KAPITOLA 17 — Paní Mai Lan — 20. 10., 17:50 — Viktor

SAPA v říjnu voní jinak než v létě.

V létě jde z průchodů hlavně pára a smažení a ta sladkokyselá vůně, co se lepí na oblečení a zůstane ještě v metru cestou domů. V říjnu je pod tím všechno chladnější, víc koření, víc uzavřenosti. Průchody jsou pořád plné, ale lidé se méně zastavují. Nakupují, odcházejí, a tašky nesou pevněji, jako by říjen přesvědčil i nakupující, že zbytečné postávání nemá cenu.

Tony znal krátkou cestu.

Samozřejmě.

Tony vždycky zná krátkou cestu, kratší trasu, správnou uličku. Pohybuje se tady jako člověk, který od dětství věděl, kudy se jde, a to mu ulehčilo svět natolik, že zapomněl, že jiní to nevědí.

Šel vedle mě, ne o krok napřed. Tohle u něj oceňuju. Tony nepředvádí, že ví víc. Prostě ví a jde a pokud jdu s ním, nechávám ho vést.

„Máš hlad?“ zeptal se.

„Ne.“

„Lžeš.“

Podíval jsem se na něj.

„Nelžu.“

„Říkáš, že ne, ale tvůj krok říká, že jo.“

„Můj krok neříká nic.“

Tony se trochu usmál.

Chodíme s Tonym tak, že si někdy říkáme věci a někdy je neříkáme. Je to zvyk, který vznikl postupně, bez pojmenování.

Prošli jsme kolem dvou stánků s oblečením, jednoho s elektronikou, za rohem byl pach pečiva, ten sladký, lepkavý. Tony odbočil doleva.

Kavárna paní Mai Lan.

Viděl jsem ji dřív, než jsme přišli ke dveřím. Červená cedule, obrázky nápojů, lampička u vchodu, která svítila i přes den.

Zastavil jsem se u výlohy.

Za sklem bylo černo-zlaté světlo, ta specifická paleta, kdy žárovky mají svůj věk a přiznávají ho v barvě. Paní Mai Lan seděla za pultem a dělala něco rukama. Skládala. Nemohl jsem vidět co. Jenom pohyb.

„Jdeš?“ řekl Tony.

„Jo.“

Otevřel dveře.

Zvonek.

Uvnitř tentýž vzduch jako minule. Káva, cukr, věci odložené v policích, papírové ozdoby na stěně, světýlka. Bylo tu tepleji než venku, místnost měla tu správnou teplotu a neobtěžovala se ji vysvětlovat.

Paní Mai Lan vzhlédla.

Nejdřív na Tonyho.

Pak na mě.

„Tony,“ řekla.

„Dobrý den.“

„Přišli jste pozdě.“

„Škola.“

„Pořád škola.“

Tony se trochu pousmál.

Já jsem se podíval na stůl u stěny. Tam jsme seděli minule. Dvě malé stoličky, kulatý stolek. Vypadalo to, jako by je tam někdo nechal pro nás, ale pravděpodobně tam stály pořád.

Sedl jsem si.

Tony si sundal bundu a přehodil ji přes stoličku.

Paní Mai Lan šla ke kávovaru.

„Karamelovou?“ zeptala se mě přes místnost.

„Jo.“

Ani se neotočila.

Prostě věděla.

Minule to bylo totéž. Přišel jsem poprvé a ona se zeptala jednou a zapamatovala si to. To mě vždycky trochu zarazí u lidí, kteří si pamatují věci jako by o nic nešlo. Jako by paměť u nich fungovala jinak — ne jako kartotéka, ale jako přirozené rozšíření přítomnosti.

Tony si sedl naproti mně.

„Co škola dneska?“ zeptal se.

„Přednáška. Seminář. Zápisky.“

„Další zápisky?“

„Jo. Další zápisky.“

„Hmm.“

Chvíle ticha.

Taková, kdy se oba pohybujeme mezi slovy a místem a říjen za oknem nás pozoruje a není potřeba okamžitě plnit prostor.

„Slyšel jsem o Instagramu,“ řekl Tony.

Zarazil jsem se.

„O jakém Instagramu?“

„Oddílu. Hacknutý. Ten Very.“

„Co se stalo?“

„Bromlil nám psal v pátek. Já ti to chtěl říct při tréninku, ale pak přišla série a…“ Pokrčil rameny.

„Jak to vypadá?“

„Nevím. Není to můj účet.“

„Ale znáš Veroniku.“

Přestal jsem ho na chvíli vyslýchat. Zná Veroniku líp. Tréninky, bazén, chodby, bufet. Znám ji taky, samozřejmě, ale není to přátelství. Spíš společná anonymita. Vím, jak sedí u bazénu. Vím, jak vypadá, když jí jde o výkon.

„Řeší to Bromlil,“ řekl jsem.

„Jo.“

„Tak to bude ok.“

Tony přikývl.

 

Paní Mai Lan přinesla sklenice. Karamelová káva, vrstvená, sladká. Tony dostal stejnou, protože paní Mai Lan nečekala, že se rozmyslí.

„Děkuju,“ řekl Tony.

Paní Mai Lan se podívala na mě.

„Jedl jste dneska?“

Zarazil jsem se.

„Ráno.“

„Ráno.“ Řekla to způsobem, kdy slovo dostane trochu víc váhy, než by mělo. „Přinesu.“

„Není potřeba—“

„Přinesu.“

Odešla za pult.

Tony se na mě podíval.

„S ní se nehádej.“

„Nehádám se.“

„Dokud neřekneš ne a ona nepřinese, nejsi v konfliktu.“

„To je teda logika.“

„Je to praxe.“

Vzal jsem sklenici. Karamel se protáhl od spodku nahoru, ten lehce hnědý film přes studené mléko, pak tmavá káva navrch. Zamíchal jsem. Barvy se pomalu spojovaly.

Minule jsem to sledoval déle, než bylo nutné.

Dneska taky.

 

Paní Mai Lan přinesla talíř. Pár kousků sladkého, kokosového nebo sezamového domácího pohoštění. Položila talíř doprostřed stolu bez řeči.

„Díky,“ řekl Tony.

Paní Mai Lan přikývla a vrátila se za pult.

Vzal jsem jeden kousek.

Byl dobrý.

Byl tak dobrý, jak jsou dobré věci, o kterých člověk nemyslel, že je potřebuje, a pak zjistí, že potřeboval.

„Viděl jsi Toma?“ zeptal se Tony.

Podíval jsem se na něj.

„Ve škole jo. Proč?“

„Skoky byly super.“

„Hmm.“

„Bromlil říkal, že prosincové závody vypadají reálně.“

„Dobře.“

„Ty na ně nejdeš?“

„Já neplavu závodně.“

„Vím. Jen říkám. Byl bych rád, kdybys přišel kouknout.“

Tony pil kávu. Koukl z okna. Říjnová SAPA za sklem, ten provoz, který nezpomalí jen proto, že se stmívá.

„Viktore,“ řekl po chvíli.

„Hmm.“

„Tom mi říkal, že jste si psali.“

Přestal jsem s kávou.

„Psali,“ řekl jsem.

„A?“

„A?“ Opakoval jsem otázku, protože jsem potřeboval vteřinu. „Bylo to hele, čau, osm zpráv za hodinu a pak pár dní nic.“

„Hm.“

„Hm co?“

„Nic. Jenom hm.“

„Tony.“

„Hm je někdy přesná odpověď.“

Koukal jsem na něj.

Tony seděl klidně. Karamelová káva před ním. Za oknem říjnové světlo, které bylo teď skoro oranžové.

„Nevím, co s tím dělat,“ řekl jsem.

„S čím.“

„S tím celým.“

„To je velká věc.“

„Ano.“

Tony odložil sklenici.

„Bojíš se toho?“

Přemýšlel jsem.

Byl to dobrý způsob, jak to pojmenovat. Strach a nevědomost nejsou totéž, ale u mě se hodně překrývají. Nevím, co s tím, protože se bojím, co by se stalo, kdybych s tím něco udělal.

„Jo,“ řekl jsem.

Tony přikývl.

„To bych čekal.“

„Čekal?“

„No jo. Tohle nevypadá jako věc, do které bys šel normálně.“

Za oknem přešla žena s taškami. Dva muži v bundách, jeden mluvil do telefonu, druhý koukal na vitrínu vedle kavárny. Říjnový podvečer v SAPĚ.

„Proč jsi mě sem vzal?“ zeptal jsem se.

„Stejně jako minule.“

„Minule jsi říkal, že tady nemusím nic vysvětlovat.“

„Jo.“

„Ale teď se ptáš na Toma.“

Tony se zamyslel.

Opravdu se zamyslel, ne jen aby působil zamyšleně. U Tonyho poznám ten rozdíl.

„Zeptal jsem se, protože on mi říkal a nemusel,“ řekl nakonec. „To není málo.“

„Co říkal?“

Tony chvíli mlčel.

„Že napsal a nevěděl, co čekat. A pak jsi odpověděl a byl za to rád.“

Zastavil jsem se.

Byl za to rád.

Tom byl rád, že jsem odpověděl.

Tohle jsem nevěděl.

Tom byl rád.

„Proč mi to říkáš?“ zeptal jsem se.

„Protože se ho neptáš.“

„Tony.“

„Hm.“

„Nesnáším tě.“

„Vím.“

Napil jsem se. Karamel byl nyní rovnoměrně rozložený v celé sklenici, vrstvy se vzdaly svého pořadí.

Telefon v kapse zavibroval.

Sršeň: Kde jsi

Bez otazníku.

Samozřejmě.

Napsal jsem: V SAPĚ. Za hodinu a půl doma.

Přečteno za dvacet vteřin: Dobře.

Pak: Oli má špatný den.

Strnul jsem.

Špatný den u Oliho má více kategorií. Špatný den může být vztek, křik, házení věcí, demonstrativní gesta, sebedestruktivní hlášení do telefonu, zamknutí dveří a vytvoření takové tíhy v bytě, že i vzduch změkne jinak. Nebo špatný den je ticho, a to je horší.

Napsal jsem: Jak špatný.

Přečteno.

Tečky.

Pak: Nevím.

Sršeň píše nevím jen tehdy, když to opravdu neví, nebo když neví a bojí se.

Napsal jsem: Zavolám mu.

Sršeň: Nech ho. Je doma. Jenom jsem ti to chtěla říct.

Jenom jsem ti to chtěla říct.

Sršeň mi tím říkala, že ví, že tam budu za hodinu, ale chtěla, abych to věděl dřív a nebyl při vstupu do bytu nepřipravený.

Ta pečlivost, schovaná pod tvrdostí.

Tony sledoval můj obličej. Neřekl nic. Jen si vzal ještě jeden kousek z talíře a čekal.

„Oli,“ řekl jsem.

„Doma?“

„Špatný den.“

Tony přikývl.

„Chceš jít?“

Podíval jsem se na hodinky. Pět padesát. Hodina zpátky. Nebo hodina a půl, pokud půjdu pomalu. Sršeň říkala, ať ho nechám, takže jít teď znamená jen vstoupit do bytu a čekat, jestli se Oliho tíha přenese na mě nebo ne.

„Za chvíli,“ řekl jsem.

Tony přikývl.

Paní Mai Lan přinesla džbán s vodou. Tiché gesto.

Tony nám nalil do sklenic.

Chvíli jsme seděli s vodou a říjnem za oknem.

„Máma se bojí.“

Tony přikývl.

Ticho.

U Tonyho jsou tichá místa součástí rozhovoru.

„Neznám Oliho,“ přikývl Tony. „Ale znám tebe, když o něm mluvíš.“

Tony si přetočil sklenici v ruce.

„Jako by byl vždycky někde za dveřmi.“

Řekl to líp než já. Oli je součást mého prostoru, i když není ve stejné místnosti. Nosím ho jako vědomí nepokoje. Ne pořád vědomě, ale tělo to ví. Mírně napjatá ramena před vstupem do bytu. Způsob, jak otevírám dveře. Jak poslouchám, jestli je ticho správné nebo špatné.

„Jo,“ řekl jsem.

„Je to takhle dlouho?“

„Déle, než si pamatuju.“

Tony si přetočil sklenici znovu. Pohyb bez záměru, jen pohyb.

„Mám taky sourozence,“ řekl.

Vzhlédl jsem.

„Sestru,“ pokračoval. „Mladší. Ale ona je jiná. Někdy mám pocit, že jsem hodný syn a hodný bratr, ale že to není vlastnost. Jen úkol. A já jsem z toho unavený“

Koukal jsem na něj.

„Nikdy jsi o ní nemluvil.“

Tony se podíval na talíř.

„Protože dneska mluvíme o věcech za dveřmi.“

Ticho.

Za oknem se říjnová SAPA překlápěla k večeru. Lampy se rozsvěcovaly jedna po druhé, ten postupný přechod, kdy svět přechází z denního světla do světla lamp, a chvíli obojí existuje zároveň.

Paní Mai Lan skládala papír. Ruce se pohybovaly bez zaváhání. Viděl jsem to koutkem oka, ten pravidelný pohyb prstů, přeložení, otočení, přeložení znovu.

„Co skládá?“ zeptal jsem se.

Tony se otočil.

„Pořád skládá jeřáby. Nebo jiné věci. Záleží na tom.“

„Na čem záleží?“

Tony pokrčil rameny.

„Na tom, co ruce chtějí. Tak mi to říkala.“

Ruce chtějí.

Tohle jsem slyšel minule a zůstalo mi to v hlavě přesněji než cokoliv jiného z té návštěvy. Ruce chtějí pohyb a pohyb jim dá klid.

„Mohl bych se zeptat?“ řekl jsem.

„Na co?“

„Paní Mai Lan. Jestli by mi to ukázala.“

Tony se usmál.

„Na to se zeptej sám.“

Vstal jsem.

Šel jsem k pultu.

Paní Mai Lan vzhlédla.

Na pultu před ní ležel čtvereček papíru.

„Mohla byste mi ukázat, jak se to dělá?“ zeptal jsem se.

Podívala se na mě.

„Proč?“

„Protože to vypadá jako věc, která pomáhá.“

„Pomáhá komu?“

„Rukám. A tím i hlavě.“

Ticho.

Pak paní Mai Lan vzala druhý čtvereček z podložky pod pultem. Podala mi ho.

„Sedněte si,“ řekla.

Vrátil jsem se ke stolu.

Paní Mai Lan přišla za mnou. Stála vedle a koukala na čtvereček v mé ruce.

„Přeložte napůl,“ řekla.

Přeložil jsem.

„Dobře. Teď otočte.“

Otočil jsem.

Paní Mai Lan ukázala prstem, kam jde další přeložení. Její prsty se nedotkly papíru. Jen ukázaly.

Tony seděl naproti a díval se.

Přeložení mělo správný odpor, tu přesnost, kdy materiál spolupracuje, pokud ho nenutíte.

„Tady pozor,“ řekla paní Mai Lan.

Zastavil jsem.

„Moc silně tlačíte.“

„Jo?“

„Papír se láme. Jen lehce.“

Zkusil jsem to znovu. Tentokrát lehčeji.

Další přeložení bylo čistší.

„Tak,“ řekla paní Mai Lan.

Pokračoval jsem.

Ruce se pomalu přestaly hádat s papírem. Začaly ho následovat, ne ho řídit. Přeložení, otočení, přeložení. Věci, co se dají naučit jen opakováním.

Tony vzal kousek sladkého a dál pozoroval.

Paní Mai Lan stála vedle.

„Víte, co to bude?“ zeptala se.

„Ne.“

„Dobrý začátek.“

Kouknul jsem na ni.

Ona koukla zpátky.

V jejím výrazu bylo něco, co jsem u ní viděl i minule a teprve teď jsem to pojmenoval: laskavost bez výzvy. Ne laskavost, co chce, abys ji přijal a byl za ni vděčný. Laskavost, co prostě existuje a nechá tě rozhodnout, jestli ji vezmeš.

„Pokračujte,“ řekla.

A šla zpátky za pult.

Složil jsem ještě pět nebo šest přeložení.

Pak jsem se zastavil, protože jsem nevěděl, co dál.

Podíval jsem se na to, co bylo v rukou.

Nevypadalo to jako jeřáb. Nevypadalo to jako nic konkrétního. Byl to čtvereček a teď nevěděl, čím chce být.

Trochu jako já.

To mě pobavilo.

Ale jen vnitřně.

„Co máš?“ zeptal se Tony.

„Nevím.“

„Je to hezké?“

„Nevím. Ještě ne.“

Paní Mai Lan za pultem koukla na mě přes místnost.

„Zkuste přeložit tudy,“ řekla a ukázala gesto.

Zkusil jsem.

Věc v ruce dostala jiný tvar. Asymetrický, trochu otevřený na jedné straně.

„Hm,“ řekl Tony.

„Hm co?“

„Vypadá to jako loďka.“

„Loďka?“

„Jo. Nebo jak se to řekne. Člun. Ten papírový.“

Podíval jsem se.

Trochu ano.

Mírně pokřivený čtyřúhelník, otevřený nahoře, trochu jako přepálená verze origami loďky ze základní školy. Ne dokonalý. Ale tvar byl tam.

Napil jsem se kávy.

Řekl jsem paní Mai Lan:

„Jak dlouho vám trvalo, než jste se to naučila?“

Přestala s tím, co dělala.

„Co myslíte?“

„Skládání. Jak dlouho trvalo, než to šlo samo.“

„Nikdy nejde samo,“ řekla. „Pořád musíte dávat pozor. Ale přestanete myslet na papír a začnete myslet jinak.“

„Jinak jak?“

„Na věci, co jsou za papírem.“

Přestala, jako by věta řekla dost.

Vrátila se ke svému skládání.

Tony na mě koukal klidně.

„Co máš ty za papírem?“ zeptal se tiše.

Podíval jsem se na loďku v ruce.

Sršeň. Oliho špatný den. Grindr a Tom a hele a čau. Pornokino v noci a papírek v sešitě. Věta, co jsem nenašel, a věty, co jsem našel a neodeslal. Tony za kávou. A karamelová vrstva, která se pomalu mísí, i když to neplánuje.

Říkám věci, až když nevydržím mlčet.

„Věci, co mám za papírem,“ řekl jsem.

Tony přikývl.

Bez dalšího vyzvídání.

Dopili jsme.

Paní Mai Lan přinesla účtenku bez toho, abychom žádali, a já se tentokrát nehádal.

Tony zaplatil.

„Příště budeš platit ty,“ řekl.

„Proč příště?“

„Protože jsme se dohodli, že přijdeme znovu.“

„Nedohodli.“

„Teď jo.“

Vstal jsem.

Loďka ležela na stole.

Vzal jsem ji. Trochu pomačkaná v jednom rohu, nerovná, ale celá. Dal jsem ji do přední kapsy bundy, tam, kde byl papírek. Dva papíry. Jeden, co byl v sešitě, a jeden, co jsem složil sám.

U dveří jsem se otočil.

„Díky, paní Mai Lan.“

Vzhlédla.

„Příště lépe.“

„Příště.“

Usmála se.

 

SAPA venku v podvečer. Lampy svítily. Lidé se přemísťovali s taškami a bednami a slovy ve dvou jazycích. Vzduch byl chladnější než uvnitř.

Tony šel vedle mě.

„Jak pojedeš?“ zeptal se.

„Autobusem na Smíchovské nádraží, pak tramvaj.“

„To je daleko.“

„Hm, dobrý.“

„Já počkám na rodiče.“

„Jasný.“

 

Sršeň čekala. Oli měl špatný den. Gorazdova čekala. Sršnin hrnek na lince čekal. A za tím vším ještě Tom, ten tiše přítomný Tom, který mi napsal a byl rád, že jsme si napsali.

Byl za to rád.

Smíchovské nádraží. Tramvaj.

V přední kapse bundy dva papíry.

Jeden, co přišel.

Jeden, co jsem složil sám.

Oba zmačkané. Oba nedokonalé. Oba v kapse.

 

Otevřel jsem Tomův chat.

Napsal jsem: Byl jsem dneska v SAPĚ.

Odeslal.

Přečteno za minutu.

Pak: S Tonym?

Napsal jsem: Jo. U paní Mai Lan. A pak jsem se naučil skládat origami.

Tečky.

Pak: Origami.

Pak: Opravdu.

Pak: Jak ti to šlo.

Musel jsem se koutkem usmát.

Napsal jsem: Loďka. Trochu křivá.

Přečteno.

Tom: To zní jako ty.

Přestal jsem.

To zní jako ty.

Tom napsal: to zní jako ty.

Znal mě.

Alespoň trochu.

Napsal jsem: Jo.

Pak: Jdu domů. Oli má špatný den.

Přečteno.

Tečky.

Pak Tom: Ok. Dej mi vědět, jestli bude třeba.

Dej mi vědět.

Neotevíral jsem to dál.

Jen jsem to nechal tam, v chatu, tu větu.

 

Tramvaj zastavila.

Vystoupil jsem.

Gorazdova. Říjnový vzduch. Rohový dům, tmavá fasáda. Tančírna naproti se zeleným neonem.

Stál jsem chvíli před domem.

Za oknem čtvrtého patra bylo světlo.

Ne jen jedno.

Kuchyň i chodba.

Sršeň byla vzhůru. Oli byl doma. Já tady venku s loďkou v kapse a s větou v telefonu.

Dej mi vědět, jestli bude třeba.

Tohle Tom napsal.

Tom, který napsal hele po dvou měsících. Tom, který byl rád, že jsem odpověděl. Tom, který dneska napsal: to zní jako ty.

Znal mě.

 

Vzal jsem klíče.

Vešel jsem do domu.

Schody.

Stoupal jsem.

Za dveřmi ticho.

Ten druh ticha, kdy se neví.

Odemkl jsem.

 

V předsíni byly Oliho boty. Jedna opřená o zeď, druhá převrácená podrážkou nahoru, jako by ji někdo sundal rychle a pak už neměl sílu ji narovnat. Na zemi ležela mikina. Jen odložená napůl cesty.

Vztek rozhazuje věci do prostoru, tohle bylo jiné.

Sršeň seděla v kuchyni u stolu s hrnkem. Vzhlédla.

„Přišel jsi.“

„Přišel.“

„Oli je v pokoji.“

„Jak je?“

„Nevím.“ Řekla to stejně jako ve zprávě. Prostě nevím. „Byl ticho celý den.“

 

Ticho u Oliho je horší než vztek.

Vztek má energii. Ticho je prázdné.

„Půjdu se podívat.“

„Nech ho.“ Sršeň zvedla ruku. „Ne hned. Počkej.“

Přikývl jsem.

Sundal jsem bundu. Pověsil ji.

Přišel jsem ke stolu.

Sršeň vypadala unaveně. Sršeň je vždycky trochu unavená, to je součást způsobu, jakým nese svět. Ale dneska to bylo víc než obvykle. O centimetr níž.

„Sedni si,“ řekla.

Sedl jsem si.

Nenalila mi nic. Jen seděla se svým hrnkem.

Venku za oknem neon Tančírny. Ten zelený, věrný, každovečerní. Sršeň ho nekomentovala. Jen zatáhla záclonu pohybem, který nebylo nutné komentovat.

„Co škola?“ zeptala se.

„Dneska seminář. Dobrý.“

„Docházka?“

„Lepší.“

Přikývla.

To bylo vše.

Neřekla dobře ani výborně. Přikývla. U Sršně je přikývnutí přijetí. Menší než souhlas, ale víc než nic.

Za stěnou byl Oliho pokoj.

Ticho.

Seděl jsem u stolu se Sršní a venku svítil neon a uvnitř byl klid, který nebyl klid, ale byl snesitelný.

Sáhl jsem do kapsy.

Vyndal jsem loďku.

Položil jsem ji na stůl.

Sršeň se na ni podívala.

„Co je to?“

„Origami. Skládal jsem dneska. V SAPĚ.“

„V SAPĚ.“

„S Tonym. Paní Mai Lan mi ukázala jak.“

Sršeň koukala na loďku.

Asymetrická, trochu zmačkaná, ale tvar byl tam.

Po chvíli řekla:

„Viktorku.“

„Hmm.“

„Je to hezké.“

Vzal jsem loďku zpátky.

Dal jsem ji zpátky do kapsy k papírku.

Venku neon.

Uvnitř klid.

Za zdí Oli.

A v telefonu:

Dej mi vědět, jestli bude třeba.

Zatím ne.

Ale mohlo by to přijít.

A to bylo jiné, než jak to bylo dřív.