Slunecnik: Tak me poslat dopis si mel odvahu a jeho zeptat se na jmeno ti bylo zinantni. Byl peknej? Co? A proc pak te palily rty? Jestli v noci zaslech jsi zalomená záda A oči, klapající víčka, mžourající na nebe, Věz, že každá dívčina by velmi ráda Vyprosila si, na kolenou, chlapce pro sebe. Proto otvíraly okna a svými rty […]
Mesicnik: Rad usinam v naruci nekoho. Inu, kdo ne? Jiz dlouho vsak mi do naruce nikoho zivot neprival. Tak jdu tedy do roucha Adamova a sup do postylky. Nenech mě již více bojovat proti tichu, Jsem samý šrám a jizva – již mě to Nebaví. Počkat! Slyším něco. Zní tu Slavičí zpěv – snad že oslavuje léto. Možná je to […]
Slunecnik: Jdu uz odplout do raje snu. Vstavam v sest a ceka me perny den. Dobrou noc ty muj snovy Antonio. M. Prý že o mně necháváš si v noci zdát, Jakpak asi jeví se Ti dosud skrytá tvář? Probůh – jen ne jak ta po které mám hlad, Tvá – ten noční běs – zločinný to žhář. Mou hlavou […]
Slunecnik: Mily Andilku, dekuji ti za vsechny zpravicky, nemohl jsem ti hned odpovedet. Jak si uhad, mel jsem neco na praci. Ne! Jsi Slunečník – nevím, že jsem se mohl Takhle rouhat – snad, oslepily mě tvé řasy, Když políbil´s mě slovy, kterými´s mě zmohl, Jak když mě na rozpálené nože vrazí. Ale byly to obyčejné mraky, chuchvalce Co nezbedně […]
Ne, ty nemůžeš být Slunečník a jestli jsem Si to někdy myslel, jistě jsem se splet. Nikdy bys nepozvedl k ústům číši řek Nemůžeš! Nepláču již, toho jsem se zřek! Již několik dní jsi po ránu svou postel Nerozestlal – a vůbec – jako bys prospal Celá léta – snad že já Měsíčník bych vsel Do svých údolí semínka slunečnic […]
Mesicnik: Tak tebe tizi jak vypadam, jenze jak se ti popsat? Stejne se zabalim do krasnych slov. Tak ja ti poslu alespon fotku. O Slunce, Slunce – proč ke mně nepromlouváš? Nelíbím se Ti snad – oči jak dva kaštany, Ústa fialkový drobnokvět – že hezčí znáš? Ted tedy nosík mám romanticky zasněný, Po bradě dvě horské bystřiny dětských vousků […]
Slunecnik: Antonio asi neni prave jmeno, co? Ale to nevadi. Tak pis M. „Jak se jmenujete, pane?“ – „Antonio“ „A dál, pane?“ Pomlčka dlouhá dva roky – „Deli. Antonio Deli.“ „Skutečně je to Vaše jméno? Trochu zní – no –“ Lidé mi nevěří – nevěří mému vlastnímu jménu, Nevěří mně – jsem prý jako Měsíc – stejně Vrtošivý, neklidný, extravagantní; […]
Mesicnik: Ja to tusil –M– dalsi M meho zivota. Jsem basnik zmitany touhou po zivote, lasce atd. atd. A tvurce – bohem.. neco jako Rimbaud – ne – to je pekelnik. Mesicnik: Ja vam to povim a vy mi jiz neodpovite. Necht: Vím – mé ledové mlčení tě každou vteřinou zabíjí, Zatínáš prsty do polštáře chvíli slastí, chvíli vztekem. Však […]
18.7.2001 21:15 Slunecnik: Tim stale neni receno To prave proc jste me oslovil timto zajimavym zpusobem. Vy o mne vite aspon neco, ale ja jsem na tom hur. Tak dozvim se neco? Proc? M. To slovo samo o sobě o něm říká naprosto vše, Jinak bych ani Slunečníka nemohl vnímat. Je jak Ostrotřpyt, co palčivě pohladí, Mlhu – rozleptanou krásu, […]
Všechno, co na obloze vidím, už se stalo. Každá hvězda ke mně přichází z vlastní minulosti. Každá galaxie mi ukazuje tvář, kterou možná dávno nemá. Kamkoli bych se vydal za světlem, letěl bych zpátky. Budoucnost nemá souhvězdí. Nevyslala ještě jediný paprsek, podle něhož bych poznal její směr. Přesto se přede mnou prostor rozevírá. Ne jako dveře. Spíš jako tma, která […]
Doteď jsem byl prostor, kterým všechno procházelo. Mrtvé planety ve mně nechávaly chlad. Staré hvězdy mě osvětlovaly ještě dlouho po svém zániku. Každá černá díra ohnula můj směr a každá červí díra nabízela zkratku do světů, které jsem opustil. Cítil jsem i to, co se mě netýkalo. Cizí gravitace mi vstupovala do těla a vydávala se za osud. Teď se […]
Ve snu stál vedle mě muž s téměř mou tváří. Vesmír na okamžik vypadal, jako by uměl opakovat. Dokud nepromluvil. Podoba zůstala, ale světlo už nepřicházelo z téhož místa. Mezi mnou a vším, co přijde, leží věta těžká jako zhroucená hvězda: Nikdo jako ty už nepřijde. Světlo budoucnosti se kolem ní ohýbá, vrací se ke mně z několika stran a […]
Ve snech ke mně přicházejí lidé, jejichž jména jsem ještě neslyšel. Jeden měl téměř mou tvář. Stál vedle mě tak blízko, že jsem nevěděl, zda se dívám na někoho cizího, nebo na život, který se ke mně vrací z opačného konce času. Ráno po nich nezůstalo nic. Jen pocit, že se za hranicí mého dne něco pohnulo. Každý okamžik kolem […]
Nejvíc mě překvapuje, že ve vesmíru, ve kterém jsme byli spolu, žádný jiný vesmír nebyl. Všechny možné směry se na několik měsíců složily do jediné skutečnosti. Přicházel jsi z míst, která předtím neležela na mé mapě, a pokaždé, když ses objevil ve dveřích, vzdálenost přestala být vlastností prostoru. Nebyl důvod hledat jinou oblohu. Až po tvém odchodu se vesmír znovu […]
Během několika dní prosákly do mého vesmíru tři životy, které jsem kdysi mohl žít. Nejdřív zazvonilo číslo beze jména. Z druhé strany se otevřela místa, která jsem opustil ještě před tebou. Pak se ve starém vláknu rozsvítila věta. Dopadla ke mně pozdě, jako světlo hvězdy, která neví, že jsem změnil oblohu. Nakonec jsme se minuli v metru, každý na jiném […]
Po tvém odchodu jsem uklidil. Přestavěl jsem souhvězdí pokoje. Z postele jsem udělal gauč, jako bych přeložil časoprostor v místě, kde jsme spolu leželi, a opřel jednu noc ke zdi. Věci jsem posunul na jiné dráhy. Setřel prach. Otevřel okna. Obrátil všechno, co hledělo ke dveřím, zpátky k sobě. Byt už neobíhá kolem tvé nepřítomnosti. Je znovu mým prostorem. Sedím […]
Někde daleko za námi se ještě chvěje prostor tím, že jsme se potkali. Ta vlna už neví, kdo přiletěl první a kdo nakonec odbočil. Nese jen zprávu, že tu kdysi byla dvě tělesa. Po tvém odletu se začaly vracet staré signály. Každý se vracel se svou vlastní gravitací. Každý chtěl, abych změnil směr. Žádný však neuměl pohnout se o jediný […]
Když se vracím domů a otevírám dveře z ulice, zahlédnu se v jejich skle a podívám se přes rameno. Na okamžik věřím, že tam stojíš. Že ses za mnou vydal a celou cestu mlčel, abys mě mohl překvapit. Pak scházím po schodech ke svému bytu a s každým schodem si říkám: Co když jsi přišel dřív než já? Co když […]
Naše poslední setkání bylo květnovou procházkou k místu, kde leží Amálka. Seděli jsme na jejím vršku pod stromem. Noc už byla tmavá a my se líbali nad tělem, které jsem kdysi miloval jiným druhem lásky. Pod námi smrt. Mezi námi ještě život. A všude kolem žáby. Nikdy předtím jsem je neslyšel kvákat tak hlasitě. Každý jejich hlas vybuchoval v rákosí […]
Na stolku stojí dvě fotografie. Jedna nepřítomnost má hrob. Druhá adresu. Jedna hvězda zhasla. Druhá dál svítí v souhvězdí, do kterého nepatřím. V noci mezi nimi nerozpoznám rozdíl. Ani jedna se nepohne, když vejdu do pokoje. Ani jedna se neotočí, když vyslovím její jméno. Která z nich mě dělá vdovcem? Ta, která zemřela? Nebo ta, která žije v takové vzdálenosti, […]