Někdo tě má rád — 15. 10., 15:30 — Viktor
Papírek jsem našel v sešitě. Přeložený na čtvrtinu, trochu zmačkaný v rohu, jako by ho někdo pevně svíral. Ležel mezi stránkami z minulého týdne a stránkami z dneška, přesně v té mezeře, kde zápisky končí.
Vytáhl jsem ho automaticky, protože jsem si myslel, že je to účtenka, co tam zapadla sama. Praha to dělá — plakátky, lístky, papírky, všechno se přilepí na člověka, aniž by věděl kdy.
Rozložil jsem ho.
Čtyři slova.
Napsaná kuličkovým perem, tiskacími písmeny, bez ozdobnosti, bez záměrné nečitelnosti:
NĚKDO TĚ MÁ RÁD.
Tečka na konci.
Stál jsem ve školní chodbě ve čtvrt na čtyři odpoledne a koukal jsem na ta čtyři slova.
Přednáška o sportovní výživě se právě rozlila ven z učebny a já byl součástí toho proudu — batoh na rameni, sešit v ruce, chodba jako chodba, lidi jako lidi. Docela standardních patnáct třicet na FTVS. Únava po přednášce, zvuky kroků, někdo čerpal z automatu kakaový nápoj se zvukem člověka, který věří, že ho zachrání.
A v ruce čtyři slova.
NĚKDO TĚ MÁ RÁD.
Žaludek se mi stáhl jako při skoku do studené vody. Pak ta informace dorazila nahoru a já přikývl sám sobě.
„Srandičky,“ ucedil jsem mezi zuby. Protože tohle byl žert.
Někdo ze třídy. Nebo z tréninku. Mára by něco takového udělal, kdyby ho to napadlo. Nebo Bloncka, jako malé rýpnutí, aby viděla, co se stane. Nebo někdo, kdo mě nezná, ale viděl sešit ležet na lavici a chtěl vyplnit čas přestávky.
Složil jsem papírek zpátky na čtvrtiny.
Strčil jsem ho do kapsy u bundy.
Chodba. Schodiště dolů. Venku ochlazení, říjnové nebe šedé a klidné, stromy za plotem areálu v posledním výdechu barev. Odpoledne. Bazén za hodinu, pokud půjdu. Nebo videopůjčovna ve čtyři, kdybych měl směnu. Dneska směnu nemám. Dneska mám volno, které je volno jen nominálně, protože zápisky z dopoledního semináře nejsou hotové a to nejsou nikdy.
Rozvrh.
Povinnosti.
Výpis z docházky lepší než minulý měsíc, protože jsem se poučil.
Sáhl jsem do kapsy.
Papírek tam byl.
Nechyboval jsem. Byl tam. Tuhý čtvereček. Cítil jsem ho přes tkaninu.
Nezměkl.
NĚKDO TĚ MÁ RÁD.
Nechal jsem ho být a šel k tramvaji.
Tramvaj přijela tři minuty po tom, co jsem přišel na zastávku, tedy optimálně. Praha mě takhle netrápí moc. Praha je ve věci tramvají nespolehlivá přesně tak, aby si člověk mohl zvyknout.
Nastoupil jsem.
Sedl jsem si k oknu.
Za oknem FTVS, pak ulice, pak město v pohybu, ty pravidelné říjnové záběry, co mám rád, protože podzim je v Praze upřímný. Neskrývá, co je. Pouští listy a svítí lampy dřív a tak nějak to říká: je to tady, dny se zkracují, zima přijde, neboj se a zároveň jo, boj se, je to v pořádku.
Vytáhl jsem papírek.
NĚKDO TĚ MÁ RÁD.
Díval jsem se na to.
Kdo.
Tohle bylo zákeřné na těch čtyřech slovech. Nepředstavil jsem si hned obecný svět. Okamžitě jsem začal jmenovat konkrétní lidi.
Bloncka? Bloncka nemá ráda nikoho. Bloncka má zájem, a zájem není totéž.
Mára? Mára by se tomu smál dřív, než bych to našel. Nevydržel by mlčet.
Tony?
Tony by to řekl jinak. U kávy od paní Mai Lan. Nebo tím svým klidným způsobem, bez papírku.
Strčil jsem papírek zpátky do kapsy.
Pak jsem ho vytáhl znovu, protože tramvaj má dost světla a já jsem chtěl vidět písmo.
Tiskací. Kuličkové pero, modré. Tlak rovnoměrný. Ani moc silný, ani moc slabý. Písmo bez osobitosti, záměrně anonymní.
Pak mi přišla zpráva od Sršně: Kdy přijdeš dnes
Bez otazníku.
Samozřejmě.
Napsal jsem: Za dvě hodiny. Mám ještě zápisky.
Přečteno okamžitě.
Dobře.
Jedno slovo. Sršeň komunikuje jako telegraf, je toho dost, aby bylo jasno, a ne tolik, aby to bylo příjemné.
Oli byl doma od rána, přidala Sršeň ještě.
Přečetl jsem si to.
Oli byl doma od rána.
To mohlo znamenat cokoliv. Oli byl doma, protože neměl důvod odejít. Nebo byl doma, protože odejít nemohl, protože se něco stalo. Nebo byl doma a bylo ticho, a ticho u Oliho je buď opravdový klid, nebo tlakový hrnec.
Napsal jsem: Ok.
Odeslat.
Pak jsem telefon zamkl a díval se z okna.
Praha. Říjen. Okno tramvaje.
NĚKDO TĚ MÁ RÁD.
Tohle bylo zákeřné jinak, než jsem si namlouval.
Zákeřné nebylo, že nevím kdo.
Zákeřné bylo, že jsem si to přál.
Přál.
Chtěl jsem, aby to byla pravda. Chtěl jsem, aby za tím papírkem stál konkrétní člověk, konkrétní ruka, konkrétní záměr. Chtěl jsem, aby to nebyl žert ani náhoda ani Mára, co si dělal srandu, ani Bloncka, co zkouší, kam až může.
Chtěl jsem, aby to byl někdo, koho znám.
Kdo mě zná.
Kdo viděl dost a rozhodl se napsat právě tohle.
A přesně tam to bolelo.
Protože ta touha po konkrétnosti, po adrese za větou, byla jasný důkaz toho, co jsem v sobě nosil celé dny a nejmenovával.
Nezávazné Grindry a BlondJock a Tomovo hele a moje čau a pak dalších osm zpráv za hodinu. A pak nic přes den, a já koukám na telefon způsobem, který mi nedělá čest. Není mi šestnáct.
NĚKDO TĚ MÁ RÁD.
Tom?
Tom Záhorský. Blond sportovec. Sako ze sekáče. Kravata, která nesedí. Obličej, který neumí lhát tak dobře, jak si myslí. Ruce držící tác v Dlážděnce. Hlava se neotočila, když jsem šel kolem. Ale věděl o mně. Protože já zaznamenávám jeho. Některé pohledy se vracejí stejně spolehlivě jako fyzikální zákony.
Tom?
Nechal jsem otázku viset.
Tramvaj zastavila.
Moje zastávka ještě nebyla.
Sáhl jsem do kapsy.
Papírek.
Rozložil jsem ho znovu.
NĚKDO TĚ MÁ RÁD.
„Blbost,“ řekl jsem polohlasně.
Tak, aby to neslyšel nikdo v tramvaji.
Jen já.
A přesto jsem ho nezahodil.
Videopůjčovna na Karlově náměstí je zavřená v úterý, jenže já mám zvyk tam chodit i ve dnech, kdy nemám směnu, protože cesta kolem ní je část mojí přirozené trasy a protože Radka někdy dělá přesčas a je tam sama,
Zastavil jsem se před výlohou.
Díval jsem se dovnitř přes sklo.
Radka seděla za pultem a zpracovávala objednávky. Vlasy za ušima, brýle, kelímek s kávou stranou. Listovala v zásobníku disků s výrazem člověka, který dělá dvě věci najednou a žádná z nich ho plně nezajímá.
Zazvonil jsem.
Podívala se nahoru.
Pak vstala a odemkla.
„Nemáš dnes trénink,“ řekla místo pozdravu.
„Šel jsem kolem.“
„Šels kolem specializovanou oklikou přes tři zastávky.“
„Kolem je relativní.“
„Filozoficky jo. Geograficky ne.“
Pustila mě dovnitř.
Zavřela za mnou.
Videopůjčovna na Karlově náměstí má specifický vzduch. Plast, papír, staré obaly, trochu klimatizace, trochu Radčiny kávy. Stojany s disky, police, pult, kamera u vstupu, malý prostor u okna s dvěma stoličkami. Za pultem Radka. Na stěně plakát k Chungking Express, který tam visí od září, kdy jsem ho přinesl ze zbytků výstavy, a Radka ho neodstranila, takže zůstává.
„Sedni si,“ řekla, „dokud to nepřeberu.“
Sedl jsem si na stoličku u okna.
Za oknem Karlovo náměstí. Říjnové odpoledne. Lidé na přechodu, tramvaj v dálce, zlaté světlo na fasádách.
„Co škola?“ řekla Radka ke svým diskům.
„Jde to.“
„Docházka?“
„Lepší.“
„To je pokrok.“
„Nechval mě.“
„Nechválím. Kon-sta-tu-ju.“
Otevřel jsem batoh a vytáhl sešit. Zápisky z metodologického semináře z dopoledne. Tři stránky hotové, dvě chybí. Otevřel jsem přední kapsu pro pero.
Sáhl jsem místo toho na papírek.
Vytáhl jsem ho a koukal na něj.
„Co to je?“ řekla Radka.
Zvedl jsem oči.
Radka se na mě dívala přes pult, papírek neviděla.
„Nic.“
„Když říkáš nic tímhle způsobem, je to něco. Ale dobře. Nechám ti tři minuty.“
„Na co?“
„Na to, aby ses rozhodl, jestli z toho dneska něco bude.“
Vzal jsem sešit a otevřel ho na prázdné stránce.
„Mám zápisky.“
„Jistě. Proto jsi šel kolem specializovanou oklikou.“
Radka je tenhle druh člověka. Nepátrá přímo. Říká věci k lidem, k diskům, ke kávě, a nechá je dolehnout. Pak čeká.
Nechal jsem to být.
Psal jsem zápisky.
Radka přebírala disky.
Na Karlově náměstí přešli dva lidé s taškami. Tramvaj projela. Lampa u přechodu začala blikat v cyklu, který vypadal nepravidelně, ale byl pravidelný.
Napsal jsem dvě věty zápisků.
Pak jsem se zastavil.
„Nějaká Irena tu dnes byla?“ zeptal jsem se.
Radka se zastavila nad zásobníkem.
„Irena Plicková? Iris?“
„Nevím příjmení.“
„Ta jak se ptá každej tejden, co doporučuju?“
„Jo, ta.“
„Přišla ve dvě. Vzala si Amélii a Moulin Rouge. Standardní výběr lidí, kteří potřebují Paříž bez letenky.“
„Neptala se na mě?“
Radka se podívala přímo.
Dlouhý pohled.
„Viktore.“
„Hmm.“
„Ptáš se kvůli ní, nebo kvůli tomu, že potřebuješ někoho, kdo se ptá po tobě?“
Zavřel jsem sešit.
„Neptala se?“
„Neptala.“
„Dobře.“
Radka se vrátila k diskům. Pak dodala:
„Ta holka tě ne-za-jí-má.“ Kouskovala slova a zrovna tak překlápěla disky. „Nikdy tě ne-za-jí-ma-la. Přesto se ptáš. To je slušnej oblouk.“
Nevěděl jsem, co odpovědět.
Irena Plicková chodí do videopůjčovny každý týden a každý týden se ptá, co doporučuju, způsobem, kdy to není otázka o filmech. Je to otázka o přítomnosti. Jestli jsem tady. Jestli si jí všimnu. Jestli se na ni podívám jinak než na zákaznici.
Nedívám se jinak.
Ale ona přichází pořád.
A já si kladu otázky o tom, proč někdo chce být vidět tak silně, že chodí každý týden do videopůjčovny v naději, že se jednou stane, co se nestane.
„Cítím s ní,“ řekl jsem.
Radka na mě koukla rychle, pak zpátky.
„To sis nevymyslel.“
„Ne.“
„Tak aspoň něco.“
„Co?“
„Některý věty si vymýšlíš. Tuhle ne.“
Radka přestala přebírat s disky. Vzala kávu. Opřela se o pult.
„Viktore.“
„Hmm.“
„Ukaž mi to nic.“
Vzduch ve videopůjčovně se na vteřinu přestal hýbat.
Koukal jsem na ni.
Radka na mě.
„Neříkej, že nevíš, o čem mluvím,“ řekla. „Jsem starší, ne slepá.“
Sáhl jsem do kapsy.
Vytáhl jsem papírek.
Položil jsem ho na pult před Radku.
Radka se na něj podívala.
Nezdvihla ho. Jen četla z pultu.
Pak narovnala hlavu.
„Kde jsi to našel?“
„V sešitě. Po přednášce.“
„Kdo to napsal?“
„Nevím.“
„A hned jsi začal pátrat.“
„Jak jako?“
„Koho bys chtěl obvinit.“
Koukal jsem na papírek.
NĚKDO TĚ MÁ RÁD.
„Říká to moc věcí najednou,“ řekl jsem.
„Tak to zkus bez poezie.“
Tohle byla Radka. Ta řekne věci bez poezie, protože ví, že když mi nechá moc prostoru, udělám v něm tři kruhové objezdy a jeden falešný výjezd.
Přesunul jsem se zpátky, opřel se zády o stěnu, nohy dal na druhou stoličku. Sešit rozložený. Radka počkala.
„Vadí mi, že chci vědět kdo,“ řekl jsem.
„To je normální.“
„Vadí mi, že chci, aby to byl někdo konkrétní.“
„Aha.“
„A vadí mi, že nevím, jestli bych chtěl, aby to byla pravda.“
Radka přikývla pomalu.
Pak si sedla za pult.
Vzala disk ze zásobníku, prohlédla obal, odložila.
„Jsi dneska normálně nepraktickej.“
„Dneska?“
„Dneska víc.“
„Jsem unavenej.“
„Výborně. Unavenej člověk většinou kecá míň blbostí. Pokračuj.“
Za oknem přešla žena s kočárkem. Dítě v kočárku spalo nebo se dívalo nahoru na nebe. Žena tlačila kočárek mechanicky, telefon v jedné ruce, druhou na tyči. Kdy jindy by si ale přečetla zprávy? Až si sedne na dětským hřišti a všichni jí řeknou, že zanedbává dítě?
Vrátil jsem se ke svým myšlenkám.
Radka nespěchá.
To je na ní vzácné.
Většina lidí přijme ticho maximálně pět vteřin, a kdo ví jestli, a pak ho něčím zahltí. Radka to ticho nechá být. Sedí za pultem a čeká, jako by čas byl její součástí – jako to mikádo za uchem.
„Myslím, že je to Tom,“ řekl jsem.
Neznělo to jako odpověď na Radčinu otázku.
Ani jako odpověď na otázku na papírku.
Radka nereagovala hned.
Pak:
„Tom Záhorský.“
„Jo.“
„Synchronní skoky.“
„Jo.“
„Ten, co jedl v Dlážděnce a chodí kolem videopůjčovny.“
„Chodil kolem?“
„Jednou jsem ho viděla přes sklo. Zastavil se, podíval se dovnitř, pak šel dál.“
Zastavil se a podíval se dovnitř.
Radka to říkala jenom tak.
Zastavil se.
Podíval se dovnitř.
Pak šel dál.
„Kdy?“
„Konec září. Možná začátek října. Já si lidi pamatuju podle toho, jak stojí před výlohou. On stál blbě.“
„Blbě?“
„Moc rovně. To dělají lidi, co chtějí vypadat, že jenom čekají na tramvaj.“
Konec září.
Konec září jsem byl dopoledne ve škole, odpoledne v bazénu, večer u Sršně a Oliho, a někde mezitím Tom Záhorský stál před videopůjčovnou a koukal dovnitř a pak šel dál.
A neřekl to.
A já to nevěděl.
„Ty si myslíš, že to napsal on,“ řekla Radka.
„Nevím.“
„Ale už jsi ho tam dosadil.“
Pauza.
„Jo.“
Radka si nalila další kávu. Vzala nový disk. Prohlédla obal. Tento odložila jinak než minulé, na separátní hromádku.
„Takže co.“
„Co co.“
„Chceš, aby to byl on, nebo nechceš?“
Znovu ta otázka.
Radka se umí zeptat na cit jako na ztracený obal od filmu. Ne proto, že by ji to nezajímalo. Protože ví, že jakmile z toho udělá svíčku a ticho a terapeutickou pauzu, uteču.
„Napsal mi hele,“ řekl jsem.
Radka zvedla obočí.
„Kdy.“
„Minulej tejden.“
„A ty?“
„Napsal jsem mu čau.“
Ticho.
Pak Radka: „To byl progres za šest týdnů?“
„Progres za dva měsíce.“
„Jo. Český romantický minimalismus. Velmi úsporné.“
„Nesměj se.“
„Nesměju. Kdybych se smála, smála bych se víc.“
Papírek ležel na pultu. Radka ho nezdvihla. Já ho nezdvihl. Ležel tam jako maličkost, která je větší, než vypadá.
„Viktore,“ řekla Radka tišeji.
Zvedl jsem oči.
„Co si od toho slibuješ.“
Dlouhá pauza.
Delší než ostatní.
Za oknem odpoledne pokračovalo. Karlovo náměstí. Praha. Říjen. Světlo měnící se z odpoledního na podvečerní, ten přechod, který trvá dvacet minut a pak se den rozhodne.
„Chci, aby to bylo reálné,“ řekl jsem.
„Co.“
„To, co je mezi náma. Nevím, co to je. Ale chci, aby to bylo reálné. Ne jen pohledy přes chodbu. Ne jen Grindr profil bez tváře. Ne jen papírky bez podpisu.“
Radka přikývla.
Jednou.
„A bojíš se.“
„Jo.“
„Čeho.“
„Že to, co mám teď, zmizí, když to pojmenuju.“
To bylo přesné.
Řekl jsem to a věděl jsem, že je to přesné, protože to sedí tam, kde to bolí.
To, co mám teď.
Osm zpráv za hodinu. Hele. Čau. Bio maso. Příště.
Tohle bylo málo.
Ale bylo to konkrétní.
A konkrétní věci se ztratí, jakmile se o ně začneš snažit.
Radka vstala od pultu.
Přišla ke stoličce u okna. Sedla si na druhou stranu stolku. Nohy naproti mně.
„Víš, co je na tom papírku divnýho?“ zeptala se.
„Co.“
„Nic.“
Podíval jsem se na ni.
„Nic?“
„Jo. Je to úplně obyčejná věta. Skoro trapná. Někdo tě má rád. Tečka. Dalo by se to napsat do žákovský na základce nebo na obal od kazety. A stejně tě to rozhodilo víc než všechny velký věty, který sis o sobě kdy vymyslel. Třeba jaks byl fotit u řeky,“ zabrblala ještě pro sebe.
Zavřel jsem oči.
Pak jsem je otevřel.
Za oknem se světlo dál měnilo.
„Co když jsem to napsal já sám?“
Radka se podívala na mě.
„Co?“
„Co když jsem to napsal já sám a strčil do sešitu a zapomněl.“
„To bys věděl.“
„Nevím. Ráno jsem byl unavený. Někdy dělám věci a nevím.“
Radka se usmála.
Ne posměšně.
Spíš tím úsměvem, který říká: vidím, co děláš, a je to docela průhledné.
„Viktore.“
„Hmm.“
„Tohle je hrozně pracný způsob, jak si nepřiznat, že doufáš v jednoho konkrétního pachatele.“
„Pachatele?“
„Pachatele. Někdo se ti vloupal do sešitu. Trestný čin něhy.“
„To je hrozný.“
„Je,“ zamyslela se, „třeba napíšu jednou knihu Trestný čin něhy.“ A pak si porovnala mikádo, jako by si to ukládala někam hluboko do svých myšlenek.
Vzala kávu, napila se, postavila kelímek zpátky na stůl.
„Já nevím, kdo to napsal,“ řekla. „Ale ty už sis podezřelýho vybral. To je skoro důležitější než písmo.“
Odmlčela se.
Pak dodala:
„A jestli to napsal Tom Záhorský, jestli fakt stál před výlohou, čuměl dovnitř a pak utekl, a jestli po dvou měsících zvládl napsat hele, tak to není člověk, který to říká lehce.“
Seděl jsem.
Papírek na pultu.
NĚKDO TĚ MÁ RÁD.
„A jestli to napsal někdo jiný?“ zeptal jsem se.
„Tak jsi sem stejně přišel a mluvíš. Takže papírek splnil směnu.“
„Papírky nemají směny.“
„V téhle půjčovně má směnu všechno.“
Vstal jsem.
Prošel jsem k pultu a vzal papírek.
Radka mě sledovala.
Přeložil jsem ho zpátky na čtvrtiny.
Strčil jsem ho do přední kapsy, kde byl předtím.
„Zápisky,“ řekl jsem.
„Jo.“
„Přijdu ve čtvrtek.“
„Víš, kde nás najdeš.“
Sbalil jsem sešit, vzal batoh a šel ke dveřím.
U dveří jsem se zastavil.
„Radko.“
„Hmm.“
„Ty víš, kdo to napsal.“
Radka neodpověděla okamžitě.
Pak:
„Neříkám ti, co vím ani co nevím. Říkám ti, co vidím. A vidím, že jsi celý odpoledne chtěl, aby to byl on.“
Otevřel jsem dveře.
„Díky.“
„Tak ve čtvrtek“
Telefon zavibroval.
Tom.
Jdeš dneska do Podolí?
Celá věta a ještě k tomu otázka?
Koukal jsem na zprávu.
Tom se ptal, jestli jdu do Podolí.
Tom mi psal.
Napsal jsem: Mám zápisky.
Odeslal jsem to.
Přečteno okamžitě.
Pak: Já taky. Ale šel bych se vyplavat.
Pauza.
Pak: Jestli chceš.
Jestli chceš.
Tom napsal jestli chceš.
Tom Záhorský, synchronní skoky, sako ze sekáče, BlondJock, hele, čau, bio maso, příště, a teď: jestli chceš.
Tohle nebylo hele.
Tohle nebylo čau.
Tohle byl pohyb navíc.
Pohyb, který stál víc.
Napsal jsem: Jo.
Přečteno.
Dvě vteřiny.
Pak: Za hodinu zastávka Kublova?
Napsal jsem: Jo.
Odložil jsem telefon.
Koukal jsem z okna.
Praha. Říjen. Odpoledne přecházelo do podvečera. Světlo kratší, ale pořád přítomné.
V kapse papírek.
NĚKDO TĚ MÁ RÁD.
Možná to byl žert.
Nebo to byl Tom.
Nebo jsem to napsal já.
Nebo to napsal někdo, koho neznám, ze zcela irelevantního důvodu.
Nebo to bylo pravdivé bez ohledu na to, kdo to napsal.
To bylo zákeřné na té větě.
Zákeřné na celém tom říjnu, na hele, na čau, na bio mase, na tribuně, na tom, jak Tom šel kolem videopůjčovny a podíval se dovnitř a pak šel dál.
Zákeřné bylo, že věci se mohly dít pomalu a přesto se děly.
Sáhl jsem do kapsy.
Ta věta, tichá a vytrvalá jako:
NĚKDO TĚ MÁ RÁD.
Tečka.