KAPITOLA 25 — Delfín — 12. 11., 18:30 — Tony

V létě je všechno otevřenější. Dveře, průchody, těla, trička, vůně. Člověk jde mezi obchody a má pocit, že všechno může kdykoliv vytéct ven — pára z polévky, hudba z telefonu, hovor ve vietnamštině, smích, pach smaženého těsta, káva, rybí omáčka, benzín z vozíků.

V listopadu se SAPA zavírá rychleji.

Rolety padají dřív. Dveře se dovírají hned za člověkem. Pára z jídla už nevypadá jako součást večera, ale jako malý odpor proti chladu. Mokrá dlažba mezi stánky držela světlo a voda nebyla v bazénu. Byla na asfaltu. Na skle. V páře. V dechu.

Šel jsem vedle Viktora.

Ne moc blízko.

Jen tak, aby mezi námi zůstalo místo pro člověka.

Nikdo se mezi nás nevešel.

 

Viktor někdy chodil tak, jako by se každou chvíli mohl zastavit u něčeho úplně jiného. Výlohy, vůně, cizí hudba. Člověk měl chuť vzít ho za ruku a protáhnout ho dál.

Nikdy jsem to neudělal.

Nebylo to potřeba.

Stačilo jít vedle něj.

 

Minuli jsme stánek s kořením, za ním bistro, kde seděl u okna muž s čepicí a díval se na mě. Přikývl jsem mu. Přikývl zpátky.

Viktor to zaregistroval.

Registroval skoro všechno, co se týkalo lidí kolem mě.

„Znáte se?“

„Přes strýce.“

„Tvůj strýc zná celou SAPU?“

„Ne celou.“

„Kolik procent?“

„Dost na to, aby nebylo dobrý dělat tady ostudu.“

Viktor se zasmál.

Ten jeho smích končil pokaždé stejně. Trochu sklopil hlavu, jako by se za něj omlouval.

Šli jsme dál kolem obchodu s látkami, kolem obchodu s elektronikou, kde z malého reproduktoru zněla nějaká píseň, kterou jsem neznal.

Zastavil se tak prudce, až jsem do něj málem narazil.

Otočil se.

„Co je to?“

Poslouchal jsem.

„Nevím.“

„Je hezká.“

„To je v SAPĚ dost častý. Věci jsou hezký, i když člověk neví, co to je.“

Viktor na mě koukl.

„Ty dneska mluvíš jako člověk, co mu někdo dal úkol bejt hlubokomyslnej.“

„To mám normálně.“

„Nemáš.“

„Tak je to tím mokrým asfaltem.“

„To beru.“

Znovu se zasmál.

A pak zvážněl.

Věděl jsem, proč jsme tady.

Viktor taky.

Jenže od chvíle, kdy jsme prošli branou SAPY, se na mě několikrát podíval jinak než obvykle.

Ne dlouho.

Jen dost na to, abych si toho všiml.

A dost málo na to, abych mohl dělat, že jsem si toho nevšiml.

 

 

Delfína viděl poprvé na konci léta.

Neřekl nic.

Nebo možná řekl něco nepodstatného. Takovou tu větu, která se dá použít jako ručník, když na něco člověk kouká déle, než je bezpečné.

Bylo to v Podolí.

Sprchy, šatny, nuda pláž, voda, tělo. Mezi plavci se věci neschovávají tak dobře, jak si lidé myslí. Kůže je součást prostoru. Ramena, záda, stehna, třísla, jizvy, znaménka, chlupy, svaly, modřiny, otisky gumiček, pásky od plavek. Člověk nechce zírat, ale vidí.

Viktor viděl mého delfína.

Malého.

Ve slabinách.

Jednoduchá linka, pohyb, malé tělo v oblouku.

Od té doby se občas podíval.

Ne pokaždé.

Jen někdy.

A pokaždé dělal, že se dívá jinam.

Nevadilo mi to.

Překvapilo mě, že mi to nevadí.

Plavci si všímají pohledů. Jsme na to trénovaní. Víme, kdy se někdo dívá na techniku, kdy na tělo a kdy na něco, co si sám neumí přiznat.

U Viktora jsem si tím nebyl jistý.

Někdy jsem měl pocit, že se dívá na tetování.

Někdy na tělo.

A někdy na něco, co mezi tím vůbec neleželo.

 

Když mi pak na podzim napsal: Můžeš mě vzít za Filipem?

věděl jsem dřív, než přišla druhá zpráva, kvůli čemu.

Kvůli tomu delfínovi.

A třetí: Nebudu obdivovat tvý slabiny, Leungu. I když samozřejmě respekt.

Na to jsem odepsal jen: V 18:30.

A teď jsme šli SAPOU.

Oba jsme věděli, že nejde o delfína.

Jen jsme ještě nevěděli, o co vlastně jde.

 

Filip přišel otevřít. Krátké vlasy, rukávy vyhrnuté, obě předloktí pokrytá vzory.

„Tony.“

„Filípku.“

Podíval se na Viktora.

„To je Viktor.“

„Já vím, kdo je Viktor.“ Filip ustoupil od dveří. „Pojďte.“

Studio bylo malé a čisté. Pracovní stůl, lampa, tiskárna, křeslo, police s inkousty, vzory na stěnách. Dezinfekce a inkoust. Ten pach, který mi vždycky připomněl první večer, kdy jsem Filipovi napsal: Jsi ještě v práci?

Byl jsem unavený.

Byl jsem zmatený.

Chtěl jsem delfína a neuměl jsem vysvětlit proč.

Filip tehdy uměl.

Nebo se netvářil, že to potřebuje celé vysvětlit.

 

Viktor se rozhlížel po studiu. Už tu byl, ale teď vstoupil do jazyka a hledá první slovo. Na stěně byly motivy. Koi. Tygři. Jemné geometrické linky. Rostliny. Malé znaky. Jeden starý papír v rohu, trochu zažloutlý, s mým delfínem v několika variantách.

Viktor ho uviděl hned.

Samozřejmě.

Přistoupil k němu.

Nedotkl se.

Jen se díval.

 

Filip zavřel dveře.

„Takže chceš delfína,“ řekl.

Viktor pořád koukal na papír.

„Jo.“

„Stejnýho?“

Chvíle.

Viktor se otočil.

„Jo. Neříkám kopii. Jen… stejnýho.“

Filip se podíval na mě.

Krátce.

Neptal se nahlas, ale otázka tam byla.

Jestli to vím.

Jestli s tím souhlasím.

Jestli chápu, co to znamená.

Na okamžik jsem měl zvláštní pocit.

Jako by se někdo chtěl dotknout něčeho, co jsem dlouho nosil jen sám.

Nevadilo mi to.

Jen jsem nevěděl proč.

„Viktore,“ řekl jsem.

„Hmm.“

„Víš, že to není logo oddílu.“

Pousmál se.

„Já vím.“

„Ani vtípek.“

„To taky vím.“

„A slabiny nejsou předloktí.“

„Všiml jsem si.“

Filip se opřel o stůl.

„Kam přesně?“

Viktor nedělal, že neví.

Jen mu chvíli trvalo, než se pohnul.

Položil ruku k levé straně podbřišku, níž, do místa, kde končí jistota oblečení a začíná intimita. Ne úplně stejné místo jako já. Ale dost blízko na to, aby o tom nebylo pochyb.

„Sem.“

Filip přikývl.

Bylo zvláštní, jak přirozeně mi připadalo představit si delfína právě tam.

Ne na jeho těle.

V jeho životě.

„Bolí to víc než předloktí.“

„Já vím.“

„Hojení se musí hlídat.“

„Já vím.“

„Bazén minimálně dva týdny ne.“

Viktor ztuhl.

To byla první skutečná reakce.

„Dva týdny?“

Poprvé ten večer zněl vyděšeně.

„Chlor není kamarád čerstvýho tetování.“

Viktor se podíval na mě.

A najednou z něj nebyl člověk, který chtěl tetování.

Jen plavec, kterému právě někdo zakázal bazén.

„To je dost,“ řekl Viktor.

„Tetování je rozhodnutí,“ řekl Filip. „Ne samolepka.“

„Já vím.“

„Dneska to říkáš často.“

Viktor si odfrkl.

„Protože to dneska chci.“

Filip se podíval na mě.

„A ty?“

„Co já?“

„Jsi tady jako morální dohled, nebo doprovod?“

„Doprovod.“

„Dobře.“

Filip se na mě podíval tak, jak se na mě díval poprvé, když jsem mu řekl, že chci delfína do slabin a tvářil se, že to není intimní. Jako člověk, který přesně ví, že intimita neznamená nutně sex, ale lež o ní je vždycky vidět.

„Jasně,“ řekl.

Viktor si sedl na kraj křesla.

„Nemusí to být úplně stejný,“ řekl. „Může být… trochu jiný.“

„Jak jiný?“ zeptal se Filip.

„Nevím.“

„Takže stejný.“

„Trochu jinak stejný.“

Filip se pousmál.

„To bývá nejtěžší zadání.“

Filip vzal papír a položil ho na stůl. Vedle něj čistý list. Tužku.

„Když jsem ho kreslil tobě, byl menší. Držel se víc při těle.“

Nikdy jsem to neslyšel takhle.

Podíval jsem se na něj.

„To jsi mi tehdy neřekl.“

„Tehdy ses netvářil, že sneseš výklad.“

„A teď?“

„Teď taky ne, ale už jsem starší.“

Podíval se na Viktora.

„Tobě bych ho udělal otevřenější.“.

 

Linka šla papírem lehce. Hlava, hřbet, ploutev, ocas. Delfín v pohybu, ale o malý zlomek otevřenější než můj. Jako by už nebyl jen pod hladinou, ale právě ji prolamoval.

Viktor sledoval jeho ruku.

Soustředěně.

Bez vtípku.

„Proč delfín?“ zeptal se Filip.

Viktor neodpověděl hned.

Podíval se na mě.

Pak zpátky na papír.

„Protože Tony ho má.“

To bylo první.

Čisté.

Bez ozdoby.

Filip kreslil dál.

„To není důvod,“ řekl.

„Je. Protože ho má na místě, který není pro všechny.“

V místnosti se na chvíli změnil vzduch.

Jen zhoustl.

„A ty chceš taky něco, co není pro všechny?“ zeptal se Filip.

„Mám spoustu věcí, co jsou pro všechny,“ řekl Viktor.

„To nebyla odpověď.“

Viktor se opřel do křesla.

„Chci něco, co nesmažu hned večer.“

Tohle bylo ono.

Věděl jsem to hned.

Stejně jako Filip.

Viktor, který mazal zprávy. Chaty. Stopy. Důkazy. Večerní kontroly, kdy telefon čistil, jako by šlo o vraždu.

Filip položil tužku.

„Tohle už je důvod.“

Viktor neodpověděl.

Jen se díval na papír.

Já jsem stál vedle něj a cítil vlastní delfín pod látkou kalhot.

„Tom z toho zešílí,“ řekl Viktor.

Řekl to tiše.

Ne vyloženě krutě.

Ale věděl, co říká.

Podíval jsem se na něj.

„Tak proč to chceš?“

Viktor zvedl oči.

„Ne kvůli němu.“

„Viktore.“

„Co.“

„Stejný delfín ve slabinách není zpráva pro Toma.“

„Já vím.“

„Fakt?“

„Fakt.“

„Protože jestli mu tím chceš něco udělat—“

„Nechci mu tím nic udělat.“

Zastavil se.

Pak dodal:

„Ne hlavně.“

Filip si odkašlal.

„Jestli se chcete hádat o kluky, běžte na chodbu. Já tady kreslím zvíře, co se neumí nadechnout bez vzduchu, a vy mi do toho taháte vztahovou ekologii.“

Viktor se zasmál.

Já taky.

Trochu.

Napětí se tím nevyřešilo.

 

„Delfín se musí vynořit,“ řekl Filip a znovu vzal tužku. „To není poezie. To je anatomie. Patří do vody, ale nemůže v ní zůstat.“

Viktor se díval na papír.

„To je dobrý.“

„Je to fakt.“

„Fakta jsou někdy dobrý.“

„Výjimečně.“

Filip dokreslil druhou variantu. Položil vedle sebe původní Tonyho skicu a novou Viktorovu.

Byly si podobné.

Dost na to, aby patřily k sobě.

 

„Tak,“ řekl Filip. „Tonyho je starší bratr. Ten tvůj je mladší a drzejší.“

„To sedí,“ řekl jsem.

Viktor na mě hodil pohled.

„Díky.“

„Rádo se stalo.“

Filip ukázal na návrh.

„Chceš termín?“

Viktor se nadechl.

Tohle byl ten okamžik.

Dalo se ještě uhnout.

Říct, že si to rozmyslí.

Že je to vtip.

Že se přišel jen podívat.

Že tetování může být jindy.

Viktor řekl:

„Jo.“

Filip vzal diář.

„Před svátky mám místo. Nebo za deset dní. Ale počítej s bazénem.“

Viktor trochu trpěl.

„Kolik přesně bez bazénu?“

„Dva týdny.“

„Kdybych byl hodnej?“

„Tři.“

„Tak dva.“

Filip zapsal datum.

Viktor ho sledoval, jako by se tím něco právě dostávalo z hlavy na papír a z papíru se to jednou dostane do kůže.

Poprvé mě napadlo, že některá rozhodnutí začnou bolet až ve chvíli, kdy se zahojí.

 

Zůstali jsme u Filipa skoro hodinu.

Viktor se ptal na techniku. Jak dlouho to bude trvat. Jak se to hojí. Jestli musí spát jinak. Jestli kalhoty budou vadit. Jestli se to dá skrýt při tréninku. Jestli se to rozmaže, když se bude hýbat.

Filip odpovídal věcně.

Žádné velké sliby.

Jehla. Kůže. Hojení. Čas. Čistota.

A hlavně žádný bazén.

Viktor každou odpověď poslouchal pozorně.

Občas ji shodil vtipem.

Tak to dělal pokaždé, když začalo jít o něco důležitého.

Jednou se zeptal:

„A kdybych si to rozmyslel?“

Filip ani nezvedl oči od papírů.

„Tak nepřijdeš.“

„To je všechno?“

„To je všechno.“

„Nebudeš naštvanej?“

Filip položil propisku.

„Viktore, já si kreslím na lidi věci, co jim zůstanou. Radši budu naštvanej, že nepřijdeš, než abys přišel kvůli někomu jinýmu.“

Viktor ztichl.

Poprvé za celý večer neměl připravený vtip.

 

Venku už byla tma, když jsme ze studia vyšli.

SAPA v noci měla jinou geometrii. Lampy udělaly z průchodů ostrovy. Rolety byly dole. Za některými dveřmi se pořád vařilo, někde se počítaly peníze, jinde někdo zametal. Mokrá dlažba držela světlo a pára z posledních jídel se míchala s chladným vzduchem.

Viktor šel pomalu.

Ruku měl položenou na levé straně podbřišku, přes bundu a kalhoty. Tam, kde delfín ještě nebyl.

Občas se jí dotkl, jako by si ověřoval, že tam jednou bude.

„Bolí to hodně?“ zeptal se.

„Ano.“

„Děsně?“

„Ne.“

„Lhal bys mi?“

„V tomhle ne.“

„V čem jo?“

„Kdybys se mě zeptal, jestli to Tom zvládne.“

Viktor se zadíval před sebe.

Mlčel.

 

Šli jsme kolem zavřeného bistra. Za sklem svítila jediná lednice. Modré a zelené lahve stály vedle sebe jako tiché ryby, které už dávno zapomněly plavat.

„Nechci mu ublížit,“ řekl Viktor.

„Vím.“

„Ale někdy chci, aby viděl.“

„Co?“

„Že nejsem jen jeho věc. Že nejsem něco, co může jeden den nenávidět a druhý den chtít.“

Neodpověděl jsem hned.

Chrám byl před námi.

Přes den býval plný lidí. Někdo zapaloval vonné tyčinky, někdo se fotil u Buddhy, někdo jen prošel dál.

Teď tam nebyl skoro nikdo.

Papírové lampiony se ani nepohnuly. Jen borovice nad nimi tiše šuměla. Za zdí ještě doznívala SAPA. Kovová roleta někde v dálce sjela dolů. Pak bylo zase ticho.

Zastavili jsme se.

Zlatý Buddha seděl ve tmě, světlo zachytával jen na ramenou a na rukou. Zbytek sochy pohltila noc.

„Protože ty jsi klidnej,“ řekl Viktor.

Podíval se na Buddhu.

„A Tom je moje rána.“

Vítr přinesl vůni deště a kadidla.

Nevěděl jsem, jestli to bylo možné.

Možná jen někdo nechal vonnou tyčinku dohořet.

„A já někdy nevím, jestli chci klid, nebo ránu.“

„To je dost špatná volba.“

Přikývl.

„Já vím.“

Stál vedle mě tak blízko, že jsem slyšel jeho dech.

Neviděl jsem mu pořádně do očí.

Jen obrys obličeje.

„A delfín?“ zeptal jsem se.

Dlouho mlčel.

„Možná nechci mít na sobě ani jeho, ani tebe.“

Otočil se ke mně.

„Chci něco, co mě donutí se vynořit.“

Tentokrát to nebyla odpověď pro Toma.

Ani pro mě.

Poprvé jsem měl pocit, že mluví sám k sobě.

Natáhl jsem ruku.

Nevědomky.

Jen jsem mu konečky prstů přejel po hřbetu ruky.

Neucukl.

Jen se na ni podíval.

Pak naše prsty propletl.

Nepodíval se na mě.

„Víš, co je zvláštní?“ zeptal se tiše.

„Co.“

„Že s tebou nemusím nic dokazovat.“

Nad námi se pohnula větev.

Jeden z lampionů se lehce zhoupnul.

Na okamžik přes nás přešel červený odlesk.

Viktor udělal půlkrok blíž.

„Tony.“

„Hm?“

„Když tě teď políbím…“

Nedokončil větu.

Nemusel.

Položil jsem druhou ruku na jeho tvář.

Byla studená.

Usmál se.

Jen nepatrně.

Pak zavřel oči.

Políbil jsem ho.

Chvíli se nic nestalo.

Jen jsme stáli tak blízko, že jsem cítil jeho dech.

Pak moje políbení opětoval.

Cítil jsem jeho vůni.

Všechno, co jsem si ještě před minutou hlídal, zmizelo.

Rukama jsem si ho přitáhl blíž.

Neodtáhl se.

Ani já.

On si mě přidržoval jemně za boky, jako by chtěl najít mého delfína. Cítil jsem jeho studené prsty, které se zahákly za můj pásek, když jsem cítil, že se ho snaží uvolnit.

Viktorovy rty byly temné jako višně v té tmě.

Díval jsem se na ně déle, než bylo potřeba.

Jako bych si je chtěl zapamatovat.

Teprve potom jsem ho znovu políbil.

Líbal jsem ho do vlasů, na čelo, na tvář, na ústa.

Nechal mě hledat jeho tvář, jako by nikam nepospíchal.

Pomalu mi otevíral kalhoty, vytahoval triko, zajel rukama a já pocítil chlad jeho prstů.

Každý jeho dotek mě napínal víc, než jsem dokázal skrýt.

Připadalo mi zvláštní, jak snadno člověk zapomene na celý svět.

Stačí jeden druhý člověk.

Líbal mě. Jazykem obmotával ten můj do slin jako karamelku.

Lampiony se pořád lehce pohupovaly. Jen jsem je přestal sledovat.

Buddha tiše zíral do tmy.

Vonné tyčinky voněly a podněcovaly ve mně rozkoš.

V rohu dvora jsme klesli na zem jako do peřin.

Neudržel jsem se a zasténal.

Viktor mě líbal na ucho.

Když tu najednou jsem cítil, jak spojil naše údy k sobě.

Přitiskl je k sobě.

Jako by zpečetil něco ve mně a já v něm.

Přej si něco, proběhlo mi hlavou.

Nevím, komu ta věta patřila.

Buddhovi.

Té noci.

Nebo mně.

„Přej si něco, Viktore.“ Hlesl jsem do tmy.

„Přeju si tě, jsi můj delfín.“

Vyšvihl se na mě a z ničeho nic seděl na mém mužství.

Nečekal jsem to, jen jsem zalapal po dechu a snažil se neprozradit, že tu jsme.

Cítil jsem strach a zároveň vzrušení.

Na okamžik jsem zase slyšel hlasy ze SAPY.

Strýce.

Paní Mai Lan.

Jako by stáli hned za zdí.

Pak zmizeli.

Zůstal jen Viktor.

A pak znovu udeřila ta vášeň, když na mě dosedl.

„Tony Leungu. Miluj mě.

Řekl to tak tiše, až jsem měl strach, že se ta věta rozpadne dřív, než ke mně dojde.

V tu chvíli nebyl mladší než já.

Byl stejně křehý.

Tohle je trestný čin něhy.

Překlopil jsem ho na záda a nalehl na něj.

Neubránil jsem se.

Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na něj.

Probouzel ve mně stud a taky laskavost.

Budoucnost na chvíli přestala existovat.

Byl jen on.

A noc kolem nás.

Líbal jsem ho a on líbal mě.

Byly jsme jako prsten.

Jako spojení.

Buddha jako svědek.

A přesto jsem se bál cokoliv říct.

Borovice nad námi šuměla, slyšel jsem cingrlátka na bráně.

Vzdálené kroky.

A vzdechy Viktora, jak podléhá své žádostivosti.

Pronikal jsem do něj, cítil jsem jeho stehna na svých bocích.

„Tony.“ Řekl jemně.

A jak mi řekl Tony, vypustil jsem do něj svoji žádostivost, až jsem se sám před sebou zastyděl.

„Pokračuj, Tony.“

A já pokračoval, až vyvrcholil i on.

Ležel jsem na něm, srdce mi bušilo, zemdléval jsem láskou, dýchal jako by to mělo být naposledy.

Až když bylo po všem, podíval jsem se mu do očí.

Díval se na mě už celou tu dobu.

V lampionech nad námi se něco pohnulo.

Světlo se na okamžik zachvělo i v jeho očích.

„Třpytí se ti tak oči, Tony.“

Políbil mě.

Jeho rty byly slané.

Nevěděl jsem, čí slzy to byly.

Dlouho jsme potom nic neříkali.

Chrám zůstal stejný.

Borovice nad námi šuměla a jeden z lampionů se ještě chvíli pohupoval, přestože vítr téměř ustal.

Za zdí sjela poslední kovová roleta.

SAPA zhasínala.

Viktor seděl vedle mě, rameno opřené o moje. Prsty měl položené na předloktí a palcem si přejížděl po místě, kam měl za pár dní přijít delfín.

„Stejně si ho nechám udělat,“ řekl.

„Já vím.“

„Ale už nevím, co znamená.“

„Musí něco znamenat?“

Podíval se na mě.

V očích mu pořád zůstával ten lesk.

„Myslel jsem, že jo.“

Položil jsem ruku přes jeho.

Chvíli jsme se oba dívali na prázdné místo na jeho kůži.

„Možná se to dozvíš až potom,“ řekl jsem.

„Po tetování?“

„Po všem.“

Usmál se, ale ruku neodtáhl.

Zlatý Buddha seděl naproti nám a hleděl do tmy.

Nevěděl jsem, jestli lidem plní přání.

Možná je jen nechává, aby si je vyslovili.

A pak mlčí, dokud sami nepochopí, co si vlastně přáli.

 

 

U Caffe Madam Mai se ještě svítilo.

Paní Mai Lan skládala něco za pultem. Když nás zahlédla přes sklo, přestala.

Nejdřív se podívala na Viktora.

Potom na mě.

Ruku zvedla až po chvíli.

Vešli jsme.

Vevnitř bylo teplo.

Voněla tam karamelová káva.

Tady se zatím nic nevysvětluje. Jen je zřejmé, že si nás prohlédla jinak než obvykle.

Viktor dostal malý sladký koláček, aniž by si o něj řekl.

„Hubený,“ řekla paní Mai Lan.

„Nejsem.“

„Dnes ano.“

„Dnes je to módní.“

„Móda hlad nepřekryje.“

Položila před něj talířek.

Potom sáhla pro druhý.

„Já nemám hlad,“ řekl jsem.

Podívala se na mě.

„Neříkám že máš.“

Položila koláček i přede mě.

Podívala se na Viktora.

Pak na mě.

Zůstala na mně o zlomek vteřiny déle.

„Dlouhá procházka?“

„Jo.“

Přikývla.

„Někdy člověk přijde jiný, než odešel.“

Viktor se na mě podíval.

„Vidíš. Tady se nedá vyhrát.“

Paní Mai Lan nalila kávu nejdřív jemu a potom mně.

Když přede mě stavěla šálek, její pohled sklouzl k mé ruce.

Až tehdy jsem si uvědomil, že ji mám položenou příliš blízko Viktorovy.

Nestáhl jsem ji.

Ani on.

„Dobře,“ řekla paní Mai Lan.

Nevěděl jsem, co tím myslí.

Seděli jsme u malého stolku.

Káva byla sladká, hustá a teplá.

Viktor jedl koláček pomalu.

Koleno měl opřené o moje.

Možná si toho nevšiml.

Možná jsme oba věděli, že se ani jeden neodtáhne.

Paní Mai Lan za pultem skládala ubrousky.

Jeden položila na druhý.

Pak znovu.

„Myslíš, že je blbost mít stejnýho delfína?“ zeptal se.

„Ne.“

„Ale pořád si myslíš, že je to nebezpečný.“

„Jo.“

„Kvůli Tomovi?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Kvůli tobě.“

Viktor přestal jíst.

Koleno od mého neodtáhl.

„Protože si lidi někdy nechávají dělat trvalé věci ve chvíli, kdy chtějí, aby trval někdo jiný.“

Díval se do kávy.

„A co když nechci, aby trval někdo jiný?“

„Tak co?“

Palcem si přejel po prázdném místě na předloktí.

„Možná chci, abych trval já.“

Neodpověděl jsem.

V chrámu by ta věta zněla jinak.

Tady, pod bílým světlem kavárny, v ní poprvé bylo slyšet něco, co předtím nebylo.

Strach.

Paní Mai Lan se zvedla od pultu a přinesla dva papírové ubrousky.

Jeden položila před Viktora.

Druhý přede mě.

„Na ruce,“ řekla.

Podíval jsem se na svoje prsty.

Neměl jsem je od koláčku.

Paní Mai Lan už se vracela za pult, ale zastavila se u kávovaru.

„Delfín?“

Viktor ztuhl.

„Jak to víte?“

Pokrčila rameny.

„Filip.“

Pak se podívala na mě.

Ne na obličej.

Níž.

Tam, kde jsem měl svého delfína schovaného pod oblečením.

„Stejný?“ zeptala se.

Viktor chvíli mlčel.

„Podobný.“

Paní Mai Lan přikývla.

„Ne stejný.“

Nebyla to otázka.

Viktor si přejel palcem po předloktí.

„Ne.“

„Dobře.“

„Proč dobře?“

Paní Mai Lan se vrátila ke kávovaru.

„Delfín se vrací nahoru sám.“

Řekla to jednoduše.

Jako by nebylo co dodat.

A nebylo.

Viktor sklopil oči ke kávě.

Jeho koleno pořád zůstávalo u mého.

Díval jsem se z okna na mokrý asfalt.

Tom se vrátil.

Ne jako tvář.

Jako tlak v místnosti.

Ještě před hodinou by se postavil mezi nás.

Teď už tam nebylo místo.

Ta myšlenka mě vyděsila.

A současně se ve mně něco narovnalo.

Viktor si toho všiml.

„Tom?“

„Jo.“

„Je tady?“

Podíval jsem se na něj.

„Ne.“

Poprvé jsem to dokázal říct bez pocitu, že někoho zrazuju.

Viktor sklopil oči.

„Bude.“

„Až mu to řekneš.“

„Nebo až to uvidí.“

„Chceš, aby to viděl?“

Dlouho neodpověděl.

Paní Mai Lan za pultem položila poslední ubrousek na hromádku.

„Část mě jo,“ řekl Viktor.

„A ta druhá?“

Podíval se na svoje předloktí.

„Ta chce přežít něco, co s ním vůbec nesouvisí.“

 

Když jsme vyšli ven, SAPA už byla skoro zhasnutá. Několik světel ještě drželo dvůr pohromadě. Auta stála v řadách, mokrá a tmavá. Nízké nebe se opíralo o jejich střechy.

Šli jsme k zastávce.

Viktor měl ruce v kapsách.

Chvílemi se naše ramena dotkla.

Ani jeden z nás neuhnul.

„Tony.“

„Hmm.“

„Mám tě rád.“

Řekl to mezi dvěma kroky.

Jako by ta věta neměla nic změnit.

Změnila.

„Já tebe taky.“

Chvíli jsme šli dál.

„Mám málo lidí, před kterýma nemusím předstírat, že vím, co dělám.“

„To není totéž jako nechat tě dělat blbosti.“

„U mě skoro jo.“

Usmál jsem se.

 

Zastavili jsme se u zastávky.

Autobus měl přijet za šest minut.

Šest minut bylo najednou příliš mnoho.

A zároveň skoro nic.

Viktor vytáhl z kapsy loďku od paní Mai Lan.

Byla křivá, trochu zmačkaná, s jedním rozevřeným rohem.

Pořád ji nosil.

Viktor si loďku položil do dlaně.

„Tohle je papír.“

„Jo.“

„Stačí déšť a začne se rozpadat.“

Prstem přitiskl rozevřený roh zpátky k trupu.

Ten se znovu zvedl.

„Delfín se nerozmočí,“ řekl.

„Ale zestárne s tebou.“

Podíval se na mě.

„Právě.“

Loďku znovu složil do dlaně.

„Nechci něco, co vydrží místo mě.“

Odmlčel se.

„Chci něco, co vydrží se mnou.“

Tentokrát jsem nic neřekl.

Něco se ve mně sevřelo.

Ne strachem o něj.

Závistí.

Viktor mohl mluvit o stárnutí, jako by mu patřilo.

Jako by před ním leželo celé.

 

V dálce se objevila světla autobusu.

Pomalu se přelévala přes mokrý asfalt.

Čas se znovu dal do pohybu.

„A Tom?“ zeptal jsem se.

Viktor se díval na světla autobusu, která se pomalu blížila.

„Tom se bude muset naučit, že moje tělo není místo, kde se rozhoduje za mě.“

„To se mu nebude líbit.“

„Mně se taky nelíbilo, když jsem si myslel, že mu patří.“

„A platí to i o mně?“

Otočil se ke mně.

Tentokrát se mi podíval přímo do očí.

„Jo.“

Jeho odpověď přišla bez zaváhání.

Zabolela mě.

Právě proto jsem jí věřil.

Stáli jsme vedle sebe.

Jeho ruka se na okamžik dotkla mé.

Nepropletl naše prsty.

Ani jsem se o to nepokusil.

Nemuseli jsme si dokazovat, že se to stalo.

Autobus zastavil.

Dveře se otevřely a dovnitř vpustily žluté světlo.

Viktor nastoupil.

Na prvním schodu se zastavil a otočil se ke mně.

„Tony.“

„Hmm.“

„Ten tvůj delfín je hezký.“

„Díky.“

„Ale ten můj nebude tvůj.“

Chvíli jsem se na něj díval.

„Ne.“

„Bude můj.“

„To má být.“

Pousmál se.

Dveře se zavřely mezi námi.

Ještě chvíli jsem ho viděl za sklem.

Pak se autobus rozjel a jeho tvář se smísila s odrazy světel na skle.

Nakonec zmizela.

 

Zůstal jsem na zastávce.

SAPA za mnou zhasínala lampu po lampě.

S každou z nich se prostor o něco zmenšil.

Telefon jsem cítil v kapse.

Nevěděl jsem, jestli Tom napsal.

Poprvé mi připadalo možné to chvíli nevědět.

Nechtěl jsem mu psát o delfínovi.

Ani o chrámu.

Některé věci se po vyslovení zmenší.

Tohle ještě ne.

Tom se to jednou dozví.

Možná od Viktora.

Možná jediným pohledem ve sprchách.

Možná si všimne dřív, než mu kdokoliv něco řekne.

Nevěděl jsem, co všechno může po jednom večeru zůstat.

Hlouběji než v kůži.

Některé stopy vzniknou lehce.

Dotykem.

Větou.

Smíchem, který brzy utichne.

A přesto je člověk nese déle než věci, které měly trvat navždy.

Myslel jsem na svého delfína.

Na loďku, kterou si Viktor odvezl v kapse.

Na prázdné místo na jeho těle, které už pro něj nebylo prázdné.

Za mnou zhasla další lampa.

Nadechl jsem se.

Vzduch byl studený a voněl deštěm.

Na několik vteřin mi připadalo, že ho mám dost.

Vydal jsem se zpátky.