KAPITOLA 26 — Tibor — 15. 11., 20:20 — Viktor

Tohle je sportovní rutina. Nejdřív trénink. Pak sprchy. Pak sušárna, kde fukar hučí tak tiše, že pod ním člověk může stát o minutu déle, než je nutné, a nikdo to nebere jako zdržování. Po hodině ve vodě nikdo nikam nepospíchá. Někdo si suší vlasy, někdo jen zavře oči a nechá na sebe foukat horký vzduch, dokud se z něj nesmyje i zbytek dne.

Dneska jsme byli ve vodě všichni tři. Synchronní série, plavání, několik skoků z třímetrovky, pak technika odrazů. Každý měl svůj blok a svoje chyby. Bromlil občas něco opravil, občas jen přikývl. Nepískal skoro vůbec.

Tom byl většinu tréninku na druhé straně haly. Několikrát jsme se na sebe podívali. Neuhnul. Ani já. Bylo zvláštní, jak rychle některé věci přestanou mezi chlapama existovat. Ne že by se vyřešily. Jen zestárnou. V létě mě zbil tak, že jsem ještě několik dní cítil každé sousto. Dneska jsme stáli každý na své dráze, poslouchali stejného trenéra a dělali stejná cvičení. Nikdo se k tomu nevracel. Možná to tak chlapi někdy mají. Svět okolo čeká omluvy, vysvětlování a dlouhé rozhovory. Oni se jednou potkají, kývnou na sebe a pokračují dál.

Tony dneska skoro nemluvil. Jen jednou utrousil něco na Bromlilovu adresu, až jsme se všichni zasmáli. Pak už byl zase ve vodě. Plaval stejně samozřejmě, jako kdyby do ní patřil víc než na pevnou zem.

Já měl dost práce s vlastním tělem. S odrazy, dopady a s tím, aby ruce dělaly přesně to, co měly. Když jsem vylezl z bazénu, byl jsem unavený tak akorát. Ne tolik, aby se mi nechtělo do sprchy, ale dost na to, aby mi teplá voda připadala jako odměna.

Ve sprchách někdo mluvil o škole, jiný nadával na zkouškové. Chlor pomalu mizel z kůže a pára stoupala ke stropu. Tom stál o dvě sprchy dál, Tony mezi námi. Nikdo nic nezačínal. Nikdo nic neřešil. Bylo to úplně obyčejné odpoledne.

V sušárně bylo horko.

Příjemně horko. Jen dost na to, aby člověk po hodině ve vodě přestal myslet na studené dlaždice sprch.

Fukar tiše hučel.

Ne tak, aby přehlušil řeč. Jen byl pořád přítomný, jako voda v bazénu. Po chvíli ho člověk přestal poslouchat.

Bosá chodidla se opírala o drobné výstupky v kachličkách. Nebyly ostré. Jen byly pořád cítit.

Položil jsem ručník na brantl pod zrcadlem hned vedle odložených plavek.

Staré zrcadlo bylo poseté mapami po vodě. Když jsem stál dál, viděl jsem se od pasu nahoru. Musel jsem přijít blíž, aby se v odrazu objevilo celé tělo.

Vedle někdo mluvil o zkoušce.

Ve sprchách sykla voda.

Někdo zakašlal.

Někdo prošel kolem do páry.

Ozvalo se plesknutí mokrých plavek o lavičku.

Pak kovový zvuk háčku, jak na něj někdo věšel tašku.

Bazén pořád žil.

Jen o pár metrů vedle.

Tony vešel poslední.

Mokré vlasy měl sčesané dozadu. Ručník přehozený přes ramena.

Prošel kolem mě a krátce se mě dotkl mezi lopatkami.

Jen konečky prstů.

Jako když člověk řekne: Jsem tady.

Aniž otevře pusu.

Tom stál u zrcadla.

Fukar mu rozhazoval vlasy do všech stran.

Snažil se je uhladit rukou, ale pokaždé dopadly jinak.

Musel jsem se usmát.

V odrazu si toho všiml.

„Co je?“

„Nic.“

„Tak proč se směješ?“

„Protože bojuješ s fukarem.“

„Vyhrávám.“

„Ne.“

Tony se zasmál.

„Tom prohrává už třetí minutu.“

„Vy dva jste strašně chytrý.“

Tentokrát jsem se rozesmál nahlas.

Tom protočil oči.

Pak si znovu přejel rukou přes vlasy.

Zbytečně.

„Pojď sem.“

Tony mu vzal ručník.

Tom chvíli váhal.

Pak udělal krok.

Tony mu začal pomalu sušit vlasy ručníkem.

Prsty.

Pohyb, který člověk udělá úplně přirozeně někomu, koho má rád.

Tom se přestal bránit.

Stál.

Trochu si povzdechl.

Zavřel oči.

„Lepší?“

„Možná.“

„Možná?“

„Trochu.“

Tony mu ručníkem ještě jednou rozcuchal vlasy.

„Teď už vůbec nevypadáš sportovně.“

„To nikdy.“

Usmál jsem se.

Tom otevřel oči.

Podíval se na mě přes odraz v zrcadle.

Tentokrát jsme neuhnuli ani jeden.

Ve sprchách někdo pustil další vodu.

Hluk se rozlil chodbou a zase zmizel.

Najednou jsme byli v sušárně sami.

Ani jsem si nevšiml, kdy ostatní odešli.

Tony položil ručník vedle mého.

Přistoupil ke mně.

Prsty mi přejel po mokrých vlasech.

„Ty je máš ještě úplně mokrý.“

„Já vím.“

„To teda nevíš.“

Znovu se usmál.

Pak mi stejně jako Tomovi začal vlasy pomalu sušit ručníkem.

Stál jsem úplně klidně.

Bylo zvláštní, jak obyčejný dotek dokáže změnit tempo celého dne.

Nikdo nikam nepospíchal.

Fukar dál tiše hučel.

Za stěnou někdo mluvil.

Nerozuměl jsem jedinému slovu.

Jen hlasům.

Tom udělal krok blíž.

Nevím proč.

Možná ani on ne.

Stáli jsme teď tak blízko, že jsme se všichni tři vešli do jednoho zrcadla.

Starého.

Posetého mapami.

Na okamžik jsem se podíval na náš odraz.

Nevypadali jsme jako tři lidi po tréninku.

Spíš jako někdo, kdo se na chvíli zastavil uprostřed něčeho, co venku běželo dál.

Tony se podíval nejdřív na Toma.

Pak na mě.

Usmál se tím svým klidným způsobem.

Nikdo nic neříkal.

Tony se pousmál.

„Kluci,“ řekl tiše a pak stáhnul Toma před sebe a přitiskl se k němu.

Stál jsem zády opřený o rantl a sledoval, co se děje.

Tony objal Toma zezadu a Tom se k mému překvapení nebránil.

„Tony,“ řekl tiše Tom.

„Hm?“ Odpověděl Tony.

Tony se na mě podíval. Díval se dál. Očima neuhnul.

Díval jsem se také.

Na Toma. Jak se přestal bránit Tonymu.

Váhal jsem. Ze sprch sem doléhaly hlasy.

Tony ke mně natáhl ruku. Chvíli zůstala mezi námi. Pak jsem ji přijal.

Přistoupil jsem blíž a políbil ho na rty.

Tom mi dýchal na krk. Asi to nečekal.

Neodklonil se. Zůstal stát. Když jsem se od Tonyho odtáhl, viděl jsem, jak se mu lehce chvějí řasy.

Políbil jsem ho na tvář. Neucuknul.

Jen se mě opatrně dotkl. Za okamžik jsem ucítil jeho ruku na svém boku.

Tony se usmál. Krátce pohlédl k průchodu do sprch a zase se vrátil pohledem k nám.

Tom se k němu pomalu otočil. Tentokrát sám.

Tony mu vtiskl polibek na rty.

Nemohl jsem nic skrýt. A podle toho, co jsem cítil mezi námi, ani Tom.

Položil jsem Tomovi ruku na hruď a políbil ho na krk.

Tonyho ruce mě z ničeho nic objaly, stál za mnou, Tom přede mnou.

Teď byl já ten, kdo byl mezi nimi. Tom se mě dotkl na prsou, jemně mi chytil bradavky a políbil mě.

Cítil jsem Tonyho za sebou, ve své úžlabině jsem cítil jeho penis, jen tak odložený,

jako celé tohle odpoledne odložené tady.

Tony mi přejel dlaněmi po bocích. Palce se zastavily v mělkých prohlubních, které se od pasu svažovaly ke slabinám.

„Tome,“ vydechl jsem, téměř nahlas. „Tony.“

Tony se přetočil mezi nás, počkal chvíli a na to jsem cítil jeho ruce v zátylku. Líbal mě, ne dlouze a na to líbal Toma. Ten mimoděk poslouchal, zda někdo nejde.

Za chvíli jsem ho cítil, jak se zády už opírá o mě, otiskl se do mých chloupků, přitáhl si Toma blíž, skoro jako by se bál, že z ničeho nic zmizí.

Toma jsem ale neviděl, ale ruce našly jeho hlavu, kterou měl v klíně Tonyho.

Tony si opřel svou hlavu o mé rameno, kterou zaklonil.

Cítil jsem jeho tiché úpění ze slasti, kterou mu dopřával Tom.

A já do něj z ničeho nic pronikl jak jemný vánek.

 

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli.

Minutu.

Deset.

Čas se rozpadl.

První jsem uslyšel zase sprchy.

Někdo se smál.

Někdo zavolal na kamaráda.

Svět se vrátil.

Tony si pomalu natáhl plavky.

Tom se díval se do země.

Nebyl ani vyprahlý, ani zahanbený, jen tichý.

„Tak co?“ usmál se Tony.

Tom zvedl hlavu.

„Asi už chápu.“

„Co?“

Tom se krátce podíval na mě.

Pak zpátky na Tonyho.

„Že některý věci nejsou tak složitý, jak jsem si myslel.“

Nikdo to nerozváděl.

Tony jen přikývl.

Ovinul jsem kolem sebe ručník jako Tom.

Vzali jsme si tašky.

Vyšli průchodem zpátky ke sprchám.

A bazén znovu zněl úplně obyčejně, jako by se v té malé staré sušárně před chvílí nestalo nic, co by mohlo změnit tři lidské životy.

 

Bylo pod mraky tak, že byla tma jak večer. Před bazénem dokonce svítila světla na chodníku, vzduch voněl deštěm a kovem zábradlí. Lidi vycházeli po skupinkách, někteří ještě s mokrými vlasy, někteří v čepicích, někteří s taškami přes rameno. Když člověk vyjde z bazénu ven, chvíli vypadá každý trochu zranitelně. I ti, kteří tak nevypadají nikdy.

 

Šli jsme s Tomem k zastávce. Tony se s námi už rozloučil, vyzvedli ho rodiče.

Zapnul jsem si bundu. Sršeň nepsala, což bylo dobře.

Tom se díval na koleje, jako by z nich šlo něco vyčíst.

Zastavil jsem se o dva kroky dřív.

Tom zvedl oči.

V dálce se ozvalo auto. Tramvaj ještě nejela.

Déšť se držel na hraně stříšky a občas spadl v jednotlivých kapkách. Jedna dopadla mezi nás.

Tom si přehodil tašku přes rameno.

„Vypadáš trochu jako Tibor.“

To jméno jsem od něj už jednou slyšel — v noci na bouřlivém hřebenu — ale tehdy znělo jako přezdívka, kterou nechtěl vysvětlovat.

Zmizelo malé uvolnění, které ještě před chvílí bylo v jeho tváří. Rameno se mu stáhlo, prsty se sevřely na popruhu tašky.

„Nikdo.“

„Tibor je nikdo?“

„Nech to.“

Řekl to tiše.

„Myslel jsem, že je to někdo z vašeho oddílu.“

„Není.“

„Tak kdo to je?“

Tom se podíval na koleje.

Tramvaj pořád nikde.

„Byl,“ řekl.

„Brácha?“ řekl jsem.

Nevím, odkud jsem to vzal.

Možná z toho jeho výrazu, možná z toho způsobu, jak držel popruh tašky, jako by držel něco, co už dávno držet nejde.

Tom se na mě podíval.

Poprvé přímo.

„Jo.“

Ticho.

Voda kapala ze stříšky nad námi na zem.

Jedna kapka.

Druhá.

Třetí.

„Máš bráchu?“ řekl jsem.

Tom polkl.

„Měl jsem.“

„Aha,“ řekl jsem. To bylo všechno, co jsem dokázal.

Tom se díval na koleje.

„Bylo mu sedmnáct,“ řekl. „Nechci o tom mluvit.“

Na chvíli jsme stáli vedle sebe a žádný z nás nevěděl, kam s rukama.

Já jsem si vzpomněl na Oliho.

Jako na tlak v bytě. Zavřené dveře. Boty u botníku. Mikina na zemi. Ticho, které může být ticho spánku nebo ticho před něčím, co se teprve stane. Sršeň v kuchyni se sklenicí vody. Já s uchem na dveřích zadržuju dech.

Tom měl bratra, kterého už hlídat nemůže.

Já mám bratra, kterého hlídat musím.

„Promiň,“ řekl jsem.

Tom se po mně podíval.

„Za co.“

„Že jsem se ptal.“

„To není tvoje vina.“

„Stejně.“

Tom si olízl ret.

„Někdy mi to ujede,“ řekl.

„Tibor?“

Přikývl.

„Některý věci říkal. Já je pak říkám taky. Ale blbě.“

„Nic není blbě.“

Tom se na mě podíval.

„Je.“

Neřekl jsem nic.

Věděl jsem, že kdybych řekl že není, bude to znít jako útěcha.

„Oli?“ řekl Tom.

Ztuhl jsem tentokrát já.

„Co Oli.“

„Psals, že měl špatný dny.“

„Jo.“

„Co teď?“

„Snad je to lepší,“ řekl jsem.

„Možná.“

„Možná.“ Přikývl jsem.

Déšť zesílil na pár vteřin. Pak zase jen mrholení.

Před námi projelo auto, světla rozmazaná ve vodě na silnici.

„Ty víš, jaký to je?“ zeptal jsem se, a hned jsem toho litoval.

Tom se ani nepohnul.

„Co.“

„Mít bratra a…“ Zastavil jsem se. „Bát se.“

Tom se díval na koleje.

Dlouho.

Tak dlouho, že jsem si myslel, že neodpoví.

Pak řekl:

„Vím, jaký to je, když už se bát nejde.“

To mě zasáhlo.

„Promiň,“ řekl jsem znovu.

„Přestaň se omlouvat.“

„Jo.“

„A neříkej to nikomu.“

„Neřeknu.“

„Ani Tonymu.“

„Neřeknu.“

„Fakt.“

„Fakt.“

Tom přikývl.

Jako by podepisoval smlouvu, kterou nikdo nenapsal.

Tramvaj se objevila v dálce.

Světla na kolejích.

„Já jedu na Anděl,“ řekl Tom.

„Já na Palačák jen.“

„Tak aspoň chvíli spolu.“

To znělo nebezpečně obyčejně.

„Jo.“

Tramvaj přijela.

Dveře se otevřely.

Nastoupili jsme.

Uvnitř bylo teplo a mokro od deštníků. Pár lidí sedělo roztroušeně po voze.

Sedli jsme si naproti dveřím.

Ne vedle sebe.

Proti sobě šikmo.

Dost blízko, abych viděl jeho ruce.

Dost daleko, aby se dalo předstírat, že se jen vezeme.

Tom koukal z okna.

Já na podlahu.

Na špinavou vodu z bot, která se držela v drážkách tramvajové podlahy.

„Tibor,“ řekl jsem tiše.

Tom se na mě podíval rychle.

„Nechci—“

„Neptám se.“

Mlčel.

„Jen jsem si to potřeboval říct, aby mi to nezůstalo v hlavě jako…“ Hledal jsem slovo. „strašák.“ Zastyděl jsem se.

Tom se na mě díval.

Pak pomalu přikývl.

„Tibor.“ Jen to zopakoval tak tiše, že jsem to skoro neslyšel.

 

Na další zastávce nastoupili dva opilí lidé a smáli se moc nahlas. Tom se stáhl zpátky do sebe. Bylo to vidět. Vrstva se vrátila. Ta tvrdší. Ta známější. Ale já už věděl, že pod ní je něco jiného.

 

Vystupoval jsem dřív.

„Viktore.“

„Hmm.“

„Olimu držím palce.“

Řekl to rychle.

Jako by to musel dostat ven dřív, než se za mnou zavřou dveře.

„Díky.“

Přikývl.

Vystoupil jsem.

Dveře se zavřely.

Viděl jsem ho přes opršelé sklo, jak sedí, tašku přes rameno, světlo lampy ozařovalo jeho tvář. Podíval se na mě a pak zmizel.

Tramvaj se rozjela.

 

Šel jsem pomalu domů. Jen tak, aby cesta trvala dost dlouho a zároveň ne moc.

Telefon zavibroval.

Sršeň.

Oli spí. Přišel domů včas.

Přečetl jsem si to dvakrát.

Oli spí.

Přišel domů včas.

Tohle byla zpráva, kterou by jiný člověk možná nebral jako nic velkého.

Napsal jsem: Dobře.

Pak jsem telefon schoval.

Mokré chodníky. Listopad. Nábřeží za mnou. Tančírna ještě nesvítila naplno, jen zelený nádech v mokrých oknech. Někde nahoře čekala Sršeň za dveřmi, Oli za zdí, ticho, které dnes možná bude jen ticho spánku.

Tibor.

To jméno šlo se mnou.

Jako papírová loďka v kapse.

Tom měl bratra.

Bylo mu sedmnáct.

Už tu není.

A já mám Oliho, který tu je, chodí domů, někdy spí, někdy mizí, někdy se ptá na oběd, někdy nechává boty rozházené u zdi, a já nevím, jestli ho hlídám, nebo jen stojím vedle jeho dveří a doufám, že to bude stačit.

Tom už vedle těch dveří stát nemůže.

 

U domu jsem se zastavil.

Vytáhl jsem telefon.

Otevřel jsem Tomův chat.

Napsal jsem: Díky, žes mi to řekl.

Díval jsem se na větu.

Byla moc měkká.

Smazal jsem ji.

Napsal jsem: Oli je doma.

To byla pravda.

Odeslat.

Přečteno za chvíli.

Tom: Dobře.

Pak po minutě: To je dobře.

Dvě věty.

Stejná věc dvakrát.

 

Schoval jsem telefon.

Šel jsem nahoru.

Tibor.

Oli.

Tom.

 

Doma bylo ticho.