KAPITOLA 13 — Čivava — 10. 10., 19:25 — Veronika

Klíče mi vyklouzly ze zámku, protože jsem nesla batoh na levém rameni, tašku s mokrými plavkami na pravém a kabelku přimáčknutou do podpaží. Standardní konfigurace pro dny, kdy jsem po škole ještě na tréninku a po tréninku ještě ve škole, a nakonec doma, kde nebylo nic — ani ten jsem necítila energii domova.

Klíče zacinkaly, když dopadly na dlaždici.

Zarazilo mě to. Možná jsem byla jen nějaká rozhozená. Nevím.

Sebrala jsem je.

Odemkla.

Dveře otevřené, světlo v chodbě vypnuté, byt byl ztichlý. Jako po něčem, co přešlo.

„Janku?“ zavolala jsem.

Nic.

Pak z obýváku:

„Hmm?“

Dobře. Je doma. Žije. Komunikuje. Tohle byl jeho standardní operační mód.

Sundala jsem boty.

Batoh na věšák. Taška s mokrými plavkami na zem u koupelny, protože plavky musím už přeprat, a nesmím to odložit, protože pak zapomenu a plavky budou do rána páchnout chlorem tak silně, že to půjde přes celý byt.

Vytáhla jsem telefon.

Tom.

Poslala jsem mu v přestávce zprávu o výpočtu bílkovin pro regeneraci a napsal zpátky:

„Jo, díky.“

Dvě slova.

Výživa, ne vztah.

Strčila jsem telefon do kapsy.

Šla jsem do kuchyně.

Tam to bylo.

Hned u dveří. Miska s vodou, granule nedotčené, pelíšek prázdný a Zuzajda ležela na linoleu u lednice. Že je něco špatně jsem poznala ještě dřív, než jsem něco řekla.

Zuzajda leží na různých místech, protože si tvoří trasy. Bezpečné trasy, kde podlaha neklouže a kde ví, co bude. Lino u lednice pro ní nebyla zrovna bezpečná trasa. Bylo to místo, kde se zastavila, protože dál nešlo.

Klekla jsem si.

„Zuzajdo.“

Zvedla hlavu. Oči lesklé, tmavé, věčně přítomné. To na ní mám ráda i teď, když je všechno jinak. Oči nezestárly.

„Tobě není dobře.“

Přičichla k mé ruce.

Levou zadní nohu měla divně položenou. Věděla jsem, co to znamená. Kloub. Nebo záda. Možná záda, záda jsou u ní problém od jara, od toho prvního výletu k veterináři, kde mi řekl, že to bude degenerativní a bude to horší.

Nejdřív jsem si myslela, že horší znamená za rok. Nebo za dva roky.

Pak jsem tu myšlenkou přestala zabývat.

„Kdy ti bylo naposledy dobře?“ zeptala jsem se.

Opřela tlamičku o mou dlaň. Malé teplé zvíře. Třináct let. Nebo čtrnáct. Kupovala ji máma, když mi bylo sedm, takže čtrnáct, ale tohle číslo je číslo na papíře, ne číslo, které vidím, když se na ni dívám.

„Janku!“ zavolala jsem nahlas.

Janek se objevil ve dveřích kuchyně. Tvářil se jako by přicházel na výslech.

„Kdy jste ji venčili?“

„V pět.“

„Jedla?“

„Trochu.“

„Trochu kolik?“

Pokrčil rameny.

„Ochutnala.“

Ochutnala.

Výborně.

Podívala jsem se na misku s granulemi. Plná.

„Měl ses podívat jak jí, ne jen dát jídlo a odejít.“

„Víš, kolik jsem toho dneska měl?“

„Vím, kolik jsem toho měla já.“

Ticho.

To byl špatný způsob, jak to říct.

Věděla jsem to hned.

Janek nemá den naplněný jako já, ale jeho den je taky skutečný.

„Promiň,“ řekla jsem.

Překvapivě snadno mi to vyšlo.

Janek si sedl na bobek vedle mě. Pohladil Zuzajdu za ušima. Udělal to líp než já.

„Mě štve, že se nechce venčit víc,“ řekl tiše. „Táhne ji to dozadu, nebo se staví nějak divně. Nechce jít rovně.“

To bylo víc, než jsem od Janka čekala v jedné větě.

Podívala jsem se na Zuzajdu.

Zuzajda měla výraz zvířete, které ví, o čem se mluví, nebo aspoň ví, že se mluví o ní, a nestojí o to.

„Zavolám zítra ráno veterináři,“ řekla jsem.

„To jsi říkala minulý týden.“

„Minulý týden jsem na to neměla peníze.“

Janek nic neřekl.

Pravda je pravda.

Minulý týden jsem měla zaplatit kurz první pomoci, který byl povinný, a materiál do fyzioterapeutické praxe. Dohromady tři a půl tisíce. Přesně jsem věděla, kolik mám do příštího příjmu, a nebylo to moc. Veterináře jsem odložila.

Vstala jsem.

Začala jsem otevírat lednici.

Jogurt. Zbytek vařené rýže od úterka. Dvě vejce. Půl papriky, trochu seschlá od spodu. Mrkev. Sýr.

Uvařím rýži s vejcem. Nebo rýži se sýrem a vejcem. Nebo si vyrobím z toho, co je, cokoliv, co se bude podobat večeři, protože Janek musí jíst a já taky.

„Co chceš?“ zeptala jsem se.

„Je mi jedno.“

„Rýže s vejcem?“

„Jo.“

Sáhla jsem po pánvi.

Zuzajda se zvedla ze země.

Pomalu, s tou svojí specifickou choreografií vstávání, kdy se nejdřív zvednou přední nohy a pak záda, s momentem uprostřed, kdy je nejistá, a pak se narovná. Přišla ke mně. Stoupla si na podložku u sporáku, kde stávala vždycky, když jsem vařila.

Starý zvyk.

Trasa, kterou zná.

„Tak dobře,“ řekla jsem jí.

Janek se vrátil do obýváku.

Slyšela jsem YouTube. Nebo hru. Rozlišovat to nemělo smysl.

Rozbila jsem vejce.

Rýže na pánvi.

Zuzajda mě sledovala. Tohle dělala vždycky. Stará kuchyňská rutina — já vařím, ona sedí a sleduje.

Dneska to bylo jinak.

Neseděla pevně. Přesunovala váhu z jedné nohy na druhou. Jemně. Neustále. Jako rytmus, který nikdy není v klidu.

Možná ji to bolí a ona se to zkouší skrýt, protože zvířata to dělají. Zkouší skrývat bolest, jako by tím chránila ty, kteří se o ně starají. Jako by věděla, že bolest je zátěž.

Mísila jsem rýži s vejcem.

Přestala jsem dávat pozor na pánev.

Telefon zavibroval.

Vytáhla jsem ho.

Máma.

Přečetla jsem první řádek:

„Doufám, že škola začala dobře. Říkám,“

Zavřela jsem to.

Pak jsem to otevřela.

„Říkám to pozdě, vím. Říjen. Ale bylo tu u nás rušno. Jsou věci, na které se neptám, protože vím, že ty to zvládáš. Je vše ok?“

Jsou věci, na které se neptám, protože vím, že ty to zvládáš.

Zůstala jsem na tu větu koukat.

Tohle nebyla výčitka.

To bylo horší.

Důvěra.

Stáhla jsem pánev z plotýnky, protože vejce začínala přisychat. Opravila jsem teplotu. Zamíchala. Přidala sůl.

Odpověděla jsem:

„Jo. Dobře. Trénink jde. Janek taky ok.“

Odeslat.

Nepožadovat nic navíc.

Telefon zpátky do kapsy.

Ano, mami.

Zvládám.

Ranní trénink. Dopolední přednášky. Odpolední bazén. Jídlo. Zápisky. Výpočty výživy pro člověka, který mi na oplátku pošle jo díky. Instagram oddílu. Screenshoty anonymních komentářů. Přehled pro Bromlila. A nemocnou čivavu, která stojí na podložce u sporáku a přesouvá váhu, protože zadní noha bolí.

Zvládám.

To je přesně ten problém.

Zuzajda přestala přešlapovat.

Sedla si.

Pak si pomalu, s úsilím, lehla na podložku přímo vedle mě. Ne na svém místě. Na mém místě. Kde já stojím.

Zkontrolovala jsem ji pohledem. Dech pravidelný. Oči otevřené.

Připustila jsem si tu myšlenku, kterou jsem dlouho odmítala. Co když tohle je začátek konce?

Rýže byla hotová.

Přeložila jsem jídlo na dva talíře.

„Janku!“

Šourání. Přišel do kuchyně, vzal talíř, podíval se na rýži s vejcem. Nebyl nadšený.

„Díky,“ řekl.

Odnesl si to do obýváku.

Zůstala jsem v kuchyni.

Vzala jsem svůj talíř. Sedla jsem si ke stolu.

Zuzajda ležela na podložce, bokem ke mně. Záda ke sporáku.

Jedla jsem.

Rýže s vejcem. Není to nic zvláštního. Funguje. Dá energii. Tělo to potřebuje. Fyzioterapeutka by řekla, že složení není ideální. Já jsem fyzioterapeutka druhého ročníku a vím, že tohle nebylo ideální. Ale bylo to jídlo.

Telefon.

Otevřela jsem znovu máminu zprávu.

„Říkám to pozdě, vím.“

Jo, mami.

Víš.

Zavřela jsem to.

Otevřela jsem Tomův chat.

Přečetla jsem naši konverzaci. Výpočet výživy. Jo, díky. Pár zpráv z minulého týdne, všechny praktické. Trénink, čas, materiály, zápisek z biomechaniky, který jsem mu přeposílala, protože chyběl kvůli synchronnímu.

Praktická komunikace.

Jsme praktičtí.

Zavřela jsem chat.

Zuzajda zavřela oči.

Počkala jsem, jestli ji dech vynese do spánku. Po chvíli se hrudník zdvihl a spustil rovnoměrně.

Spí.

Dojedla jsem rýži.

Odnesla jsem talíř ke dřezu.

Umyla ho, utřela. Zvyk. Nedělám před sebou bordel, protože ráno bych musela bordel uklidit, a ráno nemám kapacitu na bordel.

Za oknem byl říjnový večer. Pouliční lampy. Chvílemi auto. Ticho, které v Praze není ticho, jen nižší frekvence hluku.

Vytáhla jsem notebook.

Zápisky z biomechaniky. Neurofyziologie. Anatomie ze dne. Chtěla jsem to zpracovat, než to zapomenu.

Otevřela jsem první soubor.

Rotátorová manžeta.

Supraspinatus. Infraspinatus.

Nepsala jsem.

Dívala jsem se na obrazovku.

Za chvíli jsem otočila hlavu.

Zuzajda spala na podložce.

Zpátky na notebook.

Neurofyziologie pohybu. Paní Mrázková. Reflexní oblouk. Zpětná vazba. Opravení pohybu na základě senzorické informace.

Zpětná vazba.

Co se stane, když přestanete dostávat zpětnou vazbu.

Tělo kompenzuje. Přizpůsobí se. Přetíží jiné svalové skupiny. Jenže přetížení má meze. Kompenzace má meze. Tělo se přizpůsobí, dokud může.

Zuzajda přesouvá váhu, protože jedna noha dává menší zpětnou vazbu. Přetěžuje ostatní.

Já přesouvám váhu, protože Tom dává menší zpětnou vazbu.

Přetěžuju ostatní.

Nebo přetěžuju samu sebe.

Zavřela jsem notebook.

Nechala jsem ho na stole. Zápisky počkají. Nepočkají, ráno budu pykat. Ale teď nevím, jak sedět u textu, který mi říká pravdy o pohybu, zatímco já sedím v kuchyni a koukám na starou nemocnou čivavu a mám pocit, že jsem někde ztratila nit.

Nevím, jestli dávno.

Nebo teď.

Zuzajda cukla ve snu.

Nohy.

Sní o běhu. Nebo o chůzi. Nebo sní o čemkoliv, o čem jí tohle tělo dovoluje snít.

Šla jsem do předsíně.

Batoh. Dolní kapsa. Výztuha z plastu, co tam mám od léta, protože mi Martina řekla, že podpora klenby při dlouhém stání pomáhá.

Ne.

Ne to.

Vedle výztuhy byl balíček kapesníků, pero, krabička od léků na bolest a číslo na veterináře.

Dr. Homola. Číslo uložené před třemi měsíci. Dala jsem si ho tam, protože chci číslo hned po ruce.

Potom přišly výdaje a číslo čekalo.

Vrátila jsem se do kuchyně.

Sedla jsem si na podlahu vedle Zuzajdy.

Ne na dlaždice. Na okraj podložky, kde bylo místo. Opřela jsem záda o skříň pod sporákem. Tvrdé, trochu studené.

Zuzajda necukala.

Spala.

V rukou jsem měla telefon.

Otevřela jsem kontakt Dr. Homola.

Ráno v sedm třicet. Do práce chodí v osm. Mohla bych zavolat ve čtvrt na osm. Nebo přímo v osm. Nebo bych se mohla objednat online.

Otevřela jsem stránku ordinace.

Nejbližší termín: pátek, deset dopoledne.

Pátek deset. Přednáška z klinické fyzioterapie. Povinná.

Středa, šestnáct třicet.

Středa šestnáct třicet byl čas tréninku.

Bromlil by to akceptoval, pokud mu napíšu předem. Veterinář je zdraví zvířete. Bromlil nemá srdce ze skály, jen z tvrdého betonu.

Rezervovala jsem středu, šestnáct třicet.

Kolik to bude stát.

Nezkoumala jsem.

Nechtěla jsem to vědět před schůzkou. Věděla jsem přibližně. Věděla jsem, kolik mám na účtu.

Vydýchám to.

Telefon do kapsy.

Seděla jsem.

Zuzajda otevřela oči. Podívala se na mě.

„Středa,“ řekla jsem.

Přičichla k mé ruce.

Pak položila tlamičku zpátky na tlapky. Oči otevřené, na mě.

Tohle je pes, který rozumí tónu. Ne slovům nutně. Ale tónu. Ví, kdy je v pokoji někdo v pořádku a kdy ne.

„Já jsem v pořádku,“ řekla jsem.

Neuvěřila mi.

Nebo uvěřila a bylo jí to jedno. Chtěla mě tam stejně. V těsné blízkosti, bez požadavků, bez hodnocení, bez výkonu.

Stará, nemocná, čtrnáctiletá čivava na podložce u sporáku.

Přitiskla se ke mně.

Malé teplé tělo.

Seděla jsem tam.

Za oknem lampy. V kuchyni světlo stropu, příliš ostré na večer.

Neopsala jsem zápisky.

Neodepsala jsem Tomovi.

Nesestavila jsem plán na Símu ani na přehled pro Bromlila.

Seděla jsem na podlaze v kuchyni se psem u boku a nechala to být.

To nebyla výhra.

Ani prohra.

A to chvíli stačilo.

Pak Zuzajda zavřela oči.

A já sáhla po telefonu.

Otevřela jsem fotky.

Zuzajda jako štěně. U vánočního stromečku, protože máma ji zabalila do papíru jako dárek, a já jsem tam sedmiletá, v pyžamu, s výrazem člověka, který nemůže uvěřit, co vidí. Zuzajda vyčuhuje z papíru a kouká přímo do objektivu. Malá, smělá, trochu zmatená.

Na další fotce byla Zuzajda na pláži u rybníka, mladá, běhá za prutem, který jsem metala pořád dokola, protože jsem nevěřila, že ho přinese znovu, a přinesla ho vždycky.

A pak Zuzajda na gauči vedle Janka. Oba spí. Jankovi jsou asi dva nebo tři roky. Výraz spícího Janka a spící Zuzajdy je skoro identický.

Nakonec Zuzajda letos v srpnu, venku na dvorku za barákem, kam jsem ji vzala, protože bylo horko a chtěla trávu. Sedí tam a vypadá majestátně. Stará, ale majestátní.

Zamkla jsem obrazovku.

Zuzajda vedle mě tiše dýchala.

Nevím, jak dlouho jsem seděla.

Pak jsem vstala.

Kolena zakřupala. Záda taky. Příliš dlouho na tvrdé podlaze.

Dala jsem Zuzajdě čerstvou vodu do misky. Přidala jsem lžíci mokré stravy vedle granulí, tu speciální pro starší psy, kterou kupuju jako doplněk.

„Zkus to,“ řekla jsem.

Přičichla.

Jedla.

Pomalu. Pár soust. Ale jedla.

Zavřela jsem lednici.

Šla jsem do koupelny. Vyčistila jsem si zuby. Studená voda ve dřezu. Zrcadlo.

Veronika Coufalová. Zrzavé vlasy po tréninku, vlhké. Pihy. Oči s tmavými kruhy.

Díky za informaci, řekla jsem zrcadlu v duchu.

Postel. Peřina byla studená. Vklouzla jsem pod ni rychle a čekala, až teplota mého těla vytopí prostor.

Telefon na nočním stolku.

Otevřela jsem chat s Tomem.

Napsala jsem:

„Jak se máš?“

Neodeslala jsem ji a rovnou to smazala.

Napsala jsem:

„Dneska jsem se vrátila domů a Zuzajda špatně chodila. Mám objednaného veterináře na středu.“

Neodeslala jsem to.

Co vlastně chci.

Chci, aby mi Tom řekl: to je v pořádku, zvládneš to.

Nebo: jsi unavená, lehni si.

Nebo: nevím o psech nic, ale jsem tady.

Jenže tohle jsou věci, které se řeknou, když je člověk přítomný.

A Tom není přítomný už dávno.

Odložila jsem telefon displejem dolů.

Pak jsem ho otočila nahoru.

Pak dolů.

Nechala jsem ho dolů.

V bytě bylo ticho.

Janek šel spát, nebo četl, nebo seděl ve tmě. Nevím, co dělá.

Ze dveří do kuchyně jsem slyšela Zuzajdino dýchání.

Pravidelné.

Teplé.

Přítomné.

Zavřela jsem oči.

Středa šestnáct třicet.

Zavolám Bromlilovi ráno.

Zápisky dopíšu v autobusu nebo v přestávce.

Přehled pro Instagram oddílu do čtvrtka.

Peníze — vydýchám.

Zuzajda — středa.

Tom — nevím.

Zuzajda — středa.

Říjen — to zvládnu.

Spánek přišel dřív, než jsem čekala.

Nebyl klidný, ale byl to spánek.

Tohle bylo maximum.