Moje rozhodnutí komunikovat ve třech jazycích – češtině, angličtině a korejštině – má hlubší kořeny. Inspiroval mě sen, který se mi zdál před nějakým časem. V tom snu jsem se setkal se skupinou lidí z Koreje. Nebylo jasné, jestli byli slavní, nebo jen obyčejní lidé, ale cítil jsem jedinečnou příležitost s nimi sdílet okamžik a vyfotit se. Do této společné fotografie se však nakonec dostal jen můj otec spolu s nimi, a já jsem na fotce chyběl. To mě ve snu mrzelo.

Sen jsem později analyzoval skrze psychoanalytické teorie Junga a Freuda. Jungův výklad mě oslovil nejvíc – Korejci mohli symbolizovat něco nového, odlišného a inspirujícího, co mě přitahuje, ale zároveň to musím integrovat do svého života. Moje nepřítomnost na fotografii pak představovala konflikt mezi tím, kde se nyní nacházím, a tím, kam bych chtěl směřovat.

Rozhodnutí zařadit korejštinu vedle češtiny a angličtiny do mého psaní a webu je tak nejen způsobem oslovení širšího publika, ale také symbolickým krokem k přijetí této inspirace a spojení s různými kulturami a světy. Každý jazyk má svou vlastní energii, která mě obohacuje a umožňuje mi sdílet své myšlenky s širším okruhem lidí.

Musím ale přiznat, že v korejštině jsem naprostý nováček. Pořád „chroupu“ jednotlivá písmenka a cvičím výslovnost. Při psaní textů často využívám pomoc AI, která mi umožňuje sdělit to, co bych zatím sám vyjádřit nezvládl. Přesto věřím, že tento krok je cestou k osobnímu růstu a propojování světů – jak těch mých, tak i vašich.

Pokud vám tato trojjazyčnost přijde nezvyklá, možná vás zaujme, že i zdánlivě obyčejné sny mohou v sobě nést hluboké symboly a stát se impulzem pro naše reálné kroky. Třeba právě toto propojení kultur bude jedním z mostů, které spojí mé příběhy s vámi.

The past few weeks have been a time of reflection, work challenges, and new discoveries. My new job at the Czech Post has thrown me into a complex world of processes and people, where every day I realize how little attention I used to pay to ordinary things. After a month, I can say that this experience not only tires me out but also opens up new perspectives. Perhaps that’s why I’ve been thinking about my relationship between reality and fantasy.

I used to live often in my own fantasy – simple, clear, and graspable. Reality, on the other hand, is different: heavy, dense, and full of layers that I’m just beginning to understand. This has also made me aware of how shallow my perception of people, characters, and everyday things used to be. Now, balancing between these two worlds, I’m learning to find harmony. Perhaps this is the hidden key to the stories I’ll write one day.

Recently, I immersed myself in the documentary Hayao Miyazaki and The Heron, which explores the creation of the legendary Japanese animator’s final film. Seeing Miyazaki in action, his approach to creation, and his connection to imagination felt like looking in a mirror – it reminded me of my own creative processes. Like him, I draw images from the field of imagination, and sometimes my drive to create paradoxically comes from life’s painful aspects, such as the death of loved ones or inner uncertainty.

The documentary made me laugh and cry. I laughed because I saw a part of myself in him, and I cried because it reminded me of how challenging yet beautiful the creative journey can be. Miyazaki’s words brought forth “dragon tears” within me – slowly and painfully seeping through a small creative crack that opened at that moment.

Perhaps such films or documentaries might leave you indifferent, but if you enjoy stories about creation, emotions, and the search for meaning, I highly recommend giving it a watch. It might inspire you to reflect on your own journey or lead you in an unexpected direction.

Thank you for being here, for reading and supporting me. Even though I’m writing less now, I believe this phase also has its purpose.

Sincerely,
Antonín Deliš