Ostrov mrtvých byl celou dobu v Umagu

Když jsem letos před Světem knihy přemýšlel, s jakou knihou tam pojedu, měl jsem jasno.

Myslel jsem si, že hlavní pozornost budu věnovat sérii Usuš své vlasy v 15:30, 2:45.

Je to projekt, kterému věnuji obrovské množství energie. Žiju s jeho postavami, znám jejich budoucnost, znám jejich pády i jejich lásky. Připadalo mi samozřejmé, že právě tato kniha bude stát v centru mé pozornosti.

Pak se mi ale zdál zvláštní sen.

Viděl jsem pohřební průvod.

Mezi lidmi jsem zahlédl postavu, za kterou jsem se později na Světě knihy skutečně vydal. Průvod pokračoval dál až k mořskému pobřeží. A tam se stalo něco podivného.

Všichni nastoupili do gondol.

Ne do lodí.

Ne do člunů.

Do gondol.

A odplouvali na ostrov mrtvých.

Když jsem se probudil, věděl jsem, že na Svět knihy nemám jet s Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 jako s hlavní knihou.

Mám jet s Přízraky v Umagu.

Nedokázal jsem to rozumně vysvětlit.

Jen jsem to věděl.

Nedělní den na veletrhu, který měl být radostný, náhle ztichl. Někteří lidé odcházeli stranou. Objevily se slzy. Najednou bylo všechno jiné. Zemřela moje tetička Slávinka.

A já jsem si později uvědomil něco zvláštního.

Motiv smrti a odcházení byl v Přízracích v Umagu přítomný od samého začátku.

Nedávno jsem po letech otevřel staré zápisníky, ve kterých román vznikal. Mezi poznámkami jsem našel stránky, na kterých jsem si odpočítával dny do Stanovy smrti.

Úplně obyčejně.

Šest dní před smrtí.

Pět dní před smrtí.

Čtyři dny před smrtí.

Jako bych si tehdy vytvářel vlastní kalendář nevyhnutelnosti.

Přitom jsem nikdy nechtěl napsat román o smrti.

Aspoň jsem si to myslel.

Když dnes čtu své staré poznámky, vidím, že jsem se ke konečnosti vracel neustále. Nejen v této knize. V celé trilogii Poslední noc v New Yorku lidé mizí, odcházejí, ztrácejí se jeden druhému. Někteří zemřou. Někteří prostě odejdou ze života ostatních.

A možná právě proto mě tolik překvapilo, když jsem si uvědomil, že jednou z nejposlouchanějších skladeb soundtracku na SoundCloudu je právě Pavel’s Death.

Píseň o okamžiku, kdy se člověk dozví, že někdo, koho miloval, už není.

Ve skutečnosti to ale nikdy nebyla píseň o Pavlovi.

Je to píseň o Stanovi.

O několika dnech, během nichž v něm postupně zhasíná světlo.

O okamžiku, kdy pochopí, že některé ztráty už nelze vrátit.

A možná i o okamžiku, kdy člověk poprvé zahlédne vlastní konečnost.

Když dnes přemýšlím o gondolách ze svého snu, vybaví se mi Böcklinův Ostrov mrtvých.

Ten obraz mě pronásleduje už roky.

Ne doslovně.

Spíš jako pocit.

Jako tiché vědomí, že každý život je zároveň cestou k odplutí.

Že jednou všichni nastoupíme do své gondoly.

A že některé příběhy to vědí dřív než jejich autoři.

Možná právě proto píšu.

Ne proto, abych lidi zachraňoval.

Ne proto, abych někomu něco dokazoval.

A už vůbec ne proto, abych se někomu mstil.

Píšu z lásky.

Lidé, kteří se objevují v mých knihách, ve mně zanechali stopu. Někteří o tom vědí. Jiní ne. Někteří už dávno odešli jinam. Někteří zmizeli z mého života úplně.

Ale v příbězích zůstávají.

Ne ve své skutečné podobě.

Proměnění.

Rozptýlení mezi postavy.

Rozložení do vět.

Ukrytí mezi stránkami.

A možná právě proto mě tolik zasáhl obraz gondol mířících k ostrovu mrtvých.

Protože jsem si uvědomil, že Přízraky v Umagu nejsou knihou o smrti.

Jsou knihou o tom, co se snažíme zachovat, když víme, že všechno jednou zmizí.

A možná je to nakonec totéž.