KAPITOLA 24 — Martina — 9. 11., 16:45 — Veronika

Šla jsem do Podolí po škole.

Vzduch v hale byl hustší, těžší, jako by se topení teprve probouzelo a ještě si nebylo jisté, že chce. Světlo ze střešních oken bylo šedivé, skoro zimní. Ne to letní světlo, které dělá z vody obraz. Tohle světlo vodu jen ukazovalo.

 

Zuzajda byla ráno u veterináře.

Záda a klouby, řekl doktor Homola. Degenerativní. Udělal plán: injekce jednou za tři týdny, klidový režim, speciální krmivo. Napsal mi čísla na papír. Dívala jsem se na ně v tramvaji cestou zpátky a snažila se je přepočítat na to, co mám na účtu.

Přepočítat nešly.

Janek celou cestu mlčel. Držel přepravku na kolenou, jako by držel věc, která se mu může každou chvíli rozpadnout v rukou, ale neřekl to, protože Janek věci neříkal takhle. Jen se díval do strany a jednou řekl:

„Ona se klepala.“

„Já vím.“

„Já ji nechtěl mačkat.“

„Já vím.“

 

Ve škole jsem měla seminář, kde Síma seděla dvě řady přede mnou a ani jednou se neotočila. To bylo horší, než kdyby se otočila.

Tom nenapsal.

Nebo napsal a já jsem to neviděla.

Ne.

Nenapsal.

 

Přišla jsem do šatny a převlékla se mechanicky. Plavky, čepice, brýle. Když se člověk převléká dost dlouho stejným způsobem, tělo přestane potřebovat hlavu.

To se mi hodilo.

V zrcadle jsem se neviděla celá.

Možná schválně.

 

V zásuvce doma ležela věc.

Nezabývala jsem se tím.

 

Vstoupila jsem do haly.

Martina stála u kraje bazénu s dekou přes rameno, protože Martina chodila do Podolí se všemi vrstvami oblečení a bazénovým vzduchem pohrdala způsobem, který byl vlastně důvěrný. Znali se. Jen si nepadli do noty.

Dívala se na hladinu.

Pak se otočila.

„Coufalová.“

„Dobrý odpoledne.“

„Deska. Kop. Dvě délky. Bez toho obličeje.“

„Jakýho obličeje?“

„Toho, kterým předstíráš, že mě neslyšíš.“

 

Vzala jsem desku.

Voda byla studená na předloktí, pak přijetí. Kop od boků, ne od kolen. Výdech pod hladinu. Rytmus. První délka šla. Druhá se začala trhat. Ne moc. Jen tak, že by si toho nikdo nevšiml, kdyby nekoukal správně.

Martina koukala správně.

Na konci druhé délky jsem se vynořila.

„Znovu,“ řekla.

„Dvě jste říkala.“

„A teď říkám znovu.“

Šla jsem znovu.

Kop. Deska. Voda. Výdech.

Třetí délka.

Čtvrtá.

Na páté jsem už věděla, že mě nechává jet ne kvůli kopu, ale kvůli tomu, kdy se to rozpadne. To mě naštvalo. A protože mě to naštvalo, zatlačila jsem víc.

Špatně.

Rameno šlo nahoru. Pravé. O půl centimetru. Možná o víc.

 

Martina zapískala.

Jeden krátký zvuk.

„Ven.“

Doplavala jsem ke kraji.

„Ještě jednu dám.“

„Já neříkám, co dáš. Já říkám ven.“

Vylezla jsem.

Voda ze mě tekla na dlaždice. Stála jsem u kraje, desku v ruce, mokrá, udýchaná víc, než by odpovídalo pěti délkám.

 

Martina se na mě podívala.

„Co to bylo?“

„Kop.“

„To nebyl kop. To byla hádka s vodou.“

Neodpověděla jsem.

„Rameno.“

„Vím.“

„Nevíš. Kdybys věděla, neděláš to.“

„Zvedá se.“

„Zvedáš ho ty.“

Ticho.

 

Z druhého konce haly se ozvalo šplouchnutí. Někdo z mužské skupiny doplaval sérii a chytil se okraje. Hlasy ze sprch, krátký smích, klapnutí dveří.

Všechno běželo dál.

„Pojď,“ řekla Martina.

„Kam?“

„Stranou. Tady mi budeš lhát moc nahlas.“

Šla jsem za ní.

Jen ke kraji za sloup, kde nebylo z hlavní dráhy tolik vidět. Martina hodila deku na lavici a sedla si. Ukázala vedle sebe.

Sedla jsem si.

Mokré plavky na studených dlaždicích.

„Záda napjatá,“ řekla. „Pravé rameno o půl centimetru výš. Vydechuješ dřív, než se vůbec potopíš. Do pohybu jdeš, jako bys chtěla někoho předehnat. Nikdo tam není.“

„Jsem unavená.“

„To vidím.“

„Tak proč se ptáte?“

„Protože unavený člověk plave unaveně. Ty plaveš, jako by ses chtěla vymazat z vody.“

Podívala jsem se na ni.

„To je co za větu.“

„Moje. Nelíbí se ti?“

„Je divná.“

„Tvoje plavání dneska taky.“

Odvrátila jsem pohled.

 

Podolí mělo ten svůj zvuk při nízké návštěvnosti — vzdálené šplouchnutí, hučení klimatizace, kroky někde ve sprchách. Zvuky místa, které funguje, i když v něm skoro nikdo není.

Martina chvíli mlčela.

Pak řekla:

„Co veterinář?“

„Napsala jsem vám.“

„Napsala jsi diagnózu. Ptám se, co veterinář.“

Přesunula jsem nohy. Paty po dlaždicích, voda za mnou.

„Špatný.“

„Jak špatný?“

„Injekce jednou za tři týdny, speciální krmivo, klid.“ Polkla jsem. „Čísla na papíře.“

„Mhm.“

„A Janek to zvládá, ale ne jako vždycky. Dneska ráno ji nenakrmil, protože zapomněl. Ona za to nemůže. On taky ne, je mu čtrnáct. Ale někdo to musí hlídat a ten někdo jsem já.“

„Jo.“

„A to je jenom pes.“

Uslyšela jsem to a přestala.

„To znělo blbě.“

„Znělo to pravdivě,“ řekla Martina. „Pes je pes. Odpovědnost je odpovědnost. A když je odpovědností moc, začnou se tvářit jako jedna velká.“

Dívala jsem se na hladinu.

Světlo přes střešní okna se lámalo v pruzích. Voda vypadala klidně. Voda umí vypadat klidně, i když do ní někdo padá.

„Napíšu Bromlilovi,“ řekla jsem. „Kvůli středečnímu termínu.“

„Dobře.“

„Myslela jsem, jestli byste mu nemohla—“

„Ne.“

Podívala jsem se na ni.

„Ani jsem to nedořekla.“

„Nemusela jsi.“

„Kdyby to šlo od vás, vzal by to líp.“

„Možná. Ale nepůjde to ode mě.“

„Proč?“

„Protože umíš psát zprávy. Dokonce moc. Píšeš je v hlavě celý den, pak je smažeš, pak se tváříš, že komunikace je přírodní katastrofa.“ Podívala se na mě. „Coufalová, Bromlilovi napíšeš ty.“

„Jo.“

„Dneska.“

„Jo.“

Martina přikývla.

Tohle šlo udělat.

Jen jsem potřebovala, aby to Martina řekla jako techniku.

 

„Co trénink dneska?“ zeptala se.

„Myslela jsem, že právě mluvíme o tréninku.“

„Teď mluvíme o tom, co děláš, když tě nikdo neměří.“

„Nevím.“

„Víš.“

„Kop šel nejdřív dobře.“

„A pak?“

„Pak jsem tlačila.“

„Proč?“

„Protože jste koukala.“

„Já koukám pořád.“

„Ne tak.“

„Jak tak?“

Nevěděla jsem.

Nebo jsem věděla, ale nešlo to říct jednoduše.

„Jako byste věděla.“

Martina si upravila deku přes rameno.

„Vím hodně věcí. Většinu nepotřebuju říkat.“

„To je uklidňující.“

„Nemá být. Má to být pravda.“

Chvíle ticha.

Voda.

Dlaždice.

Chlor.

Moje nohy, mokré, studené.

„Tom?“ řekla Martina.

„Nejsme spolu.“

„To jsem neřekla.“

„Myslím, že už ne. Jen to nikdo neřekl nahlas. On je jinde. Já jsem jinde. Jen nikdo neřekl kde.“

„Hmm.“

„Nezlobím se na něj.“

„To jsi řekla moc rychle.“

„Nezlobím se na něj za to, kde je.“ Zastavila jsem se. „Zlobím se, že to musím vědět dřív, než to řekne. Nebo že to možná víme oba a stejně kolem toho chodíme, jako by to byla porucha rozvrhu.“

Martina se pousmála.

„To už je lepší.“

„Co?“

„Méně učebnicově ušlechtilé.“

„Děkuju.“

„Není zač.“

Zase ticho.

A pak přišla věc, o které jsem věděla od chvíle, kdy mě Martina zastavila.

Protože se jí celou dobu vyhýbala.

„V říjnu jsi mi řekla, že je něco, o čem nemluvíš,“ řekla. „Řekla jsi příště.“

Studená dlaždice pod stehny. Voda za mnou. Topení někde v hale, které pořád nevědělo, jestli chce.

„Jo.“

„Takže.“

„Teď?“

„Ne, v důchodu.“ Podívala se na mě. „Ano. Teď.“

Skoro jsem se zasmála.

Nešlo to.

„Marti.“

To slovo mi vyklouzlo samo.

Martina se nehýbala.

Jen její obličej trochu změkl.

Ne moc.

U ní to nikdy nebylo moc.

„Hmm.“

„Bojím se to říct nahlas.“

„To věřím.“

„Teď je to věc, se kterou jsem sama. Jakmile to řeknu, bude o tom vědět někdo další.“

„A to je přesně důvod, proč to řekneš.“

Dívala jsem se na hladinu.

Bílé dlaždice na protější stěně. Modrá linka na dně. Značky, které člověk zná tak dobře, až se tváří, že nejsou.

„V zásuvce doma,“ řekla jsem.

Martina mlčela.

„Mám tam věc.“

„Věc, kterou používáš proti sobě?“

Hrdlo se mi stáhlo.

Přikývla jsem.

„Jo.“

Martina vydechla nosem.

„Dobře,“ řekla.

Podívala jsem se na ni.

„Dobře?“

„Dobře, že jsi to řekla. Ne dobře, že to tam máš.“

„Je to žiletka.“

Řekla jsem to rychle.

Jako skok.

A hned potom už to bylo venku.

Žiletka.

Slovo stálo mezi námi tak obyčejně, až to bylo nesnesitelné.

Martina se nepohnula.

Nevzala mě za ruku. Nevzdychla. Neudělala obličej, který jsem si představovala. Jen seděla vedle mě a dívala se na hladinu bazénu jako předtím.

„Použila jsi ji?“

Mlčela jsem.

„Dneska?“

„Ne.“

„Chceš ji použít dneska?“

„Nevím.“

„Dobře,“ řekla znovu.

„To jste už řekla.“

„Protože to platí pořád.“

„Nevíte, co s tím.“

„Vím přesně, co s tím.“ Otočila se ke mně. „Já tě nebudu zachraňovat, Coufalová. Od toho nejsem. Ale nenechám tě trénovat rozpad jako disciplínu.“

Ticho.

Zastavila mě v pohybu, který jsem si ani neuvědomila.

„Já nevím, jak se to řeší,“ řekla jsem.

„To není na tobě vědět celé.“

„A na kom?“

„Na někom, kdo to umí líp než trenérka skoků.“

„Vy nestačíte?“

„Ne,“ řekla Martina.

Jednoduše.

Bez urážky.

„Nestačím. A to je dobře. Kdybych ti na tohle stačila já s deskou a píšťalkou, bylo by to podezřelé.“

Skoro jsem se zasmála.

Tentokrát to šlo trochu.

Jen na kraj.

„Nemám čas na terapii.“

„Nemáš čas se rozbít.“

„Finančně—“

„Školní poradenské centrum je zdarma. Doktor taky existuje. Neříkám, že systém je nádherný. Říkám, že jsou dveře.“

„Nemám ráda dveře.“

„Tak tam půjdeš oknem. Mně je to jedno.“

Podívala jsem se na ni.

„To nemyslíte vážně.“

„Samozřejmě že ne. Neskákej z oken, už tak tě mám dost na věži.“

Tentokrát jsem se zasmála opravdu, ale tekly mi slzy.

Krátce.

Pak se mi chtělo brečet strašně moc.

Martina se na mě nedívala moc. Dívala se dost.

„Do pátku,“ řekla.

„Co do pátku.“

„Napíšeš mi, kam ses objednala.“

„A když nenapíšu?“

„Zeptám se.“

„A když neodpovím?“

„Najdu si tě. V Podolí to není těžké. Všichni tady chodíte pořád dokola v mokrých vlasech a myslíte si, že jste tajemní.“

„To je vydírání.“

„Ne. To je trenérská péče v civilu.“

Znovu se mi chtělo smát.

A znovu ne.

Objala jsem kolena.

Mokrá kůže, chlad, plavky, bazén. Nesedělo to k sobě. Sedět v Podolí v plavkách a mluvit o žiletce v zásuvce. Ale možná právě proto to šlo.

„Bojím se to říct doma,“ řekla jsem.

„Teď to doma říkat nebudeš.“

„Ne?“

„Ne dneska. Dneska napíšeš Bromlilovi kvůli veterináři. Do pátku mi napíšeš, kam ses objednala. A doma dneska uděláš jednu věc.“

„Jakou?“

„Dáš tu věc někam, kde na ni nedosáhneš automaticky.“

Ztuhla jsem.

Martina mě sledovala.

„Neříkám, že ji musíš teď hrdinsky vyhodit. Nejsme v instruktážním filmu. Říkám, že mezi tebou a věcí musí být překážka. Dveře. Krabice. Cizí pokoj. Cokoliv. Aspoň dneska.“

„Nevím, jestli to dokážu.“

„Tohle je přesně věta, kterou beru vážně.“ Martina přikývla. „Tak mi dneska večer napíšeš jen hotovo nebo nehotovo. Bez románu.“

„A když napíšu nehotovo?“

„Tak zítra zkusíme jiný způsob.“

„Vy se naštvete.“

„Naštvu se kvůli nástupu do vody, když ho flákáš. Ne kvůli tomu, že je ti blbě.“

Tohle mě zasáhlo.

Hlas ze šaten zesílil. Skupina začínala přicházet. Dívky, dva kluci, někdo se smál, někdo řešil čepici, někdo volal na druhého, že mu v šatně spadla lahev.

Svět pokračoval.

To bylo vždycky neuvěřitelné.

Martina vstala.

„Studí to.“

„Jo.“

„Vstávej.“

Podala mi ruku.

Vzala jsem ji.

Ruka pevná, suchá, teplejší než moje. Vstala jsem. Chvíli se mi zatočila hlava, ne moc. Spíš z toho, že tělo mělo být po rozhovoru jiné a nebylo. Pořád stejné nohy. Stejné plavky. Stejný bazén.

„Máš přehled pro Bromlila?“

„Do čtvrtka.“

„Udělej ho do středy.“

„Jo.“

„A Bromlilovi napíšeš dneska.“

„Jo.“

„A mně večer. Bez románu.“

„To je škoda.“

Martina se na mě podívala.

„Coufalová.“

„Jo.“

„Dobrej vtip. Špatnej okamžik. Ale beru.“

Přikývla jsem.

Tohle bylo poprvé, kdy jsem měla pocit, že se vzduch nezlepšil, ale změnil. Úleva je moc velké slovo a moc čisté. Spíš jako když se v hale otevřou boční dveře a dovnitř vejde jiný chlad. Pořád zima. Ale jiná.

Skupina se přiblížila.

Mezi nimi Růženka.

Měla mokré vlasy stažené nízko a ručník přes rameno. Šla s Katkou a něčemu se smála, ale když mě uviděla, úsměv jí nezmizel. Jen se ztišil.

Podívala se na mě.

Nehodnotila.

To dělala ona.

Nedívala se jako Síma. Nedívala se jako lidé, kteří si skládají člověka do pořadí. Nedívala se ani jako Tom, který někdy viděl víc, než chtěl, a jindy míň, než jsem potřebovala.

Růženka se dívala, jako by nebylo nutné okamžitě rozhodnout, co jsem.

Dřív mě to zneklidňovalo.

Teď taky.

Jen ne úplně stejně.

„Jdeš?“ zeptala se Katka.

„Jo,“ řekla jsem.

 

Martina už byla u skupiny.

„Takže,“ řekla nahlas. „Kdo dneska přišel umřít technicky čistě, ať se zařadí. Kdo přišel přežít, taky. Rozdíl poznám.“

Několik lidí se zasmálo.

Růženka se zasmála taky.

Já ne.

Ale slyšela jsem to.

A to stačilo.

 

Šla jsem do sprch.

Voda teplá, chlor ze sebe, pak chladnější. Pohyby, které tělo zná. Vlasy. Ramena. Dech.

V zrcadle jsem se na chvíli zastavila.

Pihy.

Zrzavé vlasy mokré.

Žebra, která nebyla vidět, protože jsem si nedovolila dívat se tak.

Ví to teď ještě někdo jiný než já.

Martina.

Oblékla jsem se.

V šatně bylo hlučno. Někdo řešil školu, někdo telefon, někdo mokrý ručník, který spadl na zem. Normální věci. Nesnesitelně normální a tím uklidňující.

 

Vytáhla jsem telefon.

Bromlil.

Napsala jsem:

Dobrý den, pane Bromlile, ve středu mám se psem veterináře v 16:30. Přijdu na trénink později nebo dorazím až na druhou část, podle toho, jak dlouho to bude trvat. Přehled vám pošlu do středy večer. Coufalová.

Přečetla jsem si to třikrát.

Odeslala jsem.

Svět se nezbořil.

Chvíli jsem seděla s telefonem v ruce.

Pak jsem otevřela vyhledávání.

Poradenské centrum.

Škola.

Kontakt.

Dívala jsem se na stránku. Text, e-mail, formulář, ordinační hodiny. Všechno obyčejné. A právě proto těžké.

Neobjednala jsem se.

Ještě ne.

Jen jsem stránku nechala otevřenou.

To bylo maximum na tu chvíli.

A maximum někdy není málo.

 

Cestou ven jsem Martinu zahlédla u bazénu. Stála u dráhy, deka zase přes rameno, píšťalka u krku, ruce založené. Někomu něco říkala o kolenou a kyčlích a vypadala, jako by se svět dal napravit přes správný kop.

Pak se na mě na vteřinu podívala.

Nezeptala se.

Jen zvedla obočí.

Já zvedla telefon.

Krátce.

Martina přikývla.

A vrátila se ke skupině.

 

Šla jsem ven.

Podolí v podvečer. Vzduch bez deště, ale vlhký. Vltava dole za silnicí, tmavá, klidná jen zdálky.

V zásuvce doma ležela žiletka.

Leží tam dál.

Věci v zásuvkách nemizí tím, že se o nich mluví.

Ale já jsem o ní teď mluvila.

A v telefonu byla otevřená stránka, kterou jsem ještě nezavřela.