic.“

Nedokončil větu.

Nebo ji dokončil přesně takhle.

Tom se od kraje bazénu pohnul. Vzal ručník, položil ho přes rameno a šel ke sprchám. Normálně jako po tréninku.

Ale cestou se jednou podíval tím směrem, kde jsme stáli já a Viktor.

Viktor se neotočil.

„Jdu,“ řekl Viktor. Vzal batoh. „Mám rozvrh.“

„Dobře.“

„Tony.“

„Hmm.“

„Jak to vidíš?“

Zastavil jsem se.

Jak to vidím.

Vidím dva lidi, kteří se navzájem od léta sledují a ještě víc od září. Vidím Toma na věži ztratit zlomek odrazu. Vidím Viktora s lahví vody a s tím specifickým výrazem, který se u něj objevuje, když přijde otázka, na niž nechce odpovědět, ale chce ji slyšet.

Vidím trénink, kde byl poslední skok lepší než předchozí, a přitom předchozí byl horší kvůli Viktorovi na tribuně. Ne z jiného důvodu. Jen proto, že Tom se díval tam, kam neměl, a já to vycítil v odrazu.

Jak to vidím.

„Fandění není nikdy neutrální,“ řekl jsem.

Viktor se na mě podíval.

„Co tím myslíš.“

„Když se někdo dívá, vždycky někomu fandí. I když tvrdí, že sleduje jen techniku.“

Viktor mlčel.

„A to platí pro oba,“ dodal jsem.

Ještě chvíle ticha.

Pak Viktor přikývl, jemně, skoro neviditelně.

„Hm,“ řekl.

„Jo.“

Odešel.

Sledoval jsem ho, jak jde podél bazénu k východu. Chůze rovná, batoh na rameni, lahev v ruce. Nikdo ze zbývajících plavců si ho nepovšiml. Nebo povšiml a nekomentoval to. Bazénové prostředí je v tomhle specifické: lidi přicházejí a odcházejí, a pokud nemají stopky nebo čepici, jsou součástí prostoru, ne děje.

Viktor odešel.

Šel jsem ke sprchám.

Sprchy Podolí jsou staré a drsné ve správném smyslu. Dlaždice, pára, chlor ve vzduchu i po umytí, věšáky s ručníky, hluk ze sousední sprchy. Nic okázalého. Ale funguje to.

Tom byl pod sprchou v rohu u hodin.

Teplá voda. Hlava dole, ruce opřené o zeď. Ten postoj znám z tréninků, kdy toho bylo moc. Ruce o zeď, hlava dolů, voda přes záda. Jako kdyby tělo hledalo zakotvení.

Voda mu stékala po zádech v jedné souvislé čáře, po páteři dolů, a já jsem si na vteřinu všiml, jak přesně to tělo pořád drží tvar i v tomhle uvolněném, unaveném postoji. Sportovní tělo neumí být úplně bezbranné. I v klidu je pořád trochu nastavené.

Odvrátil jsem se a soustředil se na svůj ručník.

Nemluvil jsem.

Sprchy nejsou místo, kde se zahájí rozhovor.

Sprchy jsou místo, kde se nechají věci odtéct.

Osprchoval jsem se rychle. Tom zůstal. Vzal jsem ručník.

„Tome.“

Nehnul sebou.

„Hmm.“

„Poslední skok byl dobrý.“

Ticho.

Pak:

„Díky.“

Sušárna byla poloprázdná. Jára tam stál s ručníkem přes hlavu. Dva starší muži z odpoledního plavání si povídali.

Stoupl jsem si pod horký proud.

Hučení.

Teplý vzduch kolem nohou, pak výš. Vlasy, záda.

Myslel jsem na skoky.

Myslel jsem na Viktora na tribuně. Myslel jsem na Tomův výraz, když slyšel tlesknutí. Myslel jsem na větu, kterou jsem řekl.

Fandění není nikdy neutrální.

To byl fakt.

Když se někdo dívá na závod a chce vědět, komu fandí, odpověď je víc než výsledková listina. Odpověď říká, kdo pro toho člověka existuje jako víc než jméno.

Viktor fandil. Potichu zatleskal na tribuně a pak hned schoval ruce.

Tom to viděl.

A já jsem viděl Toma.

Být mezi dvěma kluky, kteří se sledují a přitom předstírají, že ne, to je peklo. Člověk uprostřed vidí obě strany. A vidět obě strany je komfortní a nekomfortní zároveň.

Komfortní v tom, že rozumíte situaci.

Nekomfortní, že nevíte, jestli situaci pomáháte, nebo ji komplikujete.

Tom přišel do sušárny s ručníkem přes rameno, vlasy ještě mokré, víc rozcuchané než u sprchy, kde je aspoň na chvíli uhladí voda. Sušárna má ten specifický vliv: horký vzduch odděluje věci. Neodstraňuje je, ale trochu zvedne hustotu prostoru.

Musel jsem si to tentokrát trochu prodýchat.

Tom se díval na nástěnku, kde byly zaznamenané rekordní časy oddílu. Jirka, který tu byl loni před odchodem, byl na třetím místě na dvacítce. Tom byl na druhém.

„Kdo ty výsledky vedl?“ zeptal se.

Nevím, proč se zeptal.

Nebo věděl jsem: potřeboval říct něco jiného. Výsledky byly bezpečné téma.

„Víra,“ řekl jsem. „Druhý ročník. Ale tehdy Bromlil ještě neměl tuhle nástěnku.“

„Jo.“

Pauza.

„Víš, co je nejhorší na nástěnkách s výsledky?“ zeptal se Tom.

„Co?“

„Že jméno tam zůstane, i když člověk odejde.“

Přikývl jsem.

„Jo.“

Mlčeli jsme.

Pak Tom řekl:

„Viktor nám fandil.“

Tiché, věcné, jako člověk, který říká věc, co ví.

Díval jsem se na nástěnku.

„Jo,“ řekl jsem.

„Tobě.“

Pauza.

„Skokům. Nám.“ Tom trochu ztuhl.

„Hmm,“ řekl.

Neřekl nic dalšího.

Vzal ručník, přehodil ho přes rameno. Šel ke skříňce. Otevřel ji, vytáhl tričko.

Tom si stoupl ke skříňce, otočený bokem, a soukal se z mokrých plavek. Bylo na něm vidět léto – pruh bílé kůže tam, kde se plavky nikdy nesundávaly na slunci, ostrý předěl proti zbytku těla opáleného od bazénu i venku. Člověk to vidí u každého plavce, ale u Toma mi to dneska přišlo jako věc, kterou bych neměl sledovat tak dlouho, jak jsem ji sledoval.

Otočil jsem se k nástěnce.

„Tony.“

„Hmm.“

„Kdo fandil komu.“

Řekl to tak tiše, že by to jiný člověk nemohl slyšet.

Podíval jsem se na něj.

V jeho obličeji bylo to, co bylo u věže. Výraz bez vrstvy.

„Kdybys to věděl jistě,“ řekl jsem, „co bys s tím udělal?“

Mlčel.

Dlouho.

Pak:

„Nevím.“

To bylo přesnější než kterákoliv jiná odpověď.

Tom si dál balil tašku. Pohyby mechanické, ale soustředěné. Zaměstnává ruce, protože hlava potřebuje chvíli.

Jára vstal a odešel. Řekl „ahoj“ do prostoru.

Zůstali jsme sami dva.

Nemohl jsem dál stát u skříněk a dělat, že to nevidím a že mě nezajímá, co mezi nimi dvěma je. Připadal jsem si jako někdo, kdo omylem převzal roli terapeuta pro vztah, který nikdo nepojmenoval – a nejmíň ze všech ti dva.

Vzal jsem tašku a bundu a šel ven.

Fandění není nikdy neutrální.

To platilo pro nás tři.

Viktor a Tom jsou dva lidé, kteří si navzájem v hlavě dělají víc místa, než by přiznali, a já jsem někde uprostřed, protože o oba mi jde.

To je dost nekomfortní.

Říjnové Podolí. Vzduch nad Vltavou, chlad, který je příjemný, když jste rozehřátý z tréninku. Vytáhl jsem telefon.

Tony: Filipovi — „SAPA příští čtvrtek, stejná hodina?“

Odeslal jsem to.

Pak jsem šel na tramvaj. Už abych byl v Karlíně. Těším se domů, budu mít klid.

Na zastávce Kublov čekali dva lidé.

Když přijela, nastoupil jsem a sedl si.

Podolí za sklem. Pak nábřeží. Vltava. Centrum.

Myslel jsem na skoky.

Myslel jsem na Viktora na tribuně.

Myslel jsem na Toma u věže, který se díval dolů a já věděl, kam se dívá.

Fandění není nikdy neutrální.

V závodě je to prosté: stojíte na startovním bloku, plavete co nejrychleji, výsledek je číslo. Číslo je přesné. Číslo nevykládá, co se dělo před závodem, po závodě, v šatně, na tribuně.

Číslo nevidí Toma, jak hledá pohled, který přišel a zmizel.

Číslo nevidí Viktora, jak tleská potichu a hned schová ruce.

Číslo nevidí mě, jak stojím uprostřed a vím, co vidím, a ne vždy vím, co s tím.

Ale vím jedno:

tohle ještě nekončí.

Tímhle ne.

Jen všechno začíná pomaleji, než si kdokoli z nás myslí.

A já jsem strašně unavenej.

Telefon zavibroval.

Filip: „Čtvrtek v pořádku. Vezmi Viktora.“

Napsal jsem: „Ok.“

Pak: „Tom přijde taky.“

Filip za dvě minuty: „To bude zajímavé.“ A kočičí smajlík k tomu.

Zamkl jsem obrazovku.

Tramvaj odbočila, řeka zůstala dole.

Fandění není nikdy neutrální.

A já jsem fandil oběma.