Příběhy jsou způsob, jak si uchovat lidi, kteří odešli

Mám doma červený zápisník z Indie.

Není to náhodně nalezený sešit, který bych po letech objevil na dně zaprášené krabice. Svoje materiály si schovávám. Staré rukopisy, poznámky, náčrtky, mapy příběhů, scénáře i pracovní sešity. Jen mě po letech překvapuje, že některé z nich pořád mám. Že přežily všechna stěhování, přesuny, změny života i moje vlastní proměny.

Ten červený zápisník je z roku 2013.

Narodil jsem se v roce 1981, takže mi tehdy bylo dvaatřicet. Dnes je mi pětačtyřicet. A právě ten rozdíl mezi tehdejším a dnešním pohledem je zvláštní. Když se do starých poznámek dívám dnes, nečtu je jen jako autor. Čtu je jako někdo, kdo už ví, co následovalo. Co zůstalo. Co se rozpadlo. Kdo odešel. A které postavy se ke mně za ta léta pořád vracejí.

Ten zápisník vznikal ve Váránasí.

Psal jsem do něj v hotelu poblíž Manikarnika ghátu. Seděl jsem u stolu a z okna se díval na místo, kde se pálí mrtví. Ne jako na vzdálenou metaforu. Ne jako na obraz z knihy. Opravdu. Kouř stoupal nad Gangou, hranice hořely a kolem toho dál běžel běžný život. Lidé mluvili, pili čaj, chodili kolem, vyřizovali svoje věci.

Smrt tam nebyla ukrytá.

Byla přítomná.

A já jsem právě tam psal Přízraky v Umagu.

Když dnes ten sešit otevřu, vidím v něm poznámky, které jsem už dávno vytěsnil. Některé věty mě překvapí. Některé myšlenky bych dnes napsal jinak. Některé jsou naopak přesnější, než bych čekal. Ale nejvíc mě nedojímají texty. Nejvíc mě zasahují kresby.

Jsou to rychlé kresbičky propiskou.

Někdy směšné. Někdy až dětsky jednoduché. Panáčci, pokoje, schody, pobřeží, ulice, loď, interiér, skupina lidí u stolu. Na první pohled nic velkého. Jen několik čar, které měly zachytit, co se mi právě skládalo v hlavě.

Jenže pro mě ty kresby nebyly dekorace.

Já příběhy nejdřív vidím.

Nezačínám větou. Začínám obrazem. Vidím postavu v prostoru. Vidím, kde stojí. Kdo je u ní. Jak daleko od sebe lidé jsou. Kdo se dívá z okna. Kdo sedí u stolu. Kdo jde po pobřeží. Kdo se ještě může otočit. A kdo už odešel.

Teprve potom se obrazy začnou skládat do posloupnosti.

Možná proto ty zápisky připomínají storyboard. Vidím příběh skoro jako film. Kreslil jsem si jednotlivé scény, abych se v nich neztratil. Abych věděl, co po čem následuje. Abych neztratil mizanscénu postav. Abych věděl, kdo je kde, kdo od koho odchází a kdo zůstává stát na místě.

Dnes mi ty kresbičky připadají vtipné.

Ale zároveň v nich vidím něco velmi přesného. Nejsou hezké. Nejsou výtvarně propracované. Jenže každá z nich vypichuje charakter scény. Je to první tvar příběhu. První pokus zachytit něco, co ještě nemělo jazyk.

A mezi těmi kresbami a poznámkami se objevují jména.

Stano.

Gloria.

Valerian.

Tři postavy, které měly svůj skutečný předobraz. Tři existující lidé. Nechci z nich dělat bulvární tajemství ani literární hádanku. Důležité pro mě není, kdo přesně byli. Důležité je, že ve mně zanechali stopu.

Asi jsem se do nich svým způsobem tajně zamiloval.

Možná ne vždy romanticky. Možná někdy ano. U některých lidí se to nedá přesně pojmenovat. Člověk k nim pocítí zvláštní náklonnost, která je jednostranná, nevyžádaná, nevysvětlitelná. Někdo projde vaším životem a neudělá vlastně nic velkého. A přesto ve vás zůstane.

Já moc nepíšu o lidech, které nemám rád.

Aby se někdo dostal do mého příběhu, musí mě něčím zasáhnout. Musí ve mně zůstat. Musím k němu mít pouto, i když třeba jen vnitřní. I když ho ten člověk nikdy neopětuje. I když o něm vůbec neví.

Postava, která pak ve mně žije, je někdy jako láska přes oceány let.

To je zvláštní druh vztahu. Už se s tím člověkem třeba nevídáte. Možná už o sobě nic nevíte. Možná se vaše cesty dávno rozešly. Ale v příběhu pořád existuje. Ne jako přesná kopie skutečného člověka. Spíš jako jeho otisk. Jako světlo, které na chvíli dopadlo na papír a zůstalo tam.

Stano se mi takhle propsal do mnoha děl.

Není jen v Přízracích v Umagu. Vrací se i jinde. Objevuje se v básních, třeba ve sbírce Boy of cum, kde se k němu uchýlí hlavní hrdina sbírky Pan. Někdy je výrazný. Někdy je jen stínem. Někdy možná ani nejde poznat, že je to pořád on. Ale já to vím.

A možná je to právě to nejdůležitější.

Autor někdy ví věci, které čtenář nikdy nedostane vysloveně. Ví, kdo koho miloval. Ví, kdo s kým spal. Ví, kdo odešel s outěžkem. Ví, kdo brzy zemře. Ví, co se stane po poslední stránce. A přesto to nemusí napsat přímo.

V Přízracích v Umagu existují věci, které zůstaly jen v mé hlavě.

Třeba Gloria. Tajně milovala Stana. Stano miluje Pavla. Valerian je její bratr. Stano a Valerian se možná přitahují, ale je mezi nimi příbuzenské pouto. A někde hluboko v mé hlavě existuje i scéna, která v knize není: Stano se v Benátkách vyspí s Glorií. Ona pak odjíždí na zaoceánský parník. Stano si myslí, že šťastná nikdy nebude. A já vím, že je těhotná.

Není to na papíře.

A přesto to pro mě existuje.

Stejně tak poslední Stanova scéna. Není tam jasně řečeno, že brzy zemře. Ale já jsem to při psaní věděl. Měl jsem to v sobě silně. Jen jsem to nechtěl vyslovit. Chtěl jsem to opsat téměř do ztracena. Až do ztracena.

Protože v nevysloveném je někdy větší síla.

Čtenář nemusí všechno vědět. Nemusí dostat vysvětlení každé bolesti. Některé věci stačí nechat v prostoru. V tichu. V pohledu. V posledním odchodu. V nedopsané větě.

Vždycky mě zajímala konečnost.

Poslední noc v New Yorku je o konečnosti v mnoha směrech. Spousta postav v ní zmizí, umře, rozpustí se, odejde z dosahu. Je to setkání se smrtelností. Nejen se smrtí jako událostí, ale s vlastní konečností. S vědomím, že všechno, co milujeme, je dočasné.

Lidé někdy odcházejí dramaticky.

Jindy úplně tiše.

Přestanou psát. Přestanou volat. Ztratí se v jiném městě, jiné zemi, jiném životě. Někdy se pohádáte. Někdy se nestane vůbec nic. Jen se jednoho dne otočíte a zjistíte, že ten člověk už ve vašem životě není.

Je mi pětačtyřicet.

Mám kolem sebe pár dobrých přátel, za které jsem vděčný. Ale když se ohlédnu, vidím taky mnoho inspirativních lidí, ke kterým jsem cítil náklonnost a kteří jsou pryč. Ať už byl důvod jakýkoliv. Někteří zmizeli ze života. Někteří možná ze světa. Někteří zůstali jen jako staré jméno v zápisníku.

A možná právě proto píšu.

Ne proto, abych se lidem mstil.

Tohle je pro mě důležité říct. Možná si mnoho lidí, kteří se do mých příběhů nějak promítli, myslí, že mě něčím naštvali. Že se jim mstím tím, že je nechám odejít z příběhu. Že je nechám zmizet. Že je nechám zemřít.

Ale já se lidem nemstím.

Já píšu z lásky.

Možná někdy z bolesti.

Možná z bolesti ze ztrát, odchodů a konečnosti. Ale pořád z lásky. Příběhy jsou můj způsob, jak si některé lidi ve svém životě udržím. Ne takové, jací opravdu byli. Ne přesné. Ne spravedlivé. Ne úplné. Ale jako stopu.

Jako obraz.

Jako hlas.

Jako jméno, které se po letech znovu objeví na stránce.

Když dnes otevřu červený zápisník z Indie, nevidím jen pracovní materiál k románu. Vidím dvaatřicetiletého člověka, který sedí ve Váránasí u okna, dívá se na Manikarnika ghát a píše o lidech, které nechce ztratit.

Možná tehdy ještě nevěděl, že právě to dělá.

Možná si myslel, že plánuje román.

Že kreslí storyboard.

Že si jen zapisuje posloupnost scén.

Ale dnes mi připadá, že dělal ještě něco jiného.

Ukládal si lidi do příběhu.

A možná právě proto pro mě staré zápisníky nejsou jen archivem práce. Jsou archivem citů. Archivem setkání. Archivem odchodů. Archivem těch, kteří mě kdysi zasáhli a které jsem nedokázal nechat úplně zmizet.

Někteří lidé v našem životě zůstanou jen chvíli.

Ale v příběhu mohou zůstat mnohem déle.

Možná ne navždy.

Ale dost dlouho na to, aby se k nim člověk po letech mohl vrátit.

Otevřít sešit.

Přečíst jejich jméno.

A znovu si vzpomenout, že byli.