KAPITOLA 2f – 10:00,14:30 – VIKTOR

Byl to jen sen, ale cejtil jsem to stejně reálně jako tu krev na jazyku tuhle. Srdce mi bušilo až v krku a tělo se třáslo jako při zimnici. Pak mě z toho rozjímání vytrhl hluk z kuchyně.

Máma a Oli. Jako obvykle. Jejich hlasy byly ostrý jako jehličky tisu, ze kterých si Oli tolikrát vařil čaj, když se chtěl zabít. Máma mu vyčítala, že se chová jak pankáč, že by už konečně mohl něco dělat se svým životem.

Ty vůbec nevíš, co je normální!” křičel Oli. Jeho hlas byl zoufalej a rozzuřenej zároveň. Viděl jsem, jak se mu třesou ruce vzteky.

Seděl jsem na posteli a naslouchal, jak se hádka stupňuje. Srdce mi bouchalo ve stejným rytmu jako Oliho pěsti do stolu. Cítil jsem, jak mi po zádech stejká studenej pot. V duchu jsem se vrátil k tomu snu – k Tomovi, kterej ničil můj pokoj, rozbíjel všechno, na co sáhnul. Ten sen byl tak živej, že jsem měl pocit, jako by se to stalo doopravdy. Teď jsem měl podobnej pocit bezmoci jako ve snu – nemohl jsem nic udělat, jen sedět a poslouchat, jak se Oli utápí ve svým vzteku.

Seděl jsem na posteli a poslouchal, co se děje. Bylo mi z toho zle.

“Uklidni se, Oline!” volala máma zoufalým hlasem.

“A co když nechci? Co když nechci žít podle tebe?” vykřikoval Oli vztekle.

Najednou to přerostlo v otevřenej boj. Slyšel jsem zvuk rozbíjenýho skla a mámin plač. Vyskočil jsem z postele a běžel do kuchyně, srdce mi bušilo až v krku.

Oli stál uprostřed chaosu s nožem v ruce a směřoval ho na mámu i na sebe. Byl jako zvíře zahnaný do kouta – divoký, nepředvídatelný, rozzuřený zároveň. Viděl jsem, jak se mu třesou ruce vzteky.

“Neblbni, Oline!” zakřičel jsem na něj a snažil se ho uklidnit.

Oli rozmlátil rukou okno a pořezal se o střepy. Krev začala téct po jeho paži dolů a já si uvědomil jak je to vážný. Moje ruce se třásly, ale snažil jsem se nedat najevo strach.

“Volám rychlou,” řekl jsem rozhodně a snažil se zachovat klid, i když uvnitř jsem se celej chvěl. Vytáhl jsem mobil z kapsy a rychle vytočil číslo.

Oli supěl vzteky a začal se bodat nožem do svýho boku. Jeho oči byly plný slz a vzteku, který jsem u něj vídal čím dál častěji. Připadalo mi, jako by se můj bratr ztrácel někde v temnotě.

“Pomoz mi!” volal na mámu, která byla úplně mimo. Stála tam jako socha, neschopná pohybu.

Když jsem se k němu přiblížil, Oli si nožem pohrozil na krku. Viděl jsem, jak se mu třese ruka.

“Jestli uděláš ještě jeden krok…” zašeptal zoufale, ale v jeho hlase jsem slyšel volání o pomoc.

V tu chvíli jsem všechno risknul. Vrhnul jsem se na něj a snažil se mu nůž vyrvat z ruky. Byl to boj na život a na smrt. Cejtil jsem jeho sílu, jeho zoufalství. Ale nakonec se mi podařilo bratra omráčit – silou zoufalství, strachu i lásky k němu. Když jsem ho držel v náručí, uvědomil jsem si, jak moc mi na něm záleží.

Když sanitka odjela s Olim, máma zůstala sedět na podlaze rozbitý kuchyně jako poražená královna ve svým hradu plným stínů minulosti. Její prázdnej pohled mě děsil víc než Oliho výbuch.

Nezapletl jsem se do jejích emocionálních výlevů – znal jsem její manipulace a hrátky s vinou příliš dobře. Ale tahle situace nás spojila víc než cokoliv předtím – ironie osudu dvou bratrů bojujících každý svou válku ve stejným zákopu. Možná jsme si byli podobnější, než jsem si kdy myslel.

* * *