KAPITOLA 2e – 10:00,14:30 – VIKTOR

Tramvaj kodrcá po kolejích a já sedím u okna, pohled upřenej ven, ale vlastně koukám do blba, nevidím nic z toho, co se venku děje. V hlavě mi víří myšlenky a všechny se točí kolem jednoho jména – Tom.

Co si o mně asi myslí? Všimnul si vůbec, jak ho nenápadně sleduju? Kolik času jsem strávil tím, abych přišel na to, kdy chodí plavat… A přesto se zdá, že to k ničemu nevede. Ale já vím svoje. Mám na tyhle věci nos. Tom není jako ostatní. Vidím to v jeho očích, v tom, jak se chová. Ta jeho hra na dokonalýho heteráka, co chodí s Veronikou… Prosím vás. Jak dlouho si to chce ještě nalhávat?

Viděl jsem to už tolikrát. Chlapi, co se tvářili, že jsou na ženský, a pak stačilo jenom trochu přitlačit a najednou se ukázalo, po čem doopravdy toužej. A já jsem byl vždycky ten, kdo jim to splnil. Tom nebude jinej. Jen si hraje na nedostupnýho, ale já vím, že nakonec podlehne. Jako všichni před ním.

Ale jak to udělat? Jak prolomit tu jeho skořápku? Zjevně to chce něco víc než jen to, že se potkáváme v bazénu. Musím vymyslet plán. Něco, co ho donutí čelit pravdě o sobě samým. Něco, co mu nedá spát, co ho bude pronásledovat ve snech, dokud to nevzdá a nepřijde za mnou.

Tramvaj zastavuje a já vystupuju. Automaticky se vydávám směrem k domovu, ale v hlavě mi to šrotuje na plný obrátky. Tom. Tom a jak se ho zmocnit. Vím, že to nebude hned. Ale já jsem trpělivej. Počkám si na svou chvíli. A až přijde, chytím ji za pačesy. Tom bude můj. Ať se mu to líbí nebo ne.

Převaluju se na posteli, nemůžu spát. Před očima se mi míhaj obrazy posledních dnů – uzbekistánskej řidič, jeho drsný ruce, jak mě popadly… a pak Tom. Tom ve sprše, jeho tělo, ten pohled. Kurva, nemůžu se toho zbavit.

Konečně usínám, ale místo klidu přichází chaos. Jsem ve svým pokoji, všechno je tak nějak pokřivený, jako v hororu. Stěny se vlněj jako had a strop se zdá nekonečně vysokej. A najednou je tu Tom. Jenže ne ten Tom z bazénu, kterýho znám – tenhle je obrovskej, temnej, děsivej. Stojí nade mnou jak hora, jeho stín mě celýho pohlcuje. Cejtím, jak mi buší srdce, jak se mi potí dlaně. Nemůžu se pohnout, jsem jak přimraženej k posteli. Jeho oči… ty modrý oči, co normálně zbožňuju, jsou teď studený jak led a propichujou mě skrz naskrz.

“Co tu kurva děláš?” snažím se znít sebejistě, ale hlas se mi třese.

Neodpovídá. Místo toho vezme sonety a básně, co mám vyskládaný na stole – někdy si tak píšu po večerech sám pro sebe – a jedním mávnutím je smete na zem. Pak kopne do stolu, ten se převrátí. Další rána a letí židle.

“Přestaň!” křičím, ale on pokračuje. Ničí všechno, na co sáhne. Trhá závěsy, rozbíjí lampu, převrací postel. Jeho ruce jsou jako kladiva, ničí všechno, co jsem si tak pečlivě vybudoval. Každá rána do zdi je jako rána do mýho srdce.

Musím odsud kurva vypadnout. Otočím se ke dveřím, ale nemůžu se pohnout. Je to jako by mě něco táhlo zpátky. Ne něco – on. Tom je magnet a já jsem kus železa, kterej nemá šanci uniknout. Cejtím, jak mi buší srdce, jak se mi potí dlaně. Jeho přítomnost je jako bouře, která mě pohlcuje, a já se v ní topím. Nemůžu dejchat, nemůžu myslet, můžu jen stát a sledovat, jak se můj svět rozpadá na kusy.

“Ne, ne, ne!” Snažím se bojovat proti tý síle, ale je to k ničemu. Pomalu mě to táhne k němu, až jsem přímo před ním. Jeho oči… ty už vůbec nejsou lidský. Jsou temný, prázdný, jako by v nich byla jen černá díra, která mě vtahuje dovnitř.

A pak to přijde. Jedním pohybem mi utrhne nohu. Cejtím obrovskou bolest a děsivej šok. Druhou nohu utrhne stejně lehce. Slyším, jak mi praskají kosti a trhaj se svaly. A pak… pak si je strká do tý svojí nelidský tlamy, kouše, žvejká, polyká… Krev stříká všude kolem a já nemůžu dělat nic jinýho než se dívat.

“KURVA!”

Probouzím se vyděšenej a celej zpocenej. Srdce mi buší jak šílený, cejtím každej úder v krku. V puse mám pachuť žluči a žaludek se mi obrací naruby. Tohle nebyl sen, tohle byl čistej teror. Sedím na posteli, třesu se a nemůžu popadnout dech. Ten pohled, jak mi žere nohy… jak mě ničí… Pořád to vidím před očima, i když už jsem vzhůru. Ta bestie se mi vryla do hlavy jak rozžhavenej drát.

Sakra, tohle bude těžký rozdejchat. Bojím se zavřít oči, i když vím, že je to debilní.

* * *