KAPITOLA 14 — Pavel se směje — 12. 10., 12:35 — Tom

Ráno má Dlážděnka v sobě ještě trochu ticha. Kuchyň se teprve rozjíždí, Kit kontroluje vitrínu, zásobování přichází bočním vchodem a ve dvoře Pavel svou první cigaretou rituálně vítá nový den.

V poledne všechno zrychlí. Dvanáct nula pět a od vchodu na Hybernské proud lidí. Kancelářský svět, který dostal čtyřicet pět minut na oběd a hodlá je využít kompletně. Košile, laptopy, bundy odložené na lavicích. Turisté sem zajdou v tuhle dobu jen omylem. Stůl. Objednávka. Pivo, voda, polévka, hlavní jídlo.

Tohle jsou parametry každého všedního dne.

Dnes mám na starosti pětku.

„Plzeň?“ řekl jsem.

„Dvě.“ Muž ukázal na kolegu. „A jednu minerálku.“

„Hned tu bude.“

S tácem zpátky k výčepu. Kit za barem nalíval s tou svojí mechanickou přesností, ruka jistá, oči zároveň na barové tabuli, zákazníkovi a průchodu do kuchyně. Kit umí vidět tři věci najednou. To je buď dar, nebo dlouhodobé pracovní poranění.

„Záhorský. Pětka, šestka, sedmička tvoje. Osmičku Lucie.“

„Jasně.“

„A dneska rychle. Přišla skupinová rezervace. Čtyřicet lidí na čtvrt na jednu.“

„Čtyřicet lidí.“

„Čtyřicet lidí, kteří budou chtít všechno najednou a každý jinak.“

„Jsem připraven.“

Kit se na mě podíval.

„Hodinu,“ řekl jen.

A šel.

Piva, minerálka. Stůl pět. Zpátky.

Šestka chtěla objednávku hned. Starší pán, sám, noviny složené vedle tácu, výraz člověka, který chodí do Dlážděnky každé úterý třicet let a v tom čase viděl přijít a odejít tisíc generací číšníků. Byl zdvořilý, přesný a objednával vepřové koleno.

„Přinesou vám to za chvíli.“

„Vím.“

Přikývl. Vrátil se k novinám.

Sedmička přišla pozdě, ale přišla. Čtyři lidi, z nichž jeden okamžitě začal řešit alergii na lepek, druhý zvažoval bezlepkové pivo, třetí se ptal, jestli je svíčková z bio masa, a čtvrtý mlčel. Tenhle čtvrtý mě zajímal nejvíc, protože ti, co mlčí, jsou buď ti nejjednodušší, nebo ti nejnáročnější, a nikdy to nepoznáte dopředu.

Ten si objednal polévku a sklenici vody. Byl nejjednodušší.

Obíhal jsem stoly.

V hlavě jsem měl Viktora. Samozřejmě. Na škole, kde jsem čtyřicet pět minut seděl v přednášce o sportovním marketingu a zapisoval poznámky, které jsem pak přečetl a nevěděl, co jsem psal, protože ruka šla automaticky a hlava byla v Podolí, u tribuny, u toho jak zatleskal a jak schoval ruce, jako by se přistihl.

Tony to postřehl. Ten vidí všechno a málokdy říká, co vidí. Tohle mi na něm vadí a zároveň ho za to respektuju. Je těžké nenávidět vlastnost, která je přesně ta, kterou bys chtěl mít sám.

Tác, stůl.

Stůl šest, dva noví hosté. Obědová karta.

„Máte dneska guláš?“

„Máme. S knedlíkem.“

„Pivo, nebo voda k tomu?“

„Pivo.“

„Hned.“

Ve výdejním okně byl Karel. Karel má vždy jeden z pěti výrazů. Dnešní říkal: pracuju, ale nesouhlasím s koncepcí světa.

„Záhoř. Koleno pro šestku.“

„Záhorský.“

„Jasně.“

Vzal jsem talíř.

Podával jsem koleno staršímu pánovi.

Starší pán se podíval na talíř, pak na mě, pak zpátky na talíř.

„Sedmnáct let objednávám koleno a pokaždé vypadá stejně.“

„Je to záměr.“

Kývnul jako na potvrzení filosofické pravdy. Vrátil se k novinám.

Ze dvora přišel zvuk.

Pavlův smích.

Poznal jsem ho přes zeď, přes kuchyňský hluk, přes cinkání příborů a zvuky provozu. Pavel se směje rychle jako kulomet.

Byl tam s Karlem. Asi přijelo zásobování nebo mají pauzu. Dva chlapi, kteří se potkávají na dvorku, kouří, říkají věci, které zmizí do vzduchu, a pokračují dál. Záviděl jsem jim schopnost říct větu a nepřemýšlet, jak si to ten druhý vyloží.

Já přemýšlím u každé věty. Ne vždycky a vědomě, ale tělo to dělá samo. Někde za hrudní kostí, kde jsou reflexy na sociální riziko. Tohle vezmou blbě. Tohle je příliš. Tohle radši nech být.

Tác. Stůl. Zpátky.

Poledne vrcholilo.

V sálu bylo skoro plno. Všechny stoly obsazené. Kit obcházel s tou svou metodičností, kontroloval skleničky, závěsy, ubrousky, talíře, výrazy hostů. Kit je jediný člověk, kterého jsem viděl kontrolovat výrazy hostů.

Prošel kolem mě.

„Záhorský.“

„Hmm?“

„Stůl sedm. Ten pán vpravo čeká na pivo deset minut.“

„Byl tam nový host.“

„Je to deset minut.“

„Jdu.“

Pivo. Stůl sedm. Omluva, která nebyla servilní, ale byla přiměřená. Uklonil jsem se mu. Byl tak zmatený, že se mi uklonil taky, i když mě chtěl vynadat.

Vrátil jsem se k výdejnímu oknu.

Karel tam nebyl. Byl někde v kuchyni, odkud přicházel zvuk míchání nebo sekání gastronomické hudby, která zní surově.

Z průchodu do dvora přišel Pavel. Ruce čisté, bunda rozepnutá, klíče u pasu.

Podíval se ke mně.

„Záhorský.“

„Zásobování?“

„Objednal jsem. Přijde ve dvě.“

„Dám Kitovi vědět.“

Nezastavil se u mě, ale zpomalil krok.

„Jakej byl trénink?“

„Dobrej. Skákalo se dobře.“

Přikývl.

„Bromlil byl spokojenej?“

„Přikývl.“

„To stačí?“

„U Bromlila jo.“

Pokračoval v chůzi směrem za Kitem.

Já šel ke stolu osm, kde přisedli noví hosté a Lucie potřebovala pomoct s objednávkou.

Ve čtvrt na jednu přišla skupinová rezervace.

Čtyřicet lidí z nějaké firmy. Přišli v trsech, řadili se u vstupu, mluvili přes sebe, jeden muž v saku namlouval věci do telefonu, jedna žena organizovala sezení způsobem, který byl zdánlivě dobrovolný, ale očividně musela.

Kit byl připravený.

„Záhorský. Levá strana. Já pravá. Lucie střed.“

„Jasně.“

Rozběhlo se to.

Objednávky v návalu, každá s podmínkou. Bez česneku. S extra knedlíkem. Bez zálivky. Knedlík zvlášť. Pivo lehké místo ležáku. Vegetariánsky. Jednomu z nich bylo všechno jedno.

Chodil jsem a nohy se mi hýbaly samy.

V hlavě ticho. Ticho, kde je tolik vstupů, že žádný nemá prostor vykřičet se nahlas. Čtyřicet lidí v sálu, Kit u baru, Lucie v pohybu, Karel v kuchyni, Pavel na dvoře, Romi doma, trénink zítra ráno, synchronní skoky ve čtvrtek, Viktor na tribuně, tlesknutí, schování rukou, Veroničina zpráva o výpočtu výživy z úterka, na niž jsem odpověděl a cítil se jako debil, Grindr s BlondJockem, na který jsem se díval a cítil se jako větší debil.

Všechno najednou.

Ticho, protože nic z toho nemá přednost.

Nosím polévky.

Nosím hlavní jídla.

Čtyři stoly zároveň, dvě objednávky upravené na poslední chvíli, jedno pivo přelité omylem a hned vyměněné, jeden host, který chtěl zopakovat, co přesně obsahuje svíčkový přeliv, a já mu to vysvětlil bez přemýšlení, protože tohle vím nazpaměť.

Svíčková je svíčková.

Koření, zelenina, maso, základ, smetana.

Je to jídlo, ne záhada.

Kolem jedné se nápor trochu uklidnil.

Vyšel jsem na dvorek.

Vzduch říjnový, čistý, trochu chladný.

Pavel seděl na kovové židli.

Tentokrát opravdu seděl, kelímek s kafem na zemi u nohy.

Klíče v ruce, nehrál si s nimi, prostě je jen držel. Jako já někdy držím telefon, aniž bych ho chtěl použít. Jen tak.

„Přestávka?“ zeptal jsem se.

„Zásobování přijede až ve dvě. Mám čas.“

Přisedl jsem si ke zdi na schod. Kámen studil přes kalhoty.

„Hodně lidí dneska,“ řekl Pavel.

„Skupinovka. Čtyřicet.“

„Slyšel jsem.“

V Dlážděnce jsem si zvykl na Pavlovo ticho. U Pavla je ticho taky slovo.

Pavel upil kafe.

„Ten tvůj tréninkovej kamarád,“ řekl. „Ten vietnamec.“

„Tony.“

„Jo. Viděl jsem ho jednou, jak na tebe čekal u průjezdu.“

Zarazil jsem se.

„Kdy?“

„Minulej měsíc. Stál tam a díval se do telefonu. Čekal.“

„Nevšiml jsem si.“

„Čekat takhle na někoho, u průjezdu, bez toho, aby to vypadalo, že čeká, to dělaj lidi, co si tě váží.“

Nekoukal jsem na Pavla.

Koukal jsem na zeď naproti. Beton, trochu mechu. Stará zeď, která pamatuje všechno.

„Tony je dobrý člověk,“ řekl jsem.

„Nejspíš jo.“

Pauza.

„Je tam ještě někdo?“ zeptal se Pavel.

„Proč?“

„Máš v hlavě víc než trénink.“

„Každý má v hlavě víc než trénink.“

„Jo. Ale ty vypadáš jako bys měl rád v hlavě trénink, ale moc ti to teda nejde.“

Kouknul jsem na Pavla.

Koukal na kelímek s kafem.

Ne na mě. Jen na kelímek. Tenhle způsob konverzace byl pro něj typický: říká věci ke kafi nebo ke zdi nebo ke dveřím a nechává ti prostor. Nepropichuje tě pohledem. Tohle je způsob, jak mluvit s lidmi, kteří se hned vyplaší, asi jako já. Jak to jenom ví?

„Je tam jeden kluk,“ řekl jsem.

Pavel ani nezvedl hlavu.

„Jo?“

„Jo.“

Pauza.

„Máš s ním problém?“

Kolik problémů počítáme? Pornokino, kuřárna, Grindr, Veronika, trénink, můj výraz, když vidím Viktora, jeho výraz, když vidí mě u bazénu, tenhle celý podzim, kdy se pohybuju kolem věci, která má jméno a já ji jmenuju nerad.

„Je to složitý,“ řekl jsem.

„Složitý jak?“

„Nevím, co to je.“

„Jak to myslíš?“

„Nevím, co k němu cejtím. Nevím, jak to pojmenovat.“

Pavel přikývl.

„Vídáš ho?“

„Jo. Chodíme na stejnou školu.“

„A?“

„A nic. Koukám na něj a štve mě to.“

„Proč?“

„Protože na něj koukám a neměl bych.“

Pavel si dal poslední doušek kávy. Narovnal kelímek na podlahu.

„Proč by ses neměl koukat?“

„Protože…“ Zastavil jsem se. „Je to komplikovaný.“

„Vím, že je to komplikovaný. Proto se ptám, proč by ses neměl koukat.“

Pavel pokládal otázky jako daňovej poradce: přesně, bez zbytečností, a čekal odpověď.

„Protože nevím, co to o mně říká.“

Řekl jsem to. Neplánoval jsem to říct. Ale slova vyšla a zůstala ve vzduchu nad studeným dvorkem mezi restaurací a průjezdem.

Pavel nekoukal na zeď.

Otočil se ke mně.

Jen na vteřinu. Rychlý pohled a pak zase jinam.

„Co by to o tobě říkalo?“

„Nevím.“

„Tak proč se bojíš toho, co by to říkalo, když nevíš, co by to říkalo?“

Tohle byla ta věc, co mě na Pavlovi štvala a zároveň ne.

Říkal věci jako člověk, který o problému nepřemýšlel dopředu a přesto vždycky uhodil hřebík na hlavičku.

„Nevím,“ řekl jsem znovu.

„To je dobře.“

„Jakto?“

„Lepší než kdyby sis tu něco vymyslel.“

Nějaké auto zastavilo u bočního vstupu, houklo krátce a odjelo. Pavel se ani nehnul. Poznal, že to není zásobování.

„Ten kluk,“ řekl Pavel. „Stojí za to?“

„Jak to myslíš?“

„Stojí on za to?“

Koukl jsem na zeď.

Říjen. Beton. Mech.

Viktor na tribuně. Viktor tleská. Viktorovy ruce se rychle schovají.

Viktor v kuřárně. Viktorův výraz. Můj odchod do deště. Razítko ráno.

Viktor v metru, v tramvaji, v chodbách FTVS. Viktor s Tonym v SAPĚ. Viktor a Filipovo tetovací studio. Viktor a BlondJock. Hej. Bez odpovědi.

Viktor dneska ve vodě, v záběru, v tréninku, kde jsem ho neviděl, ale věděl jsem, že je na škole, protože je tam každé úterý a čtvrtek.

Stojí to za to.

„Jo,“ řekl jsem.

Pavel přikývl.

„Tak,“ řekl.

Nic dalšího.

Jako by to stačilo.

Vstal.

Vzal kelímek, podíval se do něj, konstatoval, že je prázdný, a hodil ho do koše u zdi. Zásah. Pavel dělal věci přesně, protože se neunavoval přemýšlením.

„Za hodinu zásobování,“ řekl.

„Dám Kitovi vědět.“

„Dej.“

Šel zpátky dovnitř.

Zůstal jsem na schodě.

Jo, řekl jsem.

Řekl jsem to nahlas.

Jo, stojí to za to.

Nevím, co to znamená. Nevím, co s tím udělám. Nevím, jestli to k něčemu vede nebo jestli to zůstane tady, na studeném schodu ve dvorku Dlážděnky, jako věta vyřčená k betonu a vyslyšená podzimním vzduchem.

Ale řekl jsem to.

To bylo nové.

Vstal jsem.

Vešel jsem dovnitř.

Obědová skupinová rezervace dorůstala k dezertům a kávám. Lucie měla výraz člověka, který přeplaval Atlantik a zjistil, že ho čeká ještě Tichý oceán.

„Sedm a osm?“ zeptal jsem se.

„Sedm prosí o účet. Osm ještě přidávají.“

„Ó ká.“

U stolu sedm byl jeden muž z firemní skupiny, starší, v saku, který čekal s trpělivostí člověka zvyklého na čekání. Zaplatil kartou, dal standardní spropitné, skoro se usmál.

„Pochutnal jsem si.“

„To jsme rádi.“

„Svíčková?“

„Naše.“

„Vím, že vaše. Jak vaříte základ?“

„Na zelenině, vínu a koření. Smetanu vmícháme až před dokončením omáčky.“

Přikývl.

„To jsem si myslel.“

Vstal.

Odešel.

U osmičky přidávali kafe a jeden dezert. Šel jsem pro kafe.

Za barem Kit počítal stoly.

„Příjezd zásobování ve dvě?“

„Jo, Pavel říkal, že jo.“

„Dobře.“

Vzal jsem kafe. Šel k osmičce.

Pavel a ta jeho věta.

Proč by ses neměl koukat?

A Pavel nechtěl vědět víc.

To byla buď zdrženlivost nebo Pavel chápal, že detaily nejsou pointa.

Nebo znal Pavel detaily jinak, odkud, nevím.

Pavel pracuje pro objekt. Pavel zná dveře a průchody a lidi. Pavel nechodí do pornokina. Pavel je obyčejný hlídač. Nebo není? Přestal jsem nad tím přemýšlet.

Byl obyčejný chlap.

Říkal obyčejné věci.

Proto to tak sedělo.

Dezert na osmičku. Kafe. Ubrousek.

„Děkujeme.“

„Dobrou chuť.“

Skupinová rezervace se začala zvedat.

Čtyřicet lidí odchází jinak než přichází. Přichází jako masa. Odchází po párech, po trojicích, s kabáty, s telefony, se slovy typu skvělé, uvidíme se a já musím zpátky do kanceláře.

Během dvou minut byl sál z poloviny prázdný. V té prázdnotě bylo slyšet, jak Kit opravuje stojánek u okna.

Šel jsem za bar.

Vzal jsem sklenici vody.

Stál jsem chvíli.

V hlavě jsem opakoval Pavlovu větu.

Proč by ses neměl koukat.

Dobrá otázka, Pavle.

Proč by ses neměl koukat na člověka, který tě zajímá.

Protože to o tobě něco říká.

Ale co?

Takhle jsem nikdy nepřemýšlel. Vždycky jsem se zastavil u toho, co to o mně říká, a pak rychle zavřel ty dveře, jako by za nimi byl požár. Nikdy jsem tam nezůstal dost dlouho, aby mi bylo jasné, co přesně to říká.

Říká to: jsi gay?

Možná.

Říká to: jsi bi?

Možná.

Říká: chceš Viktora?

A tady se to zastavilo.

Ne proto, že bych neznal odpověď.

Ale protože odpověď měla jiné důsledky než všechny předchozí.

Chceš Viktora neznamená chceš sex. Tohle jsem si vysvětlil ve videopůjčovně, v bazénu, ve sprchách, na Gorazdově o půl desáté v noci, u zábradlí na nábřeží.

Chceš Viktora neznamená: byl jsi jednou v pornokině a viděl jsi ho.

Chceš Viktora znamená: jsi tam pořád.

To je úplně něco jiného.

Dopil jsem vodu.

Lucie přišla s tácem.

„Záhorský. Stůl deset. Objednávka.“

„Jo.“

Vzal jsem poznámkový blok a šel k desítce.

Dva mladší lidi, studentský typ, přišli asi po skupinové vlně a seděli teď v tichém sálu jako na ostrově. Dívka si prohlížela menu přesně, chlapec koukal z okna.

„Dobrý den. Co pro vás mohu udělat?“

Dívka objednala salát a espresso. Chlapec polévku a pivo.

„Hned.“

„A…“ Dívka se zastavila. „Promiňte, je tady dobrý guláš?“

„Velmi dobrý.“

„Přidám guláš.“

„S knedlíkem?“

„S bramborovým, jo?“

„S bramborovým.“

Chlapec koukal z okna.

Šel jsem k výdejnímu oknu.

Karel tam byl. Byl nějak spokojenější než ráno. Spokojenost u Karla se projevuje tím, že nemluví.

„Salát a espresso, guláš s bramborovým, polévka a pivo.“

„Jo.“

„Díky.“

Zásobování dorazilo ve dvě nula sedm. Já nesl bednu s masem. Pavel otevíral sklad.

„Záhorský.“

„Hmm?“

„Ten kluk. Chodíš s ním?“

Zarazil jsem se.

Bedna v rukou. Těžší, než vypadala.

„Ne.“

Pavel přikývl.

„Hmm.“

Přešel ke druhé bedně.

A bylo to.

Žádné pokračování. Žádná rada. Žádná analýza. Jen otázka, odpověď, a Pavel šel dál, jako by to bylo administrativní upřesnění, ne osobní dotaz.

Nesl jsem bednu do zásobovacího prostoru.

Jak tohle řekl?

Tak samozřejmě?

Jako by to nebyla otázka, která by si zasloužila speciální zacházení.

Otázka zněla: chodíš s ním?

S ním.

Pavel řekl s ním.

Ne s ní. S ním.

Pavel to věděl. Nebo to odhadl. Nebo mu to bylo jedno a jen si věci upřesňoval, aby měl kontext.

Nevím, co z toho to bylo.

Možná všechno najednou.

Položil jsem bednu.

Šel jsem dál dovnitř.

Ve dvě třicet jsem šel na krátkou pauzu.

Schod ve dvoře. Říjnový vzduch. Zeď.

Vytáhl jsem telefon.

Grindr.

Swimmer2004.

Aktivní před hodinou.

Hodina. Viktorova aktivita hodinu zpátky. To mohlo znamenat cokoliv. Oběd. Škola. Přestávka. Záchod. Deset vteřin, kdy otevřel aplikaci a hned ji zase zavřel.

BlondJock. Moje hej. Bez odpovědi.

Tolik dní bez odpovědi.

Zamkl jsem mobil.

Odemkl.

Přešel jsem na Viktorův normální kontakt.

Napsal jsem: Byl jsi dneska na přednášce?

Smazal jsem to.

Napsal jsem: Viděl jsem tě v úterý u věže. Fandil jsi nám.

Smazal jsem to.

Napsal jsem: Proč jsi schoval ruce.

Smazal jsem to.

Zavřel jsem kontakt.

Otevřel jsem ho znovu.

Napsal jsem: Stojí to za to?

Koukal jsem na tu větu.

Pavlova věta. Přesunutá k Viktorovi.

Stojí to za to.

Smazal jsem to.

Zavřel jsem telefon.

Pak jsem ho otevřel a napsal jen:

Hele.

Prst se zastavil těsně před odesláním.

Hele.

Jedno slovo.

Méně než BlondJockovo hej.

Ale bylo to jiné. Tohle jsem byl já. Tom Záhorský. Člověk, který byl v pornokině v noci z šestnáctého a ráno drhnul razítko z kůže. Tohle byl Tom, ne anonym.

Prsty se mi lehce chvěly.

Kretén.

Odeslal jsem to.

Modrá fajfka. Doručeno.

Pak dvě fajfky. Přečteno.

Seděl jsem na schodu a koukal na dvě malé modré fajfky.

Přečteno.

Tečky.

Tečky pokračovaly.

Pak přestaly.

Nic.

Pak tečky zase.

Pak přestaly.

Čekal jsem.

Tečky znovu.

Pak přestaly.

Pak přišla odpověď.

Čau.

Jedno slovo.

Nevěděl jsem, co jsem čekal, ale čau to nebylo.

A zároveň bylo.

Čau.

Viktor napsal čau.

Viktor napsal zpátky.

Vstal jsem ze schodu.

Šel jsem do Dlážděnky.

Za sebou dvůr, zásobování, kovová židle, studený schod, Pavlova ne-rada, která přesto seděla jako rada.

Stojí to za to?

Jo.

A Viktor napsal čau.

To bylo jedno slovo.

Ale bylo to první slovo.

A z toho se staví vše ostatní.

Ve tři jsem měl konec směny.

Kit mi dal stranou obálku. V ní odměna za skupinovou obsluhu. Ty se dávaly bokem.

„Máknul sis,“ řekl Kit.

„Díky.“

„Příště ve čtvrtek?“

„Mám trénink. Pak jo.“

„Dobře.“

Obálka do kapsy. Tašku z háčku. Zástěra na věšák.

Šel jsem se rozloučit s Karlem. Karel byl v kuchyni, díval se do pánve.

„Záhoř. Odcházíš.“

„Záhorský. Jo.“

„Dobrej den dneska.“

„Jo.“

„Svíčková je dneska super.“

„Říkal mi host.“

„Základ. Základ je klíč.“

„Vím.“

Karel se na mě podíval a pak přikývl s výrazem člověka, pro nějž gastronomická filosofie a živočišná pravda jsou totéž.

Šel jsem přes dvorek. Pavel zas pokuřoval.

„Odcházíš?“

„Jo.“

„Dobrá práce dneska.“

Zarazil jsem se.

Pavel tohle neříkal často. Pavel nekomentoval práci, protože práce se prostě dělá. Hodnocení bylo Kitova záležitost.

„Díky.“

Pavel přikývl.

Pootočil se ke mně.

„Ten kluk,“ řekl.

Zastavil jsem se u průjezdu.

„Hmm?“

„Napsal jsi mu?“

Koukal jsem na Pavla.

Pavel koukal na klíče v ruce.

„Jo,“ řekl jsem.

„Odpověděl?“

„Jo.“

Pavel přikývl.

„Tak,“ řekl.

Jako by to bylo přirozené pokračování dne. Zásobování, skupinová obsluha, obálka s odměnou, a Tom napsal jednomu klukovi a Viktor odpověděl čau.

Tak.

Prošel jsem průjezdem.

Hybernská. Praha. Říjnové odpoledne, světlo kratší, ale říjen ještě trochu předstírá, že není říjen.

Šel jsem k metru.

V kapse telefon.

Viktorovo čau ještě na displeji.

Nebo ne. Zamkl jsem obrazovku. Ale věděl jsem, že tam je.

Napsal jsem. Vlastním jménem, z vlastního telefonu, bez anonymního profilu, bez torza, bez věku nastaveného špatně.

Tom Záhorský.

Hele.

A Viktor Polesný odpověděl.

Čau.

Vstoupil jsem do metra.

Eskalátor dolů. Hluk platformy. Vlak za dvě minuty.

Sedl jsem si na lavičku.

Metro přijelo.

Nastoupil jsem.

Stál jsem u dveří, protože sedadla byla obsazená a já nechci sedět, když je cesta krátká.

Telefon v ruce.

Koukal jsem na čau.

Pak jsem napsal: Jak je.

Odeslat.

Dvě modré fajfky.

Tečky.

Pak: Dneska ok. Ty?

Ty?

Viktor se ptal zpátky.

To byl pohyb.

Napsal jsem: Byl jsem v Dlážděnce. Kuchyně a skupinovka.

Přečteno.

Tečky.

Pak: Skupinovky jsou nejhorší.

Napsal jsem: Tahle si zasloužila cenu. Čtyřicet lidí a každej jinej.

Přečteno.

Delší pauza.

Pak: Bio maso?

Nevěděl jsem, co s tím.

Že by to Viktor slyšel?

Viktor byl v Dlážděnce?

Dneska?

Zastavil jsem se.

Jako zákazník? Nebo mě sledoval?

Nebo tam prostě byl a já ho neviděl, protože mě skupinovka pohltila?

Nebo jsem ho viděl a nezaznamenal, protože hlava byla v čoudu?

Napsal jsem: Byl jsi tam?

Tečky.

Pak: Jel jsem kolem. Měl jsem hlad.

Klasika.

Nikdo nejde do restaurace, protože jel jenom kolem.

To víme oba.

Napsal jsem: Svíčkovou nedávám.

Pak: Ale mají dobrou.

Přečteno.

Pak: Vím.

Byl tam. Jedl. Viděl mě, nebo neviděl. A neřekl nic. Jen seděl a jedl a teď mi píše vím.

Metro přejelo stanici.

Napsal jsem: Příště řekni.

Přečteno.

Delší pauza.

Pak: Příště?

Napsal jsem: Přijď jindy. Nedáme ti bio maso, ale svíčková je fakt dobrá.

Tečky.

Pak: Ok.

Ok je souhlas.

Ok je odpověď bez zavírání dveří.

Vystoupil jsem na své stanici.

Eskalátor nahoru.

Šel jsem domů.

V ruce telefon, chat s Viktorem. Osm zpráv. Osm zpráv za hodinu. Prvních dvacet dní nic, a teď osm zpráv za hodinu.

Hele. Čau. Jak je. Ok. Ty. Bio maso. Příště. Ok.

Žádná z těch zpráv neříkala nic velkého.

Všechny dohromady říkaly: mluvíme.

Konečně.

Pak jsem si vzpomněl.

Jídlo.

Kurva.

Zastavil jsem se před přechodem a skoro se otočil zpátky.

Měl jsem vzít něco mámě.

Jenže Pavel byl pořád ve dvoře.

Zašel jsem do obchodu.

Romi mě přivítala hlasem z pokoje:

„Tomíku?“

„Jsem doma.“

„Jak to šlo?“

„Dobrý. Skupinovka. Mákli jsme si.“

„Jedl jsi?“

„Ne moc.“

„Měl bys jíst.“

„Budu vařit.“

„Už mám docela hlad.“

Sundal jsem bundu. Boty. Tašku na hák.

V kuchyni jsem postavil vodu.

Telefon na lince.

Koukl jsem na chat.

Ok.

Viktor.

Pavel ve dvoře: stojí to za to?

Jo.

Zapnul jsem sporák.

Za oknem Vltavská. RanGoli naproti. Říjnové světlo na omítce protějšího domu.

Romi zavolala z pokoje:

„Tomíku, přineseš mi čaj?“

„Přinesu.“

Vzal jsem hrnek.

Voda se blížila varu.

Pískák na konvici.

Viktor odpověděl.

A Pavel se dneska smál.

A já jsem doma a Romi čeká na čaj a voda se vaří a víc od tohohle dne nechci.