34
Už se tě neptám, jestli zůstaneš. Ptám se jen, kolik času má dnešek. Řekneš číslo a já mu uvěřím, jako bych věřil počasí. A stejně jako počasí tě nepřemlouvám. Jen otevřu okno, aby ses měl kam vrátit.
ČERNÝ — INTERMEZZO (4)
Kdysi se zdálo, že stačí krok. Že svět je jen úhel, ve kterém se otočíte, a já se konečně trefím. Dnes je mezi námi oceán let a náhod. Ne z vody — z dní, co se nasčítaly, z jiných tváří v cizím světle. Občas mi vyskočí Váš obraz, jako stará fotografie, kterou nikdo nevolal: na chvíli vypadá blízko, a pak […]
33
Někdy mi říkáš: moje Libuška Šafránková — a já se směju, protože mi v tom jménu zůstává něha i filmové světlo. A přitom nás dělí něco, co nejde přemluvit. Něco mimo naši moc. Dvě čísla. Jedna věta. Jeden řád. Necháváme to být. Nevysvětlujeme. Jen se držíme tak, aby i tohle „mezi“ nebylo překážka, ale další způsob, jak být opatrně spolu.
ČERNÝ — INTERMEZZO (3)
Vy už nejste člověk. Jste obraz, který se mi občas připlete do dne: černobílý, s pruhem světla přes tvář, jako by i světlo mělo hranice. Vedle Vás stojí někdo jiný a já ten život neznám. Nepatřím do něj. Jen mi ho jednou za čas vyhodí obrazovka, aby si ověřila, jestli ve mně ještě zůstala zima. Zavřu to. A nechám ten […]
24
V kuchyni je věc, kterou jsem dlouho míjel. Kafemlejnek. Jen slovo, co zní jako ráno, které má čas. Kvůli tobě začnu dělat něco pravidelného, něco malého, co drží byt pohromadě když se ve mně ještě všechno dovírá. A najednou je klid. Ne protože se stal zázrak — protože se vrátil řád, který není trest.
23
Několik dnů potom se svět točil potichu, bez hudby. Ráno se mi houpala kuchyň, večer postel, a mezi tím telefon mlčel jako hladká věc. Když jsem vstal, krok šel o půl vteřiny později než já. Stěny si držely svůj odstup, jako by se místnost bála, že se rozsype. A ty jsi byl pořád ve vzduchu — ne jako člověk, spíš […]
22
Pak přišla voda. Ne z kohoutku. Z ničeho nic se mi v hrudi uvolnil uzel a svět se na okamžik přestal tvářit pevně. Seděl jsem tiše a v černém koberci mizely kapky, jako by i podlaha uměla mlčet. Tvá láska nešla kolem opatrně. Jen prošla mnou a odnesla s sebou to, co už bylo zralé spadnout.
21
Byt se po tobě přestavěl. Otevřel jsem dveře rovnou do kuchyně a všechno tam bylo o trochu jinde. Stůl dál, židle lehčí, vzduch řidší, jako by se místnost snažila nebýt místností. Černý koberec pod nohama pohltil krok a já měl pocit, že se svět na chvíli neumí rozhodnout, kde je dole. Všude bylo ticho — ale v tom tichu zůstala […]
19
Když se chystáš do práce, můj byt vypadá najednou jako šatna světa. Kravata ti visí z krku jako úzký pruh rozhodnutí a tvoje ruce ji upraví jedním pohybem, bez okázalosti, bez zmatku. Na stole káva a vedle ní sklenice vody. Všude kolem moje věci: drobnosti, co by mě jindy rušily — a teď jen dokazují, že jsi u mě. Dívám […]
18
Když jsi po sprše, pára ti ještě drží na ramenou a hlava je hladká, jako bys z ní smyl i den. Na radiátoru visí ručník, teplý a těžký, a celá koupelna voní čistotou, která se nemusí omlouvat. Přijdeš blíž a opřeš čelo o moje, bez slov. A já si uvědomím, že štěstí někdy není výkřik, ale tenhle tichý okamžik, kdy […]