KAPITOLA 22 — NEŽ-SKO-ČÍŠ — 3. 11., 8:15 — Tom

„Tomíku.“

„Jo.“

„Musím na záchod.“

Vstal jsem.

Tenhle rituál dělám od doby, kdy záchod přestal být jen záchod a stal se výpravou, na níž je potřeba průvodce. Chodítko. Záda jistit. Dveře. Čekat venku. Záda znovu. Ne moc pomáhat, ale být přesně tam, kde je potřeba.

Romi to přijímá způsobem, který mě vždy trochu zasáhne.

Bez studu.

Bez omluvy.

Prostě takhle to je a děkuji, že jsi tady.

 

Vrátil jsem se do kuchyně a udělal čaj. Instantní kafe pro mě, protože instant v sedm ráno je benzín, a benzín mám rád, i když chutná jako spaliny. Za oknem se začalo svírat světlo přes šedé listopadové mraky a den nevypadal, že by měl v plánu přijít naplno.

Telefon na lince.

Viktorovo Dobrou.

Věděl jsem, co tam je, a to stačilo.

 

Romi volala znovu z pokoje:

„Spal jsi?“

„Jo.“

„Já moc ne.“

Neodpověděl jsem.

Přinesl jsem jí čaj. Seděla v polohovací posteli u okna, záclona stažená, světlo přes ni šedé a klidné. Vlasy jsem jí ještě nečesal.

„Co dneska máš?“ zeptala se.

„Trénink v deset. Pak škola. Možná Dlážděnka.“

„Možná?“

„Záleží, jestli zavolá Kit.“

Přikývla. Vzala hrnek oběma rukama, jako vždy.

„A Veronika?“

Zarazil jsem se.

„Co Veronika?“

„Jak se má?“

„Dobře. Proč?“

„Ptám se.“

Romi se na Veroniku ptala tu a tam.

„Má spoustu věcí. Trénink, škola, pes je nemocný.“

„Pes?“

„Má čivavu. Je už stará a nemůže moc chodit.“

Romi přikývla.

„Jako já,“ řekla tiše.

Jo.

Je to smutný.

 

Za oknem Vltavská vstávala. Cyklista. Žena s kočárkem, muž s taškou přes rameno, telefon u ucha.

Praha v osm ráno je jiná než Praha v deset nebo ve tři.

V osm se Praha někdy ještě rozhoduje, jestli bude tím, čím má být.

Dopil jsem kafe.

Pak česání vlasů. Hřebenem pomalu. Ona drží zrak u okna, na Vltavské, na lidech pod nimi, na RanGoli, kde se začínaly rozsvěcet první lampy v interiéru.

„Voní dneska,“ řekla.

„Co?“

„RanGoli. Cítím to přes okno.“

Přičichl jsem.

Trochu jo.

Koření. Olej. Ráno to bylo divné, ale reálné.

„Mají obědy od jedenácti.“

„To vím. Ale ta vůně.“

Česal jsem jí vlasy dál.

Romi tiše.

Za chvíli řekla:

„Ten kluk.“

Zarazil jsem se.

„Který kluk.“

„Ten, o kterém pořád přemýšlíš.“

Ticho.

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Dobře.“

Pokračoval jsem v česání.

Romi se nepohnula.

Za oknem Vltavská.

„Já tě nesoudím,“ řekla tiše. „Jen vidím.“

Hřeben projel vlasy od kořínků.

„Je to složité,“ řekl jsem.

„Věci jsou složité. To neznamená, že nejsou.“

To byla Romi. Nikdy nevyslovila víc a přesto v každé větě bylo víc než slova.

„Jo,“ řekl jsem.

„Jo.“

Udělal jsem jí culík.

Ustoupil jsem od postele.

Romi se na mě podívala.

„Máte dneska skoky?“ zeptala se.

„Jo. Bromlil chce synchronní série.“

„S Tonym?“

„Jo.“

„To je hezký kluk.“

Zasmál jsem se.

Krátce, ale skutečně.

„Mami.“

„Co. Říkám to, protože to tak je.“

„Nezlobím se.“

„Dobře.“

Podal jsem jí léky z pondělní přihrádky. Spolkla je s čajem bez grimasy. Pak se podívala zpátky z okna.

„Běž se najíst,“ řekla. „Ať to stihneš.“

 

Trénink v Podolí začínal v deset a měl jsem tak hodinu na cestu tam. Tramvaj, přestup, tramvaj, pár minut od zastávky, ale taky šatny.

Na zastávce čekali tři lidi. Starší žena s nákupní taškou. Kluk se sluchátkama. Muž v bundě, který koukal do prázdna, skoro jako by to byla jeho práce.

Taky jsem koukal do prázdna.

Myslel jsem na Viktora.

Samozřejmě.

A pod tím bylo jméno.

Gálová.

Dvě matky se stejným jménem.

Tohle mě provázelo od středy. Romi jsem to neřekl. Nezdálo se mi, že teď je ten správný čas.

 

Tramvaj přijela.

Otevřel jsem chat s Viktorem.

Poslední zprávy z čtvrtečního večera.

Dobrou, Viktore.

Dobrou, Tome.

Za tím nic.

Dva dny ticho.

Oba víme, že druhý tam je, a přesto nepíšeme, protože to, co bylo řečeno, potřebuje čas, než se usadí.

Napsal jsem: Jdeš dneska na trénink?

Odeslat.

Schoval jsem telefon.

Tramvaj projela skálou, příští zastávka je Podolská vodárna.

Telefon zavibroval.

Viktor: Jo. Synchronní?

Napsal jsem: Jo. Bromlil chce série. Přijdeš kouknout nebo tréninky?

Viktor: Asi kouknout. Mám po desáté volno.

Přijde. Viktor se přijde kouknout. Viktor přijde na trénink, na tribunu nebo ke kraji, a bude tam, a já budu ve vodě nebo na prkně nebo na věži, a budu vědět, že je tam.

Tohle bylo nové.

Dřív jsem z kebabu koukal na vchod do videokabin a věděl jsem o něm víc, než jsem chtěl. Ale teď to bylo jinak. Teď to nebylo jen tělesné vědomí cizí přítomnosti. Bylo to konkrétní. Viktor napsal přijdu kouknout a já jsem na to čekal.

Jdu se vyplavat.

Jestli chceš.

Připomnělo se mi to z minulého týdne. Jak jsem to napsal a čekal, a Viktor odpověděl jo a pak jsme dvě hodiny plavali v Podolí a skoro nemluvili, a přesto to bylo jiné než každý předchozí trénink.

 

Začalo poprchávat.

Na tréninku bude Tony. Bromlil. Série, synchronní skoky, věž a hodina, během které tělo dělá to, co umí, a hlava musí zůstat přítomná, protože Bromlil pozná, když není.

Tohle jsem věděl.

Tohle fungovalo.

Jenže dneska ráno jsem se probudil s pocitem, že je všechno těžší než včera. Vzduch, tělo i cesta na trénink.

Tramvaj zastavila.

Vystoupil jsem o zastávku dřív, protože jsem se chtěl projít.

Šel jsem po nábřeží. Vedle mě Vltava, pod nohama mokrý chodník a listí rozložené po zemi tak přesně, až to nevypadalo jako náhoda. Minulo mě pár běžců, pes a žena s kočárkem.

 

Myšlenky šly se mnou.

Romi ráno: ten kluk.

Viktor: přijdu kouknout.

Bromlil: Záhorský, soustředění do vrcholu. Ne dolů.

Veronika na věži. Otočila se právě ve chvíli, kdy jsem se na ni díval. Pak jsem se otočil a šel k bloku, protože to byl správný pohyb.

Nebo jsem si to aspoň myslel.

Celý říjen jsem jednu věc nepojmenoval dost přesně.

Veronika ví.

Ne všechno. Ale něco.

Ví, že jsem jinde. A já pochopil, že to vidí.

Jen nevím, co přesně si z toho vyložila.

 

Přišel jsem k Podolí.

Za turnikety už byl ten známý bazénový vzduch. Chlor, mokré dlaždice a teplo, které se drželo uvnitř haly i v listopadu.

V šatně byl Tony.

Seděl na lavičce a přetahoval si čepici přes ucho. Guma se mu pokaždé svezla zpátky.

„Čau,“ řekl.

„Čau.“

„Bromlil přijde brzo. Chce série hned od začátku.“

„Jo.“

Sedl jsem si naproti. Rozvázal boty. Svlékl sako a pověsil ho do skříňky. Povolil kravatu, stáhl ji z límce a položil přes sako. Pak jsem začal rozepínat košili. Jeden knoflík po druhém. Pohyby, které tělo znalo dávno přede mnou.

Tony mě občas sledoval. Ne přímo. Koutkem oka.

„Jsi v pohodě?“

„Jo.“

„Hm.“

„Co hm?“

„Nic.“

Svlékl jsem košili a pověsil ji vedle saka. Vzal plavky.

„Viktor přijde,“ řekl jsem.

Tony se na okamžik přestal hrabat v tašce.

„Vím.“

„Napsal mi.“

„Mně taky.“

Zarazil jsem se.

„Co ti napsal?“

„Že se jde podívat. Má dopoledne volno.“

Podíval jsem se na zem.

Mokré dlaždice. Otisky bosých chodidel. Kapky stékající z laviček.

Viktor napsal mně.

Viktor napsal Tonymu.

Nevěděl jsem, proč mi na tom záleží.

„Tome.“

„Hm.“

„Nemusíš to vyřešit před tréninkem.“

Nevěděl jsem, jestli mluví o Viktorovi, nebo o něčem úplně jiném.

Ve sprchách bylo teplo. Pára se držela pod stropem. Tony stál o dvě sprchy dál. Voda mu stékala po zádech až k pasu. Díval jsem se jen chvíli. Dost dlouho, abych si toho všiml. Ne dost dlouho, aby si toho všiml on.

Otočil jsem kohoutek víc ke studené.

Vyšli jsme po drsných schodech ze sprch. Škrábaly do chodidel. Chlad stáhl kůži. Bradavky se změnily ve dvě špendlíkové hlavičky.

Viktor bude na tribuně.

Ta myšlenka se vrátila sama.

Bromlil vždycky říkal, že všechno má svůj okamžik. Nástup. Odraz. Let.

Jenže mimo věž jsem správné pořadí neznal.

Tony otevřel dveře do haly.

Šli jsme k bazénu.

 

Bromlil už stál u tabulky se stopkami v ruce. Na papíře měl rozepsaný trénink.

Hladina se pod světly lehce chvěla.

Podíval jsem se na tribunu.

Viktor tam nebyl.

Nebo jsem ho jen nezahlédl.

„Záhorský.“

„Tady.“

„Dvě stě volně. Pak série a synchronní. Leung, vy spolu.“

„Jasně.“

Stoupl jsem na kraj dráhy.

Za zády byly šatny, sprchy, Romiina ranní věta a Viktorova zpráva v telefonu.

Přede mnou voda.

Nadechl jsem se.

Skočil.

První záběr.

Výdech.

Obrátka.

Zpočátku jsem ještě myslel na Romi. Na Viktora. Na to, co řekl Tony před tréninkem.

S každou délkou toho ubývalo.

Po stovce už jsem jen plaval.

Záběr.

Výdech.

Obrátka.

Dvě stě metrů.

Doplavala mi ruka ke kraji a já se vynořil.

„Záhorský,“ řekl Bromlil. „Kop slabší. Víc z boků.“

„Jo.“

Tony plaval zpátky. Držel tempo bez jediného zbytečného pohybu. Na souši působil klidně, skoro zpomaleně. Ve vodě byl soustředěný a tvrdý.

Série.

Pak synchronní.

 

„Třímetrovka nejdřív,“ řekl Bromlil.

Šli jsme k prknu.

U lavičky jsem si otřel chodidla do ručníku. Tony udělal totéž.

„Viktor přišel,“ řekl tiše.

„Kde?“

„Na tribuně.“

Nepodíval jsem se.

Položil jsem ručník zpátky na lavičku.

Stoupl jsem na prkno.

Tony vedle mě.

Dole Bromlil se stopkami. Jára. Katka.

„Tome.“

„Hm.“

„Teď.“

Přikývl jsem.

„Tři.“

„Dva.“

„Jedna.“

Odraz.

Na zlomek vteřiny jsem zaváhal.

Do vody jsme nevstoupili zároveň.

Když jsem se vynořil, Bromlil mlčel.

Doplavali jsme ke kraji.

„Záhorský.“

„Jo.“

„Co to bylo?“

Pokrčil jsem rameny.

„Ještě jednou.“

Vylezli jsme ven.

Otřel jsem si chodidla do ručníku.

Znovu jsme se postavili vedle sebe.

„Tři.“

„Dva.“

„Jedna.“

Odraz.

Tentokrát jsme šli do vody současně.

Bromlil krátce přikývl.

Tony se na mě podíval.

„To bylo ono.“

„Jo.“

Vyplavali jsme.

Série pokračovaly.

 

Věž přišla po páté sérii.

„Záhorský, desítka. Základ. Leung, prkno.“

Tony si přitiskl ručník k obličeji, stáhl ho přes šíji a několikrát jím přejel po vlasech. Kapky mu stékaly z ramen přes paže a hrudník. Osušil si prsa, přejel látkou přes břicho a nakonec po stehnech. Když se otočil k prknu, podíval jsem se za ním. Na svaly zad, na mokré plavky přilepené k zadku.

Uculil jsem se.

Tony se ohlédl.

„Co je?“

„Nic.“

Zavrtěl hlavou a vykročil k třímetrovce.

Já zamířil ke schodišti.

Stoupal jsem výš než předtím. Hlasy slábly. Chlor zůstával dole s vodou a nad každým dalším ramenem schodů byl vzduch chladnější. Mokrá chodidla se lepila ke stupňům. Lýtka pracovala. Stehna po pěti sériích pálila, ale to je dobře. Tělo bylo zahřáté, citlivé a připravené pokračovat.

Na vrcholu věže jsem se zastavil.

Listopadové světlo procházelo střešními okny šikmo, skoro zlatě. Padalo přes prostor haly a rozbíjelo se na hladině. Dole byl bazén. Bromlil se stopkami. Katka a Jára. Tony u třímetrového prkna. Plavci v dalších drahách.

A tribuna.

Přešel jsem k okraji.

Výška se nepodobala strachu. Byla to změna měřítka. Zábradlí končilo. Pod prsty u nohou zůstala hrana a pod ní deset metrů vzduchu. Hladina se zdála příliš daleko a zároveň přímo pode mnou. Stačilo sklonit hlavu a prostor se pohnul. Žaludek se na okamžik odlepil od těla. Vnitřní ucho zachytilo vzdálenost dřív než oči a celá hala se nepatrně naklonila.

Narovnal jsem se.

Tony dole nastoupil na prkno.

Rozběhl se. Poslední krok. Výskok. Prkno se pod ním prohnulo, vrátilo mu sílu a vyhodilo ho vzhůru. Jeho tělo se napjalo v jediné linii. Paže. Hrudník. Břicho. Stehna. Pak se sbalil do rotace a zmizel pod hladinou.

Podíval jsem se na tribunu.

Viktor seděl ve třetí řadě shora, batoh vedle sebe, mikinu rozepnutou. Díval se dolů na bazén.

Byl tam.

Pak vzhlédl.

Naše oči se potkaly.

Přes deset metrů výšky, přes chlor, světlo a prázdný vzduch mezi věží a tribunou.

Viktor se neusmál.

Já také ne.

Dívali jsme se na sebe sekundu. Možná tři.

„Záhorský,“ ozval se Bromlil. „Než skočíš, otoč se.“

Otočil jsem se zády k vodě.

Viktor pořád hleděl nahoru.

Položil jsem chodidla na správné místo. Prsty na hranu. Napjal jsem lýtka. Stehna. Břicho. Ramena jsem stáhl dolů.

Nadechl jsem se.

Pohyb začal v chodidlech a pokračoval vzhůru. Kolena povolila. Paže se rozevřely. Tělo se odrazilo od pevné hrany věže.

Vzduch.

Břicho se sevřelo. Kolena šla k hrudníku. Rotace mě přetočila zády dolů a pak znovu hlavou k vodě. Hladina se objevila, zmizela a vrátila se na správném místě.

Narovnal jsem tělo.

Paže nad hlavu.

Dlaně přes sebe.

Vstup.

Voda sevřela ruce, ramena, hrudník, boky a chodidla v rychlém sledu. Tlak mi projel podél páteře. Klesl jsem pod hladinu a nechal pohyb doběhnout.

Když jsem se vynořil, Bromlil něco zapsal.

Doplaval jsem ke kraji.

Tony plaval ke mně z druhé strany.

„Pozadu?“ zeptal se.

Chytil jsem se okraje.

„Jo, otočil jsem se.“

Na vteřinu se na mě zadíval.

Vylezli jsme z vody.

Další série byly rychlejší.

Třímetrovka. Výstup. Ručník. Chodidla. Prkno.

Tony vedle mě.

Odraz, rotace, vstup.

Znovu.

Při dalším výstupu mi voda stékala z vlasů po šíji. Přetáhl jsem si ručník přes ramena a přitiskl ho k hrudníku. Bradavky ztvrdly chladem. Přejel jsem látkou přes paže, žebra, břicho. Kůže po osušení pálila. Tony si vedle mě třel vlasy tak prudce, až mu trčely do všech stran. Potom ručník spustil, přejel si jím přes prsa a podíval se na mě.

„Lepší?“

„Jo.“

„Tak se dívej.“

Vyšel na prkno.

Díval jsem se.

Na chodidla, která našla správný rytmus. Na lýtka, která se napjala v posledním kroku. Na pohyb stehen pod plavkami. Na břicho stažené před rotací. Na paže, které přesně věděly, kam patří.

Když vyplaval, usmíval se.

Jen se mu pozvedl koutek.

Bromlil nechal dokončit pátou sérii a sklopil tabulku.

„Leung. Nahoru. Synchronní z desítky.“

Tony ke mně otočil hlavu.

Úsměv mu zmizel.

Ne proto, že by se bál.

Soustředil se.

Vyrazili jsme ke schodišti.

Tentokrát šel přede mnou. Jeho mokrá chodidla dopadala na stupně. Lýtka se stahovala při každém kroku. Sledoval jsem pohyb svalů pod kůží, pravidelný a úsporný. Voda mu stékala ze zad až k okraji plavek.

„Čumíš mi na zadek?“ zeptal se bez ohlédnutí.

„Jdu za tebou.“

„To nebyla odpověď.“

„Tak se neptej.“

Krátce se zasmál.

Ten zvuk se odrazil od betonu a zmizel nad námi.

Na vrcholu jsme si vzali ručníky.

Tony si osušil obličej, šíji a ramena. Látka přejela po jeho hrudníku. Přes jednu bradavku, potom druhou. Po žebrech a břiše. Já si utřel paže, hrudník a stehna. Kapky zůstávaly v prohlubních u klíčních kostí a mezi svaly břicha. Vzduch na mokrých místech studil. Na suchých hřál.

Ručníky jsme položili stranou.

Přešli jsme ke kraji.

Deset metrů pod námi se hladina třpytila ve zlatém světle. Z té výšky nebylo možné vnímat vodu jako plochu. Byla to vzdálenost. Prázdný prostor, který se táhl od chodidel až dolů a vtahoval pohled do sebe.

Naklonil jsem hlavu.

Hala se pohnula.

Tribuna sklouzla stranou. Okraj bazénu se zdvihl. Žaludek se mi propadl a na zlomek vteřiny jsem cítil, jako by se věž naklonila nad vodu.

Zavřel jsem oči.

Jeden nádech.

Když jsem je otevřel, všechno bylo zase na místě.

Tony stál vedle mě.

Tak blízko, že jsem cítil teplo jeho paže. Nedotýkali jsme se. Mezi kůží zůstával úzký pruh studeného vzduchu.

Podíval jsem se na něj.

Oči měl upřené před sebe.

Rty lehce rozevřené.

Nadechoval se pomalu nosem a vydechoval ústy.

Sledoval jsem, jak se mu při nádechu zvedl hrudník. Jak se napnuly svaly pod žebry. Jak stáhl břicho. Jak se nepatrně pohnula jeho ramena.

Udělal jsem totéž.

Jeho tělo se stalo měřítkem mého.

Jeho nádech.

Můj nádech.

Jeho prsty se posunuly k hraně.

Moje také.

Lýtka se mu napjala.

Cítil jsem stejné napětí ve vlastních.

Pokrčil kolena o několik milimetrů.

Šel jsem s ním.

Podíval se na mě.

Na okamžik nezůstalo nic než jeho oči. Tmavé zorničky. Vlhké řasy. Kapka zachycená pod obočím.

Pohled mu sklouzl k mým ústům a hned zpátky.

Můj pohled spadl k měkkému středu spodního rtu. K drobnému pohybu, když se znovu nadechl.

Pak se podíval před sebe.

„Připravit,“ zavolal Bromlil.

Jeho hlas přicházel z veliké dálky.

Tony zvedl paže.

Já ve stejném okamžiku.

Jeho lopatky se pohnuly pod kůží. Ramena se otevřela. Hrudník se napjal. Vnímal jsem každý sval, jako bych se nedíval vedle sebe, ale dovnitř vlastního těla.

Čas se zpomalil.

Bromlil stál dole se zdviženou rukou.

Kapka se uvolnila z Tonyho vlasů.

Viděl jsem ji padat.

Sklouzla kolem jeho spánku, podél tváře, minula čelist a zůstala na okamžik zavěšená ve vzduchu mezi ramenem a hladinou.

„Teď.“

Kolena povolila.

Pomalu.

Tak pomalu, že jsem cítil každý stupeň napětí ve stehnech. Přenesení váhy na přední část chodidel. Sevření prstů kolem hrany. Stažení břicha. Pohyb paží.

Tony se odrážel.

Já s ním.

Pevný povrch pod chodidly ustupoval milimetr po milimetru.

Paty se zvedly.

Prsty se narovnaly.

Hrana věže se nás přestala dotýkat.

Byli jsme ve vzduchu.

První zlomek vteřiny trval déle než celý výstup po schodech.

Tony byl pořád vedle mě.

Jako bych ho viděl. Čelo. Nos. Pootevřené rty. Sval na čelisti, který se na okamžik napjal. Oči už nesledovaly mě. Dívaly se do pohybu.

Paže se nám rozevřely ve stejném úhlu.

Ramena klesla.

Hrudníky se napjaly.

Vzduch přejel přes kůži. Chladný na hrudi, tvrdší na obličeji, hladký podél břicha.

Padali jsme.

Přitom jsme se téměř nehýbali.

Věž zůstávala těsně za námi. Hladina hluboko pod námi. Mezi nimi prostor dost velký na hodinu, na celý rozhovor, na všechno, co člověk nestihne říct, než se znovu nadechne.

Tony přitáhl kolena.

Já také.

Stehna se mu sevřela k břichu. Paže objaly holeně. Svaly zad vystoupily pod kůží. Jeho tělo se složilo do rotace ve stejném okamžiku jako moje.

Otočili jsme se.

Jednou.

Hladina přešla přes celé zorné pole.

Světlo.

Tribuna.

Strop.

Voda.

Podruhé.

Jako by byl Tony chvíli nade mnou, pak vedle mě, pak pod stejným úhlem jako já. Ani o centimetr napřed. Ani o centimetr vzadu.

Cítil jsem ho, přestože jsme se nedotýkali.

V napětí jeho stehen.

V pohybu boků.

V okamžiku, kdy uvolnil sevření.

Věděl jsem, že narovná kolena dřív, než se pohnula.

Narovnali jsme je současně.

Těla se otevřela.

Břicha se protáhla.

Hrudníky šly vpřed.

Paže nad hlavu.

Tonyho rty se sevřely.

Moje také.

Na jednu nepatrnou chvíli se naše oči znovu setkaly. Jako bych se mu díval přímo do očí.

Pak už byla jen voda.

Stoupala proti nám pomalu, téměř nehybně. Zlaté světlo se po ní rozlévalo v dlouhých pruzích. Viděl jsem jednotlivé odlesky, drobné vlny, tmavší čáry mezi nimi.

A potom se čas vrátil.

Hladina vyrazila nahoru.

Dlaně.

Prsty.

Hlava mezi pažemi.

Napnuté břicho.

Špičky.

Vstoupili jsme do vody současně.

Jeden zvuk.

Dva úzké otvory v hladině.

Tlak sevřel ruce, ramena, hrudník, boky a chodidla. Voda mě stáhla dolů. Modrá ztmavla. Bubliny se rozběhly podél paží a stehen.

Otevřel jsem oči.

Tony byl vedle mě.

Stále stejně daleko.

Dopad zpomalil. Těla se narovnala a začala stoupat.

Vynořili jsme se ve stejném okamžiku.

Nádech.

Voda nám stékala přes obličeje.

Tony si ji setřel z očí a podíval se na mě.

Tentokrát se usmál doširoka.

Z tribuny se ozvalo zatleskání.

Bromlil mlčel.

Pak sklopil stopky.

„Ještě jednou.“

 

Trénink skončil v půl dvanácté.

Sprchy. Sušárna. Šatna.

S Tonym jsme měli skříňky vedle sebe.

Položil jsem tašku na lavičku a otevřel dvířka. Tony udělal totéž. Kov se ozval dvakrát, skoro v jediném úderu.

Ve sprchách ještě tekla voda. Hlasy se vzdalovaly chodbou, dveře se zavíraly, podrážky vrzaly po mokré dlažbě. V naší řadě zůstalo ticho, chlor a teplo nahromaděné pod stropem.

Stáhl jsem si plavky a sáhl po ručníku.

Tony stál vedle mě, bokem ke skříňce. Utíral si vlasy. Se skloněnou hlavou měl krk delší, než jsem si pamatoval, a mezi lopatkami mu při každém pohybu rukou pracovaly svaly. Voda mu stékala po zádech. Jedna kapka se zastavila těsně nad pasem, chvíli držela na kůži a potom zmizela níž.

Nedíval jsem se na něj poprvé.

Poprvé jsem se ale nepřinutil přestat.

Tony zvedl hlavu.

Naše oči se setkaly.

Čekal jsem, že uhne.

Neuhnul.

Přitiskl si ručník k hrudi a pomalu jím sjel přes břicho. Jen se sušil. Právě proto se mi stáhl žaludek.

Otočil jsem se ke své skříňce a začal hledat slipy, přestože ležely nahoře, přímo přede mnou. Prsty jsem měl po vodě změklé. Zachytil jsem nehtem o látku a málem ji shodil na zem.

Tony sáhl pro tričko.

Jeho loket se otřel o můj bok.

„Promiň.“

Řekl to tiše, ani necuknul. Místa měl dost.

„To nic.“

Hlas mi zněl jinak. Níž. Musel to slyšet.

Tělo se rozhodlo dřív než já.

Přitáhl jsem před sebe ručník.

Tony přestal hledat v tašce.

Nepodíval se hned. Nechal mi několik vteřin, během kterých jsem mohl předstírat, že se nic neděje. Potom se narovnal a otočil se ke mně.

Jeho pohled sjel k ručníku.

Jen na okamžik.

Když se vrátil k mému obličeji, nebylo v něm pobavení ani rozpak. To mě zneklidnilo víc, než kdyby se zasmál.

„Tome.“

„Co?“

Znělo to ostřeji, než jsem chtěl.

Tony si přejel jazykem po spodním rtu.

„Nic.“

Stál pořád proti mně.

Mezi skříňkami nebylo moc místa. Kdyby chtěl projít, musel bych uhnout. Nešel nikam.

Ručník jsem držel oběma rukama. Připadal jsem si směšně. Jako bych před ním chránil něco, co už viděl.

„Nedívej se.“

Tonyho oči se na okamžik zúžily.

„Tak proč se díváš ty?“

Nevěděl jsem, co odpovědět.

Mohl jsem říct, že se nedívám. Mohl jsem se zasmát. Mohl jsem se obléct a odejít.

Místo toho jsem nechal ručník spadnout na jednu stranu.

Ne úplně. Jen o několik centimetrů. Dost na to, aby to nebyla náhoda.

Tony se nadechl nosem. Hruď se mu zvedla a zůstala tak o zlomek vteřiny déle. Prsty, kterými držel tričko, sevřel pevněji.

Takže taky.

To poznání nebylo něžné. Projelo mnou rychle, horké a přesné, a zůstalo někde pod pupkem.

„Tome,“ řekl znovu.

Tentokrát to nebylo varování.

Natáhl ruku.

Nejdřív se dotkl mého zápěstí. Bříškem palce přejel přes místo, kde mi pod kůží tloukla krev. Jako by si ověřoval tep po skoku.

Měl studené prsty.

Já byl rozpálený.

Ručník mi vyklouzl z ruky a zůstal viset jen v druhé.

Tony udělal krok blíž.

Jeho koleno se dotklo mého. Hrudník měl ještě vlhký a mezi námi zůstalo jen několik centimetrů vzduchu, teplého od dechu. Díval jsem se na jeho ústa. Pak na oči. Potom znovu na ústa.

„Řekni, jestli nechceš,“ zašeptal.

Mohl jsem to říct.

Místo toho jsem se ho dotkl.

Nejprve na boku, skoro opatrně. Kůže se mu pod mou dlaní zachvěla. Posunul jsem ruku dozadu, přes mokrá záda, až k páteři. Tony vydechl a přiblížil se tak, že se jeho čelo na okamžik opřelo o moje.

Nikdy jsem si nevšiml, jak se mu třpytí řasy.

Nikdy jsem nebyl tak blízko, abych to mohl vidět.

Jeho ruka sklouzla z mého zápěstí k lokti a potom výš. Sevřel mě pod ramenem. Ne pevně. Dost na to, abych věděl, že kdybych ustoupil, pustí mě.

Neustoupil jsem.

 

Políbil mě. Ne opatrně. Jako by se rozhodl už o několik vteřin dřív a teď to jen dokončil. Cítil jsem jeho dech, vůni chloru, teplo rtů, které ze mě během okamžiku smyly všechno, co jsem si myslel, že o sobě vím. Přitáhl jsem si ho blíž. Můj jazyk našel jeho dřív, než jsem stihl pochopit, že se to opravdu děje. Nebylo v tom nic cizího. Jen zvláštní klid. Stejný okamžik jako po odrazu z věže, kdy už se skok nedá vrátit zpátky. Padal jsem dál. Tentokrát ne k hladině, ale k němu. A poprvé jsem neměl potřebu ten pád zastavit.

 

Otevřená dvířka skříněk nás schovala před zbytkem šatny jen napůl.

Bylo mi to jedno.

 

Dotkl jsem se ho mezi nohama. Pod rukou jsem cítil jeho penis. Teplo mi projelo až do předloktí. Tony dlouho nečekal a sevřel mi ho taky. Jeho dlaň hřála čím dál víc. Druhou rukou přivřel dvířka.

 

Měl jsem svůj jazyk v jeho ústech.

Propsal jsem se do něj celý.

A on se propsal do mě.

 

Jen jsem ho držel. Až potom jsem začal pomalu pohybovat rukou.

Srdce mi bušilo tak silně, až jsem měl pocit, že ho musí slyšet. Nešlo ho utišit. Ani jsem to nezkoušel. Do očí se mi nahrnuly slzy. Nevěděl jsem proč. Jen jsem věděl, že nechci couvnout. Poprvé ne.

Tonymu se podlomila kolena. Mně taky. Opřeli jsme se o skříňky. Zarachotily tak hlasitě, až jsem sebou trhnul. Na okamžik jsem se bál, že nás někdo uslyší.

Tonymu to bylo jedno.

Hladil mě.

Líbal.

Sál mi bradavky.

 

Pak přede mnou poklekl a začal sát můj úd. Voda mu z vlasů stékala po zádech. Mně po břiše, od pupíku mezi chloupky. Srdce mi tlouklo víc než nahoře na věži. Nedokázal jsem ho zpomalit. Přišlo to dřív, než jsem čekal. Vystříkal jsem se mu do úst.

 

Roztřásl jsem se. Kolena se mi rozklepala tak, že mě neudržela. Svezl jsem se na lavici. Tony mi položil ruce na kolena a opřel čelo o podbřišek. Vydechoval pomalu. Jeho dech jsem cítil na kůži. Několik vteřin jsme jen mlčky odpočívali, než se ze sprch ozvaly hlasy a šum tekoucí vody a kovové cvaknutí skříňky na opačném konci šatny.

 

Tony se postavil. Chvíli stál zády ke mně. Jednou rukou se opíral o otevřená dvířka, druhou si pomalu přejížděl ručníkem přes břicho, jako by z kůže stíral posledních několik minut. Pak se otočil.

Na prsou měl červený otisk mých rtů. Ani jsem si neuvědomoval, že jsem ho líbal právě tam.

Díval jsem se na něj a nedokázal jsem si vybavit okamžik, kdy jsme ještě mohli přestat.

Možná celou dobu.

Možná ani jednou.

Natáhl si kalhoty. Spodní prádlo neměl. Když se narovnal, na okamžik zavřel oči. Jen na vteřinu. Pak se znovu opřel o skříňku a podíval se na mě přes rameno.

Tentokrát se neusmíval.

„V pohodě?“

Přikývl jsem.

Nebyl jsem.

V ústech mi zůstávala jeho chuť. Srdce už nebilo jako před chvílí, ale tělo se uklidňovalo mnohem pomaleji než dech. Pořád jsem na hrudi cítil místo, kde se o mě opíral.

„Jo. Jo.“

Tony držel tričko chvíli před sebou. Neoblékal si ho hned. Dvakrát se zhluboka nadechl a teprve potom si ho přetáhl přes hlavu.

„Nelituješ toho?“ zeptal se.

Ta otázka byla až příliš obyčejná na to, co se mezi námi stalo.

„Ne. Nevím.“

Přikývl, jako by právě tuhle odpověď čekal.

„Ty?“

Pohlédl na mě. Vlasy mu začínaly schnout a na spánku se mu zvedal jeden pramen.

„Taky nevím.“

Ulevilo se mi víc, než kdyby řekl ne.

Oblékl jsem si kalhoty. Zip jsem musel zapnout nadvakrát.

Na několik vteřin se ztratil v tričku a potom byl zase tím Tonym, kterého znal celý bazén. Mokré vlasy. Sportovní taška. Klidný obličej.

Jen já věděl, jak se před chvílí nadechoval.

Jen on věděl, jak jsem zněl já.

Zavřel skříňku.

„Nikomu nic.“

Zvedl jsem oči.

„Jasně.“

„Ani Viktorovi.“

To jméno mi spadlo do žaludku jako kámen.

Na okamžik se na mě zadíval, jako by čekal, jestli něco řeknu navíc.

„Ne,“ odpověděl jsem. „Nikomu.“

Vzal z lavičky lahev. Chvíli ji jen držel. Pak se napil delším douškem než obvykle a podal mi ji.

Na hrdle zůstala voda z jeho úst.

Držel jsem ji v ruce, ale nenapil jsem se.

„Romi se má dobře,“ řekl jsem.

Nevěděl jsem, proč právě tohle.

Tony se bokem opřel o skříňku.

„Tak to je dobře.“

Ta věta nebyla prázdná. Byla v ní snaha vrátit svět tam, kde byl ještě před několika minutami.

Napil jsem se.

„Jo.“

Tony si přehodil tašku přes rameno. Na okamžik mu sklouzla níž a musel si ji znovu upravit. Chvíli počkal, než jsme vyšli.

Když jsme vyšli ze šatny, šel přede mnou.

Nedíval se zpátky.

Díval jsem se na jeho ramena a věděl, že už se na ně nikdy nepodívám stejně.

 

Viktor stál ve vestibulu u stojanu s informacemi a díval se do telefonu. Batoh měl zavěšený na jednom rameni, bundu přivázanou k němu za rukávy. Na límci se leskl špendlík. Mikina byla prodřená u pravého ramene a vlasy měl rozcuchané, jako by venku foukalo.

Vzhlédl.

„Čau.“

„Čau.“

„Šlo to dobře.“

„Co?“

„Ten poslední skok. Z věže.“

Zastavil jsem se před ním.

„Díval ses.“

„Jo. Přišel jsem se kouknout.“

„Jo.“ Koutek úst se mu zvedl. „Jen na tebe.“

Ještě nedávno by mi ta věta projela tělem.

Teď už v něm byl někdo jiný.

Někdo, koho jsem pořád cítil na hrudi. Na rtech. V dlani.

„Viktore.“

„Hmm?“

Přehodil jsem si tašku na druhé rameno. Popruh se mi zachytil o mokré vlasy.

„Musím se tě na něco zeptat.“

Schoval telefon do kapsy.

„Ptej se.“

„Máme nějaké vzdálené příbuzné.“ Podíval jsem se ke dveřím. „Nikdy jsem se neptal, kdo přesně jsou.“

Viktor čekal.

„Bylo toho vždycky moc,“ dodal jsem.

„A teď se chceš zeptat.“

„Jo. Jen čekám na správnou chvíli.“

Pokaždé, když se otevřely venkovní dveře, vklouzl do vestibulu studený vzduch. Mokrá látka trička se mi přilepila mezi lopatky.

„Moje máma o nich taky nemluví,“ řekl Viktor. „Jen říká, že se rozešli.“

„Kdo s kým?“

„Nevím.“

„A co znamená, že se rozešli?“

Pokrčil rameny.

„Taky nevím.“

„Nikdy ses jí nezeptal?“

„Ptal. Jednou.“ Sevřel popruh batohu. „Řekla, že některý lidi odejdou tak daleko, až přestanou existovat.“

„To je všechno?“

„To je Sršeň.“

Přikývl jsem.

O Sršni mluvil málokdy. Vždycky jen několik vět, po kterých jsem měl pocit, že jsem nahlédl do místnosti, kde se nesmí rozsvítit.

„Zeptám se Romi,“ řekl jsem.

„Já svojí mámy.“

„Kdy?“

Podíval se stranou.

„Až nebude mít kam utéct.“

Nevěděl jsem, jestli to myslí jako vtip.

Neusmál se.

„Romi mluví, když jí dám dost času.“

„U nás je to jinak.“

Někdo prošel mezi námi k recepci. Z tašky mu na dlažbu odkapávala voda.

„Třeba přijde příležitost,“ řekl jsem.

„Třeba.“

Podíval se na mě.

„Tome.“

„Hmm?“

„Ty ses nahoře otočil.“

Sáhl jsem si na popruh tašky.

„To byl nástup. U zpětného skoku se musíš—“

„Neříkám, jak ses postavil.“

Mlčel jsem.

„Otočil ses ke mně,“ řekl.

Z bazénové haly dolehl hvizd píšťalky. Pak šplouchnutí a několik hlasů.

„Bromlil řekl, ať se před skokem otočím.“

„Já vím.“

„Tak jsem se otočil.“

„Ke mně.“

Díval se na mě, dokud jsem neuhnul.

Ještě jsem měl před očima Tonyho. Červený otisk na jeho prsou. Hlavu skloněnou nad lahví. Tu jedinou vteřinu, kdy zavřel oči, než si přehodil tašku přes rameno.

Viktor nic z toho nevěděl.

Stál přede mnou a čekal na odpověď, která patřila jiné chvíli. Tomu okamžiku nahoře, kdy pode mnou nebylo nic než deset metrů vzduchu a voda.

„Jo,“ řekl jsem. „Otočil.“

Přikývl.

Jednou.

Jako by mu to stačilo.

„Musím na přednášku.“

„Dobře.“

„Napíšu.“

„Jo.“

Přešel ke dveřím. Batoh mu sklouzl z ramene a vrátil si ho nahoru krátkým trhnutím.

Položil ruku na kliku, ale ještě neotevřel.

„Tome.“

„Co?“

Otočil jen hlavu.

„Byl to dobrej skok.“

Pak vyšel ven.

Za sklem se mu v poryvu větru nadzvedly vlasy. Přehodil si kapuci přes hlavu a zmizel za betonovým sloupem.

Zůstal jsem stát ve vestibulu.

Na jazyku jsem pořád cítil Tonyho.

Rozhlédl jsem se, Tony nikde nebyl.

Než skočíš, otoč se.

Nahoře jsem se otočil k Viktorovi.

Dolů jsem padal s Tonym.