KAPITOLA 16 — Hacknutí — 18. 10., 11:30 — Veronika

Zavolali mě na studijní ve čtvrt na dvanáct.

Bromlil mi psal v úterý, ale to byla jiná zpráva — administrativní, věcná, přehled do čtvrtka. Tahle zpráva přišla od paní Hladkové, správkyně studijního oddělení na FTVS, v jedenáct třicet v pátek dopoledne, sedm minut poté, co jsem se posadila na přednášku o klinické diagnostice.

Coufalová, přijďte prosím v nejbližší možnou chvíli na studijní oddělení. Týká se to Instagramu oddílu.

Přečetla jsem to.

Přečetla jsem to ještě jednou.

Paní Hladková. Studijní oddělení. Instagram oddílu.

Přednáška začala před pět minutami. Doktor Kopecký psal na tabuli termíny, které jsem znala, a výrazy, které jsem znala z minulého semestru. Notebook otevřený. Zápisky připravené.

Napsala jsem: Přijdu o přestávce.

Odeslala.

Přečteno okamžitě.

Dobře. Čekám.

Dobře.

Čekám.

Dvě slova, která jsou zdvořilá a zároveň mírný nátlak. Čekám znamená: nelze to odkládat donekonečna.

Zavřela jsem telefon.

Kopecký říkal: „Diferenciální diagnostika pohybového aparátu vyžaduje systematický přístup.“

Zapsala jsem.

Diferenciální diagnostika.

Pokud máš dvě možná vysvětlení, odstraňuješ jedno po druhém, dokud nezůstane jediné přesné.

Přestávka byla ve dvanáct.

Chodba FTVS v pátek dopoledne je specifická. Méně lidí než ve čtvrtek, protože páteční rozvrh je štíhlejší, ale taky je cítit víc napětí, protože ti, kteří tam jsou, mají většinou věci, které je někam táhnou a nestihli je.

Já jsem jedním z nich.

Studijní oddělení v přízemí. Znala jsem ho ze zápisu docházky, z registrace na kurzy, z jednoho administrativního omylu minulý semestr, kdy mi někdo přepsal skupinu. Dveře světle šedé, skleněná část nahoře, název oddělení zlatým písmem.

Zaklepala jsem.

„Dál.“

Paní Hladková. Padesát, možná víc, vlasy šedé a stažené do uzlu. Skoro jako by říkala, že pracuje v tomhle systému dvacet let a ví přesně, co se kde nachází. Seděla za stolem s notebookem a napravo od ní seděl Bromlil.

Bromlil byl v místnosti.

To jsem nečekala.

Nebo jsem to čekala a napsala větu Přijdu o přestávce jen proto, abych si ještě chvíli nemusela přiznat, co to bude.

„Coufalová,“ řekl Bromlil.

„Dobrý den.“

Paní Hladková mi ukázala na židli naproti.

Sedla jsem si.

Batoh na kolenou. Záda rovná. Jsem přítomná, naslouchám, jsem zodpovědná.

Paní Hladková otočila notebook ke mně.

Na obrazovce byl Instagram oddílu.

Nebo co z něj zbylo.

Profilová fotka změněná na obrázek, který evidentně nepatřil k plaveckému oddílu FTVS. Bio přepsané. Poslední tři příspěvky odstraněné. Nové příspěvky, dva, se třemi a pěti fotografiemi, které jsem nikdy nepřidávala.

Strnula jsem.

Fotografie.

Prohlédla jsem je rychle.

První příspěvek: záznamy z tréninků. Přetažený formát, špatná orientace, fotky z loňska. Nic výslovně špatného, jen špatně použité.

Druhý příspěvek: pět fotek.

Zastavila jsem se.

Pět fotek, které nebyly moje.

Pět fotek, kde byly čitelné tváře.

Tváře, které jsem znala.

Plavci z oddílu. Ne v závodním kontextu. V šatně. U bazénu po tréninku. Jeden záběr z toho specifického úhlu, kdy člověk neví, že je fotografovaný.

Paní Hladková se na mě dívala.

Bromlil také.

„Kdy se to stalo?“ zeptala jsem se.

„Přihlásila jsem se ráno v osm. Bylo to tam.“ Paní Hladková otočila notebook zpátky. „Došlo k neoprávněnému zásahu do účtu. Potřebujeme zjistit, jak se to stalo.“

Účet byl od začátku vedený jako oddílový, napojený na školní evidenci, jen provozně jsem ho spravovala já. Heslo jsem měla já. Přístup jsem měla já. Zodpovědnost jsem měla já.

To slovo tam sedělo, i když ho nikdo neřekl.

Zodpovědnost.

„Máte heslo, nebo jste ho s někým sdílela?“ zeptala se paní Hladková.

„Nesdílela. Mám ho jen já.“

„Jste si jistá?“

„Jsem si jistá.“

Bromlil si zapsal něco do notesu. Ten jeho pohyb, kdy pero jde na papír bez toho, aby se na mě podíval, jako by poznámka byla administrativní reflexe.

„Mohli se k heslům dostat jinak?“ zeptala se paní Hladková.

„Teoreticky. Phishing, sociální inženýrství, obnovení hesla přes e-mail, pokud se někdo dostal na e-mailový účet.“ Přestala jsem. Tohle jsem věděla. Měli jsme k tomu krátký kurz v prváku, kybernetická bezpečnost ve sportovních organizacích, nudná hodina, kterou jsem si teď vybavovala přesně. „Nebo jednoduše uhádli.“

„Bylo heslo silné?“

Pauza.

„Kombinace slov a čísel. Ne moje jméno, ne datum narození.“

„Ale dalo se uhodnout?“

Nevím.

Mohlo.

Každé heslo se dá uhodnout, pokud někdo ví dost. Nebo pokud zkouší systematicky a má čas. Nebo pokud se k němu dostane jinak než hádáním.

„Nevím,“ řekla jsem.

Bromlil vzhlédl.

„Coufalová,“ řekl svým tréninkovým hlasem, ne zlým, ale bez obalů, „víte o někom, kdo by mohl mít motivaci k poškozování účtu oddílu?“

Seděla jsem.

Za oknem studijního oddělení byl kus chodby a kus dvora. Říjen za sklem, stromy, betonová lavička, kus nebe.

Motivace.

Věděla jsem.

Nebo jsem věděla dost na to, aby to bylo víc než tušení.

Anonymní komentář. Správci zůstávají stejní. Síma o chvíli později s žádostí o heslo. Formální průzkum, co prováděla u Honzy Maška. Načasování, které nevypadalo náhodně, i když nikdy nebylo přímé.

Ale nemám důkaz.

To jsem si řekla v tramvaji. Na záchodech ve škole. Na tribuně v Podolí. V každé přestávce od pátého.

Nemám důkaz.

A bez důkazu je obvinění jen domněnka, hlasitá tak, kolik je strachu za ní.

„Nemám konkrétní jméno,“ řekla jsem.

Paní Hladková si zapsala.

Bromlil se na mě díval.

Ten jeho pohled, který umí přečíst mezeru mezi větou a skutečností, protože Bromlil pracoval s těly, která lžou jinak než ústa. Těla nedokáží tvrdit, že jsou odpočatá, když jsou přetažená.

Ústa ano.

„Nemáte konkrétní jméno,“ zopakoval. „Ale máte hypotézu.“

Neodpověděla jsem hned.

„Mám načasování,“ řekla jsem nakonec.

„Načasování,“ zopakovala paní Hladková.

„Anonymní komentář na účtu z pátého října. Pak přímá žádost o heslo od spolužačky. Teď toto.“ Přestala jsem. „Sama o sobě každá věc může být náhoda. Dohromady to vypadá jako postup.“

Bromlil přikývl.

Jednou.

Paní Hladková si zapsala víc.

„Jméno spolužačky?“ zeptala se.

„Simona Šimková.“

Znovu pero na papír.

Za oknem se prošel student s batohem, nestihl přednášku nebo ji vynechal nebo měl přestávku. Prošel rychle.

„Máte screenshoty anonymního komentáře?“

„Mám.“

„Pošlete mi je na e-mail oddělení.“

„Dobře.“

„Účet jsme dočasně převedli pod institucionální e-mail,“ řekla paní Hladková. „Heslo je resetované. V pondělí vám zpřístupníme nový provozní přístup. Do té doby je účet pozastavený z vaší strany.“

Pozastavený.

Takže víkend bez možnosti cokoliv opravit nebo vysvětlit. Víkend, kdy ti, kdo sledují účet, vidí špatné fotky a přepsané bio.

„Mohu napsat přímo do aplikace, že účet byl dočasně kompromitován?“

Paní Hladková se podívala na Bromlila.

Bromlil: „To nedělejte. Aby nevznikly spekulace.“

„Spekulace už jsou. Lidi to vidí.“

„Lepší je nekomentovat, dokud nemáme jasno.“

Přikývla jsem.

Nesouhlasila jsem.

Ale přikývla jsem.

Bromlil vzal notes a vstal.

„Coufalová, budeme v kontaktu.“ Zastavil se u dveří. „To, co jste spravovala loni a letos, bylo dobré. Tohle vaší vinou není. Řešíme to.“

Pak odešel.

Zůstaly jsme s paní Hladkovou.

Ona tiskla něco z počítače. Já seděla s batohem na kolenou.

„Pošlete ty screenshoty do konce dne,“ řekla.

„Dobře.“

„A Coufalová?“

„Ano?“

„Nemáte se za co stydět. V rámci oddílu i studia jste zodpovědná studentka. Tohle se stává.“

Přikývla jsem.

Nic jsem neřekla.

Zodpovědná studentka.

Stalo se mi to jako zodpovědné studentce.

Vstala jsem.

Vyšla jsem ven.

Chodba. Fluorescenční světlo. Dole pod studijním oddělením byla sprcha, odkud přicházel vzduch chlóru. Skoro jako Podolí, jen méně teplé, více institucionální.

Zastavila jsem se u stěny.

Lidé kolem. Nikdo si mě nevšímal, nebo si všímali a já to neviděla.

Vytáhla jsem telefon.

Instagram oddílu.

Přestala jsem.

Přístup byl pozastavený. Přes svůj účet se nedostanu. Paní Hladková říkala v pondělí.

Ale přes jiný účet — normální sledovatelský — vidím, co je na profilu.

Přepnula jsem účet.

Podívala jsem se.

Nové fotky tam pořád byly.

Pět fotek v druhém příspěvku. Tváře plavců. Jeden záběr byl z šatny — malý, nekvalitní, ale záběr z šatny — a to byl problém na jiné úrovni než špatné bio nebo přepsaný popis.

Zavřela jsem Instagram.

Šla jsem zpátky na druhou část přednášky.

Kopecký byl u třetí stránky poznámek.

Sedla jsem si.

Otevřela notebook.

Psala jsem.

Motoricky. Ruce zapsaly, co bylo na tabuli a co Kopecký říkal, ale hlava byla jinde.

Síma.

Neřekla jsem to Bromlilovi ani paní Hladkové jako obvinění. Řekla jsem to jako hypotézu s načasováním. To je rozdíl. Obvinění vyžaduje jistotu. Hypotéza vyžaduje jen to, aby věci dávaly smysl dohromady.

Dávaly smysl dohromady.

Anonymní komentář. Žádost o heslo. Reset. Nové fotky. Záběr z šatny, který nevznikl náhodou, protože záběry z šaten nevznikají náhodou.

Někdo byl v šatně s telefonem.

Nebo někdo věděl, kde jsou starší fotky a jak je použít.

Nebo obojí.

Přestávka.

Kopecký skončil.

Lidé vstávali, batohy, odchod. Já zůstala sedět o vteřinu déle, než bylo nutné.

Pak jsem vstala.

Šla jsem ke schodišti.

Na chodbě byl Tomáš z třetího ročníku fyzioterapie.

Podíval se na mě.

„Slyšel jsem o Instagramu,“ řekl.

„Víš, co tam je?“

„Ví to hodně lidí. Přeposlali to dál.“

Přeposílali to.

Každé přeposlání je zároveň potvrzením.

„Bromlil to řeší,“ řekla jsem.

Tomáš přikývl.

Přešla jsem kolem.

Na schodišti jsem se zastavila.

Opřela jsem se o zeď u okna.

Za oknem říjnový areál. Lidé přecházeli. Jeden cvičil u venkovního workoutu v mikině, dokazoval svoji disciplínu spíš sám sobě než světu.

Telefon jsem měla v ruce.

Otevřela jsem galerii. Screenshoty z pátého. Screenshot anonymního komentáře, uložený s datem a časem.

Odeslala jsem to.

Pak jsem stála u okna.

Přes chodbu za mnou přišly tři dívky z prvního ročníku. Mluvily rychle, tiše, ta energie prvního ročníku — všechno je nové a trochu urgentní. Jedna z nich si všimla mě, na vteřinu zaváhala, pak pokračovaly dál.

Zuzajda měla v úterý veterináře.

Bromlil řeší Instagram.

Zápisky z klinické diagnostiky nejsou dokončené.

Tom se na mě nedívá.

Tohle jsem věděla.

Tom se nedívá. Tom je jinde. Tom je přítomný fyzicky a jinak nepřítomný. Tohle trvalo od září. Byl pryč příliš dlouho na to, aby to byl jen špatný den.

Nevím, kde je.

Vím, kam se nedívá.

Nedívá se na mě.

Z chodby přišla Síma.

Byla sama. Telefon v ruce, sluchátka kolem krku. Krok jistý, pohled přímý, výraz člověka, který si je vědom, jak vstupuje do prostoru.

Viděla mě.

Nezastavila se.

Ale zpomalila krok.

Prošla kolem mě. Podél okna. Ke schodišti dolů.

Nezastavila se. Neřekla nic.

Jen ten krok zpomalila.

Stála jsem u okna a dívala se za ní.

Zpomalila.

Takhle to funguje. Přímý útok zanechá stopu. Obvinění vyžaduje odvahu a odpovědnost. Ale zpomalit – to je jiná liga. Vědět, že víš, a dát vědět, že víš. Pohybovat se ve výšce a vědět, že jsi nedotknutelný.

Otočila jsem se zpátky k oknu.

Za oknem cvičení u workoutu skončilo. Muž v mikině si stahoval tričko a koukal do telefonu.

Vzala jsem batoh.

Šla jsem dolů.

Přízemí. Dveře ven. Říjnový vzduch.

Sedla jsem si na betonovou lavičku za budovou. Dvůr, skoro prázdný. Strom s posledním listím, vzrostlý buk.

Telefon v ruce.

Otevřela jsem chat s Martinou.

Martina Přikrylová.

Neviděly jsme se od minulého týdne. Psaly jsme si, ale krátce, prakticky. Změna tréninkového času, potvrzení skupiny.

Napsala jsem: Máte dneska chvilku?

Odeslat.

Čekala jsem.

Přečteno za minutu.

Mám odpoledne skupinu ve čtyři. Předtím volno. Proč?

Přemýšlela jsem.

Napsala jsem: Můžeme se potkat?

Tečky.

Pak: Ano. Kde?

Navrhla jsem kavárnu u parku. Znala jsem ji od minulého semestru, chodila jsem tam sama mezi přednáškami. Tiché místo, v pátek dopoledne skoro prázdné.

Martina: Dobré. Ve dvě?

Ve dvě mám pauzu mezi přednáškami.

Napsala jsem: Jo. Díky.

Martina: Přijdu.

Odložila jsem telefon.

Za stromy byl kus oblohy. Šedivý, rovnoměrný říjnový. Ten druh šedi, který není ani chmurný, ani krásný.

Fyzioterapie.

Klinická diagnostika.

Instagram.

Síma.

Zuzajda.

Tom.

Vzala jsem pero a sešit.

Zápisky z Kopeckého přednášky.

Diferenciální diagnostika pohybového aparátu.

Psala jsem.

Metodicky. Větu za větou. Kopecký byl přesný a zápisky byly přesné, a v té přesnosti bylo aspoň to: nic se nedoplňovalo, nic se nevynechávalo, jedno navazovalo na druhé.

Tělo lže méně než slova. Tělo říká, kde bolí, i když člověk tvrdí, že je v pořádku.

Pracovala jsem dál.

Kavárna u parku se jmenovala Dub. Nebo Doubek. Nebo měla obrázek dubu na ceduli a já jsem si jméno nikdy přesně nezapamatovala, protože jsem ji znala jinak — podle vůně kávy u dveří a specifického světla uvnitř, které bylo příliš žluté na efektní fotografii, ale příjemné pro člověka, který potřebuje sedět bez nároků na sebe.

Přišla jsem první.

Sedla jsem si ke stolku u okna.

Objednala jsem čaj.

Za oknem byla ulice. Říjen. Lidé přecházeli s bundami. Jeden stánek s jídlem sbaloval provoz.

Martina přišla ve dvě nula jedna.

Černá mikina, vlasy volně svázané nízko, azurové náušnice. Výraz, který měla vždy — přítomný, věcný, bez zbytečného předvídání.

Sedla si naproti mně. „Jak se máš.“

„Dnes bylo náročný dopoledne.“

„Vím o Instagramu.“

Podívala jsem se na ni.

„Jak?“

„Bromlil mi napsal. Informuje lidi kolem oddílu.“

Přikývla jsem.

Bromlil informuje lidi kolem oddílu. To dávalo smysl. Martina vede soukromé lekce pro několik plavců a skokanů z FTVS. Patří k okruhu, i když ne formálně.

Číšník přinesl čaj. Martina si objednala kávu. Já jsem si ji objednala taky, protože čaj najednou vypadal jako gesto člověka, který se tváří klidně, a já jsem klidná rozhodně nebyla.

Seděly jsme.

Martina nespěchala.

„Nevím, jestli to udělala Síma,“ řekla jsem nakonec.

„Ale myslíš, že jo.“

„Načasování sedí.“

„A jiné důkazy?“

„Nemám.“

„To je poctivá odpověď.“

Napila jsem se.

Horká káva, trochu moc horká, ale dobrá.

„Bromlil říkal, že to řeší,“ pokračovala jsem. „Paní Hladková má screenshoty. Jsou v kontaktu.“

„To je správný postup.“

„Vím. Je to správný postup a zároveň je to víkend, kdy ty fotky tam pořád jsou, lidi to vidí a já nemám co říct, protože mě požádali, ať nekomentuju.“

Martina přikývla.

„To je frustrace, ne selhání.“

„Vím, jak to rozlišit.“

„Vím, že víš. Přesto to říkám.“

Podívala jsem se na ni.

Martina na mě.

Ve výrazu nebylo nic sladkého. Nebyla to lítost ani zjednodušená útěcha. Byl to pohled člověka, který věci vidí přesně a nemá potřebu je zkreslovat ani nahoru, ani dolů.

„Síma tě neohrožuje proto, že je silnější,“ řekla Martina.

„Ne?“

„Ohrožuje tě proto, že se drží těsně pod hranicí důkazu. To je celé.“ Vzala kávu. „Tohle lidi dělají proto, aby ses unavila dokazováním. Ne aby tě porazili jednou větou. A že já o tom něco vím.“

Ticho.

Za oknem kavárny přejelo auto. Pak motorka. Pak chodec s deštníkem, který byl zbytečný, protože nepršelo, ale viselo to ve vzduchu.

„Úplně mě to rozhodilo,“ řekla jsem.

„Jo.“

„I když vím, jak to je.“

„Ale zabrání ti to začít šílet.“

Přikývla jsem.

Nebo se mi to tak zdálo.

Necítila jsem kontrolu.

Cítila jsem únavu. Tu specifickou únavu, kdy se věci kupí bez ohledu na to, jak přesně pracuješ, jak přesně skáčeš, jak přesně zodpovídáš. Věci se kupí, protože svět není přesný a ti, kteří zneužívají nepřesnost, to vědí.

„Co trénink?“ zeptala se Martina.

Jiné téma.

Nebo jiný vstup ke stejnému tématu.

„Poslední dva týdny dobře. Technicky.“

„Technicky.“

„Výkon je dobrý.“

„Ale?“

Pauza.

„Ale nebaví mě to tak jako dřív.“

„Kdy tě to přestalo bavit?“

„Nevím přesně. Postupně.“

Martina si vzala pero a obrátila ho mezi prsty. Nepsala, jen ho držela.

„Veroniko,“ řekla.

Bylo to poprvé, co mě od začátku školy nazvala jménem. Jinak vždy Coufalová. Oficiálně, ale ne chladně. Teď jménem.

Podívala jsem se na ni.

„Hmm.“

„Jak dlouho nespíš?“

Zarazila jsem se.

„Spím.“

„Průměrně kolik hodin.“

„Šest. Sedm někdy.“

„A bez přerušení?“

Ticho.

Zuzajda v noci někdy vstávala. Nebo jsem vstávala já a šla ji zkontrolovat. Nebo jsem usnula pozdě, protože zápisky nešly od ruky, nebo protože jsem ležela na zádech a zpracovávala den, a den byl moc dlouhý na to, aby šel zpracovat za tmy.

„Ne vždycky bez přerušení,“ řekla jsem.

„Jíš pravidelně?“

„Ano.“

„Tři jídla?“

„Tři jídla a snack po tréninku.“

„Dobře.“ Martina se napila. „Co brácha?“

Přes Janka. To byl vstup, který jsem nečekala.

„Janek je ok. Stará se o psa, když nejsem doma.“

„A jinak?“

„Je mu čtrnáct. Dělá to, co dělají čtrnáctiletí.“

„A ty?“

„Je to zodpovědnost. Ale zvládnu to.“

Martina přikývla. Nepopírala, co jsem řekla. Jen to přijala a pokračovala.

„Co Zuzajda?“

„Ve středu jdeme k veterináři. Záda a klouby. Je to dege,“ popotáhla jsem a dokončila. „Je stará.“

„A ty se o ni staráš.“

„Ano.“

Martina odložila pero.

„Veroniko.“

„Hmm.“

„Chci se tě zeptat na něco a chci přímou odpověď, i kdyby byla jednoslabičná.“

Napjala jsem se.

Jen jsem cítila, jak se mi stáhla záda.

„Ok.“

„Je tu ještě něco dalšího. Něco, o čem nemluvíš.“

Ticho.

Venku betonová lavička prázdná.

Říjen.

Věc, o níž nemluvím.

Zásuvka.

Nadechla jsem se.

Martina čekala.

„Ano,“ řekla jsem.

Jedno slovo.

Martina byla věcná. Jako když potvrdíte diagnózu, o níž věděla od prvního pohybu, ale potřebuje ji slyšet nahlas.

„Můžeš mi říct co?“

„Teď ne.“

„Dobře. To stačí pro začátek.“

Seděly jsme chvíli.

Číšník prošel a zeptal se, jestli chceme ještě. Řekly jsme, že ne.

Martina si upravila azurovou náušnici v uchu.

„Mám se zeptat ještě na jednu věc?“

„Hmm.“

„Tom.“

Přestala jsem dýchat. Na vteřinu. Nebo se mi to zdálo.

„Co s ním?“

„Dali jste to zase dohromady?“

„Ne. Skončilo to.“

Martina přikývla. Prostě přikývla.

„Vztah a trénink ve stejném prostoru jsou obtížné,“ řekla. „Zvlášť pokud jeden bez druhého nejde jednoduše oddělit.“

„Však jsme to spolu řešili celý léto.“

„Jojo. Ale víš co, srdci se nedá poručit.“

Přikývla jsem.

Martina se na mě dál dívala.

„Veroniko,“ řekla. „Tohle, co se děje s Instagramem, s tréninkem, s tím, co mi neřekneš — nic z toho neznamená, že jsi selhala.“

„Vím.“

„Víš. Ale cítíš to jinak.“

Ticho.

Ano.

Cítím to jinak.

Vím v hlavě, že Síma udělala něco špatného. Vím, že zodpovědná studentka má špatné dny. Vím, že trénink jde dobře technicky a že výkon je měřitelný a čísla říkají: pokrok.

Ale vím taky, co je v zásuvce.

A vím, že to samé je taky někdy v telefonu pod krytem.

A vím, že věci, které víme, a věci, které cítíme, nejsou vždy totéž.

„Mám se příště zeptat,“ řekla Martina tiše, „nebo to nechám na tobě?“

Podívala jsem se na ni.

„Nech to na mně,“ řekla jsem.

„Dobře.“

To nebyl slib. Byl to výhled. Malý, konkrétní, realistický.

Martina vstala.

„Musím na skupinu.“ Vzala bundu. „Pokud budeš potřebovat cokoli, napiš mi. Lepší mít spojence.“

„Dobře.“

„A Veroniko.“

„Hmm.“

„Nemusíš to nést sama. To, co mi neřekneš, chci slyšet, až budeš připravená. Nemám na to termín.“

Přikývla jsem.

Zůstala jsem sedět u okna.

Kavárna. Říjen za sklem. Zbylá káva studená.

Nemám na to termín.

Pohyb v hrudi, ten malý tlak, kdy věta sedí příliš přesně na místě, kde to bolí.

Nemám na to termín.

Vstala jsem.

Vzala jsem batoh.

Šla jsem k pokladně.

Zaplatila jsem za nás obě, protože Martina přišla kvůli mně. Zaplatila jsem ráda. I když to bude znamenat zase jen těstoviny s kečupem.

Vyšla jsem ven.

Říjnový vzduch. Praha. Odpoledne.

Za kavárnou byl park. Malý, spíš řada stromů podél chodníku, ale s lavičkami a s tou specifickou vůní podzimní trávy a mokrého dřeva, která mi připomínala závodní dny, kdy jsme jako tým seděli venku před halou a čekali na výsledky.

Zastavila jsem se.

Vytáhla jsem telefon.

Tom.

Napsala jsem: Jak je.

Odeslat.

Čekala jsem.

Přečteno za dvě minuty.

Ok. Trénink. Ty?

Napsala jsem: Byl složitej den.

Přečteno okamžitě.

Tečky.

Pak: Co se stalo?

Zůstala jsem u stromu.

Napsala jsem: Instagram oddílu. Hacknutý. Řeší to Bromlil a škola.

Tom: To je mizerný. Víš, kdo to udělal?

Napsala jsem: Mám hypotézu. Nemám důkaz.

Tom: Hmm.

Pak další zpráva: Mám volat? Nebo nechceš.

Zastavila jsem se.

Tom nabídl, že zavolá.

Napsala jsem: Jo.

Za třicet vteřin telefon zavibroval.

„Čau,“ řekl Tom.

„Čau.“

Jeho hlas. Trochu nižší přes telefon. Ta jeho nespisovnost, tichý způsob mluvy.

„Tak co se stalo?“ zeptal se.

Vysvětlila jsem mu to. Heslo. Fotky. Anonymní komentář z dřívějška. Símu a žádost o přihlašovací údaje. Paní Hladkovou a Bromlila dopoledne. Martinu.

Tom poslouchal.

Nezkoušel větu dokončit za mě. Neskákal do toho. Jen byl tam, na té druhé straně hovoru.

„A teď co?“ řekl, když jsem skončila.

„Víkend. V pondělí přístup zpátky. Bromlil to řeší.“

„A ta holka?“

„Síma. Nemám důkaz.“

„Ale víš.“

„Vím.“

Ticho. Ne nepříjemné.

Pak Tom: „To musí srát.“

„Přesně tak.“

„Dělat věci správně a pak přijde někdo a—“ Zastavil se. „Promiň. To je zbytečný říkat.“

„Není.“

„A rozmrdá to.“

„Jo.“

Tom byl ticho.

Pak: „Hmm.“

Ticho, ve kterém bylo víc, než se řeklo.

Za parkem tramvaj.

„Tome,“ řekla jsem.

„Hmm.“

„Je s tebou všechno v pořádku?“

Pauza.

„Proč.“

„Protože tě znám. A od září jsi jinej.“

Delší pauza.

„Jo,“ řekl nakonec. „Je.“

Jo, je.

„Ok,“ řekla jsem.

„Ok?“

„Když říkáš jo, ale takhle, tak na to ještě není čas. Ok.“

Ticho.

Pak Tom: „Díky.“

Neřekl za co.

Nemusela jsem se ptát.

„Kdykoli,“ řekla jsem.

Zavěsila jsem.

Stála jsem u stromu v parku.

Říjen. Praha. Odpoledne dojíždějící ke čtyřem.

Tom.

Tom je jiný od září.

Tom je jiný, a to není o mně.

Tohle jsem věděla.

Ale Tom zavolal.

Tom poslouchal.

Tom řekl: to musí srát. A rozmrdá to.

Tohle nebyl Tom, který mě přehlíží.

Tohle byl Tom, který je jinde a zároveň je přítomný, když to potřebuju.

Dvě různé věci zároveň.

Lidé jsou schopní dvou různých věcí zároveň.

Fyzioterapeutka druhého ročníku to ví.

Veronika Coufalová to ví a zapomíná aplikovat na sebe.

Vzala jsem batoh.

Tramvajová zastávka tři minuty od parku. Tramvaj přijede za čtyři minuty.

Nastoupila jsem.

Sedla jsem si k oknu.

Praha za sklem.

Telefon v kapse.

Screenshoty odeslané paní Hladkové.

Zuzajda ve středu.

Zápisky z klinické diagnostiky nedokončené.

Přehled pro Bromlila zítra.

A věc v zásuvce, o níž jsem skoro řekla Martině.

To bylo malý pokrok.

Ale bylo to víc než před dvěma hodinami.

Tramvaj přejížděla přes most.

Dole Vltava.

Voda mě nese.