KAPITOLA 21 — Skoky — 31. 10., 16:10 — Veronika

Bazén v říjnu voní jinak. V létě je to chlor a kůže a sluneční krém a smích přes šatny, ten lehký bordel prázdnin. Teď byl vzduch tvrdší. Bez omluvy. Chlor čistý, skoro nemocniční, a pod tím vlhkost kamene a staré budovy, která nikdy úplně nezaschne.

Přišla jsem pět minut před začátkem tréninku, batoh na levém rameni, taška s plavkami a mokrým ručníkem z rána na pravém, a v hlavě ještě Bromlilova zpráva z polední přestávky.

Coufalová, 16:10 skoky. Věž zařazena.

Skoky ve středu odpoledne jsme neměly pravidelně. Bromlil to zařadil jako doplněk po té přednášce o synchronizaci odrazu, kde říkal, že skokanům chybí opakování v jiném světle, ne jen v ranních blocích.

Jiné světlo.

Říjnové světlo přes střešní okna bylo jiné opravdu. Nižší, žlutavé, jako světlo místnosti, kde někdo zapomněl zvednout záclonu.

Šla jsem ke sprchám.

Na dlaždicích mokro.

V šatně byly tři dívky. Jana, Katka, jedna z prvního ročníku, jejíž jméno jsem si pořád pletla. Oblékaly se nebo odkládaly věci, mluvily přes sebe.

Katka zvedla oči.

„Věž?“

„Jo.“

„Ugh.“ Opřela se o skříňku. „Bromlil říkal tři série?“

„Pět.“

Katka zavřela oči a na okamžik se odevzdala existenciální rezignaci.

„Nemůžu tam nahoře bejt víc než deset minut.“

„Já taky ne.“

„Ty jo.“

Neodpověděla jsem.

Vzala jsem plavky. Rychle se převlékla. Ruce šly samy, ty pohyby znal každý sval zvlášť. Plavky, čepice, brýle na čelo. Šle zatáhnout. Ručník na háček.

Nevím, kdy jsem se před zrcadlem začala nepatrně otáčet bokem.

Někdy v září.

Nebo v srpnu.

Nevím přesně.

Jen vím, že jsem se od té doby přestala dívat celá.

Ví to jen tělo.

A tělo to neříká.

Vzala jsem ručník a šla.

Střecha nad bazénem vydávala ten svůj specifický zvuk, tiché hučení vzduchu, které bylo slyšet jen tehdy, když jiných zvuků ubylo.

Bromlil stál u kraje bazénu s tabulkou a výrazem člověka, jehož myšlenky byly deset kroků napřed, zatímco zbytek světa ještě nestačil nastoupit na start.

„Coufalová.“

„Tady.“

„Rozcvičení dvě stě. Pak třímetrovka, základ.“

„Jasně.“

Skočila jsem do vody.

První vteřina byla vždycky studená. Druhá už patřila plavání.

Záběr.

Výdech.

Kop.

Dvě stě metrů bylo na rozplavání. Čas jsem neřešila. Potřebovala jsem jen, aby se tělo konečně zapojilo.

Přes den jsme měli seminář z klinické biomechaniky. Pak pauzu, konzultaci u doktora Kopeckého ke zkouškovým materiálům a nakonec zpráva od Janka, že Zuzajda nevstala od misky. Napsal to v jedné větě bez interpunkce, jako vždycky. Všechno důležité tam bylo, jen nebylo poznat, co u toho cítí.

Zuzajda nevstala.

Zavolala jsem odpoledne veterináři. Středeční termín není urgentní, řekla mladá asistentka. Pokud se stav zhorší, zavolejte na pohotovost.

Pokud se stav zhorší.

Vynořila jsem se na konci série.

Za mnou Tony doplaval a chytil se okraje. Podíval se na mě.

„Jak je?“ zeptal se.

„Dobrý.“

Přikývl.

Tom přišel jako poslední z aktivních plavců. Měl to v sobě pořád, tu schopnost vstoupit do prostoru, jako by se rozhodl přijít přesně teď a ne dřív. Hodil ručník na stojánek, přehodil brýle na čelo.

Nepodíval se ke mně.

Nebo se podíval a já to nestihla.

Bromlil zapískal.

Na třímetrové prkno jsem šla jako třetí.

Katka přede mnou skočila slušně, s trochu slabým vstupem do vody, ale Bromlil jen poznamenal něco do tabulky, nic neřekl. Jana za mnou čekala na schodišti a koukala na telefon, dokud ho nemusela odložit.

Třímetrová je jiná než desítka.

Na trojce ještě věříš, že to dopadne dobře. Na desítce už jen uděláš to, co umíš.

Stoupla jsem na prkno.

Dole bazén, čistá hladina, odraz střešních světel nahoře. Katka odcházela k okraji, ručník kolem ramen, mokré vlasy.

Tom stál na kraji dráhy a koukal do vody.

Nedíval se na mě.

Proč si to pořád říkám.

Nadechla jsem se.

Odraz.

Rotace.

Vstup.

Voda.

Dobrý.

Cítila jsem, že skok byl dobrý, dřív než mi to Bromlil řekl. Tělo to ví samo, ten moment v letu, kdy jsou věci na místě, kde mají být, a voda přijde čistě a bez zbytečného rozstřiku.

Vynořila jsem se.

„Lépe než pondělí,“ řekl Bromlil. Zapsal si to. „Nástup trochu pozdě. Ještě jednou.“

Šla jsem na prkno. Odtud byl vidět celý bazén. Dráhy, hladina, Bromlil se stopkami, Tony u okraje, jak rozmlouvá s Járou o něčem, co byla pravděpodobně technika.

A Tom.

Tom stál u startovního bloku dráhy číslo jedna a koukal na věž.

Na mě.

Přímý pohled.

Pak se otočil a šel k bloku.

Stála jsem tam a nevěděla, co s tím.

Nadechla jsem.

Odraz.

Voda.

Tentokrát méně čistě.

Bromlil si to napsal a nic neřekl.

Takový byl jeho způsob, jak říct: nezhoršila jsi se, ale taky sis nepomohla.

Věž.

Bromlil to řekl ve čtvrt na pět, po třetí sérii na třímetrovce.

„Věž. Základ s vrutem. Tři série, pak podle výkonu.“

Šla jsem.

Schodiště věže je výrazně užší, kov studený i přes gumové nášlapy, a zvuk kroků se vrací ze stěn způsobem, který je příliš dotěrný. Každý krok je znát.

Vylezla jsem.

Vrchol věže.

Deset metrů.

Odtud je bazén jiný.

Je to jiný prostor. Vzduch jinak vibruje, zvuky přicházejí jinak, i Bromlil dole je trochu jiná postava. Menší. Věcnější. Jako by odtud bylo jasné, že vše dole se děje v měřítku, které funguje jen pro lidi, kteří stojí v něm.

Nahoře se stojí v jiném měřítku.

Bromlil.

Tony.

Jára.

Jana.

Tom.

Dole stál Tom.

Koukal nahoru.

Koukal přímo na mě, bez toho, aby přesunul pohled jinam.

Na vteřinu.

Pak se pohnul k dráze.

Nadechla jsem se.

V říjnovém světle, které dopadalo dovnitř okny, byl bazén pod námi skoro zlatý. Hladina se leskla tak, že jsem na chvíli přestala vnímat krytou halu i zkorodovanou střechu. Viděla jsem jen světlo na vodě.

Věci ze dne přišly všechny najednou.

Seminář. Kopecký. Jankova zpráva o Zuzajdě. Instagram a Síma a přehled pro Bromlila, který jsem neodevzdala. Výpočty výživy, které jsem Tomovi poslala a Martina ve středu, která viděla dost. Zásuvka.

A teď, tam dole, Tom, který se na mě chvíli díval.

Stála jsem na věži a dívala se dolů.

Výšky se nebojím. Bojím se jiných věcí.

Že pokazím skok, i když všechno před ním bylo dobré.

Že Zuzajdě bude ve středu hůř, než si teď připouštím.

Že se Tom díval jen proto, že jsem stála před ním. Ne proto, že mu na mně záleží.

Bojím se věci v zásuvce.

A možná ještě víc dne, kdy ji nebudu potřebovat.

Třesu se, třesu se strachy.

Nevím, čeho z toho se bojím nejvíc.

Nadechla jsem se.

Odraz.

Rotace.

Vzduch.

Ve vzduchu bylo přesně to ticho, pro které chodím na věž.

Nikde jinde není. Jenom tady, v té půl vteřině nebo vteřině a půl, kdy tělo je ve vzduchu a věci dole existují, ale nejde je opravit, protože jsou dole a já jsem nahoře a pak přijde voda.

Voda.

Čistý vstup.

Vynořila jsem se.

Bromlil mlčel.

To bylo dobré.

Tony jednou tleskl hranou dlaně o okraj bazénu.

Jára řekl:

„Jo.“

Jana koukala z tribuny, kde seděla mezi sériemi, a zvedla ruce nad hlavu.

Podívala jsem se na Toma.

Tom stál u okraje dráhy.

Točil si čepici v ruce. Myslel na něco jiného.

Ve čtvrt na šest byl trénink hotový.

Bromlil zapsal časy, řekl pár vět o nástupech a o tom, co bylo dobré a co příště. Pak šel.

Šatna.

Sprcha.

Mokré vlasy, ručník, skříňka.

Katka seděla na lavičce a pročesávala si prstama mokré vlasy.

„Co ten tvůj skok?“

„Dobrý.“

„Bromlil mlčel.“

„Jo.“

„Bromlil mlčí jen tehdy, kdy—“

„Vím.“

Katka se pousmála.

„Šlo ti to dneska jinak.“

„Jak jinak?“

„Nevím. Jako by ses rozhodla už dole. Ne až nahoře.“

Rychle jsem se oblékla.

Jana vyšla ze sprch a ukázala na telefon.

„Máš tu zprávu.“

Podívala jsem se.

Tom: Jaký byl trénink?

Tři slova.

Otázka.

Tom mi psal po tréninku.

Napsala jsem: Dobrý. Věž šla.

Odeslat.

Přečteno za minutu.

Tečky.

Pak: Viděl jsem.

Viděl jsem.

Dvě slova.

Koukala jsem na ta dvě slova déle, než bylo nutné.

Tom byl dole a koukal nahoru a pak se pohnul a teď napsal viděl jsem.

Napsala jsem: Jo.

Odeslat.

Nic víc.

Vzala jsem batoh a šla.

Podolí v podvečer má ten svůj vzduch. Říjen ještě jde, jaro je daleko, ale vzduch voní po vodě a kameni a trochu po Vltavě.

Šla jsem k zastávce.

Telefon v kapse.

Nepsala jsem Tomovi víc.

On mně taky ne.

Viděl jsem.

Dvě slova.

Co to kurva znamená.

Znamená to, že koukl nahoru, protože koukl, nebo to znamená, že koukl proto, že mě chtěl vidět.

Zasunula jsem ruce do kapes.

Tramvaj přijela za čtyři minuty.

Nastoupila jsem.

Sedla jsem si k oknu.

Telefon zavibroval.

Janek: Vstala.

Napsala jsem: Jedla?

Za půl minuty: Trochu.

Vydechla jsem.

Trochu.

Trochu bylo míň než dřív, ale bylo to víc než nic.

Zastrčila jsem telefon.

Za oknem řeka. Mosty. Podzim.

Věž dneska vyšla.

Skok byl čistý.

Broml mlčel.

Tony jednou tleskl.

Tom napsal: Viděl jsem.

Zuzajda vstala a trochu jedla.

Martina řekla, že ve středu našla termín.

Tohle byl konec říjnového dne.

Ne šťastný.

Jen dne, ve kterém vyšel skok, Zuzajda vstala, Tom se podíval a věc v zásuvce zůstala tam, kde byla.

Vystoupila jsem na své zastávce.

Bylo chladno.

Deset metrů dole je hladina.

Nahoře je vzduch.

Mezi nimi je okamžik, který už nejde vzít zpátky.

Dneska jsem jím prošla.

Šla jsem domů.