KAPITOLA 28 — Pavlovo místo — 23. 11., 12:20 — Tom

Dlážděnka v poledne jela na plný výkon a já jsem byl uprostřed toho, aniž bych to cítil.

Tác. Stůl. Zpátky. Tác. Stůl. Zpátky.

Tenhle pohyb znám tak dobře, že ho dělám bez přemýšlení, a právě to mi někdy pomáhá, a jindy je to horší, protože hlava pak může dělat, co chce.

Dneska dělala, co chtěla.

Viktor.

Noční láska, existovala beze tebe.

Ta věta se mě nechtěla pustit.

Věděl jsem, že to bylo spravedlivé.

A přesto jsem ráno vstal s pocitem, jako bych prohrál.

„Záhorský.“

Otočil jsem se.

Kit stál u výdejního okna s výrazem člověka, který pečuje o svůj prostor jako o záhonek s bazalkou.

„Pětka se ptá, jestli to víno není ze supermarketu.“

„Řeknu jim.“

„Řekneš jim slušně, že tato restaurace nenakupuje v supermarketu.“

„Jo.“

„A nepřidáš k tomu ten svůj obličej.“

„Jaký obličej.“

„Ten, co dneska máš.“

Šel jsem ke stolu pět.

Čtyřicátnice, pěkně oblečená, u ní muž s kravatou, která říkala něco o pracovním obědě. Vysvětlil jsem situaci s vínem. Žena přikývla, muž přikývl, objednali červené a byli spokojeni. Nic z toho nebylo složité.

A přesto jsem se na cestě zpátky k baru přistihl, že přemýšlím o tom, jak Viktor řekl: „Tony se tak snaží. Nemáš ten pocit taky, Tome? A my to zničíme během chvíle“

A pak Bruno.

Karel byl v kuchyni. Míchání, sekání, zvuky. Z celé Dlážděnky byl Karel nejhlučnější prvek, ale hluk byl pracovní hluk, takže se na něj nebrala mzda.

„Záhoř. Svíčková pro sedmičku.“

„Záhorský.“

„Jasně. Svíčková.“

Vzal jsem talíř.

Ze dvora se ozval smích.

Pavlův smích.

Nezaměnitelný. Rychlý, přesný, bez zbytečné délky. Pavel se smál tak, jak dělal všechno: přesně tolik, kolik bylo potřeba, ne víc.

Dnes byl od rána na dvoře. Zásobování přijelo v devět, přijal ho, zkontroloval, podepsal, odnesl. Pak se usadil u zadních dveří s kafem jakol vždycky. Opřený o zeď, kelímek v ruce, klíče u pasu. Jako by byl součástí domu, ne jen jeho hlídač.

Pavel byl součástí domu.

Ten pocit byl ráno silnější než dřív.

Nebyl tady jen jako ochranka nebo jako někdo, kdo zabraňuje turistům vstoupit bočním vchodem. Byl tady jako člověk, který místu rozumí. Ví, kde jsou trhliny ve fasádě. Ví, kdy přijde zásobování. Ví, jak se jmenují v kuchyni, i ti, co si to nepřejí.

Odnesl jsem svíčkovou.

Stůl sedm. Elegantní pán, sám, noviny složené u tácku. Díval se na jídlo s výrazem člověka, pro nějž je oběd rituál.

„Přeji dobrou chuť.“

„Děkuju.“

Šel jsem zpátky.

Za barem Kit přerovnával sklenice s tou svou metodičností, která hraničila s posedlostí, ale protože výsledky mluvily za sebe, nikdo se o ní nebavil nahlas.

„Záhorský.“

„Hmm.“

„Jak bylo dneska ráno?“

„Měli jsme trénink.“

„A?“

Podíval jsem se na něj.

Kit se nedíval na mě. Díval se na sklenice.

„Šlo to,“ řekl jsem.

„Dobře.“

Nechal to být.

To bylo na Kitovi. Někdy se zeptal jen tak a jindy jako by informaci sbíral pro vlastní kartotéku a nepotřeboval ji s nikým sdílet.

Ve dvanáct dvacet přišel Pavel dovnitř.

Prošel od zadních dveří přes zázemí do sálu, zastavil se u výdejního okna, promluvil s Karlem o něčem, čemu jsem nerozuměl, pak se otočil ke mně.

„Jak to je?“

„Dobrý.“

„Máš výraz, jako kdyby ti spadnul tenhle barák na hlavu,“ a pak se významně podíval na strop.

„Jsem v pohodě.“

Pavel přikývl.

„Jedl jsi?“

„Měl jsem tyčinku.“

„Už zase? Božínku, ta tvoje naivita v obalu.“

Zasmál jsem se.

Nevěděl jsem přesně proč.

Pavel se otočil ke Karlovi.

„Zbyla polévka?“

Karel se ohlédl od sporák.

„Guláš.“

„Přines Záhorskýmu porci.“

„Já—“

„Neříkej mi, že nechceš,“ řekl Pavel. „Říkáš to vždycky a pak ji sníš sám. Jsi snad Krkovička?“

Karel mi šoupnul porci guláše s chlebem. Poděkoval jsem mu. Podíval jsem se na Pavla.

„Díky.“

Sedl jsem si ke stolku u okna, tam kde jsem seděl minule. Za oknem Hybernská. Listopad už dohnal lidi k zimním bundám, nápisy, auta, Praha, která šla dál bez ohledu na to, co se dělo v pornokinu ve dvě čtyřicet pět.

Pavel si přinesl kafe a opřel se o zeď naproti.

Nesedl si. Opřel se o zeď, jako by chtěl mít volné ruce. Snad že by to znamenalo větší závazek, než byl ochotný uzavřít.

„Zítra zásobování v šest,“ řekl.

„Jo.“

„Bude tam novej chlapík od distribuce. Nesnáší, když se čeká, takže tady budu od půl.“

„To je brzy.“

„To je práce.“

Jedl jsem guláš.

Byl dobrý.

Samozřejmě, že byl dobrý. Karlův guláš byl vždycky dobrý. Asi je to tím, jak si furt brblá pod vousy.

Ze sálu dolehl zvuk hostů, vzdálenější smích od stolu u okna. D

lážděnka v poledne.

„Máš dneska ještě odpolední trénink?“ zeptal se Pavel.

„Ne. Jen školu.“

„Co máš přesně za obor?“

„Sportovní management.“

„To zní jako práce pro lidi, co chtějí bejt u sportu, ale ne přímo v něm.“

Podíval jsem se na něj.

Pavel koukal na svůj kelímek.

„Nebo jako práce pro lidi, co chtějí ke sportu přistupovat jinak,“ řekl jsem.

„Možná.“

„Ty jsi studoval co?“

„Já? Nic zvláštního.“ Upil. „Odborné učiliště. Elektrikář.“

„A skončil jsi tady.“

„Skončil jsem na spousta místech. Teď jsem tady.“

To bylo přesné. A přitom skrývalo víc, než říkalo.

Pavel na mě koukal.

„Ty přemýšlíš o jiný věci.“

Nebylo to otázka.

„Jak to víš?“

„Jíš guláš a koukáš z okna, jako když tam vidíš přízraky.“

„To je poetické.“

„To je pozorování.“

Odložil jsem lžíci.

Za oknem přešly dvě ženy s taškami a živě o něčem diskutovaly. Muž za nimi se je snažil předejít a nebyl si jistý, jestli to je v pořádku.

„Měl jsem těžkou noc,“ řekl jsem.

Pavel čekal.

„Pohádal jsem se.“

„S kým?“

„S tím klukem.“

Pavel nepatrně přikývl.

„O čem jste se pohádali?“

„O tom…“ Zastavil jsem se. „O tom, jak se lidé chovají k sobě. Jestli je v pořádku dělat věci, které ostatní posuzují.“

Pavel uvažoval.

„Kdo koho posuzoval?“

„Já jeho.“

„A byl to spravedlivej soud?“

Ticho.

Guláš přede mnou chladnul, už se z něj nekouřilo.

„Ne.“

„Hmm.“

„Byl jsem nefér. A zároveň mi na něm záleží. A nevím, jak tyhle dvě věci dát dohromady.“

Pavel se opřel víc o zeď.

„Záleží ti na tom, co dělá nebo ti záleží na něm?“

„Na něm,“ řekl jsem.

„Tak to mu řekni.“

„Není to tak jednoduché.“

„Nikdo neříkal, že je.“

„Říkal jsi, ať mu to řeknu.“

„Jo. Jednoduché to není, ale pomůže to.“

Podíval jsem se na něj.

Pavel na mě koukal.

„A co když to zničí to, co máme?“ řekl jsem.

„Co máte?“

Přemýšlel jsem.

Osm zpráv za hodinu. Hele. Čau. Bio maso. Příště. Otočil ses ke mně. Noční láska, existovala beze tebe. Tibor. Oli. Romi Gálová dvakrát.

„Nevím přesně.“

„Tak možná je čas to zjistit.“

To bylo jednoduché.

A proto to bylo těžké.

Protože jednoduché věci, které jsou těžké, jsou těžké právě proto, že jsou jednoduché, a ztratit jednoduchou věc bolí víc než ztratit komplikovanou.

„Ty jsti někdy takhle…“ Zastavil jsem se, protože nevěděl jsem, jak to říct, aniž bych se dostal přes čáru. „Záleželo ti na někom, a nevěděl js, co s tím?“

Pavel se pousmál.

Ten jeho skoro-smích, pohyb ramen, koutky.

„Záhoř.“

„Záhorský.“

„Každýmu záleží na někom, a nikdo neví, co s tím. To je podmínka vstupu.“

„Podmínka vstupu kam?“

„Ke komukoliv.“

Vzal jsem lžíci.

Dojedl jsem guláš.

Pavel odložil kelímek na stolek vedle.

„Musím se kouknout na ty vchodový vrata,“ řekl. „Zámek blbne.“

„Jo.“

Odešel.

Pavlova chůze měla rytmus člověka, který ví, kam jde, a nemá potřebu to dokazovat tempem.

Seděl jsem u okna.

Guláš dojedený.

Za oknem Hybernská pokračovala ve svém živoření.

Každýmu záleží na někom a nikdo neví, co s tím. To je podmínka vstupu.

Ta věta mi sedla jinak než Milanova, jinak než Viktorova, jinak než cokoliv, co jsem slyšel v pornokinu.

Ne proto, že by byla moudřejší.

Ale proto, že ji řekl člověk od zásobování v šest ráno, od zámku brány, od studeného kafe ve dvorku Dlážděnky.

Člověk, který prostě byl.

Vytáhl jsem telefon.

Otevřel jsem Viktorův chat.

Četl jsem naši poslední výměnu.

Dobrou noc, Tome.

Dobrou, Viktore.

Za tím nic jiného.

Napsal jsem: Jak je?

Odeslal.

Počkal.

Za dvě minuty: Jde to. Ty?

Napsal jsem: Jsem v práci. Obědová pauza.

Přečteno.

Tečky.

Pak: Dobrý?

Napsal jsem: Výbornej guláš.

Viktor: Hmm.

Pak: Tome.

Napsal jsem: Hmm.

Viktor: Promiň za tu noc.

Zastavil jsem se.

Promiň za tu noc.

Viktor se omlouval.

Ne za to, co dělal. Za to, jak se to stalo.

Napsal jsem: Já víc.

Přečteno.

Tečky.

Pak: Nemůžeme za to oba víc.

Přestál jsem se dívat na ta slova.

Pak jsem napsal: Tak stejně.

Viktor: Jo.

Pak: Jo.

Dvakrát jo.

Jako potvrzení věci, o níž jsme oba věděli, a žádný z nás ji nevyslovil celou, ale věděli jsme.

Schoval jsem telefon.

Vstal jsem.

Šel jsem do kuchyně.

„Karlíku,“ řekl jsem.

Karel se otočil od pánve.

„Záhoř.“

„Guláš byl výborný.“

Karel chvíli koukal.

Pak přikývl.

„Vím.“

Vrátil se k pánvi.

Tohle bylo na Karlovi pěkné. Sebevědomí bez nadutosti. Věděl, co umí, a nepotřeboval k tomu potlesk.

Vrátil jsem se do sálu.

Pavel venku u vrat kontroloval zámek, vyzkoušel kliku, pak si zapsal něco do notýsku, který vyndal z kapsy bundy. Notýsek byl malý a ošoupaný, jako by byl součástí výbavy delší dobu, než bylo zjevné.

Podíval se ke mně přes sklo.

Krátce.

Pak zpátky na zámek.

V sálu byl provoz.

Talíře, objednávky, hlasy, pivo, pohyb číšníků kolem stolů. Kit u výčepu, Lucie u okna, já zpátky na svém místě.

Dělal jsem to, co se dělalo.

Nosil. Utíral. Počítal drobné.

A pod tím, tiše, bez dramatičnosti:

Každýmu záleží na někom.

To je podmínka vstupu.

Pavel venku schoval notýsek do kapsy.

Přehodil klíče v ruce a šel ke skladu.

Kolem půl jedné přišla větší skupina.

Kit tomu říkal Skupinová logistika. Osm lidí, stůl deset, pracovní oběd s flexibilní dynamikou a každý s jiným rozvrhem alergie.

„Záhorský. Desítka tvoje.“

„Jo.“

Polévky, hlavní, pivo, voda, minerálka bez bublinek pro jednu paní, která na to upozornila třikrát, jako by bez opakování nebyla jistota, že svět funguje správně.

Jeden z mužů si objednal svíčkovou až ve chvíli, kdy už ostatní čekali na hlavní chod. Karel ji proto dodělával zvlášť. Když jsem přišel k výdeji, stál tam hotový talíř a omáčka se pomalu rozlévala ke kraji.

„Záhoř, odnes tu svíčkovou na desítku, než mi tady vystydne.“

„Jo.“

„Ty fakt neposloucháš.“

„Záhorský. A poslouchám, jenom to neopakuju.“

Karel se zasmál.

Ten jeho smích. Nečekaný, ale skutečný. Jako by se ho věci vždy překvapovaly.

Provoz pokračoval.

Donesl jsem svíčkovou. Přinesl pivo. Vyndal ručník z kapsy a utřel kaluž u stolu šest, kde někdo rozlil minerálku cestou z tácku na stůl.

U dveří se zastavil Pavel.

Přišel dovnitř, otřel si boty na rohožce, podíval se po sálu.

Nic neřekl.

Jen krátce zdvihl ruce.

Pokrčil jsem rameny.

Přikývl.

Otočil jsem se. Viděl jsem, že mával na Kita.

Ten udělal gesto, kterému rozuměli jenom oni dva.

Tohle bylo jejich. Ten způsob komunikace, který nevyžadoval věty,

Seděl jsem o pauze na schodě ve dvorku Dlážděnky a psal zápisky ze školy, které jsem měl mít hotové do středy a tenhle den jsem si řekl, že je udělám dnes.

Neudělal jsem je.

Ale psal jsem první stránku a to bylo víc než ráno.

Telefon zavibroval.

Romi: Přijdeš brzy?

Odepsal jsem: Jo.

Pak: Přineseš rohlíky?

Napsal jsem: Jo.

Pak jsem schoval telefon a díval se na dvorek.

Starý kámen. Popelnice v rohu. Pávi křičeli ze zahrady sousedního domu a nikdo je neřešil, protože to tak prostě bylo.

Pavel tu byl taky.

Prostě byl.

Ráno, v poledne, odpoledne. U zásobování, u zámku, u váhy ve skladu. S kafem, s notýskem, s klíči. Se smíchem, který přišel přesně a skončil přesně. S větami, které se nevysvětlovaly víc, než bylo nutné.

Vstoupit ke komukoliv.

To je podmínka vstupu.

Za chvíli budu muset jít pro rohlíky a pak domů na skok za Romi, než vyrazím na odpolední vyučování.

Viktor někde tady, možná u Sršně, možná u Oliho zavřených dveří, možná venku v listopadovém vzduchu, který ho nenechá ani zahřát, ani úplně vychladnout.

Vstal jsem.

Vzal jsem tašku.

Rozloučil jsem se s Karlem, který neodpověděl, protože byl u pánve a pánev měla přednost. S Lucií, která mávla. S Kitem, který řekl jen na středu v devět, jako by mi předával štos papírů.

U dveří do dvora byl Pavel.

„Záhorský.“

„Měj se, Pavle.“

Pavel přikývl.

Usmál jsem se.

Prošel jsem průjezdem na Hybernskou.

Venku byl svět.

A Pavel za mnou, klíče u pasu, notýsek v kapse a všechna ta místa, do nichž ho jeho dny zaváděly, o nichž já nevěděl nic.

Ale nemusel jsem.

Stačilo, že tam byl on.