KAPITOLA 19 — Správné jméno — 24. 10., 21:10 — Tom

Seděl jsem u okna s telefonem v ruce a myslel na jméno.

Ne na Viktorovo.

Na to jsem myslel celé dopoledne, celé odpoledne, celý trénink, celou sprchu a sušárnu. Myslel jsem na něj i ve chvíli, kdy Bromlil opravoval postavení rukou, kdy Tony vedle mě doplaval poslední bazén a opřel se o okraj, kdy Veronika v dálce mluvila s Martinou Přikrylovou a tvářila se, že mluví jen o tréninku.

Myslel jsem na Viktora Polesného.

Jenže to nebylo vždycky jeho jméno.

Věděl jsem to.

Už několik dní jsem věděl, že to vím.

 

Bylo to na FTVS. Starý seznam u sálu, nějaký administrativní zmatek, správce, který měl v ruce papír a jména četl tak, jak byla napsaná kdysi, ne tak, jak se lidé mezitím stali sami sebou.

„Gál?“

Viktor se neotočil hned.

Až napodruhé.

Pak řekl: „Polesný.“

Ne naštvaně.

Unaveně.

Takovým hlasem, který neříká jen: opravte si jméno. Říká taky: kolikrát ještě.

Správce něco zamumlal, škrtl si v papíru a šel dál. Viktor si přehodil batoh na druhé rameno, jako by šlo o bezvýznamnou věc. A já jsem tam stál, tvářil se, že jsem to neslyšel, a přitom jsem to slyšel celé.

Gál.

Radek Gál, jestli jsem slyšel dobře.

Nebo možná jen Gál.

Lidi se přejmenovávají. Někdo po rozvodu, někdo po matce, někdo po otci, někdo proto, že se staré jméno nedá nosit.

Já bych o tom mohl vyprávět.

A právě proto jsem o tom nemluvil.

 

Tramvaj zastavila. Nastoupili tři lidi. Jeden si sedl vedle mě a zavoněl cigaretou a deštěm.

Přesunul jsem se víc k oknu.

Otevřel jsem telefon.

Grindr.

BlondJock.

Upravený věk, nová fotka. Záda v tričku, anonymní, atletická. Byl jsem to já a nebyl zároveň.

Podíval jsem se na čas poslední aktivity u Swimmera 2004.

Šest hodin.

Šest hodin zpátky.

Viktor byl online šest hodin zpátky.

Nezablikalo tam nic, žádná notifikace, žádná zpráva. Bylo to jenom číslo. Číslo říkalo: byl tady, ale ne teď.

Zavřel jsem Grindr.

 

Otevřel jsem Viktorův normální kontakt.

Chat byl krátký. Osm zpráv. Možná víc. Hele. Čau. Otázky o Dlážděnce. Loďka. To zní jako ty. Pak pár dalších zpráv a pak pomalé ticho, protože nebylo jasné, kam se jde dál, a oba jsme zůstali u posledních odpovědí jako u kraje bazénu.

To zní jako ty.

Napsal jsem to k němu.

K němu, ne k loďce.

Nebo k loďce, která zněla jako on.

Tohle jsem celý večer nemohl dostat z hlavy.

To zní jako ty.

Viktor mě zná.

Trochu.

Nebo začíná.

Nebo věděl dávno a neřekl to.

Přejel jsem prstem nahoru.

Chat byl krátký, ale každá zpráva v něm seděla jinak než zprávy ve skupinových chatech nebo v praktické komunikaci se školou nebo s Dlážděnkou. Tahle komunikace nevypadala jako agenda. Vypadala jako dvě věty, které se snaží přijít na to, jestli je mezi nimi prostor.

Nebo jsem si to jen vymýšlel.

Pravděpodobně jsem si to vymýšlel.

 

Tramvaj zajela do zatáčky a já uviděl svůj odraz ve skle. Rozcuchaný, trochu unavený, pod očima lehký stín po tréninku. Ten výraz, kdy člověk vypadá jako on sám, ale bez obranné vrstvy.

Viktorův výraz ve dveřích kuřárny byl taky bez obranné vrstvy.

Šok.

A za tím něco, co jsem tehdy nedokázal pojmenovat.

Teď si někdy myslím, že vím, co to bylo.

Ale to vím jen tehdy, když mě nikdo nevidí.

Vystoupil jsem na Smíchovském nádraží.

 

Průchod do domu.

Vyběhnout schody.

Klíče.

Dveře.

Chodba tichá, Romi asi spala nebo dřímala.

„Tomíku,“ ozvalo se z pokoje.

Nespala.

„Jsem doma,“ řekl jsem potichu.

Ticho.

Pak jemně:

„Jak bylo?“

„Dobrý.“

Nic.

Asi usnula.

 

Šel jsem do kuchyně.

Voda. Sklenice. Chladnička. Přezkoumal jsem, co je, vzal sýr a chleba, udělal si sendvič mechanicky, bez nadšení, ale protože tělo po tréninku potřebuje jíst.

Jedl jsem u stolu.

Za oknem Vltavská. RanGoli naproti, zavřené, nápis tlumený. Říjnová noc, město v poklidu.

 

Vytáhl jsem telefon.

Otevřel Viktorův kontakt.

Napsal jsem: Jak to jde s Olim?

Pauza.

Tečky.

Viktor napsal: Dneska ticho. To je ok, nebo není, nikdy nevím.

Ticho u Oliho.

Viktor ho jednou zmínil. Neptal jsem se víc. Neměl jsem důvod.

Nebo jsem měl a neptal se z jiného důvodu.

Napsal jsem: Ticho je těžký číst. Doma to mám taky.

Přečteno okamžitě.

Tečky.

Viktor napsal: U tebe jak?

Napsal jsem: Romi.

Viktor napsal: Jo. Má dobrý dny a špatný?

Zastavil jsem se.

Chleba v ruce.

Viktor se ptal na Romi.

Věděl, že mám matku. Věděl, že se jmenuje Romi. Nevím přesně, kdy to padlo. Někdy v chatech, ve škole nebo v Dlážděnce, kdy jsem utrousil větu, která nevysvětlovala nic, a přesto řekla dost.

Napsal jsem: Má dobrý dny a špatný. Dneska dobrý. Seděla u okna a četla. To je dobrý.

Přečteno.

Viktor napsal: Hezký.

Jedno slovo.

A přitom v něm bylo víc než ve větách jiných lidí.

Napil jsem se vody.

Viktor napsal: Tome.

Napsal jsem: Hmm.

Viktor napsal: Smím se zeptat na věc?

Zastavil jsem se nad sklenicí.

Smím se zeptat na věc.

Viktor se takhle ptal málokdy. Většinou něco rovnou řekl, nebo neřekl, nebo to někam zabalil a podal jako vtípek či nahodilou poznámku.

Napsal jsem: Jo.

Tečky.

Delší než obvykle.

Viktor napsal: Víš, že jsem se dřív jmenoval jinak?

Zastavil jsem se.

Strop. Bílý. Žárovka nad stolem. Klid bytu kolem.

Věděl jsem.

Nebo tušil.

Nebo to bylo to, co jsem celý večer nosil v hlavě jako kámen.

Viktor věděl, že vím.

Nebo se bál, že vím.

Nebo zjišťoval, jestli to vím, dřív než to řeknu já.

Napsal jsem: Slyšel jsem to. Náhodou.

Přečteno.

Tečky.

Viktor napsal: Nechal jsi to bejt?

Napsal jsem: Jo.

Pauza.

Viktor napsal: Dík.

Bylo to dík za to, že jsem z toho neudělal scénu. Že jsem jeho staré jméno nezvedl proti němu jako věc, která se musí vysvětlit.

Čekal jsem.

Za oknem projelo auto. Nápis RanGoli blikl, jak přes něj přejely světlomety.

Viktor napsal: Radek Gál.

Vydechl jsem pomalu.

Radek Gál.

Viktor Polesný bylo jméno, které nosil na sobě jako oblečení, co si sám vybral, i když ho někdo pořád tahal za rukáv starého kabátu. Radek Gál znělo jako jméno, které bylo dřív uvnitř a pak přestalo sedět.

Napsal jsem: Proč jsi ho změnil?

Tečky.

Viktor napsal: Delší. Aby bylo moje.

Pak přišla další zpráva.

Viktor napsal: Viktor Polesný je moje. Radek Gál byl taky.

Nevěděl jsem, co na to říct.

Takže jsem nic neřekl.

Nebo ne hned.

Seděl jsem u stolu a koukal na tu větu. Vltavská za oknem byla klidná, RanGoli nezářilo a Romi dýchala v pokoji vedle.

Viktor si změnil jméno, aby bylo jeho.

Já si změnil příjmení.

Z Gála na Záhorského. Udělal jsem to, protože jsem nechtěl nést příjmení po otci, který nikdy nebyl. Protože matka se vrátila ke svému rodnému jménu, ke Gálové, a já jsem to příjmení nenesl v tom smyslu, v jakém se příjmení nesou. Nebylo moje. Bylo na mně nalepené z místa, kde nikdo nestál.

Záhorský bylo z jiné větve. Jméno, které dávalo větší smysl, i když ten smysl nebyl čistý.

Jména nejsou čistá.

Jen se některá dají nosit déle než jiná.

Tom Záhorský.

Byl jsem Denis Gál.

Viktor byl Radek Gál.

Oba jsme byli Gálové.

Přesněji: oba jsme přestali být Gálové, abychom mohli být někým jiným.

Byl to pocit, jako bych šlápl na schod, který tam nebyl.

Napsal jsem: Já jsem taky měnil.

Přečteno.

Tečky.

Delší než kdy předtím.

Viktor napsal: Jak?

Napsal jsem: Příjmení. Záhorský je mámino rodný jméno. Předtím jsem byl Denis. Denis Gál.

Čekal jsem.

Nevím, co jsem čekal. Jestli Viktor pochopí jinak, stejně, nebo vůbec. Jestli ten Gál byl jen shoda jmen, nebo něco víc, co teprve začínalo být srozumitelné.

Tečky.

Viktor napsal: Máma se jmenuje Romi Gálová?

Ucítil jsem bolest v žaludku.

Jako když ze záznamu uslyšíte tón, kterého jste si nikdy předtím nevšimli, a přitom víte, že byl vždycky součástí skladby.

Napsal jsem: Jo. Proč?

Tečky.

Tečky.

Pak nic.

Potom se tečky objevily znovu.

Viktor napsal: Moje máma se taky jmenuje Romi Gálová.

Položil jsem telefon na stůl.

Koukal jsem na stěnu.

Za zdí Romi dýchala.

Za oknem Vltavská.

V telefonu zpráva, která seděla příliš přesně na to, aby to byla náhoda, a příliš divně na to, abych věděl, co s ní.

Romi Gálová.

Viktor Polesný. Dřív Radek Gál. Syn Romi Gálové.

Já, Tom Záhorský. Dřív Denis Gál. Syn Romi Gálové.

Dvě matky se stejným jménem a stejným příjmením.

Nebo jedna matka.

Ne.

Dvě.

To byl nesmysl. Romi je tady, v pokoji vedle. Viktor je syn jiné Romi, která je někde jinde, v jiném bytě, v jiné větvi nebo v úplně jiné náhodě.

Ale Gálová?

Obě Gálové?

Kdyby mi to někdo vyprávěl, řekl bych mu, že to příliš staví na efektu.

Jenže já neseděl v cizím příběhu.

Seděl jsem v kuchyni.

Vzal jsem telefon.

Prsty se mi trochu třásly.

Nebo se mi to jen zdálo.

Napsal jsem: Jsou to různý lidi.

Přečteno.

Viktor napsal: Vím. Ale stejný jméno.

Napsal jsem: Jo.

Viktor napsal: A příjmení.

Napsal jsem: Jo.

Tečky.

Viktor napsal: Tome.

Napsal jsem: Hmm.

Viktor napsal: Seš v pohodě?

Zasmál jsem se.

Tiše, trochu výbojně. Tím způsobem, kdy smích přijde, i když není čemu se smát, protože jinak by přišel jiný zvuk a ten jsem nechtěl.

Napsal jsem: Nevím.

Tečky.

Viktor napsal: Já taky nevím.

Chvíle ticha v chatu.

Viktor napsal: Jak se můžou jmenovat stejně?

Otázka byla logická.

A nelogická.

Příjmení Gálová není tak vzácné, aby se kvůli tomu muselo zastavit město. Křestní jméno Romi bylo méně časté, ale ne nemožné. Mohla to být absolutní náhoda. Shoda jmen, která nic neznamenala, protože na světě existovalo víc žen nesoucích stejná jména.

Ale oba jsme se jmenovali Gál.

A oba jsme přestali.

Napsal jsem: Nevím. Mohla to bejt náhoda.

Viktor napsal: Moje máma má sestru, o který nemluví. Jako by neexistovala. Nikdy jsem nevěděl proč.

Zaklonil jsem se, lokty opřené o desku stolu, a díval se na strop.

Strop. Flek u rohu. Žlutý stín od lampy.

Viktor měl matku se sestrou, o které se nemluvilo.

Já měl matku, která měla vzdálené příbuzné, o nichž se taky moc nemluvilo. Romi měla rodinu, kterou nevídala. Proč, na to jsem se nikdy přesně nezeptal. Věděl jsem, že existují. Nevěděl jsem kde.

Gálovi.

Napsal jsem: Máma má taky rodinu, co nevídá. Nikdy jsem se nezeptal přesně.

Přečteno.

Tečky.

Viktor napsal: Myslíš, že by to mohlo bejt propojený?

Koukal jsem na tu zprávu.

Propojený.

Viktor a já. Oba Gálové, než jsme se přejmenovali. Matky se stejným jménem. Sestry, které spolu nemluvily, nebo příbuzné, které se ztratily, nebo větve rodu, které se od sebe odtrhly kdesi v minulosti.

Neřekl jsem to.

Ani jsem to nenapsal.

Napsal jsem: Nevím. Možná. Nebo náhoda.

Viktor napsal: Věříš v náhody?

Přestal jsem psát.

Nevěděl jsem, jestli věřím v náhody. Věřil jsem v to, že se věci dějí bez plánu. Věřil jsem, že někdy je shoda jen shoda.

Nebo to bylo zbožné přání.

Nebo strach.

Napsal jsem: Někdy věřím. Záleží čemu.

Viktor napsal: A tomuhle?

Měl jsem pocit, jako by mě někdo odkopl do vesmíru a já se pomalu vzdaloval.

Za oknem noc. Romi v pokoji. Říjen za sklem, mokrá Vltavská, RanGoli tmavé.

Tomuhle.

Viktor se ptal, jestli věřím, že tohle je náhoda.

Nevěděl jsem.

Věděl jsem jen, že sedím u kuchyňského stolu ve čtvrt na deset večer a jméno, které jsem měl jako dítě, mě najednou spojuje s někým, na koho myslím přes den, v noci, v bazénu, v tramvaji, na chodbách FTVS, na schodech před pornokinem.

Napsal jsem: Nevím, co to je. Ale není mi to lhostejný.

Přečteno.

Delší pauza.

Viktor napsal: Mně taky ne.

Sedl jsem si rovně.

Mně taky ne.

Tři slova.

Viktor napsal tři slova a každé z nich sedělo přesně tam, kde mělo.

Nedělal jsem z toho víc, než to bylo. Některé věci člověk nechce říct nahlas ne proto, že by se styděl za pravdu, ale protože ví, že nahlas řečená pravda začne mít nábytek, světlo, stíny a důsledky. Začne zabírat místo v místnosti.

A tohle místo ještě nemělo tvar.

Jen už nebylo prázdné.

Napsal jsem: Je pozdě.

Viktor napsal: Je.

Viktor napsal: Musíš k Romi?

Napsal jsem: Ne. Spí. Ale musím taky.

Viktor napsal: Jo. Hele.

Zastavil jsem se.

Hele.

Přesně tak.

Viktor napsal hele.

A hele byl začátek věty, která ještě nepřišla. Nebo začátek věty, která přijde jindy. Nebo jen zvuk, který říká: jsem tady.

Napsal jsem: Hele.

Tečky.

Viktor napsal: Dej mi vědět, jestli zjistíš víc o vaší rodině.

Uvažoval jsem.

Zjistit víc.

To by znamenalo zeptat se Romi. Přijít za ní a říct: Mámo, znáš ženu, která se taky jmenuje Romi Gálová a má syna, který se jmenoval Radek a teď se jmenuje Viktor?

Znamenalo by to vytáhnout tu věc na povrch. A Romi měla dny, kdy byl povrch přesně tolik, kolik unesla, a jiné věci by ji zatížily jinak.

Ale zároveň tu bylo tohle.

Ten pocit, jako bych šlápl na schod, který tam nebyl, a pod ním našel další podlahu, o níž jsem nevěděl.

Napsal jsem: Jo. Ty taky.

Viktor napsal: Jo. Dobrou noc, Tome.

Dobrou noc, Tome.

Napsal to jinak, než jak to psával jindy. Přímočaře, bez vtípku nebo ironického nátěru.

Prostě dobrou noc a jméno.

Napsal jsem: Dobrou, Viktore.

Zpráva odeslaná.

Přečtená.

Pak nic.

 

Seděl jsem u stolu v tichém bytě.

Romi dýchala za zdí.

Telefon v ruce, obrazovka pomalu tmavnoucí, chat otevřený s Viktorem.

Romi Gálová. Radek Gál, teď Viktor Polesný.

Romi Gálová. Denis Gál, teď Tom Záhorský.

Dva chlapi, kteří přestali být Gálovi, aby mohli být vlastní.

A přitom mají stejné příjmení.

Přitom mají matky se stejným jménem.

Přitom tohle, co mezi námi bylo, jakkoli se tomu říká, co jsem si netroufal pojmenovat, ale co tam bylo od září, od kuřárny, od deště, od razítka na kůži.

Neudělal jsem z toho závěr.

Nešlo to.

Závěr vyžaduje dost informací a my jsme neměli skoro žádné. Jen dvě jména, dvě matky, staré příjmení a rodiny, o kterých se nemluvilo.

A přesto to nebylo málo.

A přesto to nebylo dost na rozhodnutí.

Ale bylo to dost na to, aby se mezi námi objevilo něco, co tam předtím nebylo. Něco, co se dalo ignorovat jen do chvíle, než to člověk jednou uviděl.

 

Vstal jsem.

Odnesl jsem sklenici do dřezu.

Vypnul jsem světlo v kuchyni.

Šel jsem tichými kroky kolem Romiina pokoje. Přes zavřené dveře jsem slyšel klidný dech.

 

Šel jsem k sobě.

Postel.

Zhasnuté světlo.

Okno na Vltavskou.

Telefon na nočním stolku.

Ležel jsem na zádech a koukal na strop. Flek v rohu. Žárovka vypnutá, ale strop byl osvícený slabě od lamp ulice přes záclonu.

Radek Gál.

Denis Gál.

Romi Gálová.

Dvakrát.

Nebo jednou, jinak.

Nechal jsem to tam.

Nespojoval jsem to násilím. Nestavěl jsem z toho rodokmen. Nechoval jsem se jako někdo, kdo teď ví všechno. Nevěděl jsem nic.

Věděl jsem jen, že to tam bylo.

A že to nebylo lhostejné.

Viktor to řekl.

Mně taky ne.

Zavřel jsem oči.

 

Za oknem Vltavská. Za zdí Romi. Někde na druhém břehu Viktor, možná už spí, možná ještě vzhůru, možná taky koukal na strop a přemýšlel o jménu, které nesl a pak pustil, a o jménu, které nosí teď.

Viktor Polesný.

Radek Gál.

Já Gál.

Tohle jsem neuměl přejít jako administrativní shodu. Neuměl jsem to přejít, protože Viktor nebyl administrativní shoda. Viktor byl kluk, na kterého myslím každý den, v bazénu, v tramvaji, na chodbách FTVS, a teď tady v tmavém pokoji při myšlence na příjmení, které jsme oba přestali nosit.

Někde v tom byla odpověď.

Nebo nebyla.

Možná přijde.

Možná nepřijde a bude to taky odpověď.

Ale dneska to nebylo nejdůležitější.

Nejdůležitější bylo, že Viktor napsal:

Mně taky ne.

A pod tím stálo jméno, které jsme oba nesli a pustili.

Gál.

Nevěděl jsem, co znamená.

Jen že teď už o něm víme oba.