KAPITOLA 20 — Oli — 27. 10., 23:40 — Viktor

Sundal jsem bundu.

Loďka v přední kapse šustila, jak jsem vyndával ruku.

Slyšel jsem Sršeň v kuchyni.

Její přítomnost.

Vím, že je někde v bytě, protože byt má jinou hustotu vzduchu, než když v něm nikdo nečeká.

Šel jsem ke kuchyni.

„Přišels,“ řekla.

Seděla u stolu se sklenicí vody před sebou a rukama na desce stolu, jako člověk, který si sedl proto, aby byl kdekoli jinde než tam, kde hrozí, že by se musel pohybovat.

„Jak je?“

Neptal jsem se na ni.

Věděla to.

„Zavřel se,“ řekla. „Ráno ještě mluvil. Odpoledne přestal.“

„Přestal jak.“

„Prostě. Přestal odpovídat. Šel do pokoje. Od té doby ticho.“

V kuchyni bylo světlo příliš silné na půl dvanáctou v noci. Neonová zářivka, ta stejná odjakživa, která nezná teplotu okamžiku a svítí stejně bez ohledu na to, co se děje pod ní.

Sedl jsem si.

Sršeň se na mě podívala.

Výraz měla unavený, tělo ví, že ještě není konec.

„Jedl něco?“ zeptal jsem se.

„Nevím. Nepřišel k jídlu.“

„Tak pravděpodobně ne.“

Sršeň přikývla.

„Zaklepu na něj,“ řekl jsem.

„Ne.“

„Musím vědět, jestli je v pořádku.“

„Není v pořádku. Ale klepání to nezlepší.“

Zavřel jsem oči.

To byl Oliho paradox. Oliho ticho nebylo bezpečí. Ale Oliho výbuch taky ne. Neexistovalo správné řešení, jen různé druhy špatných rozhodnutí, ze kterých si člověk vybíral podle toho, který druh škody unese.

Sršeň vzala sklenici vody. Napila se pomalu.

„Byl dneska někde?“ zeptal jsem se.

„Nevím. Neptala jsem se.“

Ani já ne.

Vstal jsem.

„Jdu na záchod,“ řekl jsem.

Sršeň nic neřekla.

Vyšel jsem z kuchyně.

Chodba.

Oliho dveře napravo.

Zastavil jsem se.

Přiložil jsem tiše ucho ke dveřím. Tak, jak to dělám od čtrnácti let.

Za dveřmi byl zvuk.Tichý, pravidelný, rytmický. Hudba, nebo hlas z videa, nebo zvuk prostředí aplikace, která běžela bez toho, aby ji někdo sledoval. Přes ten zvuk přicházel dech. Pomalý, ale byl tam. Oli byl naživu.

Umyl jsem si ruce. Podíval se do zrcadla. Zrcadlo bylo malé a žlutě osvětlené a odraz byl takový, jaký bývá uprostřed noci, kdy obličej neví, na co se má tvářit a proč.

Vrátil jsem se do kuchyně.

Sršeň seděla pořád stejně.

„Je tam,“ řekl jsem. „Něco mu hraje.“

Přikývla.

Uvolnila ramena o centimetr. Sotva znatelně. Ale viděl jsem to.

„Sedni si,“ řekla.

Sedl jsem.

Chvíli jsme mlčeli.

„Přinesls jídlo?“ zeptala se Sršeň.

„Zapomněl jsem.“

Podívala se na mě.

„Šel jsem s Tonym,“ řekl jsem. „Do Sapy. K paní Mai Lan.“

Přikývla.

„A potom?“

„Přijel jsem domů.“

Krátce zavřela oči.

Pak je otevřela.

„Oli dneska ráno říkal, že půjde na úřad,“ řekla.

Zastavil jsem se.

„Na úřad.“

„Pracovní úřad. Říkal, že se zaregistruje. Že to zkusí.“

Tohle jsem nevěděl.

Oli o registraci na pracovní úřad mluvil jednou v létě a pak o tom přestal mluvit, jako o většině věcí, o nichž mluvil jen jednou. Věci se u Oliho dělily na věci, o nichž mluvil víckrát, a věci, o nichž promluvil jednou a pak zmizely. Ty druhé byly buď odpisy, nebo tiché bolesti.

„Šel?“ zeptal jsem se.

„Nevím. Odpoledne byl doma. Jak přišel, nevím.“

Koukal jsem na stůl.

Dřevěná deska, škrábance, otisk od hrnku, prasklina v rohu, kde jednou Oli praštil stolem dost na to, aby dřevo povolilo, ale ne dost na to, aby se stůl rozbil.

„Mohli ho odmítnout,“ řekl jsem.

„Co?“

„Úřad. Mohli mu říct, že nesplňuje podmínky nebo že má záznam nebo cokoliv.“

Sršeň přikývla.

„To nevím.“

„Nebo se nedostavil.“

„Nebo to vzdal před dveřmi.“

To taky.

Oli umí vzdát věci přede dveřmi. Chodí k nim, stojí venku, otočí se a vrátí. Pak říká, že nešel, nebo říká, že to byl špatný den, nebo neříká nic a ticho je odpověď sama o sobě.

„Co chceš dělat?“ zeptal jsem se.

Sršeň se na mě podívala.

„Teď?“

„Teď, nebo zítra, nebo obecně.“

Chvíle.

„Nevím,“ řekla. „Nemůžu ho přinutit. Nemůžu za něj jít. Nemůžu si ho zamknout v pokoji a zároveň ho nemůžu nechat zmizet.“

„Nemizí pokaždý.“

„Někdy jo.“

Neodpověděl jsem.

Protože měla pravdu.

Oli mizel v určitých rytmech, které jsme se naučili číst jako topografii terénu. Ticho bylo jedno patro. Uzavřené dveře druhé. Přestat jíst třetí. Pak přišly věci, o kterých se nemluví jako o patrech, ale jako o záchranných lanech.

Minulý rok byl provaz.

Přes dveře od koupelny, uvnitř za závojem páry, který stačil, aby to skryl.

Neuzavřel jsem to téma.

Sršeň věděla, že vím.

Já věděl, že ona ví.

Tahle vědomost seděla v kuchyni jako třetí člověk, bez jména, bez příjmení, s tíhou přítomnosti.

„Kdo ví o Olim?“ zeptal jsem se.

„Jak to myslíš.“

„Doktor. Sociální pracovník. Kdokoli.“

„Doktor Novák. Ten, ke kterému chodil po minulým pokusu.“ Odmlčela se. „Přestal chodit v únoru.“

„Přestal sám, nebo mu řekl, že nepotřebuje?“

„Přestal sám. Řekl, že to nepomáhá.“

„A pak?“

„Pak nic.“

Zavřel jsem oči.

Pak nic.

To je přesný popis míst, kam Oli chodil a kde mu věci mizely z rukou. Pak nic. Ne velké selhání, ne explicitní odmítnutí. Jen tiché zastavení, které předchází dalšímu tichému zastavení, a člověk si toho nevšimne, dokud se něco nestane.

Vzal jsem telefon.

Otevřel jsem chat s Tomem.

Napsali jsme si dneska večer. Ten chat s Gálovými, se jménem, s tím Mně taky ne.

Dej mi vědět, jestli bude třeba.

Podíval jsem se na tu větu.

Sršeň koukala z okna.

Zamkl jsem obrazovku.

„Co bys potřebovala od doktora Nováka?“ zeptal jsem se.

„Aby ho vzal zpátky. Nebo něco jiného. Ale Oli musí chtít.“

„Víme, jak moc Oli musí chtít.“

„Víme,“ řekla Sršeň tiše.

Tohle bylo zvláštní.

Sršeň neříká víme.

„Jsem unavený.“

Podívala se na mě.

„Ty?“

„Jo.“

„Z čeho?“

„Obecně.“

Chvíle.

„Ano,“ řekla.

„A ty?“

Znovu chvíle.

Delší.

„Taky.“

Neonová zářivka bzučela.

Zelený odraz Tančírny se držel v protějších oknech přes ulici, rozmazaný a neklidný, jako by to ani nebylo světlo.

Dva unavení lidé v kuchyni u stolu se sklenicí vody a se situací, která neměla dobrý konec.

„Půjdu si lehnout,“ řekl jsem.

Sršeň přikývla.

„Vstanu brzy,“ řekl jsem. „Jestli něco uslyším.“

„Dobře.“

Vstal jsem.

„To bude dobrý, mami.“

Zvedla oči.

Oliho dveře. Bylo ticho, žádné světlo, žádný zvuk. Buď hudba skončila, nebo přešla do nočního ticha.

Odemkl jsem si pokoj. Pokoj byl takový, jaký ho vždy nechávám. Postel ustlaná, batoh u stolu. Bunda se špendlíky na háčku, jeden byl z trička, které jsem nosil v září.

Šel jsem k oknu.

Gorazdova v noci.

Z pátého patra nebyla Tančírna naproti tak blízko, jak působila dole z ulice. Byla pod námi a přes ulici, zelený neon rozmazaný v mokrém chodníku a v oknech protějšího domu. Právě ta výška z ní dělala něco jiného. Ne místo, kam člověk prostě jde. Spíš světlo dole, ke kterému se dá sestoupit.

Nebo spadnout.

A to bylo něco, na co jsem neměl myslet.

Sáhl jsem do přední kapsy bundy.

Loďka.

Asymetrická, zmačkaná v jednom rohu, otevřená nahoře.

A vedle ní ten druhý papír.

NĚKDO TĚ MÁ RÁD.

Oba v kapse. Dva papíry, dva různé původy, oba necelé. Oba tvarované napůl.

Lehl jsem si na postel.

Strop. Flek u rohu od vlhka, ten stálý. Trhlina, kde kdysi zateklo. Strop, který jsem znal lépe než cokoliv jiného v tomhle bytě, protože strop jsem viděl ve chvílích, kdy jsem neuměl koukat jinam.

Za zdí byl Oli.

Ticho.

Sršeň řekla neklepej. A možná měla pravdu. A možná ne.
Zavřel jsem oči.
Poslouchal jsem svůj dech, ale sršeň se pohybovala v kuchyni. Kroky přesné, malé. Pohyb hrnku nebo sklenice, zvuk vody z kohoutku, pak ticho. Pak pomalé kroky do ložnice. Zavřela dveře.

Tomova zpráva v telefonu: Dej mi vědět, jestli bude třeba.

Otevřel jsem chat.

Podíval jsem se na poslední zprávy.

Mně taky ne.

Dobrou, Viktore.

Byla skoro půlnoc. Tom byl pravděpodobně doma u Romi. Nebo spal. Nebo ležel na zádech a koukal na strop, jako já.

Myslel jsem na Bruna. Vzpomínka na noc před dvěma dny. Teplé ruce. Polibek.
Slova Tonyho, co mi řekl odpoledne. Tom byl rád, že jsem odpověděl.

Přemítal jsem o tom.

Tom byl rád.

Z jedné zprávy.

Z jednoho čau.

Já jsem taky byl rád.

Z jednoho hele.

Z osmi zpráv za hodinu.

Ze tří slov: Mně taky ne.

Věnoval jsem pozornost věcem, které mi dávaly malou radost. Loďka. Karamelová káva. Paní Mai Lan a ruce, co nemají stát. Tonyho přikývnutí, které bylo přesnější než věta. Chodba v noci s vědomím, že Oli dýchá.

Drobnosti mají jinou váhu, než jim člověk přičítá.

Za zdí Oli.

Ticho.

Pak zvuk.

Oliho kroky. Lehké, pomalé. Ne kroky člověka, který někam spěchá. Kroky člověka, který se pohybuje v bytě ve tmě a zná každý metr.

Kroky do koupelny.

Voda.

Čekání.

Pak kroky zpátky.

Dveře pokoje.

Ticho.

Vydechl jsem.

Nevstal jsem. Jen jsem v hlavě odstoupil ode dveří. Přestal jsem poslouchat tak úzkostlivě a vrátil se zpátky do plochy postele, do vlastního těla.

Bylo čtvrt na jednu.

Telefon.

Napsal jsem Tomovi:

Spíš?

Bez čekání na odpověď jsem zamkl obrazovku.

Počkal jsem.

Za dvě minuty zavibroval.

Tom: Ne. Co je.

Napsal jsem: Oli má špatnou noc. Vstal a šel na záchod. Pak zpátky. Je v pokoji.

Tom: Ok. To je dobrý.

Napsal jsem: Jo.

Tom: Usneš?

Napsal jsem: Asi jo.

Tom: Dobrou noc.

Dobrou noc.

Bez jména tentokrát.

Jen Dobrou noc.

Napsal jsem: Dobrou.

Odložil jsem telefon.

Říjnová Praha za oknem.
Zelený odraz Tančírny někde dole.
Sršeň za zdí. Oli za zdí. Tom na druhém břehu.

Ležel jsem a díval se na flek v rohu stropu.

V kapse bundy loďka.
Papírek s větou, která si nezasloužila méně pozornosti než všechno ostatní.

V pátém patře bylo ticho.
Tentokrát možná jen ticho spánku.

Nebo jsem tomu potřeboval věřit.

Zavřel jsem oči.

A pro tuhle noc to stačilo.