KAPITOLA 27 — Noční láska — 19. 11., 2:45 — Tom

Čtyři dny jsem se snažil nevracet k tomu, jak se mě dotkl.

Stál jsem před pornokinem.

Ne poprvé.

Ne naposledy, to jsem cítil v žaludku.

Ale pokaždé to bylo jiné. Poprvé šok. Podruhé vztek v přestrojení za zvědavost. Potřetí už to nešlo počítat. Když člověk počítá návraty na místo, kam podle sebe nechodí, začne mu z toho vycházet jiná pravda, než jakou si chce vidět.

Bylo dvě čtyřicet pět.

Listopadová noc.

Mokrý asfalt, studený vzduch, světlo lamp roztažené v loužích. Tramvaje jezdily tak řídce, že se město mezi nimi na chvíli tvářilo opuštěně. Někde dál se smáli lidi z baru. Ne moc nahlas.

 

Schody dolů.

TU SEM BYL.

Na sedmém schodě, červenou propiskou pod odchlípnutou nálepkou. Byl jsem tady. Tentokrát to nečetly cizí oči. Četl to někdo, kdo tu byl tolikrát, že by mohl napsat pod to: taky.

Milan za mříží.

Uviděl mě.

Nezvedl obočí. Neřekl žádné „zase ty“. Nezeptal se, jestli omylem.

Jen vzal razítko.

Znamenalo to, že přítomnost mojí tváře v tomhle vstupu přestala být neobvyklá.

„Dvě stě,“ řekl.

Podal jsem peníze.

Milan je vzal.

Razítko.

Otisk na zápěstí přišel studený a přesný.

„Bunda?“

Sundal jsem ji. Podal.

Milan ji pověsil za sebe. Pak se na mě.

„Co se stalo?“ řekl.

„Nic.“

„Lžeš.“

„Milane.“

„Chodíš sem jako někdo, kdo něco řeší. Já tady mám prostor, kde se věci prostě dělají, ale ty je řešíš.“ Naklonil se k mříži. „To je jiná kategorie návštěvníka.“

„Mám jít pryč?“

„To jsem neřekl.“

Zeshora sem dolehál hluk.

Ne jako v září, kdy mě každý zvuk bodal sám o sobě. Teď už jsem některé zvuky uměl rozlišit. Tlumené porno z kina. Smích. Dveře kabinky. Zip. Někdo zakašlal. Někdo řekl „počkej“ a hned potom se ozvalo něco, co bylo moc tělesné na to, aby se to tvářilo jako slovo.

„Viktor tady byl?“ zeptal jsem se.

Milan chvíli koukal.

„Co?“

„Tobě na něm záleží jako na člověku, nebo na tom, co dělá, když si myslí, že ho nevidíš?“

„Záleží mi na něm.“

„Tak ho neslídi.“

„Já neslídím.“

Milan se zasmál potichu a protočil oči vsloup.

„Jasně.“

„Byl tady?“

Milan si zapálil cigaretu.

„Byl.“

„Ještě je?“

„Možná.“

„To je odpověď?“

„To je víc odpovědi, než bys měl dostat.“

Chvíle ticha.

„Bruno“ řekl a podíval se mi do očí.

„Kdo to je?“

„Brazilec. Můžeš bejt rád, že je dávno pryč.“

To bylo snad horší než kdyby řekl, že je nahoře.

Člověk může soupeřit s někým, kdo stojí za rohem. Hůř se soupeří s někým, kdo už odjel, a přesto pořád zabírá místo v hlavě toho druhého.

„Tak proč o něm mluvíš?“

„Protože lidi mluví o všem, co nemusí řešit.“ Milan potáhl z cigarety. „A protože Prázdná váza o něm mluvil hezky.“

Cítil jsem, jak se mi sevřel žaludek.

Ne že s ním něco měl.

Že o něm mluvil hezky.

„Neříkej mu tak,“ řekl jsem.

„Dneska zase ochrana inventáře?“

„Říkám, neříkej mu tak.“

Milan přikývl.

„Dobře. Pan Polesný o Brunovi mluvil hezky.“

Zabolelo to, protože to znělo slušněa protože mi tím Milan vzal možnost zlobit se na přezdívku a nechal mi jen větu.

O Brunovi mluvil hezky.

„Malinovku?“ řekl Milan.

„Ne.“

Nalil ji stejně.

Posunul ke mně kelímek.

„Na účet podniku.“

„Hmm.“

„Až budeš nahoře dělat soud, zkus si vzpomenout, že soudce nemá razítko na zápěstí, ale v ruce.“

Nevzal jsem malinovku hned. Pak jsem ji vzal, protože jsem nevěděl, co jiného udělat.

Šel jsem nahoru.

Schody.

V horním prostoru bylo tepleji.

Ne příjemně.

Tělesně.

Kouř, pot, dezinfekce, malinovka, starý koberec, guma, pach kondomu a sladká vůně něčeho, co se snažilo zakrýt všechno ostatní a tím dr to všechno jenom spojilo dohromady.

V kuřárně na sedačce seděl chlap v kožené bundě a koukal na porno na malé obrazovce připevněné na stěně. Kalhoty měl rozepnuté, jednu ruku dole, druhou držel cigaretu. Díval se na obrazovku s výrazem člověka, který čeká na autobus. Občas potáhl, občas se podíval kolem, občas pokračoval rukou, jako by kontroloval, jestli tělo ještě spolupracuje.

Nikdo si ho nevšímal.

U radiátoru se dva chlapi hádali o to, jestli noční tramvaj na Spořilov je horší než čekání na taxík. Jeden měl kalhoty stažené do půl stehen a druhý mu přitom ruku mezi nohama. Ani jeden nepřerušil větu.

Na zemi u stěny ležely kapesníky. Jeden přilepený k podrážce někoho, kdo si toho ještě nevšiml. Plastový kelímek od malinovky převržený na bok. Kondom zabalený v ubrousku na rohu stolku.

V kuřárně bylo dusno.

Madam Fernetová v rohu, sklenice v ruce, výraz po druhém nebo třetím, ten stav, kdy přítulnost ještě nepřešla v slzy. Kosatec na pohovce, nohy přes opěradlo, kouřil a nedíval se na nikoho. Pod obrazovkou seděl muž v nátělníku, kalhoty rozepnuté, ruku v klíně, oči na chlapovi naproti. Vedle něj na zemi klečel mladší kluk a olizoval mu koule.

U stěny se dva pokoušeli o něco, co potřebovalo víc soukromí, než kolik měla kuřárna. Jeden stál zády ke zdi, druhý před ním, oba napůl svlečení, oba rozjetí a zároveň otrávení, že kolem nich někdo moc mluví.

Pohádkový les na zdi.

Modrý pták namalovaný propiskou.

Sedl jsem si na kraj pohovky.

Napil jsem se malinovky.

Myslel jsem na to, že Viktor o Brunovi mluvil hezky.

Tohle by mělo být směšné.

Nebylo.

Kosatec se na mě podíval.

„Prázdná váza je pryč,“ řekl.

„Neříkej mu tak.“

„Aha.“ Kosatec vydechl kouř. „Takže dneska citlivé vydání. No jo, minule to bylo dráma.“

„Kde je?“

„Byl tu. Šel. Pak se vrátil. Pak zase šel. Víš, jak chodí lidi, co nevědí, jestli chtějí dovnitř nebo ven.“

„S kým?“

Kosatec se usmál.

„To je otázka ze závisti, nebo ze sociologie?“

„Normální otázka.“

„Tady nejsou normální otázky.“

Chlap u obrazovky se zasmál, aniž by přestal koukat na porno.

Madam Fernetová zvedla sklenici.

„Blonďatej.“

„Hmm.“

„Proč tady pořád sedíš a neprcáš.“

„Já přišel—“

„Kvůli němu. Jako vždycky.“ Napila se. „Ale on není tvůj program. On má svůj.“

U stěny někdo zasténal.

Nebo se zasmál.

Nebo obojí.

Ten druhý mu řekl: „Tiše, ty vole.“

„Tady?“ ozval se muž u obrazovky. „Tady chceš ticho?“

Kosatec se uchechtl.

Já ne.

„Já mu nerozumím,“ řekl jsem.

Nevím proč.

Prostě to vypadlo.

Madam Fernetová se na mě podívala.

„Čemu nerozumíš.“

„Proč sem chodí. Co tady hledá. Proč mu nestačí—“

Zastavil jsem se.

Pozdě.

Madam Fernetová se opřela dozadu.

„Říkáš: proč mu nestačím já?“

Ticho.

Ne celé.

Pornokino nikdy nemlčí celé.

Jen naše část místnosti na chvíli přestala mluvit.

Muž u obrazovky si odkašlal.

„To je dojemný,“ řekl a pokračoval rukou.

Jeden z těch u stěny se odtáhl.

„Ty vole, tady se nedá pracovat.“

„Pojď do kabiny,“ řekl druhý. „Tady maj zas psychoterapii.“

Oba si začali natahovat kalhoty, ne úplně, jen dost na přesun. Ten u zdi se na mě podíval, jako by za jeho přerušený sex mohl můj obličej.

Možná měl pravdu.

„Promiň,“ řekl jsem automaticky.

„Neomlouvej se, když se lidi snažej šukat,“ řekla Madam Fernetová. „Je to matoucí.“

Dveře kuřárny se otevřely.

Viktor.

Mikina, rozcuchané vlasy, tvář unavená.

Zastavil se ve dveřích.

Uviděl mě.

Uviděl místnost.

Uviděl všechno najednou.

„Aha,“ řekl.

To jeho aha.

Vždycky tím obalil věc, kterou ještě nechtěl otevřít.

Kosatec zvedl cigaretu.

„Mluvilo se o tobě.“

„To je tady překvapivě běžné.“

Madam Fernetová řekla:

„Tvůj blonďatej má otázky.“

„Není můj.“

Řekl to rychle.

Moc rychle.

Zabolelo to.

„Jasně,“ řekl jsem.

Viktor se na mě podíval.

„Co jasně.“

„Nic.“

„To tvoje nic už znám.“

„A já znám tvoje aha.“

Muž u obrazovky se zasmál.

„To bude hezký.“

Viktor ho ignoroval.

„Co chceš, Tome?“

„Kdo je Bruno?“

Viktor se nepohnul.

„Co?“

„Milan říkal, že jsi o něm mluvil hezky.“

„A Milan ti teď dělá kronikáře?“

„Ptám se.“

„Ne. Vyslýcháš.“

„Tak mluvil jsi o něm hezky nebo ne?“

Viktor vešel do kuřárny.

Dveře se za ním zavřely s bouchnutím..

„Jo,“ řekl. „Mluvil.“

To jo mě zasáhlo víc, než jsem čekal.

„Proč.“

„Protože se mě někdo na něco zeptal.“

„A co jsi říkal?“

„Že byl hodnej.“

Hodnej.

To slovo bylo horší než cokoliv sprostého.

„Hodnej.“

„Jo.“

„To stačilo?“

Viktor se na mě díval.

„Na co?“

„Na to, abys s ním šel.“

„Tome.“

„Ptám se.“

„Ne. Chceš ze mě zase udělat kurvu.“

U obrazovky muž udělal rukou rychlejší pohyb, jako by mu hádka dávala rytmus.

„Já se jen snažím pochopit,“ řekl jsem.

„Ne. Ty se mě snažíš obvinit.“

„Tak mi to vysvětli.“

„Nemusím ti vysvětlovat, koho jsem nechal, aby se mě dotkl.“

To mě trefilo.

Přímo.

„Nechals.“

„Jo. Nechal.“

„A to je jako všechno?“

„Ne.“

„Tak co to bylo? Noční láska?“

Řekl jsem to hnusně.

Věděl jsem to hned.

Viktor to slyšel taky.

Jeho obličej se změnil.

„Neříkej to tímhle hlasem.“

„Jakým.“

„Jako bys to chtěl znečistit dřív, než se toho dotkneš.“

„A není to špinavý?“

Ticho.

Tentokrát hlubší.

I muž u obrazovky na chvíli zpomalil.

Viktor se na mě díval.

„Tohle chceš?“ řekl.

„Co.“

„Abych ti řekl, že jo? Že jsem špína? Že Bruno byl špína? Že noc je špína? Že všechno, co se nedá říct ráno u snídaně, se nepočítá?“

„To jsem neřekl.“

„Řekl jsi to celou svojí hubou.“

Vstal jsem.

„Ty vůbec nevíš, co si myslím.“

„Vím.“ Přistoupil blíž. „Myslíš si, že když tomu dáš hnusný slovo, přestaneš žárlit.“

„Nežárlím.“

Viktor se zasmál.

Krátce.

Tvrdě.

„Jasně.“

Muž u obrazovky si odfrkl:

„Tohle říkaj všichni.“

Viktor se na něj otočil.

„Ty drž hubu.“

Muž zvedl ruce, ale nepřestal se dotýkat.

V tu chvíli se do toho přichomejtl další chlap. Vešel do kuřárny. Viděl jsem ho už minule. Nebo ne. Tady někteří chlapi vypadali jako přes kopírák. Třicet něco, možná čtyřicet. Velký hrudník, krátké vlasy, příliš sebejistý výraz člověka, který si myslí, že jeho tělo je argument. Kalhoty měl zapnuté jen napůl. V ruce cigaretu.

„Co se tu řeší?“ řekl.

Kosatec vydechl kouř.

„Láska, takže nic pro tebe.“

Chlap se zasmál.

„Ále. Váza zase dělá drama?“

Viktor ztuhl.

„Neříkej mi tak.“

„Prosím tě.“ Chlap se opřel o futra. „U kabinky tak citlivej nejsi.“

Něco ve mně vyletělo.

Nevěděl jsem, jestli jsem měl vztek na něj, nebo na Viktora, nebo na sebe, že to nechci slyšet a zároveň chci.

Viktor se na něj podíval.

„Co chceš?“

„Nic. Jen říkám, že tady kluk nemusí dělat, jak ho všichni pronásledujou, když za mnou vždycky doleze sám.“

Ten chlap to řekl lehce.

Jako historku.

Jako reklamu na vlastní péro.

Viktor udělal krok k němu.

„A ty mi dej taky pokoj.“

Chlap se uchechtl.

„No tak.“

„Ne. Drž hubu a poslouchej.“ Viktorův hlas ztvrdl tak, že místnost zpozorněla. „Jednou chceš, abych ti klečel u péra v kabince, podruhý děláš heteráka u baru a potřetí všude vykládáš, že za tebou lezu. Nevíš, co chceš, tak mě nech bejt.“

Chlap zrudl.

„Ty vole, uklidni se.“

„Uklidním se, až přestaneš používat moje jméno jako důkaz, že nejsi buzerant.“

Kosatec řekl potichu:

„Au.“

Madam Fernetová se napila.

Muž u obrazovky přestal úplně.

A já jsem stál uprostřed toho všeho a najednou jsem slyšel vlastní hlas zvenku.

Můj soud.

Moje věty.

Moje snaha udělat z Viktora důkaz něčeho o mně.

Jen v lepším oblečení.

Chlap si zapnul kalhoty.

„Jste všichni jeblý,“ řekl.

„Jo,“ řekla Madam Fernetová. „Ale někteří aspoň s přehledem.“

Chlap odešel.

Dveře se zavřely.

Viktor stál chvíli bez pohybu.

Pak se otočil ke mně.

„A ty?“ řekl.

„Co já.“

„Ty jsi lepší než on?“

„To jsem neřekl.“

„Ale myslíš si to.“

„Ne.“

„Myslíš.“ Přišel blíž. „On ze mě dělá historku u baru. Ty ze mě děláš kurvu. A oba si myslíte, že máte právo mě držet za krk, protože jsem vám to jednou udělal.“

Ta věta mě zasáhla tak, že jsem na chvíli nevěděl, co dělat s rukama.

„Já tě nechci držet za krk.“

„Tak za co?“

Neodpověděl jsem.

To bylo ono.

Viktor přikývl, jako by přesně tohle čekal.

„Vidíš.“

„Viktore.“

„Ne. Teď mě nech.“ Zvedl ruku. „Noční láska není svatá. Neříkám, že je krásná jen proto, že je v noci. Někdy je hnusná. Někdy je trapná. Někdy člověk ráno smrdí kouřem a spermatem a nechce vědět, proč mu bylo dobře.“

Ticho.

Tentokrát nikdo neudělal vtip.

„Ale někdy,“ pokračoval, „někdy je to jediná chvíle za celej den, kdy se tě někdo dotkne bez toho, aby po tobě chtěl vysvětlení. Bez toho, aby z tebe dělal problém. Bez toho, aby tě chtěl zachránit nebo odsoudit. Prostě se zeptá, jestli je to ok. A když řekneš jo, tak jo.“

Bruno.

Neřekl ho.

Ale byl tam.

Viktor mi o něm nikdy nevyprávěl.

Ale najednou jsem viděl, že ta noc nemusela být jen to, co jsem si z ní udělal v hlavě. Nebyl to jen cizí chlap, cizí ruce, cizí tělo. Mohla v ní být krátká ohleduplnost, kterou jsem já nedokázal dát ani ve dne.

„A to je láska?“ řekl jsem.

Ne tak hnusně jako předtím.

Viktor sklopil hlavu.

Pak ji zvedl.

„Nevím.“

To mě překvapilo.

Čekal jsem obranu.

Dostal jsem nevím.

„Možná ne,“ řekl. „Možná je to jen blízkost, co nemá kam pokračovat. Možná se tomu říká jinak. Ale když je člověk doma a za dveřma je Oli ticho a Sršeň chodí po kuchyni, jako by hlídala výbuch, a ty nevíš, jestli ráno všichni vstanou, tak i jedna noc bez výslechu může být víc než celý den správných vět.“

Oli.

Sršeň.

Domov.

Tomův bratr, Tibor, někde v mojí hlavě znovu udělal místo věci, kterou jsem nechtěl chápat.

Vím, jaký to je, když už se bát nejde.

Polkl jsem.

„A já co?“ zeptal jsem se.

Byla to slabá věta.

Hrozně slabá.

Viktor se na mě podíval.

„Ty stojíš ve dveřích kuřárny a tváříš se, že jsi ještě nevešel.“

„Já už vešel.“

„Tělem jo.“

„Co chceš?“

„Aby ses přestal ptát jako policajt.“

„Tak jak se mám ptát?“

„Jako člověk.“

„Nevím jak.“

To znělo opravdověji, než jsem chtěl.

Viktor se nadechl.

Místnost kolem nás se zase pomalu vrátila k sobě. Kosatec sebral sklenici. Ti dva od stěny se už dávno přesunuli jinam.

Pornokino pokračovalo.

Bez nás.

Nebo přes nás.

„Tak začni tím, že nebudeš lhát,“ řekl Viktor.

„Dobře.“

„Žárlíš?“

Chtěl jsem říct ne.

Skoro jsem to řekl.

Viděl to na mně.

„Jo,“ řekl jsem.

To slovo bylo malé.

Ale znělo hrozně.

„Na Bruna?“

„Jo.“

„Je pryč.“

„Já vím.“

„Na Tonyho?“

Zavřel jsem oči.

„Už ne.“

„Na všechny ostatní?“

Neodpověděl jsem hned.

Pak: „Jo.“

Viktor se unaveně pousmál.

„To musí bejt hrozný.“

„Je.“

„A co s tím chceš dělat?“

To byla otázka.

Skutečná.

A já jsem na ni neměl odpověď.

Měl jsem věty.

Chci tě.

Nechci, aby se tě dotýkali.

Bojím se, že jsem jeden z nich.

Bojím se, že nejsem.

Bojím se, že jakmile to řeknu, budu muset něco udělat.

Bojím se, že jakmile to neřeknu, uděláš něco ty.

Měl jsem tolik vět, že nevyšla žádná.

Nakonec jsem řekl:

„Nevím.“

Viktor přikývl.

A to přikývnutí bolelo víc než kdyby mi vrazil.

„Tak mě nesuď, dokud nevíš.“

„Já—“

„Ne.“ Přerušil mě. „Až budeš vědět, přijď. Ale nechoď za mnou s tím, že chceš důkaz, proč mě můžeš nenávidět líp.“

Tohle bylo přesné.

A já jsem ztichl.

Viktor vzal svou bundu z opěradla židle.

Ani jsem si nevšiml, že ji tam měl.

„Jdeš?“ zeptal jsem se.

„Jo.“

„Kam.“

„Ven.“

„Domů?“

„Možná.“

„Viktore.“

Otočil se ve dveřích.

„Co.“

„Bruno byl hodnej?“

Viktor se na mě chvíli díval.

Pak řekl: „Jo.“

Přikývl jsem.

„Dobře.“

Nevím, proč jsem to řekl.

Možná proto, že kdyby Bruno nebyl hodnej, bylo by to horší.

Možná proto, že teprve v tu chvíli jsem pochopil, že moje žárlivost se nedá omluvit tím, že ho někdo zranil.

Viktor se na mě díval.

Odešel.

Nešel jsem hned za ním.

Muž u obrazovky se zvedl, utřel si ruku do kapesníku a hodil ho na zem.

Madam Fernetová řekla:

„Blonďatej.“

„Co.“

„Když jde člověk pozdě, nemusí to znamenat, že má ještě čas.“

Kosatec dodal:

„To si napiš na schod.“

„Vyserte si voko,“ řekl jsem.

Madam Fernetová se usmála.

„Lepší.“

Sešel jsem dolů.

Milan mi podal bundu beze slova.

To bylo u něj skoro soucit.

Vzal jsem ji.

„Jdeš za ním?“ řekl.

„Nevím.“

„To není odpověď.“

„Je to nejpřesnější odpověď, co mám.“

Milan přikývl.

„Tak utíkej, koloušku.“

Vyšel jsem nahoru.

Schody.

TU SEM BYL.

Nápis na sedmém schodě.

Byl jsem tady.

 

Venku byla Husitská mokrá a černá.

Listopad. Lampy. Zavřené obchody. Taxík v dálce. Žižkovský tunel jako díra v městě, kterou by se dalo projít jinam, kdyby člověk věděl, kam jde.

Viktor stál kousek od vchodu.

Nekouřil.

Jen stál.

Ruce opět v kapsách.

Podíval se na mě.

Neodešel.

To bylo první.

Neodpustil mi.

To bylo druhé.

„Já nevím, co říct,“ řekl jsem.

„To už jsme tu měli.“

„Jo.“

„Máš něco novýho?“

Podíval jsem se na mokrý chodník mezi námi.

„Že Bruno byl hodnej.“

Viktor si mě prohlížel.

„To není tvoje zásluha.“

„Já vím.“

„Ani tvoje prohra.“

„Dobře,“ řekl jsem.

„Tome.“

„Hmm.“

„Ty nechceš noční lásku zničit proto, že je špinavá.“

Mlčel jsem.

„Chceš ji zničit, protože existovala beze tebe.“

„Jo,“ řekl jsem.

Viktor na chvíli zavřel oči.

„To je aspoň něco,“ řekl.

„Je?“

„Je to míň hnusný než lež.“

Stáli jsme vedle tunelu.

Mokrá ulice.

Noční Praha, která nepotřebovala naše rozhodnutí.

Viktor se trochu pohnul směrem k chodníku.

„Jdu domů.“

„Jo.“

„Ty taky.“

„Jo.“

Nepohnul jsem se.

Viktor taky ne.

„Tony,“ řekl Viktor tiše, „se tak snaží. Nemáš ten pocit taky, Tome? A my to zničíme během chvíle“

Od pornokina vyšli dva chlapi. Jeden se smál, druhý si zapínal bundu. Prošli kolem nás bez zájmu.

To bylo možná správně.

Viktor se otočil.

„Dobrou noc, Tome.“

„Dobrou, Viktore.“

Šel pryč.

Prostě po mokré Husitské směrem domů, ke Gorazdově, ke Sršni, k Olimu, k pátému patru a tichu, které dnes možná bude jen spánek.

Díval jsem se za ním, dokud nezmizel za rohem.

Pak jsem se podíval na zápěstí.

Razítko.

Černé.

Rozmazané na kraji, protože jsem se ho asi dotkl, když jsem nevěděl, co dělat s rukama.

Přišel jsem Viktora soudit.

A odešel jsem s tím, že moje čistota byla jen strach, který si našel lepší slova.

V kapse mi zavibroval telefon.

Romi.

Jsi vzhůru?

Zavřel jsem oči.

Napsal jsem: Jo. Jdu domů.

Odeslat.

Pak jsem se vydal na autobus.

Kouř byl cítit ve vlasech.

Noční láska ve mně zůstala jako olovo.

A nešlo vyslovit znovu.