Přivázaný pod okapem. Měsíc po Světě knihy

Uběhl měsíc od Světa knihy a já pořád nevím, co si o tom všem myslet.

Když jsem se na veletrh připravoval, dělal jsem si průzkumy vystavovatelů, nakladatelství, přemýšlel jsem, koho bych měl znát a kdo by mohl znát mě. Přivezl jsem knihy. Přivezl jsem soundtracky. Přivezl jsem svůj svět. Svět, který buduju roky a který se jmenuje Endralon. Svět, v němž se příběhy mění v hudbu a hudba v příběhy. A někde v hloubi duše jsem asi doufal, že se něco pohne.

Ne tak, že se ze mě druhý den stane bestsellerista. Na takové pohádky už jsem možná starý. Ale že se třeba spojí nějaké nitky. Že si někdo řekne: „Tohle je zajímavé.“ Že si s někým sedneme ke stolku a za rok si napíšeme. Že z veletrhu zůstane víc než jen visačka se jménem a unavené nohy.

A pak veletrh skončil a přišlo ticho. Možná je právě tohle na celé věci nejdivnější: jak rychle se i velká událost promění ve vzpomínku. Ještě nedávno jsem stál mezi stánky, tahal knihy, povídal si s lidmi a večer padal únavou. Dnes sedím doma u počítače, o měsíc starší, o něco unavenější a vlastně nevím o mnoho víc než předtím. Neozval se nakladatel, nepřišla nabídka spolupráce, nepřibyly zástupy nových followerů. A nejvíc e-mailů po Světě knihy mi poslali lidé, kteří mi chtěli něco prodat. Možná je to normální. Jen jsem si uvědomil, že jsem asi tajně čekal něco jiného.

Jenže když mám být poctivý, musím přiznat i druhou stranu: ani já jsem se nikomu neozval. Možná to mají ostatní stejně jako já. Vrátili se domů a čekaly je další projekty, práce, účty, děti, nemoci, život. Možná všichni tak trochu bojujeme o přežití. Možná jeden festival skutečně nic neřeší a možná ani řešit nemá. Ale přesto: bylo to něco. A teď je to skoro nic. A právě tohle „skoro nic“ je možná na tvorbě nejtěžší. Ne katastrofa. Ne rána. Jen návrat do ticha, ve kterém člověk neví, co se vlastně stalo a jestli si toho vůbec někdo všiml.

Přiznávám, že po Světě knihy nevím víc než před ním. Nevím, kdo je můj čtenář. Nevím, kdo poslouchá moje soundtracky. Nevím, kdo chodí na můj web. Nevím, kdo si koupil knihu a komu třeba změnila večer. Nevím, kdo mě objevil a zase odešel. Tvořím už mnoho let a někdy si připadám jako člověk, který hází lahve se vzkazy do moře a jen občas některá dopluje ke břehu. A právě proto jsem tak vděčný za každou stopu. Třeba za Blanku Blažkovou a její milý instagramový příspěvek. Ano, jmenuji ji schválně, protože v době algoritmů a statistik se může zdát jedna lidská reakce jako maličkost, jenže není. Jsem za ni opravdu vděčný. Tak vděčný, až mě to samotného překvapuje. Protože jinak? Ticho. Noví followeři? Ne. Lavina reakcí? Ne.

Ano, jsem rád za každého člověka, který si pořídil knihu. Opravdu. Jenže pak přijde ta nepříjemná otázka: přečetl ji? Líbila se mu? Doporučil ji dál? Napsal o ní někam? A hned vzápětí přijde druhá myšlenka: asi se to nestane, když o to nepožádám. Jenže koho mám požádat? Komu mám napsat? Jak se to vlastně dělá? Přiznávám, že to nevím. Možná to píšu takhle veřejně právě proto, že mám pocit, že bych obtěžoval. Že bych psal cizím lidem: „Já, já, já.“ Že bych někoho využíval. A přitom nechci z přátel dělat kontakty a z kontaktů obchod. Možná právě proto se tak často neozývám. A možná se v tom pletu. Možná jen nevím, jak na to.

Přemýšlím i o nakladatelstvích. Je dnes vůbec zajímavý autor, který si věci vydává sám? Autor, který píše knihy, skládá hudbu, maluje obrazy a staví si vlastní web? Nevím. A vlastně ani nejde o to, že bych potřeboval smlouvu na deset let. Možná bych jen rád věděl, jestli někoho něco zaujalo. Jedna kniha. Jeden nápad. Jeden svět. Třeba Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. Vždyť ten žánr zrovna žije a hledá si své čtenáře. Opravdu nikoho nic nezaujalo? Ani jedna kniha? Ani jeden rukopis? Ani to, že jsem tam stál a snažil se? A nebo nakladatelství prostě mlčí stejně jako všichni ostatní a já si do toho mlčení promítám víc vlastních nejistot, než kolik jich tam ve skutečnosti je?

Podobné je to i s umělou inteligencí. Používám ji. Ne proto, aby tvořila za mě, ale proto, aby mi v některých věcech pomáhala. Jenže si často předem řeknu: tohle bude pro lidi stopka. Tohle jim bude vadit. Jenže co když se pletu? Co když dnes už nejde o to, jestli autor AI používá, ale jak ji používá? Co když existují nakladatelství, která by řekla: „Ano, používáte AI. A co má být? Podívejme se na knihu.“ Možná si ale nalhávám něco jiného. Možná totiž ve skutečnosti nechci smlouvu. Možná chci něco mnohem obyčejnějšího: ruku na rameni a větu „líbilo se mi, že jste tam byl“, „líbilo se mi, co děláte“, „pokračujte“.

A když to píšu, připadám si trochu trapně, protože si uvědomuji, že možná každý autor v sobě nosí kus dítěte, které se rozhlíží po místnosti a ptá se: viděl mě vůbec někdo? Ano, možná si o pozornost říkám jako dítě o mámu. A možná je literatura jen velmi komplikovaný způsob, jak volat do světa: „Jsem tady.“

A možná si ji tak trochu žádá každý autor.

Jen někteří se to naučili skrývat lépe než jiní.

Nedávno jsem si uvědomil, že moje silové zvíře možná není vlk ani lev. Možná je to koza. Taková ta smutná koza v dešti. Ne, ještě přesněji: koza přivázaná pod okapem. Stojí tam, prší na ni a ona neví, jestli má jít dál, nebo už dávno stojí na správném místě. Jen by občas potřebovala trochu slámy. Sucho. Chvíli klidu, aby se rozmžourala a oklepala vodu z vousů. Mám pocit, že tou kozou někdy jsem. Stará koza, na kterou crčí voda a která se občas rozhlédne kolem sebe a říká si, jestli ostatní stojí v dešti taky, nebo jen ona. A přitom píšu dál. Pořád.

Velké díky proto patří Renatě Petříčkové za předfestivalovou rozhovorovou péči. Bez ní by o mně pravděpodobně vědělo ještě méně lidí. Vážím si toho.

A možná je čas udělat agitku sám sobě. Ne proto, že bych chtěl stát uprostřed náměstí a křičet „já, já, já“, ale protože když se autor neumí ozvat sám za sebe, často za něj nepromluví nikdo. Tak tedy: pokud jste četli některou z mých knih, slyšeli některý soundtrack nebo narazili na některý z mých obrazů, napište mi. Opravdu. Ne kvůli egu, ale kvůli orientaci. Autor často tvoří do tmy a netuší, kdo stojí na druhé straně.

Pokud máte svůj web, blog, literární stránku nebo místo, kde píšete o knihách, velmi bych uvítal recenzi. Ne hvězdičky ze soucitu, ne povinnou pochvalu, ale skutečný čtenářský ohlas. Rád pošlu e-knihu Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 k recenzi. Stačí mi napsat na wo@endralon.space. Nemusí to být velké médium ani slavný web. Stačí člověk, který má chuť o knize napsat a pomoct jí dostat se o kousek dál než ke mně domů.

V posledních měsících jsem také přebudoval svůj web. Opravil jsem věci, které byly rozbité, přestavěl jsem ho tak, aby se v něm dalo bloumat mezi knihami, hudbou a obrazy, a ano, dá se tam koupit i moje novinka Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. Přemýšlel jsem, jestli to sem napsat. Jestli to není žebrání. Nevím. Možná není. Možná je to jen obyčejné přiznání, že i koupě e-knihy mě teď podrží.

A pokud jste byli na Světě knihy, seděli jsme spolu u stolku nebo jsme se jen minuli mezi stánky, pojďme si dát kávu. Opravdu. Rád zajdu v Praze na kávu s někým, s kým jsme si povídali, sdíleli nebo se jen poznali. Čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že víc než obchod hledám spisovatelské přátelství. A jestli někdo chce navázat kontakt, ať napíše. Protože já jsem se pro samé soustředění na to dát o sobě vědět možná trochu zapomněl dívat i kolem sebe. Snažil jsem se. Ale bylo to málo.

A někdy přemýšlím o reality show The Circle. Tam mělo ticho význam. Když vám lidé nepsali, nezařazovali vás do svých žebříčků nebo si drželi odstup, byla to informace. V online světě si ale nejsem jistý, jestli to funguje stejně. Jenže internet není reality show a algoritmus není člověk. A já už někdy nedokážu rozeznat, co z toho ticha patří lidem a co strojům. Znamená ticho nezájem? Distanc? Nebo jen to, že moje příspěvky skoro nikdo nevidí? Nevím. Mám pocit, že už delší dobu bojuji i se shadowbanem, a pak člověk vlastně neví, co přesně vyhodnocuje. Reakci lidí? Nebo reakci algoritmu? A možná právě to je na dnešní době nejtěžší: ne že neslyšíme odpověď, ale že vůbec nevíme, jestli naše otázka k někomu doputovala.

A nakonec jedna prosba: světe, ozvi se a reaguj. Nenechávej si všechno pro sebe. Možná proto mě nakonec nejvíc potěšila právě kritika — ne proto, že by mě bolela, protože nebolela, ale protože mě překvapivě zahřála. Bylo v ní něco, co mi po Světě knihy skoro chybělo: zájem.

Někdo se zastavil. Podíval se. Udělal si názor. Možná názor vzdáleného chodce, který projde kolem domu, zahlédne rozsvícená okna a rozhodne se, že uvnitř je všechno špatně. Možná neviděl celé pokoje, nevěděl, kolik let se v nich stavěly stěny, kolik věcí se přenášelo z místa na místo, kolik nocí se tam svítilo. Ale díval se. A to už samo o sobě něco znamená. Byť si z toho odnesl, že je můj svět špatně. Byť z toho vyvodil věci, se kterými nemusím souhlasit. Pořád to bylo víc než ticho.

A možná je to zvláštní přiznání, ale v určitém autorském suchu může potěšit i člověk, který přijde a řekne: „Takhle ne.“ Protože aspoň přišel. Aspoň se na chvíli zabýval tím, co dělám. Aspoň jsem pro něj nebyl jen další jméno, další stánek, další odkaz, který zmizí ve feedu. Možná právě proto tolik toužím po recenzích, po reakcích, po rozhovoru, po obyčejné větě. Ne proto, že bych potřeboval jen pochvalu. Chvála je krásná, ale zájem je někdy ještě vzácnější. Potřebuju vědět, jestli někdo opravdu čte, poslouchá, dívá se. Jestli někdo zůstal dost dlouho na to, aby si vůbec mohl udělat názor.

Protože v autorském tichu není nejhorší kritika. Nejhorší je nevědět, jestli na druhé straně vůbec někdo stojí. Možná je to celé prostší, než si myslíme. Možná autoři nepotřebují jen prodeje. Možná potřebují odpověď.

Protože ani koza by neměla zůstat přivázaná pod okapem navždy.

A jestli ten provaz drží algoritmus, nezájem, ostych nebo moje vlastní nejistota, to zatím nevím.

Vím jen jedno:

pořád píšu.