KAPITOLA 29 — Skočit — 28. 11., 23:55 — Viktor

Věděl jsem, že to bude těžký ještě před tím, než jsem otevřel dveře.

To poznám už na schodech. Je to tíha vzduchu, která proniká i přes dřevo a omítku, jako by byt dýchal jinak než venku. V říjnu a listopadu se to zhoršuje. V listopadu nejvíc, protože listopad bere světlo a byt to pak nemá čím kompenzovat.

Odemkl jsem.

Tma v předsíni. Světlo v kuchyni, to neonový, bílý, bez milosti. Sršniny boty u botníku přesně zarovnané. Oliho tenisky vedle, jedna převrácená podrážkou nahoru.

„Konečně,“ řekla Sršeň z kuchyně.

Sundal jsem bundu. Loďka v přední kapse stále šustila. Zastrčil jsem ji zpátky opatrně..

V kuchyni seděla u stolu. Hrnek před ní, ruce kolem něj. Výraz, který znám od dětství — napjatý klid, kdy se tvář rozhodla nezradit nic, co je uvnitř, a drží to za cenu neustálé práce.

„Kde je Oli?“

„V pokoji.“

„Jak dlouho?“

„Celý odpoledne.“

„Jedl?“

Sršeň otočila hrnek v ruce.

„Nevím.“

Sršeň vždycky ví. Sršeň sleduje, hlídá, počítá hodiny mezi jídly. Když řekne nevím, neznamená to, že zapomněla. Znamená to, že se to bála zkontrolovat.

Sedl jsem si naproti ní.

Z Oliho pokoje nepřicházel žádný zvuk.

To bylo špatné. Oli bez zvuku je horší než Oli hlasitý. Hlasitý Oli dělá rámus, hodí něčím, zavolá, požaduje. Tichý Oli se vrací do toho místa, kam za ním nejde nikdo, a dveře tam nemají kliku zvenku.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.

Sršeň zvedla oči.

„Byl na úřadu.“

Díval jsem se na ní.

„Vrátil se ve dvě. Neřekl nic. Šel si lehnout.“

„A ty ses ho neptala.“

Ticho.

„Nečte ani zprávy.“ Otočila hrnek znovu. „Telefon má zapnutý, vidím. Ale nečte.“

Vstal jsem.

„Neklepej,“ řekla rychle.

Zastavil jsem se u dveří do chodby.

„Já vím.“

„Minule to zhoršilo.“

„Já vím, mami.“

To slovo.

Říkám ho málokdy, protože ho Sršeň nosí těžce. Jako by ho nečekala a nevěděla, kam s ním. Ale někdy potřebuju, aby slyšela, že k ní mluvím.

Zůstala v kuchyni a já šel do chodby.

Oliho dveře.

Tma pod nimi. Ani štěrbina světla.

Přiložil jsem ruku na dřevo.

Nezaklepal jsem.

Jen tak jsem ji přiložil.

A nic.

Pak zvuk.

Pomalý, tlumený. Posun těla na posteli, nebo záda o zeď. Živý zvuk.

Ruka mi povolila.

Vrátil jsem se do kuchyně.

Sršeň stála u okna a dívala se ven na Gorazdovu. Zelený odraz Tančírny na mokré ulici dole se táhl jako pruh barvy, která nechce zaschnout. Sršeň na něj nekoukala, nebo koukala na místo vedle, kde Tančírna není a Gorazdova je jen ulice.

„Je tam,“ řekl jsem.

Přikývla.

„Udělám večeři.“

„Nemáme—“

„Najdu. Sedni si, mami.“

Sršeň se otočila od okna s výrazem, kdy chce odporovat, ale nemá sílu. To je vzácné. Síly má vždycky víc než já, vždycky víc než Oli, vždycky víc než by měla, jenže i zásoby mají dno.

Sedla si.

Otevřel jsem lednici.

Vejce. Zbytek rýže. Sýr. Mrkev. Půl papriky. Ve spíži cibule a konzerva fazolí, která tam ležela od léta.

Dá se z toho udělat večeře.

Dá se z toho umazat alespoň jeden večer.

Zapnul jsem sporák.

Za oknem listopad, mokrý a tmavý. Gorazdova v noci, lampy, odrazy, Tančírna naproti. Z tohohle okna je ten pohled každý den, každý večer, každou noc. Sršeň ho nikdy nekomentuje přímo. Jen zavírá záclonu pohybem, který říká: tohle tady není, já to nevidím, a jestli ty to vidíš, pak je to tvůj problém.

„Kde jsi byl?“ zeptala se.

„Ve škole. Pak chvíli venku.“

„Chvíli.“

„Jo.“

„A Tony?“

„Ten ne.“

„Tom?“

Přestal jsem míchat.

Vajíčka se na pánvi začala chytat moc rychle. Stáhl jsem plamen.

„Co Tom?“

„Ptám se.“

„Píšem si.“

„Píšete si.“

Řekla to bez výrazu.

Právě proto to nebylo bez výrazu.

„Jo.“

Sršeň otočila hrnek.

„A škola?“

„Dobrý.“

„To říkáš vždycky.“

„Protože to někdy stačí.“

„Nestačí.“

„Co chceš slyšet?“

„Že víš, co děláš.“

Zasmál jsem se.

Krátce.

Špatně.

„To by byla lež.“

Sršeň se na mě podívala.

„Tak si najdi menší lež.“

To mě zasáhlo víc, než měla.

Sršeň nechtěla být krutá. Jen měla strach tak dlouho, až se naučil mluvit jejím hlasem.

„Dneska ne,“ řekl jsem.

„Dneska co.“

„Dneska už se nebudu hádat.“

„Já se nehádám.“

„Já vím.“

Míchal jsem vejce.

Cibule zhnědla. Rýže se ohřála. Fazole změkly v pánvi a začaly vonět tak obyčejně, až to skoro bolelo.

Tony říkal o sestře, o rodičích, o tom, že být hodný syn a hodný bratr je někdy úkol, ne vlastnost.

Oli není úkol. Oli je bratr.

Ale hlídání bratra, který se může kdykoli zhroutit, to je práce bez pauzy, bez konce směny, bez Pavlova notýsku, do kterého se zapíše zásobování v osm a hotovo.

Tohle je práce na celý život.

Nebo na tak dlouho, dokud Oli bude.

„Dneska jsem psal Tonymu,“ řekl jsem.

Sršeň přestala s hrnkem.

„Kvůli čemu.“

„Že půjdu do SAPY. Za Filipem.“

„Tetování.“

Neptala se.

Věděla.

Nebo si to dala dohromady.

„Jo.“

„Ty chceš tetování.“

„Jo.“

„Teď.“

„Za pár dní. Mám termín.“

„Kde.“

Přestal jsem míchat.

„Dole.“

Další ticho.

Sršeň teď věděla, kde. A kde řeklo víc než samotné tetování.

„Delfína,“ dodal jsem.

„Delfína.“

„Jo.“

Obrátil jsem rýži na pánvi.

Za mnou Sršeň zůstala přesně tam, kde byla. Jako by pohyb znamenal komentář a komentář by otevřel věci, na které dnes večer nemáme kapacitu.

„Teď si budeš dávat obrázek do slabin,“ řekla, „když doma nevíme, jestli tvůj bratr jedl.“

Neřekla to krutě. Vystavila to jako účet.

„Jo,“ řekl jsem.

Hlas mi ztvrdl dřív, než jsem chtěl.

„Jo?“

„Jo. I teď. I když Oli nejedl. I když ty sedíš u stolu a otáčíš hrnek, dokud z něj nebude mouka. I když doma není vzduch. I tak mám tělo.“

Sršeň se na mě dívala.

Měl jsem toho nechat.

„A nechci, aby jediná věc, kterou s ním umím dělat, bylo hlídat, jestli se někdo jinej rozbije.“

Ticho.

Dlouhé.

Z Oliho pokoje pořád nic.

Pak Sršeň řekla:

„Najez se nejdřív.“

To byl její způsob, jak neodpovědět.

A možná taky způsob, jak se nerozpadnout.

„Donesu Olimu.“

„On nevstane.“

„Nechám mu to přede dveřmi.“

Sršeň chvíli mlčela.

„Dobře.“

Udělal jsem tři porce. Rýži s vejcem a fazolemi, trochu sýru navrch, cibule osmažená do hněda.

Oliho porci jsem odnesl na chodbu.

Nechal jsem ji přede dveřmi.

Zaklepal jsem jednou.

Lehce.

Tak lehce, že to mohlo být náhoda.

„Udělal jsem večeři,“ řekl jsem. „Máš to u dveří“

Nic.

Pak: „Jo.“

Jedno slovo.

Oliho hlas, tlumený zdí, ale unavený.

Vrátil jsem se do kuchyně.

Jedli jsme se Sršní u stolu. Ještě jednou se zeptala na školu, já odpověděl, ona přikývla. Ta výměna plnila funkci — potvrzovala, že jsme oba tady, že jíme, že svět ještě funguje.

Pak jsme odnesli talíře.

Slyšel jsem, jak se Oliho dveře tiše otevřely a zase zavřely.

Talíř zmizel z chodby.

Sršeň to slyšela taky.

Neřekla nic.

Jen se trochu narovnala, jako by se závaží o gram ulehčilo.

O dvě minuty později se za dveřmi něco posunulo.

Nevěděl jsem, jestli židle, noha postele nebo něco jiného.

Sršeň zvedla oči.

Já taky.

Čekali jsme.

Nic dalšího.

„Jdu ven,“ řekl jsem.

Sršeň se na mě podívala.

„Teď?“

„Jen na chvíli.“

„Kam.“

„Dýchat.“

„Tady dýcháš.“

„Ne.“

To slovo zůstalo v kuchyni tvrdší, než její hrnek.

Sršeň vstala.

„Viktore.“

„Vrátím se.“

„To nevíš.“

Podíval jsem se na ni.

Tohle taky nebyla výčitka.

Byl to strach, kterému došla slušnost.

„Vrátím se,“ řekl jsem znovu.

Vzala hrnek ze stolu a položila ho do dřezu.

„Vezmi si šálu.“

Tohle byla Sršeň.

Věta, která po všech ostatních větách ještě pořád drží svět u krku praktickou rukou.

Vzal jsem šálu.

Bundu.

S Loďkou v kapse.

A papírkem NĚKDO TĚ MÁ RÁD u ní.

Vzal jsem telefon a šel.

Schody dolů.

 

Dům měl v noci jiný zvuk. Za dveřmi sousedů televize, někde voda v trubkách, někde dítě zakašlalo. Obyčejné zvuky cizích bytů. Jinde se lidé báli jiných věcí.

 

Gorazdova, mokrá, studená, skoro prázdná. Tančírna svítila zeleně a její světlo se táhlo po chodníku. Vzduch venku byl ostřejší než v bytě.

Šel jsem k nábřeží.

Ne proto, že bych si to naplánoval.

Nohy věděly.

Vltava byla černá. Ne úplně. Řeka nikdy není úplně černá, když kolem ní svítí město. Držela v sobě oranžové čáry lamp, rozmazaná okna tramvají, světla aut, kus nebe, které nevypadalo jako nebe, ale jako mokrá střecha nad městem.

Zastavil jsem se u zábradlí.

Dole voda.

A přesto ne voda jako v bazénu.

Bazén má pravidla. Dráhy. Hloubku. Okraj. Schůdky. Signál. Bromlilovo písknutí. Věž, která je vysoká přesně tak, jak je vysoká. Tělo ví, co má dělat. Odraz. Rotace. Vstup.

I když je voda tvrdá, když do ní člověk dopadne špatně, pořád je to voda.

Vrací.

Tahle voda dole nebyla bazén.

A za mnou nebyla věž.

Jen nábřeží, zábradlí, mokrý kámen a ulice.

Podíval jsem se dolů.

Ne dlouho.

Dost.

Břicho se mi stáhlo.

Kolena změkla.

Ruce se chytily studeného kovu.

Tady by technika nic neopravila.

Tady by nikdo nepískl.

Tady by nešlo říct: ještě jednou, nástup pozdě, vstup špatný, příště lépe.

Tady by žádné příště lépe nebylo.

Ustoupil jsem o půl kroku.

Ne dost.

Jen o půl.

Delfín se musí vynořit.

Nenáviděl jsem tu větu.

Hlavně proto, že jsem stál venku jen proto, abych se nadechl.

Tony by to řekl klidně. Možná by ani nemluvil. Možná by jen stál vedle mě a nechal mě koukat na vodu, dokud bych se nepřestal tvářit, že s ní mám domluvený pohovor.

Paní Mai Lan by se zeptala, jestli jsem jedl.

Bruno by se možná neptal na nic.

Jen by mi dal teplo na chvíli a pak by odjel.

Tom by stál ve dveřích.

Tohle mě rozčílilo.

I tady.

Tom jako člověk ve dveřích. Tom, který chce vstoupit a neví jak. Tom, který umí česat Romi vlasy, krást maso, skákat z věže, říct noční láska tak hnusně, že bych ho za to nejradši praštil, a pak o tři dny později napsat Jsi ok tak, že se to nedá odsunout.

Vytáhl jsem telefon.

Tomův chat.

Poslední zpráva z kuchyně.

Jdi si lehnout.

To bylo před chvílí.

Napsal jsem: Nemůžu domů.

Díval jsem se na to.

Smazal jsem to.

Napsal jsem: Oli mě děsí.

Smazal.

Napsal jsem: Já se děsím sebe.

Prst zůstal nad odesláním.

Něco ve mně se pohnulo.

Měl jsem strach, že když ta věta odejde, bude pravdivá jinde než jen ve mně.

Smazal jsem ji.

Napsal jsem: Jsem venku.

To bylo pravda.

Odeslat.

Přečteno rychle.

Tom: Kde.

Díval jsem se na vodu.

Napsal jsem: Nábřeží.

Tom: Sám?

Napsal jsem: Jo.

Dlouhé tečky.

Tom: Jestli chceš, zavolám.

Podíval jsem se na displej.

Zavolám.

Hlas.

Tomův hlas ve studené noci. Tomův hlas přes telefon, ne z kuřárny, ne ze sprch, ne přes tramvajové dveře. Hlas, který by mohl být moc blízko a přitom pořád daleko.

Napsal jsem: Ne.

Odeslat.

Pak hned: Ale zůstaň.

Přečteno.

Tom: Jsem tady.

Opřel jsem čelo na chvíli o studený kov zábradlí.

Telefon v ruce.

Řeka dole.

Ulice za mnou.

Na druhé straně řeky Tom, možná sedí na kraji postele u Romi, možná v kuchyni, možná v předsíni, kde nechce nikoho budit. Tom, který ráno vstane a dá léky do dávkovače a uvaří čaj a bude fungovat.

Telefon zavibroval.

Tom: Napiš mi tři věci, který vidíš.

Zasmál jsem se.

Napsal jsem: Řeku. Lampu. Debilní zábradlí.

Tom: Dobře.

Pak: Tři věci, který slyšíš.

Zavřel jsem oči.

Tramvaj v dálce.

Voda.

Nějaký výkřik, nebo smích, z druhé strany ulice.

Napsal jsem: Tramvaj. Vodu. Někoho, kdo je možná opilej.

Tom: Dobře.

Pak: Tři věci, který se dneska nestaly.

Ta otázka mě zastavila.

Dlouho jsem na ni koukal.

Tři věci, které se dneska nestaly.

Oli neodešel z bytu.

Sršeň nekřičela.

Já jsem nepřelezl zábradlí.

Prsty mi ztuhly.

Napsal jsem jen: Oli jedl.

Odeslat.

Tom: To je jedna dobrá věc, která se stala.

Neměl jsem sílu se s tím hádat.

Napsal jsem: Jo.

Tom: Ještě dvě.

Podíval jsem se na řeku.

Dýchal jsem.

Napsal jsem: Sršeň šla spát.

Tečky.

Pak: Já stojím na té správné straně zábradlí.

Přečteno.

Dlouho nic.

Pak Tom: Dobře.

Další zpráva: Zůstaň tam.

Další: Nebo ustup ještě o krok.

Podíval jsem se na své boty.

Byly blízko obrubníku.

Ustoupil jsem o krok.

Napsal jsem: Ustoupil jsem.

Tom: Dobře.

 

Ozvala se siréna.

Daleko.

Nevěděl jsem odkud. Možná sanitka, možná policie, možná jen zvuk, který město vydá, když někde někdo potřebuje víc, než má.

Siréna se přiblížila a zase vzdálila.

Nesouviselo to se mnou.

To bylo zvláštní.

Město mělo svoje pády.

Svoje hrany.

Svoje těla.

Svoje dveře.

Stál jsem u zábradlí a myslel jsem, že celý večer je o našem bytě. O Olim za dveřmi. O Sršni u hrnku. O mně, jak dýchám venku a nevím, jestli chci domů.

Ale někde jinde v Praze právě někdo běžel.

Někdo zavřel dveře.

Někdo volal.

Někdo nestihl.

Nebo stihl.

Nevěděl jsem.

A právě to bylo nejhorší.

Svět se nestará, odkud čekáme pád.

Telefon znovu zavibroval.

Tom: Jdeš domů?

Podíval jsem se na řeku.

Na vodu, která nebyla bazén.

Na asfalt za sebou.

Na svoje ruce, které se pořád držely kovu.

Napsal jsem: Jo.

Tom: Napiš, až budeš v posteli.

Napsal jsem: Ok.

Schoval jsem telefon.

Ještě chvíli jsem stál.

Ne proto, že bych chtěl zůstat.

Protože odejít taky potřebovalo sílu.

 

Pak jsem se otočil.

Ne jako na věži.

Ne s odrazem.

Jen obyčejně.

Zábradlí za mnou.

Nábřeží přede mnou.

Domů.