KAPITOLA 23 — Kuřárna podruhé — 6. 11., 1:35 — Tom

Šel jsem k pornokinu po třetí. Nebo po čtvrté. Záleželo na tom, jestli počítám všechny chvíle, kdy jsem šel kolem, zastavil se o ulici dřív, podíval se na dveře a pak pokračoval jinam, jako by moje nohy právě dostaly lepší nápad. Ty jsem nepočítal. To by člověk nemohl počítat nic.

Na chodníku louže nezamrzaly, ale byla mi zima až do morku kostí. Bylo čtvrt na dvě ráno. Tramvaje jezdily tak řídce, že čekat na ně bylo horší než jít pěšky.

A tak jsem šel. Tělo mělo cíl. Hlava mohla vymýšlet důvody.

Jdu se projít. Jdu si pročistit hlavu. Jdu se podívat, jestli je otevřeno. Jdu si dokázat, že tam můžu přijít a zase odejít. Jdu proto, že Viktor celý večer nepsal. Jdu proto, že psal. Jdu proto, že v telefonu existovalo jeho Dobrou, Tome a já jsem na ní koukal moc dlouho.

 

Šel jsem ke dveřím.

Zazvonil jsem.

Bzučák zachrčel.

Schody dolů.

TU SEM BYL.

Nápis na sedmém schodě. Byl jsem tady.

Šel jsem dál.

Dole okýnko v mříži.

Stál za ní Milan.

„Á,“ řekl. „Blonďatej skokan.“

Zůstal jsem stát.

„Čau.“

„Když přijdeš podruhý, ještě můžeš tvrdit, že sis spletl schody,“ řekl Milan. „Když přijdeš potřetí, už je to docházka.“

„Dvě stě.“

Podal jsem peníze.

Milan si je vzal, aniž by se na ně podíval.

„A dneska bez omdlení?“

„Neomdlel jsem.“

„To říkají všichni. Pak se opřou o zeď a do to má furt malovat.“

Natáhl jsem ruku.

Zápěstí.

Tohle gesto jsem udělal moc rychle. Aby nebylo vidět, že jsem se na něj připravoval.

Milan vzal razítko.

Černá stopa na kůži.

V září jsem to ráno drhnul, dokud kůže nezčervenala.

Teď jsem stál a nechal si ho v klidu dát.

Milan se podíval na moje zápěstí. Potom na mě.

„Vidíš,“ řekl. „Učení nese ovoce.“

Sundal jsem bundu a podal mu ji. Pověsil ji za sebe.

Bylo slyšet tlumené porno ze zadní místnosti.

„Kdo tam je?“ zeptal jsem se.

Chtěl jsem, aby to znělo lhostejně.

Neznělo.

Milan vydechl kouř.

„Nahoře? Fernetová. Ripleyář. Kosatec přišel o zub, ale tvrdí, že to nesouvisí s láskou. Jeden novej, Maďar, nebo Slovák, nebo něco mezi tím, tady se hranice poznávaj až podle přízvuku v kabince.“ Přejel mě pohledem. „A Prázdná váza.“

Něco ve mně cuklo dřív, než jsem to stihl zarazit.

„Neříkej mu tak.“

Milan se nehýbal.

Jen se mu trochu změnil výraz.

„Aha.“

„Co aha.“

„Nic.“ Klepl popelem do popelníku. „Jen jsem si všiml, že dneska chráníme inventář.“

„Není inventář.“

„Tady je inventář každej, kdo se vrací.“

„Říkám, neříkej mu tak.“

Milan zvedl obě ruce. V jedné cigareta.

„Dobře. Tak pan Polesný. Pan Polesný je nahoře.“

„V kuřárně?“

Milan se pousmál.

A v tom úsměvu bylo něco, co jsem měl nechat být.

Nenechal jsem.

„Kde.“

„V kabince.“

Slovo spadlo přes mříž na zem mezi námi.

Kabinka.

„Sám?“

„Skokánku.“

„Ptám se.“

Milan si mě prohlížel skoro laskavě, a tím to bylo horší.

„Neptej se na věci, ke kterým nechceš obrázky.“

Mlčel jsem.

„Ale když už se ptáš,“ pokračoval, „tak ne. Sám tam není. Myslím, že si pochutnává na nějakým maďarským ocasu. Nebo na slovenským. Ono je to v tomhle patře Evropská unie.“

Žaludek se mi sevřel.

V hlavě se mi objevilo něco ošklivého, rychlého a jasného.

Coura.

Hned jsem to chtěl vzít zpátky.

„Tobě to dělá dobře?“ řekl jsem.

Milan naklonil hlavu.

„Co?“

„Takhle o něm mluvit.“

„Mně dělá dobře malinovka, cigareta a když mi lidi neházej kapesníky do pisoáru. O lidech mluvím tak, jak se tady mluví.“

„Máš z toho prdel?“

„Mně je u prdele, že ses sem přišel pohoršit.“ Milan se opřel o pult. „Nahoru jdeš?“

Neodpověděl jsem.

„Jestli jo, dej si malinovku. Máš obličej jak člověk, co si spletl touhu s hygienou.“

„Nasrat.“

„To taky, ale až nahoře. Do hajzlu, prosím. Koprofily tu nevedeme.“

Otočil se k baru a nalil malinovku, aniž by se mě ptal. Posunul sklenici ke mně.

Vzal jsem ji.

Jen proto, že jsem nevěděl, co jiného udělat s rukama.

Šel jsem ke schodišti.

Pot. Dezinfekce. Levná vůně ze spreje. Zatěžové koberce se skvrnami.

U sedačky v pornokině stál muž v tričku bez rukávů. Na sedačce na čtyřech kluk, kouřil mu, a on u toho mluvil s Kosatcem o tom, že noční tramvaje jsou čím dál horší. Nepřerušil větu ani ve chvíli, kdy se mu ruka opřela o týl toho dole a hlas mu na chvíli zhrubl.

Na zemi u jeho nohy ležel kapesník.

Jeden.

Druhý.

Třetí zmuchlaný u topení.

U dveří do kabinek stál starší chlap s tričkem přes rameno, zatímco ten druhý si zapínal kalhoty. Dělali to s takovou samozřejmostí, že jsem se najednou cítil směšně já, ne oni. Pornokino nepotřebovalo moje zhnusení. Milan měl pravdu. A právě to mě štvalo.

 

Z kabinek se ozývaly různé zvuky. Dech. Smích. Zip. Něčí „Počkej.“ Odjinud: „Udělej mi malou kundičku. Těsně. Těsně.“ Asi Ukrajinec. Pak „Máš poppers?“ a po něm hrdelní zvuky a mlaskání. V jedné škvíře pod dveřmi byly vidět boty. Bílé tenisky, rozkročené. Vedle nich cizí chodidla bez ponožek.

Zastavil jsem se.

O jednu kabinku dál někdo zasmál.

Krátce.

Vysoko.

Viktorův smích.

Nebo ne.

Neviděl jsem ho.

Jen zvuk za dveřmi, pruh světla dole, pohyb stínu a mokrá stopa na linu.

Měl jsem odejít.

 

Měl jsem jít do kuřárny, dát si malinovku, tvářit se, že jsem přišel kvůli sobě.

Dveře kabinky se pootevřely.

Vyšel muž, kterého jsem neznal. Tmavé vlasy, široká ramena, zarudlý krk, výraz spokojené únavy. Přes rameno řekl něco dovnitř. Možná maďarsky. Možná slovensky. Možná česky, jen s tak silným přízvukem, že jsem mu nerozuměl.

Pak se podíval na mě.

Usmál se.

„Pěkně jsem ho vycákal.“

Prošel kolem mě směrem k baru.

Dveře zůstaly pootevřené na dva prsty.

Uvnitř stín.

Pohyb.

Pak Viktorův hlas:

„Zavři.“

Ne na mě.

Nebo na mě.

Nevím.

Dveře se zavřely.

Stál jsem v chodbě a v ruce držel malinovku tak pevně, až mě studila do prstů.

Coura.

To slovo se vrátilo.

A hned za ním druhé.

Moje.

Zarazil jsem se.

To první bylo hnusné.

To druhé nebyla pravda.

 

V kuřárně u stěny někdo seděl na zemi, zády opřený o radiátor, kalhoty u kotníků, a smál se tak, že mu cigareta skoro spadla z ruky. Nad ním stál muž s břichem a vytahaným tričkem, hladil mu vlasy a povídal Madam Fernetové, že v Motole mají nový automat na kafe a je to horší než komunismus.

Na pohovce se dva líbali tak líně, že to vypadalo spíš jako když usnuli. Třetí seděl vedle nich, ruku pod cizí mikinou, a sledoval televizní obraz bez zvuku na malé obrazovce na stěně.

U stolku ležely kapesníky, kondom v ubrousku, prázdný plastový kelímek a zapalovač s logem nějaké pojišťovny.

Ripleyář seděl u zdi, jednu ruku na stehně kluka, který mohl být mladší než já. Kluk měl zavřené oči a tvářil se znuděně jen napůl.

Madam Fernetová zvedla sklenici.

„Blonďatej se vrátil.“

„Nejsem blonďatej.“

„Všichni jste blonďatý, když se bojíte.“

Kosatec se zasmál.

„To je dobrý,“ řekl. „To si napiš na zeď.“

Sedl jsem si na kraj pohovky.

Bylo zahulíno.

 

Přišel Milan, sehnul se, sbíral kapesníky, ubrousky, kelímek. Kondom nabral do papíru s výrazem uklízečky v kostele, která našla pivo v lavici.

„Moji mámu na vás?“

Madam Fernetová si odfrkla do sklenice.

„Tvoje máma by sem nepřišla.“

„Moje máma by to tu vedla,“ řekl Milan. „A měli byste číslovaný pořadníky a přezůvky.“

Rozprašovač udělal pšššt.

Sladká vůně spadla na kouř, pot a sex jako růžový ubrus na jatka.

Milan se zastavil u mě.

„Ty nesedíš,“ řekl.

„Sedím.“

„Ne. Ty jsi zaparkovanej v únikový zóně.“

„Co ti je do toho.“

„Mně? Nic. Já jen, aby mi bylo jasný, kudy poběžíš.“

„Nepoběžím.“

Milan se pousmál.

„To jsme si minule taky mysleli.“

Zvedl jsem oči.

„Ty si pamatuješ všechno?“

Milan odcházel, pak se zastavil u dveří.

„Mimochodem,“ řekl jen tak do prostoru, ale díval se na mě. „Prázdná váza toho Maďara pobrala celýho. Vrátil se dolů jak po pouti. “

Něco ve mně prasklo.

„Drž hubu.“

Kuřárna ztichla tak rychle, že bylo slyšet bzučení světla.

Milan se otočil.

Pomalu.

„Prosím?“

„Říkám drž hubu.“

Milan si mě prohlédl.

Ne uraženě.

Zvědavě.

„Aha,“ řekl. „Takže dneska máme představení.“

„Nech ho bejt,“ řekl Kosatec

„Já ho nechávám bejt. To ty ho pronásleduješ po chodbách jak hygienická stanice s erekcí.“

Kosatec vyprskl smíchy.

Madam Fernetová řekla:

„Milane.“

„No co. Vzdělávám mládež.“

Vstal jsem.

„Ty vole, vyserte si voko všichni.“

„To není technicky možné,“ řekl Ripleyář od zdi. „Jdu prcat mladý kluky. Rodinný dramata si nechte na Vánoce.“

Kluk vedle něj otevřel oči.

„Já nejsem mladej kluk.“

„Dneska budeš.“

Ripleyář vstal a odváděl ho ke dveřím, jako by odešel z nudné schůze.

Mně bušilo až v krku.

Milan už se nesmál.

„Jestli chceš dělat kravál,“ řekl, „dělej ho někde, kde o něj stojí.“

„Já nechci dělat kravál.“

„Tak co chceš?“

Nevěděl jsem.

A protože jsem nevěděl, otočil jsem se ke dveřím.

Tam stál Viktor.

Mikina rozepnutá, vlasy trochu vlhké na spáncích. V ruce měl malinovku. Na zápěstí razítko, stejně černé jako moje.

Podíval se na Milana.

Pak na mě.

„Co se děje?“

Nikdo neodpověděl.

Milan zvedl pytel.

„Úklid společnosti.“

Viktor vešel dovnitř.

A to mě rozzuřilo znovu.

Že sem patřil.

Že se pohyboval mezi pohovkou, kapesníky, cizími těly a kouřem jako někdo, kdo zná vzdálenosti. Že mu to místo nevyhazovalo. Že já jsem byl ten přistižený.

„Ty se vůbec nebojíš?“ řekl jsem.

Viktor se zastavil.

„Čeho.“

„Čeho.“ Zasmál jsem se zhnuseně. Slyšel jsem to. „Tohle všeho. Ty chlapi. Kabinky. Čehokoliv.“

Viktor se na mě díval.

Ticho v kuřárně tentokrát nebylo zábavné.

„Čehokoliv,“ zopakoval.

„Jo.“

„Řekni to.“

„Co.“

„Řekni, co myslíš.“

Nechtěl jsem.

„Nemusím.“

„Tak to neříkej.“

„Ty si fakt myslíš, že tohle je v pohodě?“

„Co z toho.“

„To, že si tady necháš dělat kdovíco od kdovíkoho.“

Madam Fernetová se napila moc pomalu.

Milan se opřel o futra.

Viktor položil malinovku na stolek.

Velmi klidně.

A to bylo horší než kdyby křičel hned.

„Kdy jsi byl naposledy na testech?“ zeptal se.

„Co?“

„Kdy jsi byl naposledy na testech.“

„O čem to mluvíš.“

„O tom, o čem mluvíš ty. Akorát já tomu dávám správný slova.“

„To není o mně.“

„Ne?“ Viktor se pousmál. „Takže ty můžeš přijít do pornokina, slídit po chodbách, poslouchat za kabinkama, dělat tu žárlivýho policajta a pak se tvářit, že jde o veřejné zdraví?“

„Já neslídil.“

„Stál jsi před kabinkou.“

„Šel jsem kolem.“

„Jasně. A já jsem papež.“

„Viktore.“

Zvedl ruku.

„Ne. Teď ne. Kdy jsi byl na testech?“

Mlčel jsem.

Viktor přikývl.

„Výborně.“

„Spal jsem s Veronikou.“

„Gratuluju.“ Hlas mu ztvrdl. „A co jako? Myslíš si, že sex s holkou má kolem sebe ochrannou svatozář? Myslíš si, že hetero sex je dezinfekce?“

„To jsem neřekl.“

„Nemusel jsi.“

„Nemám.“

„Máš.“ Přistoupil o krok blíž. „Ty se na mě díváš, jako bych byl špína, která se ti náhodou líbí. To je celý tvůj problém.“

„To není pravda. Možná se bojím, že něco chytneš.“

„Já?“ Viktor se zasmál krátce. Bez radosti. „Já chodím každé tři měsíce na testy. Dům světla, znáš? Neznáš. Jasně že neznáš. Beru PrEP. Víš, co to je?“

Neodpověděl jsem.

„Nevíš.“

„Vím.“

„Hovno víš.“

Ticho.

Nikdo se nepohnul.

Viktorův hlas nebyl hlasitý, ale šel skrz místnost přesně.

„PrEP. Preexpoziční profylaxe. Beru ho, protože nejsem idiot. Vím, co je PEP. Vím, co je DoxyPEP. Vím, kam jít, kdy jít, co říct doktorovi, jak se testovat. Vím, co znamená starat se o sebe v tomhle světě. Ty víš co? Že máš ramena a holku, se kterou ses tvářil, že je všechno normální?“

„Netahej do toho Veroniku.“

„Tak do toho netahej moje tělo.“

Ta věta dopadla na stůl mezi malinovky.

Moje tělo.

Viktorovo tělo.

Ne moje.

Nikdy moje.

„Ty o mně nic nevíš,“ pokračoval. „Viděls mě jednou v kuřárně a od tý doby si ze mě děláš vlastní creepy horor. V hlavě máš špínu, nemoc, kluky, kabinky, nějakou představu, že já jsem divokej a ty jsi ten normální, co se na to dívá zvenku.“

„Já nejsem normální.“

„To já vím.“ Viktor se na mě díval přímo. „Ale pořád se snažíš bejt.“

To bylo přesné.

A proto to bolelo.

„Nehraj si na moji mámu,“ řekl. „Nehraj si na moji mámu. Jestli žárlíš, tak žárli. Jestli mě chceš, tak si to aspoň přiznej sobě. Ale nedělej z toho péči do píči. “

Chtěl jsem říct, že se o něj bojím.

Že ho nechci vidět s nikým jiným.

Coura.

Moje.

Neřekl jsem nic.

Protože první dvě věty by byly pravda.

A třetí taky.

Viktor to možná viděl.

„A ještě něco,“ řekl tišeji. „Jestli mě někdy znovu budeš soudit kvůli tomu, co dělám se svým tělem, tak se nejdřív nech otestovat. A pak se můžeme bavit jako dva lidi. Ne jako kněz a hříšník.“

Madam Fernetová položila sklenici na stolek.

„Amen,“ řekla.

„Drž hubu,“ řekli jsme s Viktorem zároveň.

Milan se rozesmál.

„Panenko skákavá, my tu máme ale operetu.“

Viktor vzal malinovku ze stolku.

Ruka se mu trochu třásla.

Ne moc.

Ale viděl jsem to.

„Jdu ven,“ řekl.

„Počkej.“

„Ne.“

„Viktore.“

„Ne teď.“

Prošel kolem mě.

Tak blízko, že jsem cítil jeho mikinu. Kouř, pot, malinovku a jeho vůni.

Šel ke dveřím.

Milan ustoupil.

„Prázdná—“

Viktor se na něj podíval.

Milan větu spolkl.

„Pane Polesný,“ opravil se suše.

Viktor vyšel.

Stál jsem v kuřárně a cítil, že jsem prohrál zápas, o kterém jsem ani nevěděl, že ho hraju.

Kosatec si zapálil cigaretu.

„No,“ řekl. „To bylo poučný.“

„Vyser si voko,“ řekl jsem.

„To už tu dneska bylo.“

Milan přišel ke mně.

„Půjdeš za ním?“

„Nevím.“

„Takže půjdeš.“

„Drž hubu.“

„Ty dneska znáš hodně vět.“

Podíval jsem se na zápěstí.

Razítko.

Černé.

Přesné.

Druhé.

Nebo třetí.

Nebo čtvrté.

To bylo jedno.

Teď jsem stál v kuřárně, kouř mi lezl do vlasů, na zemi byly kapesníky a Viktor mi právě řekl, že moje starost je přinejlepším žárlivost.

A já nevěděl, jestli ho chci dohnat, nebo nenávidět, nebo prosit, nebo se nechat otestovat hned ráno, jen abych měl právo vyslovit další větu.

Vytáhl jsem telefon.

Otevřel Viktorův chat.

Napsal jsem: Byl jsem tam.

Smazal jsem to.

Napsal jsem: Promiň.

Smazal jsem to.

Napsal jsem: Nemyslel jsem to tak.

Díval jsem se na tu větu.

Byla to lež.

Myslel jsem to tak.

Ne celé.

Ale dost na to, aby omluva musela být jiná.

Smazal jsem ji.

Schoval jsem telefon.

„Bundu,“ řekl jsem.

Milan šel se mnou dolů.

 

Venku byla Husitská mokrá a černá. Listopadová noc. Lampy. Zavřené obchody. Taxík v dálce. Žižkovský tunel jako tmavý otvor ve městě, kterým by se dalo projít jinam, kdyby člověk věděl, kam jde.

Viktor tam stál.

Jen stál.

Ruce v kapsách.

Podíval se na mě.

Neodešel.

To bylo první.

Neodpustil mi.

To bylo druhé.

„Já nevím, co říct,“ řekl jsem.

„To je dneska poprvý rozumná věta.“

Přikývl jsem.

V krku jsem měl pořád ten tlak.

„Bylo to hnusný,“ řekl jsem.

„Jo.“

„Ne všechno.“

„Já vím.“

„Ale něco jo.“

„Jo.“

„Půjdu domů,“ řekl Viktor.

„Jo.“

„Ty taky.“

„Jo.“

Nepohnul se.

Já taky ne.

Pak řekl:

„A Tome?“

„Hmm.“

„Když se o mě bojíš, tak se nauč rozdíl mezi strachem a odporem.“

„Jo,“ řekl jsem.

Viktor přikývl.

Pak se vydal mokrou ulicí pryč. Svým směrem. Svým tempem.

Koukal jsem za ním, dokud nezmizel za rohem.

Pak jsem se podíval na tunel.

Žižkovský tunel byl tmavý a dlouhý.

Na druhé straně bylo jiné město, ale nebylo blíž.

Šel jsem rychle pryč.

Pryč od dveří, od schodů, od Milana, od kabinek, od kuřárny.

Kouř byl ve vlasech.

Razítko na zápěstí.

Tentokrát jsem ho nemusel smývat.