KAPITOLA 18 — Bruno — 22. 10., 2:45 — Viktor

Ve dvě čtyřicet pět jsem stál před zrcadlem v koupelně a koukal na vlastní obličej.

Ne proto, že bych hledal odpovědi.

Zrcadla odpovědi nedávají. Zrcadla říkají jen: tady jsi. Takový. Právě teď.

Vlasy rozcuchané, pod očima stíny po špatném spánku, na tváři ten výraz, který mám pozdě v noci, kdy tělo přestalo dělat kompromisy. Sršeň v pokoji za zdí. Oli za svými dveřmi, který se ráno probudil tišší než večer, a ticho bylo sice jiné než předvčerejší, ale pořád tam bylo, napnuté jako drát.

Bylo to dobře, nebo špatně?

To jsem celý den nevěděl.

Nikdy nevím.

Vypnul jsem světlo v koupelně.

Šel jsem pro bundu.

Klíče. Telefon. Tichý odchod, jaký jsem se naučil ve čtrnácti, kdy jsem zjistil, že v tomhle bytě jsou dvě verze mého odchodu: ta hlasitá, která vyvolá reakce, a ta tichá, která je moje.

Dveře se zavřely bez zvuku.

 

Venku říjnová noc.

Praha ve dvě čtyřicet pět je jiné město než Praha ve čtyři odpoledne. Zbyla z ní jen nejnutnější kostra — ulice, lampy, auta, která někam musí, lidé, kteří ještě nevěděli, že by měli být doma. Vzduch byl čistší než přes den, ten říjnový chlad, který sice neprosí o bundu, ale připomíná, že vzít si ji by bylo správné.

Šel jsem po nábřeží.

Vltava.

Pořád ta stejná řeka.

Nepřemýšlel jsem, kam jdu.

Tělo to vědělo. Nohy znaly cestu, protože cestu nešly poprvé.

Ulice, kde lampy svítily v pravidelných intervalech, ty intervaly, které dávají rytmus chůzi, i když člověk nechce. Pak dlouhá cesta ulicemi a nakonec schody dolů.

Pornokino.

Vstupní zvuk.

Mříž.

Za mříží Milan.

Seděl na svém místě, jako by mu ho někdo odlil přesně podle těla. Lokty na pultu, telefon položený vedle popelníku, cigareta mezi prsty. Kolem něj ten známý pach: starý kouř, dezinfekce, sladká vůně z rozprašovače, kterou používal na věci, na které žádná vůně nestačila, ale používala se stejně.

Zvedl oči.

„Prázdná váza,“ řekl. „To nám jdou dětičky pozdě.“

„Doma bylo ticho.“

„Ticho je nejhorší. U nás se aspoň ví, kdo dýchá.“

Peníze. Razítko.

Milan mi otiskl značku na zápěstí čistě, jedním pohybem. Pak se podíval na otisk a spokojeně mlaskl.

„Vidíš. Umění. Kdyby mě matka víc podporovala, jsem dneska grafik.“

„Nebo razítkář.“

„Grafik jako grafik. I když já jsem někdy sprejer.“ Ušklíb se.

Bunda na věšák.

„Klid dneska?“ zeptal jsem se.

Milan se rozhlédl po prostoru, jako by zvažoval, jestli slovo klid nebylo nějaké cizí zvíře, které se sem zatoulalo.

„Normální středa. Dole jeden pán, co tvrdí, že sem šel omylem, a už je tady potřetí. Nahoře Kosatec, Fernetová a pár kulturních vložek. Nový kus u lesa.“

„U lesa?“

„U tý epopeje, co jste si tam z toho udělali školku po západu slunce.“

„Kdo?“

„Nevím. Cizinec. Hezkej. Sedí tam jak socha z dovolený, co si někdo přivezl a pak nevěděl, kam ji dát.“

Podíval se na mě.

„Ne abys mi ho rozbil. Cizinci se špatně reklamujou.“

„Jdu nahoru.“

„Jdi. A kdyby ses ztratil, křič. Nebo nekřič. Ono se to tady blbě pozná.“

Šel jsem doprava k baru.

Malinovku.

Milan ji nalil bez ptaní a posunul ke mně.

„A nahoře bacha,“ řekl.

„Na co?“

„Na demokracii. Každej si dělá, co chce, a pak to uklízím já.“

Vzal jsem sklenici a šel nahoru.

Za barem doleva.

Schody.

Nápisy po stěnách jak v berlínským podchodu. Slušnej člověk by radši zakop a rozbil si hlavu, aby to nemusel číst.

Kuřárna.

U pravé stěny byl jeden muž na všech čtyřech a druhý za ním. Ten dole měl jednu ruku opřenou o zem, druhou držel cigaretu, která mu hořela mezi prsty a popel z ní padal k noze stolku. Někdo vedle nich vyprávěl o první ranní tramvaji. Na pohovce u okna seděl muž v rozepnuté košili, kouřil a u toho měl mezi koleny cizí hlavu. Nepřestal mluvit ani ve chvíli, kdy mu hlas na vteřinu přeskočil.

Na zemi byly kapesníky. Ubrousky. Prázdný kelímek. Použitý kondom u nohy stolku, který všichni viděli a nikdo se netvářil, že ho vidí první.

Uculil jsem se.

Věci tady se nedělily. Rozhovor, tělo, kouř, čekání, sex, smích, únava. Všechno běželo najednou. Někdo se ptal, kdo má zapalovač. Někdo sténal. Někdo se hádal, jestli ráno jede metro už od půl páté. Někdo někomu sáhl do rozkroku jen tak mimochodem, jako by mu podával popelník.

Tohle byl důvod, proč sem lidi chodili.

Nebo jeden z důvodů.

Že nic nemuselo předstírat jinou místnost.

Kosatec ležel na pohovce u okna, nohy přes opěradlo, oči napůl zavřené. Dělal, že spí, ale zároveň zaregistroval každý pohyb ve dveřích.

Madam Fernetová v rohu se sklenicí, výraz po druhém nebo třetím Fernetu, ten stav, kdy se z ostrosti stala přítulnost a z přítulnosti začíná vznikat melancholie.

A u pravé stěny, trochu stranou od toho všeho a přesto přímo uprostřed, seděl muž, kterého jsem neznal.

Neznámý.

Seděl zády lehce nakloněný dozadu, ruce volně na kolenou, dívající se na místní epopej. Ten les, co ho někdo namaloval a pak někdo jiný přimaloval modrého ptáčka propiskou,

Byl svalnatý. Tmavší pleť, husté obočí, strniště. Měl bundu odhozenou vedle na pohovce, šedivé tričko.

Kosatec mě zaregistroval přimhouřenými víčky.

„Prázdná vázo,“ řekl.

„Kosatče.“

„Pozdě.“

„Vím.“

Když jsem procházel kolem pohovky, muž v rozepnuté košili ke mně zvedl oči. Znal jsem ho od vidění. Ne jménem. Jména tady nebyla vždycky nutná.

Usmál se.

Sáhl jsem mu mezi stehna. Jen na vteřinu. Spíš pozdrav než začátek. Jeho péro odpovědělo dřív než obličej. Zasmál se u cigarety, aniž by přestal poslouchat toho vedle sebe.

Právě to mě na tom uklidňovalo.

Že se nic nemuselo přerušit.

Sedl jsem si ke stolku. Vzal popelník, přeložil si nohy. Chladná malinovka v ruce.

Madam Fernetová zvedla oči.

„Viktorku.“

„Madam.“

Zahleděla se zpátky do sklenice.

Milan přišel o chvíli později s pytlem, rozprašovačem a výrazem člověka, který přesně ví, že lidstvo je nevychovatelné, ale podnik se stejně otevřít musí.

„Já vám říkal, že doma to rodiče zanedbali,“ prohodil k dvojici u stěny, aniž by se zastavil. „Člověk vám dá kuřárnu a vy si z toho uděláte rodinnou farmu. No krásný. Hlavně mi pak neříkejte, že nejsou kapesníky.“

Ten nahoře se uchechtl a nepřestal.

Milan sebral kapesníky ze země jedním zkušeným pohybem, kondom nabral do ubrousku, prázdný kelímek kopl ke dveřím.

„A mámu jste nechali kde?“ dodal. „Víte, že ji sem můžete vzít s sebou. Tady by se o ni někdo postaral.“

„Ty vole, jdi do prdele,“ řekl ten u zdi a rozesmál se.

„Já tam chodím pracovně,“ řekl Milan. „Vy rekreačně. To je rozdíl.“

Stříkl do vzduchu sladkou vůni. Na kouř, pot a sex se nalepila okamžitě, levně a marně.

„Nahoře prcá táta se synem,“ prohlásil do prostoru, jako by oznamoval změnu programu. „To jsou poměry. Jednou tady byl fotr, potkal tu dospělýho synka a nakonec si je vykouřili navzájem. Rodinná terapie. Bez pojišťovny.“

„To sis vymyslel,“ řekl Kosatec.

„A co má bejt?“ řekl Milan. „Tady se pravda taky musí občas vyvětrat.“

Madam Fernetová se napila.

„Milan nelže,“ řekla. „Milan dekoruje realitu.“

„Přesně,“ řekl Milan. „Takže já jdu radši zase pracovat.“

U dveří se zastavil a podíval se na mě.

„Vázo, kdyby ses rozbil, kousek po kousku. Nechci to pak luxovat celý.“

„Jasně.“

„A ty,“ ukázal rozprašovačem na neznámého muže u pohádkového lesa, „ty se nám tu tváříš moc důstojně. To se tady nenosí.“

Neznámý se usmál.

Milan zvedl obočí.

„No jo. Cizina. Ti ještě věřej na důstojnost.“

Odešel.

Kuřárna se zase vrátila do svého rytmu. Tělo u stěny, kouř u okna, Fernet v rohu, pohádkový les na zdi. Nic se nezastavilo. Jen se místnost na chvíli nadechla s Milanem a potom pokračovala dál.

Neznámý muž se na mě podíval.

Naše oči se potkaly přesně takovou dobu, jakou potřebují, aby to nebyla náhoda.

Podíval jsem se zpátky na les.

Pak zase na něj.

Usmál se.

Malý úsměv.

„Dobrý večer,“ řekl.

Portugalský přízvuk. Nebo brazilský. Ta specifická melodičnost, kdy čeština zní jako cizí hudba.

„Dobrý večer,“ řekl jsem.

Kosatec přestal předstírat, že spí.

Madam Fernetová dělala, že ji to nezajímá, a tím prozradila, že ji to zajímá.

„Chodíš sem často?“ zeptal se.

Tato věta. V tomhle prostoru. Z úst tohohle člověka nezněla jako klišé. Zněla docela jako skutečná otázka.

„Občas,“ řekl jsem.

Přikývl.

„Já poprvé.“

„Vím.“

Zarazil se.

„Víš to?“

„Jo.“

„A co vidíš?“

Podíval jsem se na něj.

Byl v tom pohledu zájem bez útoku. Zvídavost bez výslechu. Ten druh otázky, která nepočítá s konkrétní odpovědí.

„Vidím, že tě ten les zajímá víc než bar,“ řekl jsem.

Krátce se zasmál.

Ticho.

Pak:

„Bruno,“ řekl.

Natáhl ruku.

Vzal jsem ji.

„Viktor.“

Ruka pevná, trochu drsná na hřbetu, dlaň teplá. Stisk kratší než obchodní, delší než formální.

„Jsi z Prahy?“ zeptal se.

„Gorazdova.“

„To neznám.“

„Nové Město. U Vltavy.“

„Hm.“ Podíval se na pivo v ruce. „Já bydlím v Anglii. Přijel jsem na týden.“

„Proč Praha?“

„Proč ne..“ Pokrčil rameny. „Mám kamaráda v Holešovicích. Přijel jsem se podívat. A kamarád šel spát v deset.“ Pousmál se. „Já ne.“

Kosatec na pohovce vydal zvuk, který mohl být smích nebo nesouhlas nebo obojí.

„Bratři spí v deset,“ řekl ke stropu. „Přátelé taky. Jen my ne.“

Nikdo mu neodpověděl.

Bruno koukal na mě.

„Co děláš v Anglii?“ zeptal jsem se.

„Práce. Sklad. Stavba. Cokoliv, co platí a nepotřebuje moc otázek.“ Řekl to bez lítosti. „Dřív jsem byl v Brazílii. Pak jsem jel zkusit Evropu. Teď Anglie pět let.“

„A Brazílie?“

„São Paulo. Ale to je dávno.“

Za stěnou tepal zvuk z kina. Pravidelný, tlumený, bez závazku. U stěny se někdo zasmál a ten smích se rozpustil v dalším zvuku, který sem patřil stejně jako kouř.

Bruno se podíval na pohádkový les.

„Kdo to namaloval?“

„Nevím. Bylo to tady, když jsem poprvé přišel.“

„A ten pták?“

„Někdo jiný. Pozdějc.“

Bruno přikývl.

„Líbí se mi, když někdo něco přidá,“ řekl. „I když to tam nemá být. Pak to tam je.“

Řekl to jednoduše.

Madam Fernetová se zatvářila a radši se napila.

Kosatec si přetočil nohy a podíval se na Bruna a pak se rozhodl, že nemá cenu se angažovat a zavřel oči.

Seděli jsem chvíli potichu.

Kuřárna dýchala kouřem a teplem, pohádkový les na stěně zůstával lesem a ptáček zůstával ptáčkem bez gravitace. Vedle nás se mluvilo, těla se hýbala, Milanova vůně mizela dřív, než stačila cokoliv vyřešit.

„Nudíš se?“ zeptal se Bruno.

„Teď ne.“

„Teď ne.“ Zopakoval to a odmlčel se.

„Řekni mi něco o Praze.“

Podíval jsem se na něj.

„Co chceš vědět?“

„Cokoliv, co by nečekal turista.“

Přemýšlel jsem.

„Čtvrtý schod od vrchu na mém schodišti skřípe,“ řekl jsem nakonec. „Třetí ne. Když jde člověk pozdě domů, chodí po třetím.“

Bruno se usmál.

„Tohle bych nečekal.“

„Tak ses ptal správně.“

Napil jsem se malinovky.

Bruno dopil pivo. Odložil sklenici na stolek.

Podíval se na mě.

„Jdeš někam dál?“

Otázka bez podtextu.

„Ještě nevím,“ řekl jsem.

„Já taky ne.“

„Jestli chceš, můžeme se projít.“

Bruno kouknul na strop. Na les. Na mě.

„Jo,“ řekl.

Vstal jsem.

Bruno taky.

Kosatec pootevřel jedno oko, zaregistroval pohyb, a zase ho zavřel.

Madam Fernetová se na mě podívala jako tichý svědek.

Šli jsme dolů.

Za barem Milan.

„Nějak brzo?“ zeptal se.

„Brzo,“ řekl jsem.

„Pro oba?“

„Pro oba.“

Milan se podíval na Bruna.

„Vidíš. A já myslel, že sis přišel prohlídnout lesní školku.“

Bruno se usmál.

„Tu taky.“

„Tu taky,“ zopakoval Milan. „To je hezký. Multifunkční návštěva.“

Bundy. Chladnější vzduch schodiště. Schody nahoru a ven.

Praha ve tři ráno.

Mokrý chodník, lampy je ozařovaly svými paprsky.

Prázdná ulice. Záběr auta v dálce, jeho světla dvě červené tečky zmenšující se za rohem.

 

Bruno šel vedle mě, ne za mnou.

„Mluvíš dobře česky,“ řekl jsem.

„Trochu. Učil jsem se kvůli kamarádovi. On je Čech, pracuje v Londýně. Naučil mě základy.“ Krátce se zasmál. „Jakože pivo, děkuju a kde je záchod?“

„To stačí.“

„To stačí v baru, ne v pornokině.“

Zasmál jsem se.

Bruno taky.

 

Prošli jsme kolem zavřeného obchodu, kolem popelnic se zápachem nadcházejícího rána, kolem průjezdu, za nímž svítilo jedno okno ve třetím patře.

„Kdo bydlí v domě se zeleným neonem?“ zeptal se Bruno.

Podíval jsem se na Tančírnu.

Bruno zastavil. Neon svítil. Potichu. Věrně.

„Klub. Pro muže.“

„Byl jsi tam?“

„Bydlím naproti.“

Bruno koukal na neon.

„Jaký to je? Žít naproti místu, kam chodíš?“

Otázka, na kterou jsem nikdy neodpověděl nahlas.

„Nechodím tam,“ řekl jsem.

„Je to naproti.“

„To jo.“

Bruno přikývl. Jako bych mu něco vysvětlil.

Šli jsme dál.

Nábřeží. Vltava.

Bruno se zastavil u zábradlí.

Podíval se na řeku.

V jeho pohledu bylo něco, co jsem u lidí u řeky viděl málokdy. Jako by v ní hledal něco konkrétního a věděl, kde hledat.

„V São Paulu řeka nepatří městu tak jako tady,“ řekl po chvíli. „Nechodíš kolem ní cestou domů. Jdeš k ní, jen když máš důvod.“

„A tady?“

„Tady je uprostřed. Projdeš kolem každý den. Stane se součástí.“

„Víš, co ti chybí, nebo co máš.“

Přikývl.

„Obojí. Podle toho, kterej den.“

Stáli jsme vedle sebe u zábradlí.

Řeka tekla.

Pořád ta stejná řeka.

„Pět let v Anglii,“ řekl jsem. „Co tam máš?“

„Práci. Kamarády. Rutinu.“ Odmlčel se. „Starší sestru v Coventry. Tu mám rád.“

„Ona tebe taky?“

„Ona mi říká, ať se vrátím. Já říkám, že se vrátím.“

„A nevrátíš.“

Bruno se otočil a podíval se na mě. Nezdálo se, že je překvapený.

„Nevím,“ řekl. „Možná jo. Možná ne. Záleží na tom, co přijde dřív.“

„Co přijde dřív?“

„Nevím. Proto žiju v Anglii.“

Rozuměl jsem tomu.

Neptal jsem se víc.

Šli jsme dál po nábřeží, snad trochu pomaleji.

Říjnová noc kolem nás, Praha jako plán pro spící město, v němž spí teď většina, ale ne všichni. Nikdy ne všichni.

Zastavil jsem se u lavičky.

Sedl jsem si.

Bruno sedl vedle mě.

Blíž, než by bylo nutné.

Chvíli jsme jen seděli.

To bylo vzácné s cizím člověkem. Sedět bez potřeby vyplnit ticho. Ticho u Tonyho bylo takové. Ticho u paní Mai Lan taky. Tohle bylo jiné — kratší, výraznější, teplé z blízkosti dvou těl v říjnovém chladnu.

„Proč tam chodíš?“ zeptal se Bruno.

„Protože doma je Sršeň a Oli,“ řekl jsem.

„Kdo je Sršeň?“

„Máma.“

„A Oli?“

„Bratr. Starší. Má—“ Zastavil jsem se. „Má těžký dny. A těžký dny pak máme všichni.“

Bruno přikývl.

„U mě to bylo taky tak,“ řekl. „S tátou. Když byl špatný den, byt byl malý. Tak malý, že ani vzduch nestačil.“

Přikývl jsem.

„A šel jsi pryč?“

„Šel. A pak šel dál. A pak jsem byl pryč.“

„Chybí ti?“

Bruno se zamyslel.

„Brazílie jo. Táta ne.“ Odmlka. „Ale táta je součást Brazílie. Takže nevím, co chybí a co ne.“

Koukal jsem na řeku.

Tom má Romi.

Tom má matku, která mu po večerech čte z knížky, ke které přichází ráno s léky, jejíž vlasy češe, jejíž nohy maže mastí, jejíž ticho je dobré ticho.

Já mám Sršeň. Která to se mnou myslí dobře a přikývne jenom, když je na dně. A Oliho, jehož ticho nikdy není jenom ticho.

Tohle jsem Tomovi nikdy neřekl.

Ani Tonymu.

A teď jsem to říkal cizímu Brazilci na nábřeží po třetí ráno.

Bruno se ke mně otočil.

„Co plánuješ?“ zeptal se.

„Kdy?“

„Vůbec. Škola, práce, kam chceš jít.“

„Dokončit školu. Pak nevím.“

„Nikam odjet nechceš?“

Přemýšlel jsem.

Odjet.

Slovo, které mi obcházelo kolem hlavy od té doby, co jsem byl dost starý, abych pochopil, co by to znamenalo. Odjet by znamenalo nechat to za zády. Nechat Gorazdovu, Sršeň, Oliho demonstrativní ticha, Tančírnu přes ulici, čtvrtý schod. Ale taky videopůjčovnu. SAPU. Paní Mai Lan. Tonyho kávu. A Toma.

„Možná jednou,“ řekl jsem.

Bruno přikývl.

„Jednou.“

„Je to pozdě nebo brzo?“

„Obojí. Záleží, jestli čekáš na přesný okamžik.“

„A ty čekáš?“

„Já přestal čekat,“ řekl Bruno. „Začal jsem žít.“

Tahle věta chvíli visela ve vzduchu.

Pak Bruno vstal.

Natáhl ruku.

Chytnul jsem se.

Zvedl mě.

Stáli jsme blízko sebe.

Bruno se na mě podíval.

Neuhnul jsem očima, i když jsem měl pocit, že bych měl.

Dotkl se mé tváře.

Lehce.

Konečky prstů mi přejel po lícní kosti, jako by si ověřoval, že jsem skutečný.

Měl studené prsty a teplou dlaň. Přitiskl ji ke mně o něco pevněji.

Já se nepohnul.

„Ok?“

Přikývl jsem.

Dva lidé, kteří se sešli ve tři ráno v říjnu na nábřeží bez minulosti a bez nároku. Bruno měl teplé ruce. Já jsem věděl, co potřebuju.

Políbil mě.

Nejdřív krátce, skoro opatrně. Jeho rty byly vlahé. Pak mě chytil za zátylek a přitáhl si mě blíž. Narazil jsem hrudí do jeho bundy. Cítil jsem pod ní teplo jeho těla.

Položil jsem mu ruce na boky. Nevěděl jsem, jestli ho držím, nebo se držím jeho.

Políbil mě znovu, tentokrát bez otázky. Pomalu, ale pevněji. Palcem mi přejel pod uchem a já zavřel oči.

Řeka za námi šuměla, auta přejížděla po mostě a někde daleko zacinkala tramvaj. Nic z toho se nás netýkalo.

Bruno mě nepouštěl. Jeho dlaň zůstala na mém krku a druhou rukou mě objal kolem pasu. Přitiskl jsem se k němu ještě blíž. Cítil jsem, jak se nadechuje, jak se jeho tělo pohybuje proti mému, jak se mezi námi ztrácí poslední kousek studeného vzduchu.

Když se ode mě odtáhl, zůstal čelem opřený o moje.

„Ok?“ zeptal se znovu.

Tentokrát jsem se usmál.

„Jo.“

 

Pak jsme zase seděli na lavičce. Ramena u sebe. Praha kolem. Řeka pod mostem.

Bruno si zápalkami zapaloval cigaretu. Nabídl mi.

„Nekouřím.“

„Hmm.“ Zapálil sám. „Moudrý.“

„Nebo zbabělý. Tak uka.“ Zapálil jsem si taky.

Bruno se zasmál.

„Jakýs měl den?“ zeptal se.

„Dnes byl těžký den.“

„Jak to?“

„Oli.“

„Jo.“ Vydechl kouř. „A teď?“

Přemýšlel jsem.

„Teď je mi fajn.“

„Fajn.“

„Jo. Fajn. Nic víc.“

Bruno přikývl.

Cigaretu dotáhl. Upustil na chodník. Zašlápl.

„Já musím do Holešovic,“ řekl.

„Metro ještě nejede.“

„Pak půjdu pěšky nebo skočím na noční tramvaj.“

Vstal.

Podíval se na mě.

„Viktore.“

„Hmm.“

„Řekni mi ještě jednu věc o Praze.“

Podíval jsem se na řeku.

„Řeka se uprostřed dne tváří, jako by byla součást města,“ řekl jsem. „V noci se tváří, jako by bylo město součástí jí.“

Bruno stál chvíli.

„To je hezký.“

„Říká se to o řekách.“

„Nemusí se to říkat jen o řekách.“

Natáhl ruku.

Vzal jsem ji.

Stisk byl pevnější, ale kratší než na začátku.

Pak mou ruku pustil.

„Dobrou noc, Viktore.“

„Dobrou noc, Bruno.“

Odešel.

Sledoval jsem ho, jak jde po nábřeží. Velký, jistý krok. Bunda přes rameno. Cigaretový kouř za ním už zmizel.

 

Zůstal jsem sám.

Lampa za zády.

Řeka přede mnou.

Podíval jsem se na hodinky.

Něco po čtvrtý.

Praha stále spala.

Zůstal jsem chvíli stát u zábradlí.

V hlavě žádný výčet. Žádné hodnocení. Jen tahle chvíle — říjnová noc, mokrý chodník, řeka, pach cigarety, který byl ve vzduchu.

Byl jsem unavený.

Vytáhl jsem telefon.

Otevřel jsem Tomův chat.

Přečetl jsem poslední zprávy.

Dej mi vědět, jestli bude třeba.

Loďka. Trochu křivá.

To zní jako ty.

Tom mi už nenapsal. Ani já jemu. Ale ty zprávy tam byly. Ale existují.

Mohl jsem napsat teď. Mohl jsem napsat: byl jsem na nábřeží s cizím člověkem a bylo to fajn a teď jdu domů. Kdybych to napsal, Tom by odpověděl ve dne, pravděpodobně krátce, pravděpodobně bez soudu.

Bruno patřil téhle noci.

Tom patřil jinému místu.

Zatím.

Zamkl jsem obrazovku.

 

Gorazdova. Tančírna naproti spala. Neon nezmizel, jen svítil tišeji, jak to neony dělají po čtvrté ráno.

Dveře.

Schody.

Třetí jistý.

Čtvrtý skřípe.

Koupelna. Bez světla. Kohoutek. Studená voda přes obličej.

Podíval jsem se do zrcadla.

Tentýž obličej.

Trochu jiný výraz.

Jen nepatrný posun, kdy člověk zná vlastní tvář a pozná, kdy je trochu jiná, i když neví vlastně proč.

Nebyl jsem šťastný.

Nebyl jsem smutný.

Byl jsem tam.

 

Šel jsem do pokoje.

Okno na Gorazdovu. Neon. Řeka za rohem. Na druhém břehu Smíchov, Vltavská, RanGoli.

Tom spal.

Nebo nespal.

To nevím.

Ale byl někde na druhém břehu a já byl tady a mezi námi byla Vltava, která je uprostřed dne součástí města a v noci je město součástí jí.

Lehl jsem si.

Strop.

Vlhký flek v rohu.

Za zdí Oliho ticho, které tentokrát bylo ticho spánku.

Nebo jsem tomu potřeboval věřit.

Zavřel jsem oči.

Přišel Bruno.

Teplo jeho ruky. Způsob, jak se zeptal ok, jako by věděl, že na odpovědi záleží. Způsob, jak potom řekl dobrou noc, aniž by přidával něco navíc.

Bruno hledal taky.

Jen jinak.

A já taky.

Na chvíli jsme hledali společně a nenašli jsme odpověď, jen přítomnost. Bez podmínek. Bez budoucnosti. Bez požadavku, aby byla noc víc než tím, čím byla.

To bylo dost.

Říjnová Praha dýchala za oknem.

Sršeň za zdí.

Oli za zdí.

A já tady.

Pomalu jsem usnul s myšlenkou, že i krátká blízkost, která nepožaduje nic dalšího, může člověka udržet nad hladinou.