VI Most nářků

O pár dnů později jeli s Glorií do města. Gloria si vzpomněla, že si chtěla ten den, co byli na kávě, koupit šátek, ten hezký, co si zkoušela jen tak mezi řečí, aby se necítila jako turista ve vlastním městě. Měla za to, že později bude levnější, jenže nebyl. A teď ji to žralo, přesně tím jejím způsobem: tvářila se, že je to drobnost, ale v hlavě jí to dělalo zářez. Byla z toho rozladěná a Stano to poznal už podle toho, jak si stahovala popruh kabelky výš na rameni, jako by ji ten popruh obtěžoval jen proto, že svět nešel podle její kalkulace.

Teď stáli v podloubí. Lilo jako z konve. Náměstí Svatého Marka pod vodou, všude zmoklí turisti, otrava největší. Voda se rozlévala po celém náměstí a dělala z něj velké špinavé zrcadlo. Dělníci rozestavovali chodníky ve vzduchu, kovové konstrukce cvakaly, prkna se kladla s rutinou, jako by se to dělo každý den. Turisti pobíhali zmateně po vyvýšených chodnících, pláštěnky jim šustily, někteří se smáli, protože když už je člověk mokrý, může se aspoň smát, jiní nadávali do map a do nebe. Gloria stála u sloupu, schovaná jen napůl, a koukala na to všechno s výrazem, který říkal: proč se svět nepřizpůsobí mně.

„Volal Valerian.“

Stano se otočil k ní. Kapky mu stékaly z vlasů, ale nechal to být. „A co?“ zeptal se klidně, protože se bál, že v odpovědi bude něco, co jim vrazí klín mezi žebra.

„Nepřijede.“

Semkla rty a dívala se do deště. V očích se jí zablýsklo, ale nebylo to od vody. Bylo to od toho, že se těšila a teď to musí rychle převléct za nezájem, aby ji to nebolelo.

„Mrzí mě to!“ dodala a v tom výkřiku byla skoro dětská zloba. „Celestýna měla další ze svých záchvatů.“

„Tak nebuď nazlobená,“ chlácholil ji Stano. Znal Celestýnu. Dokázala znepříjemnit svým výstupem celý den, a jenom proto, že si připadala odstrčená. Uměla člověka přimět, aby se cítil vinný za to, že dýchá.

„Já ji za to nenávidím,“ řekla nahlas Gloria. „Nesnáším ji!“

Ta slova nešla ven jen tak. Přilila do ohně. Za každým slovem, které řekla, zůstala veliká trhlina, propast, kterou nešlo přejít. Ani Stano se k ní náhle nemohl nijak přiblížit. Stál na druhé straně a díval se na ni, trochu s lítostí, trochu s úsměvem, který by mohl každou chvíli ztrpknout, kdyby si to Gloria přála. Byla v ní zároveň únava i chuť pokračovat, protože když člověk jednou otevře stavidla, nechce je hned zavřít. Teď tu stála a nevěděla, zda má ještě něco říct, zda jí to pomohlo, když to řekla, anebo jestli má ještě něco dodat, aby to bylo „spravedlivé“.

Nebylo třeba nic Stanovi vysvětlovat. Znal Celestýnu. Nikdy nedokázal pochopit, co bylo mezi ní a jejími sestrami, Jagodou a Slavicou. Vadilo jí, že když zemřeli jeho rodiče, připadla péče o něho na ni? Zazlívala Slavici, že si klidně umřela a nechala tu ji a Jagodu? A Jagoda, bez dětí, žádné starosti, zatímco ona… vychovala Ruth, starala se o dvě vnoučata a ještě jí k tomu přibyl tenhle malej Stano. V té rovnici vždycky něco nevycházelo, ale Celestýna ji přepisovala, dokud jí nevyšel výsledek: já.

Jenže Stano nikdy neměl dojem, že by ho Celestýna neměla ráda.

Byla tvrdá, byla výbušná, ale když šlo o něj, držela ho u sebe jako něco, co jí svět přidělil. Gloria mu dala už několikrát najevo, jak se v ní mýlí.

„Copak jsi nepochopil, že všechno je jen o ní? Točí se to kolem ní.

Musí být po jejím!“

A v tom, co řekla Gloria, bylo obsaženo vše. Od snídaní, jak má být prostřeno, po úklid, přes volný čas, s kým ho trávit. Celestýna uměla dělat z obyčejných věcí zákony a pak trestat za jejich porušení.

Od toho byl Stano oproštěný. Ten si prostě, když mu bylo šestnáct, sbalil saky paky a odtáhl si do Benátek. A Gloria zůstala v Umagu sama. Ovšem o to víc přilnula k Valerianovi. Byl to její způsob, jak si udržet někoho, kdo nezmizí. Bylo jí pak líto, když Stano psával dopisy jemu a jí jen někdy nechal pozdrav na posledních řádcích. „Pozdravuj Glorii“ jako drobek, který se má tvářit jako chleba.

A kde byl Stano, když Celestýna zestárla a začala být nemocná? V New Yorku. Pán byl v New Yorku. Tak jí přesně běžely myšlenky, když na něj byla rozzlobená. Neříkala mu to vždycky nahlas, ale měla to v sobě jako kamínek v botě. Malou útěchou jí bylo, když se rozhodla pro plavby na zámořských lodích. Konečně se odpoutala od slavného Umagu a bylo jí už jedno, že Stano přesídlil do Amstru a pak ještě do Sydney. Bylo jí to jedno. Opakovala si to jako zaklínadlo, které má udržet pocit, že nikoho nepotřebuje.

Turisti pobíhali zmateně po vyvýšených chodnících. Gloria na ně shlížela svrchu. Stála v suchu podloubí, jako by tím získala právo soudce. Stano stál za ní a čekal. Nevěděl přesně na co. Na to, až se Gloria vyřve? Až přestane pršet? Až se vrátí Valerian? V Benátkách člověk často čeká na něco, co nepřijde, a přitom se tváří, že to bylo v plánu.

Ten večer byl Stano naložený ve vaně. Nohu přes hranu, zapálená svíčka na rohu. Voda byla teplá, skoro horká, a pára se mu lepila na čelo.

Měli puštěnou hudbu, hráli novou skladbu od Lili. Ta melodie se v koupelně rozlévala jinak, zvuk se odrážel od kachliček a dělal z toho něco intimního, jako by Lili zpívala jen pro ně.

„Co na ni říkáš?“

„Na koho?“ zeptala se Gloria, aniž by zvedla hlavu. Seděla u toaletky a pročesávala si vlasy. Kartáč v nich šustil, tahal, uklidňoval.

„Na Lili.“

„Mám ji ráda.“

„A?“

„Co no a?“ otázala se klidně. V jejím hlase bylo něco uzavřeného, něco, co nechce být vytaženo na světlo.

„Co si o ní myslíš?“ zeptal se jí.

„Nevím. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela.“

Chvíli se zastavila v česání. Kartáč zůstal ve vlasech jako zaražený hřebík.

„Mám takový divný pocit.“

„Hm?“

„Ale nic.“ A česala si vlasy dál. Jako by tím „nic“ přikryla něco, co se bojí pojmenovat, protože když se to pojmenuje, začne to existovat naplno.

Zůstal jí v hlavě nepříjemný předobraz, který nemohla pustit. Už když viděla, jak lidé vrávorají na vyvýšených chodnících na náměstí Svatého Marka, usadil se v ní pocit, že se něco stane. Ne konkrétní katastrofa, spíš vlna, která přijde a smete, co je zrovna nalepené na břehu. Stano vylezl z vany a zabalil se do osušky. Voda mu stékala po hrudi, na dlaždicích zůstávaly mokré stopy. V zrcadle vypadal bledší než obvykle, oči mu svítily.

Časně ráno seděl Stano u stolu v kuchyni. V rohu rozsvícená lampa, na stole rozžhnutá svíčka, venku bylo ještě přítmí. Dům spal, jen trubky občas zasyčely, jak se v nich hýbala voda. Po stole ještě staré fotografie a dvě otevřené barevné krabice. Probíral se tím pomalu, jako by prohrabával půdu. Fotky mu klouzaly mezi prsty, papír byl hladký a chladný. Některé snímky měl v hlavě dávno, ale když je viděl na stole, byly najednou skutečnější než vzpomínka.

Ve dveřích se zjevila Gloria. Vlasy měla rozcuchané, na sobě něco,  o si vzala jen napůl ze spánku. Oči ještě nepatřily dni.

„Dobrý ráno.“

„Dobrý.“

„Jak se ti spalo?“

„Ale jo,“ odvětila Gloria, a pak jí oči sjely na ten nepořádek na stole. „Co to máš?“

„Starší fotky. Podívej. Most nářků. To jsme dostali jako cvičení v prváku. Most nářků v říjnu. Most nářků v listopadu. Most nářků v prosinci, ráno, před setměním.“ Říkal to s jakousi tichou pýchou, ne na most, ale na tu disciplínu: dívat se na stejné místo znovu a znovu a pokaždé ho vidět jinak.

Gloria vzala jednu fotku do ruky. Přidržela ji u plamene svíčky, aby viděla detaily. „No, pěkný jsou.“

„Zvažuju, co by šlo prodat na pohlednice.“

„Určitě pár kousků jo.“ Nalila si kávu. Tekutina zašuměla do hrnku, vůně se rozlila kuchyní a na chvíli to bylo skoro normální, skoro domácké.

„Zkus zavolat Dinovi, třeba by ti poradil.“

Stano přikývl, ale v hlavě mu zároveň proběhl jiný obraz: Most nářků, voda pod ním, lidé, co procházejí, a někdo v khaki plášti, kdo se ztratí v davu. A ten divný pocit, který Gloria včera zabalila do slova „nic“, se mu na okamžik dotkl šíje jako studený prst.