Ve váze stojí býlí a já mu pořád říkám květiny. Je jako všechny květiny, které jsem ti nikdy nedal, které nikdy neuschly, protože jsem ti je nikdy nenatrhal, nikdy nekoupil. Dal jsem ti ale všechno, co jsem ti dát mohl, všechno, co se dalo předat beze svědků. Jen tu květinu jsem ti dát nemohl. Ta ví, co jsme si nesměli […]
Vesmír je celý na dálku. Zatímco tu sedím a píšu tyhle řádky, rozpínám se s ním, přestože nehybně sedím u svého stolu. Každé světlo k nám přichází pozdě. Díváme se na hvězdy a vidíme, čím byly, ne čím jsou. Možná už dávno vyhasly. Možná jejich světlo ještě neví, že nemá kam dorazit. A když jsi odešel, viděl jsem tě ještě […]
Té noci jsem umřel já. Já dítě. Já adolescent. Já dospělý. Umřel jsem i starý, přestože jsem se jím ještě nestihl stát. A umřel jsi i ty. Přesto jsme vedle sebe stihli zestárnout. Stačili jsme si slíbit ještě jeden život, jako by někde existovala planeta, na které se dá začít znovu. Nevím, kdo z nás tam přiletí první. Kdo postaví […]
Možná čas není chodba, kterou by se dalo projít. Možná je čas pokoj vedle pokoje, vedle neklidu mého pokoje. V jednom mi říkáš jménem, které už nikdo nevysloví. V druhém se směješ tomu, které jsme vymysleli jen pro sebe. V dalším zůstáváš v mé písni. Jen v mém neklidném pokoji už nejsi. Je příběh další rozměr, nebo místnost, do které […]
I Táta přeložil čtvrtku ještě jednou a vložil mi do ruky malé nůžky. Tady můžeš stříhat. Tady ne. Neboj, srdce se nerozpadne. Kraje jsme sešívali červenou bavlnkou, fixami kreslili květy růží a uprostřed nechávali malinká dvířka. Do nich se zasunula fotografie, aby srdce vědělo, pro koho bylo vyrobené. Všechno tehdy bylo pro mámu. Srdce, hvězdy, malé věci, které jsem uměl […]
Zavřu sklo. A ještě chvíli zůstává v prstech to: nepatříš — (ne jako věta, spíš jako prach, co se chytá na kůži, když se dotkneš cizího světla). A pak se nadechne byt. Černá dlažba, studená a přesná. Zlato v mozaice — ne sláva, jen šev, kam si světlo sedá, když nechci velké svícení. V koupelně jen drobná světýlka, (aby nic […]
Vyskočíte mi naposled. Ne jako člověk — jako náhled. Cizí světlo, cizí život, koleje, které už nikam nevedou. Nezjišťuju. Jen zavřu sklo a nechám černý povlak přejít z prstů na papír.
Vy už nejste ani vzpomínka. Jste jen výskyt. Jednou za čas mi vyskočíte v cizím světle, s někým, koho nepoznávám, a já si uvědomím, jak daleko se umí rozběhnout koleje. Kdysi se zdálo, že stačí krok. Dnes je to vzdálenost okolo světa, kde nestojíte Vy, ale někdo jiný. Zavřu obrazovku. A jdu dál.